Malé putování historií i současností velkého Turecka v roce 2014

Je to již „pár“ let, co se na cesty vydáváme mimo sezónu. Naše tradiční jarní putování jsme však letos nějak propásli a tak jsem nedočkavě vyhlížel podzim. 

Plánovat jsme začali již v srpnu, mluvilo se o Moldávii, Skotsku, Itálii či Turecku. Nakonec padla volba na posledně jmenovanou zem. Na atraktivní jih Turecka se jezdí především kvůli orientální exotice spojené se stálým počasím, krásně upraveným plážím, čistému a teplému moři. To je však jen půlka pravdy, ta druhá zní – kopečky a ne ledajaké. My jsme se na rozhraní Egejské a Turecké riviéry vydali kromě toulek při pobřeží obdivovat také krásu přilehlých hor a památek starobylé Lýkie.

Celé Turecko je nesmírně hornatá země, které dominuje mohutný rozeklaný oblouk pohoří Taurus (turecky Toros Daglari) protínající stát od západu na východ jižní polovinou země u Středozemního moře. Ve vnitrozemí stoupají některá pohoří až do výšky téměř 4000 metrů, ale to by bylo na delší putování. Na jihu, do míst kam jsme zamířili my, je několik „pouze“ třítisícovek, ale celkově tato část Taurusu díky blízkosti Středozemního moře vypadá neskutečně zajímavě.

V Praze jsme se s Frantou sešli ve středu 24. září 2014 okolo desáté hodiny, provedli poslední úpravy zavazadel a absolvovali odbavovací proceduru. Letadlo Boeing 737-800 se vzneslo do oblak pět minut před polednem. Po necelých dvou tisíc kilometrů přistáváme ve 14 hodin 25 minut na letišti ATM Dalaman Havalimani Diş Hatlar. Letiště patří mezi menší a nachází se okolo pěti kilometrů jižně od městečka Dalaman.

Tak tedy, jaké bude to Turecko? V hlavě se mi honí myšlenky a vzpomínky na informace, které jsem četl před odletem. Seřizujeme si hodinky, je zde totiž o jednu hodinu víc. Uniformovaný muž nám dává razítko do pasu a posílá nás za svá záda, do Turecka, které se stane na jeden týden naším domovem. Vyzvedáváme si batohy a jdeme k východu z letiště a dále přes parkoviště k vnitrostátnímu letišti, které je vzdálené necelý kilometr. Zde sice stojí dva autobusy, ale dozvídáme se, že jejich odjezd je patrně odvislý od příletu nějakého letadla, což bude až později. Tudíž pokračujeme po silnici, kde nám na mávnutí zastavuje první auto. Za deset minut vystupujeme v městečku Dalaman na stanovišti dolmuşů. Je to naše první setkání s tímto úžasným dopravním prostředkem. Během pěti minut odjíždíme do Fethiye, města na pobřeží, kam trvala cesta přesně jednu hodinu. Ve městě se zdržet nechceme a tak v šest hodin do dalšího dolmuşu.

Jako cíl našeho dnešního putování jsme si vybrali kaňon Saklikent, který je vzdálený asi 50 km. Vystupujeme zde v sedm hodin, když už se venku začíná stmívat. Okolo nás je ale rušno a spousta světla. Jedná se totiž o oblíbené návštěvnické místo, kde to žije i po uzavření vstupu do rokle. Nevím, kdy byl kaňon objeven, ale dnes se jedná dle mého názoru o sice kouzelné místo, ale již zkažené masovým turismem. Nic moc pro nás. Potřebovali bychom najít nějaké klidnější prostředí na spaní. Vracíme se tedy kousek zpět do kopce, kde jsou vzrostlé borovice a na okraji olivové i fíkové zahrádky s neobydleným stavením nacházíme přiměřeně vhodné místo. Pojídáme domácí zásoby, které zapíjíme českým pivem a z preventivních důvodů si ordinujeme přiměřenou dávku moravského penicilinu. A při tom všem plánujeme program na zítřek. Je teplo, ještě ve třiadvacet hodin ukazuje teploměr 24°C. Večer se k nám přišli podívat mravenci a v noci nás navštívili komáři. Na dobrou noc nám vyhrávají cikády.

Čtvrteční jitro nám začíná před sedmou hodinou, kdy nás budí kokrhání kohoutů. Vstáváme do teplého rána (18°C), snídáme a balíme věci. Poté odcházíme k pokladně u kaňonu Saklikent, kde kupujeme vstupenky (5 TL za osobu). Zkoušíme neúspěšně nechat u vstupu kletry a tak nakonec i s nimi odcházíme do úvodní části rokle po ocelovém chodníku s dřevěnou podlahou, který je uchycen na stěně kaňonu. V místě, kde z úpatí impozantního útesu vytéká hlavní proud vody, u pramene Gökçesu (Ulupinar) objevujeme pod jednou boudou, patrně půjčovnou speciálních bot a přileb přiměřeně vhodné místo pro uschování batohů.

Poté se vydáváme na toulky kaňonem, který patří k nejzajímavějším svého druhu v této oblasti země. Lahůdka na nás čeká hned na začátku, jelikož je nejprve potřeba překonat koryto říčky, kde je voda místy i nad kolena. Větší kameny i menší kluzké oblázky a přiměřeně prudký tok vody. Já volím sandály bez ponožek, Franta si nese tenisky v ruce. Brodění úvodní zajímavou částí na druhý břeh říčky ale zvládáme bez problémů, stejně jako i další návštěvníci, kteří však jdou s průvodcem. Pokračujeme do soutěsky, kde se střídají úzká i širší místa, velké i malé kameny. Franta střídavě zouvá a nasazuje si boty, já pokračuji v sandálech, ať se brouzdám ve vodě, jdu po suchu nebo lezu po velkých i menších, ale vždy kluzkých kamenech. Přechod tohoto až 300 metrů hlubokého kaňonu může být především v horkém odpoledni příjemným zchlazením těla.

Kaňon Saklikent je obklopen borovicovými i cedrovými lesy i háji a celá oblast byla vyhlášena za národní park „Saklikent National Park“. Nádherné skalní formace šedobílé barvy, zajímavě zbarvená vodní hladina, nad hlavami prosvítající obloha, z níž vykukující slunce probarvuje okolní stěny. Z každého místa jsou jiné, ale vždy zajímavé pohledy. Občas to vypadá, že se skály nad i před člověkem uzavírají, o chvíli později jakoby se rokle chystala otevřít úplně a ukončit tak pro návštěvníky podívanou. Kdysi se vodní proudy podílely na formování soutěsky, dnes určují dobu, kdy je sem vstup povolen. V době tání sněhu nebo přívalových dešťů mají zcela jistě kvůli výšce hladiny zavřeno. Když se do Saklikentu bude chtít člověk při návštěvě Turecka podívat, a bude po deštích nebo po zimě, měl by si asi zjistit u nějaké místní cestovní kanceláře, zda mají otevřeno. Na internetu jsem zatím nic konkrétního nenašel, odkazy mě většinou směřovaly na stejnojmenné lyžařské středisko, které se nachází nedaleko Antalye.

Prohlížíme si tento přírodní zázrak na svazích hory Akdag a vše pečlivě zaznamenáváme fotoaparáty. Je pravda, že ta hloubka soutěsky se mi zdá o něco menší, ale měřit to nebudu. Asi po hodině se vydáváme na cestu zpět. Šlo by to i dál, ale to by se jednalo o celodenní záležitost, ke které by bylo také potřeba mít k dispozici lano. Kaňon má měřit až 18 km a četl jsem, že se jedná o nejhlubší a nejdelší kaňon v Turecku a například v celé Evropě se vyskytuje jenom jeden delší. Záleží však na tom, jak se to měří, jelikož mnoho turistických oblastí se chce kvůli návštěvnosti objevovat na začátku různých žebříčků. Potkáváme zde také lidi, kteří si udělali na radu průvodce z bahna pleťovou masku na obličeji. Přemýšlíme, zda je zdejší prostředí léčivé, nebo se jedná o další z triků cestovního byznysu. Okolo nás jsou též vidět na skalách nápisy, patrně ze stejného bahna.

V každém případě se jedná o jedinečný a nevšední zážitek. K batohům přicházíme po desáté hodině a chvíli na to opouštíme definitivně Saklikent. Nabídce plavbě na kajacích či raftech po řece Karacay nebo posezení v restauracích na břehu odoláváme a zastavujeme se až na nedaleké křižovatce. Zkoušíme stopovat. Včerejšího večera jsme si všimli, že okolo rokle jezdí přes vesnici auta někam do hor. Z map, které máme, však nejsme schopni poznat, zda by to byla ta správná cesta pro nás. Může totiž končit někde u pastevců a v tom případě by nás čekal dost náročný pochod. Volíme tudíž nakonec cestu k moři. Ale ani tato verze není jednoduchá. Blíží se poledne a v tuto dobu skoro nic nejezdí. Dolmuş pojede až okolo páté a místní přes den kvůli vedru odpočívají. V jednu hodinu zastavuje v protisměru taxi a my smlouváme o ceně. Nakonec nacházíme společný kompromis na ceně 75 TL za přibližně 50 km. Nasedáme k rodině taxikáře, řidič mění směr a jedeme přes městečka Çavdir a Kinik do přímořského letoviska Kalkan, někdejší řecké vesnici Kalamaki, kde si necháme zastavit před bankou Kalkan Subesi.

Nechystáme se ji přepadnout, pouze jde Franta měnit peníze. Operace je složitější, než by se zdálo na první pohled. Nejprve se vrací pro cestovní pas a poté stojí ve frontě, aby ho nakonec člen ochranky odvedl k bankomatu a pomohl mu u turecky mluvícího stroje vyzvednout požadovaný obnos.

Myšlenka na koupel v moři je sice lákavá, ale před námi by byla celkem dost dlouhá cesta dolů z kopce a především nikde nevidíme písečnou pláž ani směrovky k ní. V průvodci se o její existenci též nezmiňují. A kdybychom se tam vydali, museli bychom následně absolvovat náročné stoupání s batohy, jelikož autobusové nádraží se nachází na horním okraji města. Vydáváme se tudíž rovnou tam a zkoušíme zjišťovat informace. Je nám jasné, že do hor musíme jet v dolmuşu, ale kdy? Hledat jízdní řády nemá cenu. Místní lidé odjezdy znají a kvůli nám je nebudou tisknout. Všichni nám na dotazy odpovídají, že něco jede, ale čas nikdo neupřesňuje. Dolmus přijíždí právě ve chvíli, kdy Franta odešel koupit vodu. Naštěstí řidič chvíli čeká a tak v půl třetí odjíždíme z Kalkanu. Opouštíme přímořskou oblast, kde jsme si vychutnávali úžasné pohledy na moře a krajina se začíná zajímavě proměňovat. Končí olivové háje a objevuje se borovicový porost. Zhruba na 30 kilometrech horských serpentin překonáváme výškový rozdíl přes 1200 metrů a projíždíme dvěma sedly. Název prvního v nadmořské výšce 870 metrů jsem nezaznamenal, ale za dalším, které se jmenuje Belpinare a nachází se ve výšce 1000 m.n.m., se před námi již objevuje masiv Ak Daglari, koruna někdejší antické Lýkie. Silnice následně klesá k přehradě Çaybogazi Baraji, která byla patrně nedávno postavená, jelikož jsem ji na mapě nenašel zakreslenou. Vzhledem k období sucha to dnes vlastně ani moc velká přehrada není, ale podle bahna a předpokládaných obrysů může v období dešťů a tání sněhu toto vodní dílo vypadat zcela jinak.

Vítá nás horské městečko Gömbe, které se nachází v nadmořské výšce okolo 1200 metrů. Jsou zde restaurace, penziony a obchod. Nás však zaujala na náměstí kašna s pitnou vodou, ze které si stejně jako domorodci napouštíme vodu. Je pravda, že v průvodcích upozorňují na nevhodnost pití místní vody, ale jsme pod horami a něco mi říká, že by s tím naše vnitřnosti nemuseli mít ve spolupráci se slivovicí problémy.

Zkoumáme mapu a prohlížíme si nádherné hory, kam se chceme vydat. Na internetu lze najít popis treku, jehož anglický název je následující: Trekking in Ak Daglari and Uyluk Tepe ascent, délka činí okolo 30 km a člověk musí počítat se 3 až 4 dny chůze. To však není náš případ. My tolik času na podrobnější průzkum této nádherné přírodní lokality nemáme.

Směr je celkem jasný, ale kudy se vydat, to stěží odhadujeme. Nakonec nalézáme říčku, po jejíž levé straně vede asfaltová silnice a na mostě je ukazatel k jezeru Yeşil Göl, kam bychom chtěli dnes dojít. Jdeme z centra na západ a přes koryto řeky pozorujeme areál dnes prázdného tržiště. Na konci Gömbe je na levé straně silnice ještě jedno místo s pitnou vodou a to samé objevujeme v následující vesnici. Je období sucha, voda z kašen teče a místní ji pijí, tudíž to s kupováním pitné vody nemusí návštěvníci této oblasti přehánět. Cesta se kroutí, chvíli stoupá do mírného kopce, jindy vede ve strmějším svahu. Popruhy batohu se zařezávají do ramen, pot se lepí na tričko a po čele stéká do obličeje.

Vidíme sice různé odbočky, ale bez mapy si netroufáme se vydat na nějakou zkratku. Údolím by mohla vést sice nějaká pěšina, ale jak ji najít nevíme. V délce asi tří kilometrů procházíme zastavěnou oblastí, kde jsou okolo domů především jabloňové sady. V jednom z nich nám nabízejí ke koupi jablka, ale „nedůvěřivý“ Franta si raději o kus dál trhá sám ze stromu jeden vzorek tohoto šťavnatého plodu. Za posledním stavením začíná ráz krajiny nabírat horský vzhled. V nohou máme asi pět kilometrů, když v protisměru jedoucí řidič zastavuje a s pohledem na našeho objemné batohy na zádech říká, že to nezvládneme vyjít až nahoru do setmění. Nabízí nám odvoz, ale za nesmyslnou cenu 200 TL. Loučíme se s ním a pokračujeme po svých. Po chvíli však, kde se vzal, tu se vzal, zmíněnému Turkovi se nás patrně zželelo a tak nás nakládá do auta a veze asi 15 minut až na křižovatku před jezerem. Dál do hor i k jezeru se již běžným autem nedoporučuje pokračovat.

Vystupujeme a náš dopravní dobrodinec Kemal, jak se řidič jmenuje, auto zamyká. Následně je překvapen, proč se dožadujeme svých batohů. Říká nám, že se s námi projde k jezeru a pak se vrátíme k vozidlu. Ze zamčeného vozu se nic neztratí. Vysvětlujeme mu, že tam chceme přespat. Zaznamenáváme jeho údiv a nevěřícné kroucení hlavou. Ale odemyká auto a patrně si o našich úmyslech myslí své. Za deset minut přicházíme k jezeru Yeşil Göl (1.800 m.n.m.), které je jednou z téměř stálých zásobáren vody v tomto jinak vyprahlém krasovém pohoří. Kemal nám tady ukazuje místo na kraji vodní plochy, v němž se vsakuje voda z jezera do země. Kde však následně vyvěrá, se nedozvídáme. Zda je to nedaleko nebo až pod horami v nějaké mohutné vyvěračce, jakou jsme viděli například včera u soutěsky Saklikent, se zatím asi nedozvíme. A tak poděkujeme a loučíme se.

Obcházíme břeh a hledáme rozumné místo na spaní. Všude okolo nás je vidět mnoho malých ohnišť. Pastevci, turisté nebo místní lidé pořádající pikniky? Těžko odhadnout, kdo jezero Yeşil Göl častěji navštěvuje. Slunce pomalu zalézá za okolní kopce, Franta vaří večeři a já zkouším vodu. Na koupání to již není, ale umýt se ještě lze. Teplota vzduchu klesá, síla pofukujícího větříku občas stoupá. Jíme domácí speciality, které zapíjíme tureckým pivem Efes a moravskou i českou slivovicí. V sedm hodin se stmívá a tak si pomalu připravujeme věci na spaní. Po jídle ještě chvíli povídáme a plánujeme zítřejší den, ale poté již zalézáme do spacáků, jelikož se teplota v jednadvacet hodin dostává k 10°C. Okolní krajina hor je obrovská a tichá.

Krasový masiv Ak Daglari je nejzápadnějším výběžkem a také údajně nejteplejší částí pohoří Taurus.  My ale při pátečním ránu tu teplotu vnímáme jinak. Teploměr ukazuje v půl sedmé 3°C. O půl hodiny později vychází slunce a já zkouším fotografovat. Krajina získává nevšední nádech a okolní skalnaté kopce zajímavé zbarvení. Bílá, sytě žlutá až zlatá či krvavě červená dodává horám na atraktivitě. Zejména při vycházejícím či zapadajícím slunci, kdy se na stěnách odráží a láme světlo. Takové představení se ale nedá popsat, to se musí prostě vidět a zažít.

Balíme věci a odcházíme kousek za křižovatku cest, kde nacházíme přiměřeně vhodné místo na schování batohů. Uvažujeme také o snídani, když ale na cestě pod námi zastavuje projíždějící traktor a posádka nám ukazuje, že nás sveze. Takovéto nabídce nelze odolat. Je pravda, že na valníku vzhledem k povrchu horské silničky, to není úplně luxusní svezení. Díry, kameny, prach. Jedná se o štěrkovou, patrně buldozerem udržovanou cestu, jejíž profil neustále mírně stoupá a kvalita povrchu klesá. Přibližně v třetině cesty, která si drží i přes mnohé zatáčky severozápadní směr, vidíme vlevo od komunikace upravený pramen s patrně pitnou vodou, ale my máme zatím vody dostatek.

Deset minut jízdy docela stačí. Jsme pěkně natřeseni, ale ušetřili jsme si stoupání, jelikož konečná je v devět hodin na planině Subaşi yaylasi v nadmořské výšce 2.050 metrů. Traktor odbočuje napravo na okraj pastvin, my jdeme dál po široké prašné cestě, která se stáčí na jihozápad a míří neochvějně ke skalnaté hradbě. Prohlížíme si malý hřbitov a obydlí pastevců, kde však nikdo není. Tradiční pastevecké zázemí je doplněno igelitovými plachtami, možná i pojízdným autem, traktůrkem a dalším povozem. Usuzujeme, že i na této planině by se dalo přespat.

Existenci vyšlapaných kozích stezek sice zaznamenáváme, ale nevěnujeme jim zvláštní pozornost. Náš zrak je upřen na výraznou hradbu hor, kde vyhlížíme nejvyšší vrchol. Před desátou hodinou usedáme, svačíme a především zkoumáme zápisky a mapy. Ale o moc chytřejší nejsme. Bez značení a podrobných map je pohyb ve zdejších horách značně nejistý a složitý. Strmé skalnaté vrcholy střídají hluboká údolí. Mimo vyšlapané pěšiny je celé pohoří těžko schůdné a především cíl nejistý. Před sebou vidíme nevýrazný hřeben, za kterým však je patrně již další údolí a to určitě není náš směr. Po svačině tedy opouštíme širší komunikaci, po které jsme šli doposud a vydáváme se blíž ke skalám, po výrazné a dokonce od lidí vyšlapané cestičce. Naše radost však netrvá dlouho. Za deset minut totiž objevujeme díru dolů do jeskyně, u které stopy končí. Visí zde sice žebřík, ale nevypadá moc jistě a tak si tento druh zábavy odpouštíme.

Dál musíme pokračovat již po kozích stezkách, ale je jich zde nějak hodně a různě se protínají. Většinou pěšina, která zprvu vypadá zajímavě, se po chvíli zužuje nebo dokonce ztrácí. Začínají se projevovat první nedostatky našich schematických map. Správný směr postupu se opravdu obtížně hledá. Ale tato hra „na schovávanou“ má své kouzlo. Radost z každého namáhavého výstupu či přechodu nějakého kopečku, zakončené zjištěním, že „tudy cesta nevede“ je dokonalá.

Směr nahoru je ale jasný. Jenom nevíme, kde hledat ten nejvyšší kopeček. Na mapách bývá označován jako Ak Dag s nadmořskou výškou 3.024 metrů, ale místní mu říkají Uyluk Tepe. Absolvujeme úsek, který je skalnatý a občas i strmý. Pokaždé, když vylezeme na nějakou výraznou skalku, uvidíme před sebou další vyšší kopeček, ke kterému však nevede přímá cesta, jelikož je většinou oddělen nějakou roklí, strží nebo údolím. Dramaticky tvarovaných kopců a zajímavých krásných skalnatých hor je kolem nás mnoho. Okolo sebe vidíme brdky, návrší, hrbky, pahorky, větší vrchy a vyšší kopce. Jenom si vybrat. Volíme osvědčený systém „pořád nahoru, dokud je to možné“. A ono to kupodivu pořád jde. Je pravda, že občas musíme i sestoupit a na chvilku litujeme vystoupaných metrů po „zaručené“ kozí stezce. Jdeme instinktivně a po čichu. Pořád se před námi rozevírají fantastické výhledy do nitra hor i do údolí. Několik set metrů vysoké, občas i kolmé či dokonce převislé vápencové stěny hrají všemi možnými barvami. Jako obrázky z jiného světa.

A tak stoupáme až do sedla, které jsme si určili jako jeden z hlavních opěrných bodů. S přibývající výškou nabývá terén velehorského charakteru. Chvílemi přichází i na řadu lehké lezecké vložky, ale i díky nim nám ten výstup zajímavě ubíhá. Sedlo se nachází již celkem dost vysoko a tak rozhled z něj by měl vyjasnit situaci, kde se nacházíme a kam budeme pokračovat. Počasí však má na věc zcela jiný názor. Sedlo je sice pokořeno v 14 hodin 15 minut, ale rychleji než my tam přišla oblačnost a tak toho moc nevidíme. Okolní štíty zmizely za clonou hustých mraků, které spolu s prudkým větrem výrazně snižují pocitovou teplotu. Zkouším ještě vystoupat na výrazný vrchol napravo, ale Franta mě v půlce skalky zastavuje. Volá, že to není on. V dáli totiž zahlédl člověka sestupujícího z protilehlého kopce. Jdeme mu tudíž naproti a chystáme se položit zásadní dotaz, který by měl našemu putování dát další jasný směr. Angličan je však rychlejší a ptát se nás: „kde se nachází nejvyšší vrchol Ak Dag?“. Moc nás nepotěšil stejně jako stále sílící vítr, jehož nárazy dosahují síly vichřice. Občas nám dělá problém se udržet na nohou. Chladný vítr, který se prohání okolo vrcholků pohoří, pomalu začíná pronikat přes naše oblečení.

Když přihlédneme k oblačnosti a tudíž špatné viditelnosti i pohledu na hodinky, které ukazují něco málo po patnácté hodině, je rozhodnuto. Přehazujeme výhybku. Jsme spokojeni, že jsme se dostali až do nadmořské výšky necelých 3.000 metrů a viděli všechnu tu krásu kolem. Nejvyšší vrchol Uyluk Tepe zůstane pro tentokrát nepokořen. Začínáme více než na Ak Dag myslet na to, jak se rozumně a včas dostat dolů. Sice to zatím nevypadá na déšť, ale ten ve zdejších horách může přijít nečekaně a zažít v nadmořské výšce dva a půl tisíce metrů bouřku vůbec netoužíme. Angličan výstup také vzdává a společnosti odcházíme cestou, po které přišel on nahoru. Není si občas úplně jistý, ale má navigaci, na které si zaznamenal některé výstupové body.

Po cestě vidíme několik ledovcových jezer, ale jejich identifikace není jednoduchá. Podle mapky z internetu by se asi mělo jednat o Büyükkara Göl (2.630 m.n.m.), Küçükkara Göl (2.470 m.n.m.) a Ikiz Göl (2.250 m), ale zda tomu tak skutečně je, nevíme. Je málo vody a nedá se ani orientovat podle vodních toků, všechny bystřiny jsou vyschlé. A především ta oblačnost. Opět se dnes ukázalo, že počasí hraje při každém výletu do hor důležitou roli.

O pohoří Ak Daglari jsem se toho před odjezdem z internetu, knih či časopisů bohužel mnoho nedozvěděl. O nějaké slušné podrobnější mapě ani nemluvě. Investoval jsem sice do automapy Turecká riviéra (Antalya) od Freytag & Berndt, která je vydaná v solidním měřítku 1:150 000, ale ta zasahuje jenom do části zmíněných hor a především nemá vrstevnice. Franta pro změnu zakoupil z internetu staré ruské vojenské mapy. Ty sice mají jasné a podrobné vrstevnice, ale již něco pamatují, tudíž tam nejsou novější věci a nejsou tvořeny pro turisty. Je jasné, že člověk musí mít dobrou představivost a nutnou dávku odvahy, aby s tímto mapovým vybavením putoval neomylně po zdejších horách.

Ale nevadí, užíváme si krásný výlet kouzelnou přírodou. Pořád je na co koukat a co fotografovat. Je sice konec léta, ale krajina pořád hýří všemi možnými barvami. Když přicházíme na přiměřeně méně větrné místo, tak volíme přestávku a připíjíme si „původně vrcholovou“ domácí Plzní v plechu. Pivo se přestěhovalo z batůžku tam, kam ho již notnou chvíli žízeň hlasitě přivolávala. Angličan je překvapen, ale neodmítá.

Člověk toulající se nejenom zdejším pohořím si může prohlížet překrásné ostnaté druhy bylin, keříků i veliké pestré bodláky, ale není se jich radno dotýkat nebo na ně dokonce spadnout. To je potom hodně náročná činnost vyndat z dlaně všechny trny.

V šest hodin se dostáváme na hlavní cestu, po které jsme se ráno vezli, a za čtvrt hodiny jsme u batohů. Zbývá posledních pár set metrů k místu, kde nás čeká „doprovodné“ vozidlo. Během poslední části putování jsme si totiž domluvili odvoz a tak vynecháváme uvažovaný krátký výšlap k vodopádům Uçarsu, na který se lze vydat od jezera Yeşil Göl. Ono by tam stejně asi v tomto celkem suchém období moc vody neteklo. Předpokládám, že tyto vodopády budou nejpůsobivější v době tání sněhu, tj. květen až červen.

Angličan parkuje pod křižovatkou, kde je vedle cesty plocha pro několik automobilů. Kousek od tohoto místa jsme objevili nevelký strom ověšený ve větru vlajícími cáry barevných hadříků. Pruhy látky zde uvazují lidé na větve ve víře, že se jim vyplní jejich přání. Jedná se o dávný zvyk, se kterým jsme se již setkali i v jiných zemích. V půl sedmé společně odjíždíme a za dvacet minut vystupujeme v Gömbe. Takto rychlý sestup z hor jsme sice ještě dopoledne nečekali, ale vzhledem k vývoji počasí nás potěšil. Na náměstí si dáváme pivo v restauraci „Safak Restaurant“, kde zapíjíme náš dnešní kilometrážně ne dlouhý, ale terénně celkem dost náročný výlet. Poté hlídám na náměstí věci a Franta navštěvuje fotbalový stadion nad městem, kde pro nás objevuje vhodné místo ke spaní.

Náročný den to byl, zmožené tělo turistovo si žádá odměnu. Hladoví a žíznivý odcházíme na okraj dnes prázdného tržiště, kde nás zaujala jedna restaurace s názvem „Uçarsu Restaurant“. Já jsem si dal köfte, což jsou placky z kořeněného mletého masa, něco jako naše karbanátky. Franta si objednal kebab šiš, který se moc neliší od špízu, co se připravuje u nás - kousky hovězího masa, cibule, paprika a rajčata. Dohromady jsme požádali ještě o jednu porci opečených brambor, jelikož jsme netušili, že nám naservírují talíř zeleniny a chléb. Jídlo jsme si „v poločase“ opět také vzájemně vyměnili, abychom každý ochutnali od všeho. Bylo to výborné, ale musím říct, že jsme se hodně přejedli. Vše jsme zapíjeli vodou i pivem. Pivo sice nemají běžně ve všech restauracích, ale úslužný personál zpravidla nemá potíž vyběhnout do nejbližšího možného obchodu a nápoj v lahvi přinést. Ochutnali jsme lahodnou tureckou kuchyni a získali příjemný zážitek i potěšení z dobrého jídla, které je tady většinou založené na mase a zelenině. V půl desáté platíme za tuto hostinu celkem 60 TL a odcházíme na stadion, kde uleháme na novou tribunu. Jsme sice v nadmořské výšce 1.250 metrů, ale ještě v půl jedenácté je 18°C.

Pozorujeme, jak v pohoří Ak Daglari bijí blesky. Dnes by se u jezera spinkalo asi o něco hůř. Přemýšlím, že pokud nechce člověk přecházet celé pohoří Ak Daglari, ale pouze do hor „nahlédnout“, pak výlet z městečka Gömbe lze doporučit jako jednu z nejlepších alternativ pro dvou až třídenní výlet.

Tribuna je sice zastřešená, ale silný vítr a déšť nás nutí se hodinu po půlnoci přestěhovat o patro níž. Okolo třetí hodiny nás vzbudila bouřka a průběžně k nám přilétají na návštěvu komáři. Je ještě tma, když okolo páté hodiny kokrhá první kohout a z amplionu na minaretu se ozývá první muezzin. V půl sedmé si muezzin svůj modlitební song zopakoval. A tak s rozedněním vstáváme do krásného sobotního rána. V noci se vypršelo a nyní je počasí příjemné. V sedm hodin ukazuje teploměr 12°C.

Doba se mění a Turecko také. Funkce muezzina existuje již od dob Mohameda, kdy chodil muezzin ulicemi a svolával lidi k motlitbě. Dnes to obstarává moderní technika a lidé sice navštěvují občas mešity, ale nevšimli jsme si za celý náš pobyt v Turecku, že by někdo reagoval při práci nebo odpočinku a začal se modlit.

Odcházíme do města. Na náměstí jsou dva minibusy a po chvíli si nás všimnul řidič jednoho z nich a říká: „jedeme“. Je zajímavé, že mu stačí na úvod dva pasažéři. Projíždíme městečkem, které je celkem rozlehlé, a postupně přistupují lidé. Systém fungování dolmuşů sice znám, i přesto mne to vždy pobaví. Někdo také používá výraz „sdílená doprava“. Myslím, že se jedná o systém praktický, ekonomický i ekologický. Řidič totiž zastaví na mávnutí kdekoliv a obdobně reaguje, když chce člověk vystoupit. Místní mu při nastoupení většinou hned dají nebo po druhých lidech pošlou příslušnou částku, která je oběma známá. My jsme sice platili až při vystoupení, ale nestalo se nám, že by chtěl řidič využít naší cenové neznalosti. Vždy, když jsme dali více, tak nám vrátil. Zajímavostí je také to, že ač se v Turecku smlouvá skoro všude, tak v dolmuşu nikoliv. Při našem krátkém cestování po Turecku jsme si potvrdili, že vesnický dolmuş jezdí především ráno z vesnice do města a odpoledne z města na venkov. Ve větších městech nebo přímořských letoviscích mají stanoviště společně s autobusy na nádraží, jinde bývá jejich zastávka označeno modrou cedulí s černým písmenem „D“. Ale vyhledávat zastávky v Turecku opravdu není třeba. Stačí na přijíždějící minibus jen mávnout a jede se dál. Někdy na nás dokonce sám od sebe řidič troubil a ptal se, zda chceme svést. Při vystupování místní něco zavolali, možná „inecek var“ (tady se vystupuje), ale ono stačí říct cokoliv, řidič vždy porozumí. V překladu znamená „dolmuş“ přeplněný, ale nám se nestalo, že by někdy nechtěl řidič zastavit. Cestování po Turecku je příjemným zážitkem.

Během jízdy si prohlížíme okolní kopce a hory po obou stranách silnice i vesnice. Oproti našemu včerejšímu příjezdu do Gömbe nastala jedna výrazná změna ve vzhledu krajiny. Rozsáhlé borovicové lesy nahradily jabloňové sady či fóliovníky s rajčaty. Přibližně za hodinu vysedáme na křižovatce, jelikož tento spoj pokračuje vlevo k náhorní plošině Elmali a stejnojmennému městu, ale my chceme na opačnou stranu. Nedaleký mohutný strom poskytuje příjemný stín místním, a tudíž se k němu také vydáváme. Zkoušíme prohodit několik slov a samozřejmě následují fotografie. Občas také mávnu na projíždějící automobily, ale jedou moc rychle. Pět minut po desáté u nás zastavuje dolmuş a tak pokračujeme v cestování. V mapě jsme si vyhlédli jako vhodné výchozí místo pro vstup do hor cestičku odbočující ze silnice za nedalekým sedlem. Ovšem mapa je jedna věc, reálná situace je poněkud jiná. Je potřeba řidiči, který jede celkem dost rychle vysvětlit, že tam někde chceme zastavit. Nakonec se nám to daří, platíme a po jedenácté opouštíme dolmuş. Následuje náročný výstup do kopce po strmé lesní pěšině, který kulminuje u vodní nádrže s pitnou vodou. Podle mapy bychom měly přecházet potok, ale nic takového tady není. Při následném studiu našich „podrobných“ mapových podkladů zjišťujeme, že jsme patrně vysedli o kousek dál, než jsme původně zamýšleli.

Nevadí, i tady je krásně, a tak pokračujeme. Cesta vede po úbočí kopce a brzy zjišťujeme, že se nenacházíme v žádné pustině, o čemž svědčí stádo koz. První, kdo nás ale vítá, jsou dva celkem ostří pastevečtí psi. Naštěstí se brzy objevuje pastevec, jinak bychom se asi museli vrátit. Psi se nás sice nechystali napadnout, ale dál by nás nepustili. Bača nás ukazuje směr, kudy se máme dát a tak pokračujeme k výraznému skalnímu výběžku, odkud očekáváme zajímavé rozhledové místo. Asi po deseti minutách přicházíme k takovému malému skalnímu městu, kde necháváme batohy a jdeme se kochat fantastickými výhledy na zajímavou tvář zdejší melodické krajiny.

Je poledne a tak Franta začíná vařit oběd. Já jdu na malý průzkum, jelikož se nacházíme na křižovatce lesních cest. Když se vracím, vidím, že k nám přišel bača se stádem a štěkajícími pejsky. Stačí ale jedno jeho přísné slovo a už se na nás usmívají. Po chvíli přichází ještě jedna starší paní, patrně jeho pomocnice a zanedlouho další pastevec se stádem. Na první pohled a zdálky možná drsní, ale záhy jsme zjistili, že ve zdejších horách žijí usměvaví a velice příjemní lidé.

„Merhaba“ říkám, jako vždy, když někoho spatřím. Myslím si totiž, že pozdravit má poutník v řeči domácích. Dostává se nám stejné odpovědi a k tomu přidávají další slova, radostně doufaje, že si s nimi budeme povídat. Zkoušíme to rukama, nohama i pomocí slovníku. Jejich dotaz „bu ne?“ si překládáme podle slovníku jako „co je toto?“. Debata, lépe řečeno zájem pastevců se kupodivu totiž týká Frantova vařiče. Klasika je klasika a tak můj parťák vozí na cesty starou dobrou krabičku na pevný líh. Bačové to však evidentně neznají a nabízejí mu, aby do ohně přidal klacky.

Minimum slov a mnoho výmluvných gest. Otázce odkud jsme přijeli, rozumíme a oni patrně také odpovědi „Çek Cumhuriyeti „ (ček džumhurijety). Místní bačové jsou nějací vzdělaní. Na další dotaz přikyvuji, jelikož jsem si slovíčko „peynir“ ze slovníku pamatoval. Je nám nabídnut báječný místní kozí sýr. Zkoušíme jim dát na oplátku ochutnat polévku ze sáčku a slivovici. Odmítnutí u podivně vypadajícího jídla se nedivím, bumbání alkoholu jim patrně nedovoluje náboženství. Nejprve odchází „Benim adim salih“, bača, kterého jsme dnes potkali nejdřív a po chvíli paní, jejíž jméno nám zůstalo utajeno. Zůstává „Araba varmi sizin“. Občasný kuřák Franta zkouší výměnný obchod. Za čokoládovou tyčinku získává cigaretu. Následně dostáváme na ochutnání „ekmek“ neboli arabský chléb pita, opět se skvělým sýrem. A jelikož jsme nechtěli bačovi sníst celou jeho svačinu a pouze jsme ochutnali, tak nám zbytek věnoval. Úžasné, pohodové, příjemné a dobré lidi lze potkat ve zdejším kraji. Člověk v Turecku brzy zjistí, že místní pohostinnost a zájem lidí překoná velmi snadno jazykové bariéry.

Je tady sice hezky, ale je potřeba pokračovat. Ve 12 hodin 45 minut odcházíme z mírného kopce po lesní štěrkové cestě. Během následující půlhodiny scházíme pomalu k hlavní silnici a po cestě vidíme dvě malá stanová „městečka“, kde žijí přes léto pastevci. V jednom případě asi tráví večery u tureckých telenovel, soudě alespoň tak podle umístěného satelitu. A také ještě jednou potkáváme stádo a naše již dobře známé ostré psy, kteří štěkají, jakoby nás dnes již dvakrát neviděli. Naštěstí přichází opět bača se svou klasickou holí a vše je vyřešeno.

Z prudšího kopce scházíme na frekventovanou silnici, kde jsme se dlouho neohřáli, jelikož nám po pěti minutách chůze zastavilo auto. Řidičovi říkáme „Arif“, což je název následující vesnice, ale také „Arykanda“, což je jméno nedaleké zajímavé památky. Patrně jsme se ale správně nevyjádřili, jelikož s námi jede skrz celou vesnici, která leží ve svahu. Na jejím konci jsme smířeni, že budeme muset jít celou tu štreku zpět do kopce s batohy. Ale dobrých lidí je v Turecku více než dost. Řidič auto otáčí do protisměru a jedu zpátky na horní začátek obce a dokonce nás veze až k bráně archeologického areálu, kde se s námi rozloučil a popřál nám krásný den.

Kupujeme vstupenky (každý za 5 TL), domlouváme si úschovu našich batohů a vzhledem k nebezpečné žízni jdeme nejprve kousek zpátky, kde se nachází restaurace. Odpočíváme ve stínu a bumbáme každý jedno pivo. Ve dvě hodiny se vydáváme na naše první turecké setkání s řeckou antikou, na prohlídku úchvatné rozvaliny antického sídliště Arykanda, určitě významné, ale naštěstí nepříliš navštěvované památky. Podle mnohých se údajně Arykanda svou krásou vyrovná řeckým Delfám. Postupně si procházíme ruiny města, které jsou umístěny mezi skalami na strmém úbočí pohoří Bey Daglari, přesněji na úpatí k jihu obrácené skály zvané Şahinkaya. U pokladny jsme obdrželi plánek, podle kterého si člověk může libovolně prohlížet zdejší památky. Většina lidí absolvuje pouze kratší okruh, my jsme se ale rozhodli objevit nevšední půvab skoro všech zdejších míst.

Díky poloze v horách a zajímavému rozmístění staveb ve svahu se jedná o parádní skloubení poznávání historie a výhledů do okolí. Zajímavé místo, kde se usídlit, si tenkrát vybrali. Přestože jsme o Arykandě moc informací neměli, nikam jsme nespěchali a užívali si jejího kouzla. Důležité je také to, že zde člověk nezakopává o turisty na každém kroku a před branou areálu ho neotravují prodejci všelijakých blbostí, jako tomu je především u přímořských památek. Možná i díky tomu jsem měl při procházce mezi ruinami starověkého města divný pocit, jako by mne neustále někdo sledoval. Po celou dobu bloumání areálem mě toto místo se zvláštní atmosférou nenechalo klidným. Postupně jsem se nechával unést zpět do historie, do doby, kdy město ještě žilo.

Arykanda bylo unikátní Lýkijské město, postavené na pěti vzestupných horských terasách. Lykijský název „Ary-ka-wanda“ označuje „místo u velkého srázu“. V které době byla založena, není přesně známo. Odborníci řadí většinu památek, které se do dnešní doby dochovaly, do období 5. století před naším letopočtem. Shodují se také ale na tom, že Arykanda byla založena dříve, patrně o celé tisíciletí dříve, a tudíž by se mohlo jednat o jedno z nejstarších míst v Lýkii. K této domněnce je vede název místa, respektive jeho přípona „anda“. Také archeologické nálezy z nedaleké Limyry a Patary řadí osídlení této oblasti do mladší doby bronzové.

V 5. stol. př.n.l. dobyli město Peršané a v roce 333 př.n.l. ho získal pod svou nadvládu Alexandr Veliký, po jehož smrti přešlo pod moc Ptolemiesa a Seleucida. Největší prosperitu prožívalo město patrně v římském období, kdy tvořilo nezávislou konfederaci s ostatními městy Lýkie. Archeologové našli mimo jiné mince ražené v Arykandě přibližně v 2. stol. př.n.l. Za vlády Claudia (Tiberius Claudius Caesar Augustus Germanicus) byla Arykanda v roce 43 n.l. stejně jako celá doposud nezávislá Lýkie anektována Římem a připojena k provincii Pamphylia. V byzantské době bylo město, částečně rekonstruované po rozsáhlém zemětřesení v roce 240 n.l.,  nazýváno „Akalanda“ nebo „Orykanda“. Je možné že Arykanda takto existovala až do 11 století, ale pravděpodobnější se jeví, že značně poškozené město se z toho již zcela nevzpamatovalo, lidé ho opustili a přestěhovali se do nového místa na jih od hlavní silnice, kde osídlení existuje dodnes.

Při následné prohlídce tohoto významného archeologického naleziště si prohlížíme lázně (údajně největší lázeňský komplex v Lýkii) či rozlehlou baziliku s podlahami zdobenými mozaikami (chráněné plechovými přístřešky). Od spodní části postupně stoupáme až k místu, kde byla Agora, hlavní náměstí, dlouhé okolo 130 metrů. Nad Agorou se nachází chrám slunce, svatyně zasvěcená Heliovi. Bůh Helios byl zosobněním slunce, jeho tepla a jasu. Heliovým osobním majetkem byl ostrov Rhodos, který si vyzvedl z hlubin poté, co si bohové rozdělovali majetek a na Helia zapomněli. Přibližně ve 2. století před naším letopočtem předali Římané Lýkii na několik let pod správu Rhodénců. Z toho bych usuzoval, že z daného období pochází tato stavba.

Další objekt, který objevujeme opodál, nese název Traianeum. Leží zde zbytky chrámu uprostřed plochy lemované zdmi s výklenky. Vstupy jsou vytvořeny ve východní a západní zdi. Chrám má pódium. Vzhledem výškovým rozdílům na úbočí kopce byla na nižší terase jižně od Traianea vybudována Latrina (WC), která měla šest místností v řadě. Na západním okraji agory, se nachází Bouleuterion, místo pro zasedání městského sněmu. Napravo od něj je stavba s označením „archive structure“ a vlevo posvátný, zbožný dům. Nad těmito objekty se nachází jeskyně, skalní hrobka. Pod západní stranou agory lze spatřit nádrž na pitnou vodu.

Někde nahoře nad námi by měla být pozorovací věž, což je nejvýše položená stavba, ale k té se již nevydáváme. V prohlídce areálu pokračuje směrem napravo a přicházíme k půlkruhovému divadlu, postavenému patrně ve 2. stol. n.l., které se zachovalo ve velmi dobrém stavu. Prohlížíme si sedadla ve 20 řadách rozdělená do 7 částí. Na okraji každé řady jsou zřetelné otvory, které asi sloužily k podpoře markýzy. Před divadlem se rozprostírá hlavní náměstí, široká a plochá agora, která byla uzavřena na třech stranách sloupovím. Zčásti se zachovaly například některé prodejní prostory v její východní části. Na severní straně Agory je k divadlu přiléhající odeon datovaný do 2. stol. n.l., který má z jižní strany hlavní vstup s trojitým portálem. Vlys nad ním nese portrét císaře Hadriána. Odeon byl antická, velmi zdobená budova, která sloužila pro umělecká vystoupení i soutěže a od amfiteátru se lišila tím, že byla zastřešena. V nedávné době byla tato památka dle mého názoru ne zcela vkusně opravena. Použit byl nový mramor, který se mi k tomu nějak nehodí.

Od divadla nás čeká stoupání na nejvyšší místo naší prohlídky. Na této horní terase vidíme stadion s tribunou (sedadly) umístěnou pouze na jedné, severní straně běžecké trati. Naproti se totiž pod stadionem nachází zmíněné divadlo. Stadium, z helénského období, je menší, než je obvyklé u těchto staveb. Délka stadionu vybudovaného v 1. stol. n.l. činí 117 metrů a šířka 17 metrů. Jeho rozměry byly pouze poloviční oproti běžnému stadionu z té doby. Tribuna je tvořena dvěma lichoběžníkovými prostory spojenými v úzkých koncích. Schody vedoucí k běžecké trati a podpůrné sloupy jsou datovány do druhého století našeho letopočtu. V levé horní části stadia nás zaujalo ještě jedno místo. Budova s výklenkem byla vybudována nejpravděpodobněji dlouho před Stadionem. Přívěšek nalezený ve vykopávkách ukazuje, že objekt musel být posvátným místem, na kterém bylo vzýváno mnoho bohů. Stavba původně sahala podél celé tratě, ale musela být rozbořena během oprav Stadionu. Dle pohanské víry byly během raných byzantských dob kostřičky dětí umisťovány do amfor a poté pokládány do těchto výklenků, aby byly pod ochranou bohů.

Za další prohlídkou se vydáváme po široké cestě, po které přicházíme do prostřední části areálu, kde se nacházejí další lázně a východní nekropole. Prohlížíme si také malý chrám nebo hrobku nad lázeňským komplexem, která pochází z křesťanské doby podle nápisu „ježíš Kristus zvítězí“. Pohřebiště také obsahuje řadu klenutými hrobek a sarkofágů.

Z dochovaných částí lázní, je zřejmé, že tato východní část areálu sloužila také jako terasa s mimořádným výhledem. Vedle lázní stojí tělocvična a v blízkosti je dům s nápisem. Každého určitě zaujme asi deset metrů vysoké průčelí s množstvím okenních otvorů ve dvou úrovních a také s apsidou. K veřejným lázním přiléhá Gymnasion, který s nimi vytváří společný komplex. Jedná se o prostory, ve kterých se tělesně i duševně vzdělávali mladí muži.

Na několika místech lze spatřit, že archeologické a restaurátorské práce patrně stále pokračují a tak možná teprve budoucnost odhalí přesnější údaje a další krásu tohoto magického místa. Úžasná příroda, ticho a historie, to vše je Arykanda. Současný návštěvník nachází pochopitelně poněkud jinou krajinu a jiný svět než poutník starověku, ale tato archeologická lokalita je dle mého názoru opravdu jedinečná. 

Pro cestu zpět volíme pěší sestup po úzké asfaltové silnici. Je to něco okolo jednoho kilometru z kopce a trvá nám to asi čtvrt hodiny. Na pravé straně je vidět řada skalních hrobek a některé do skály zaříznuté vodní kanály. V místě, kde přicházíme k hlavní komunikaci, se nachází menší ovocný a zelný trh. Pozorujeme místní lidi, jak čile obchodují, odpočívají a pojídají kukuřici. Teče zde také voda, patrně pitná. Pivo zde ale nemají a nic dalšího zatím nakupovat nepotřebujeme. Po chvíli tedy pokračujeme po okraji silnice do vesničky Arif. Společnost při této cestě nám dělá jeden toulavý pes. Během našeho pobytu v Turecku jsme volně pobíhajících psům potkali hodně, ale naštěstí žádný z nich nebyl agresivní. Nebezpečí by spíše hrozilo z případných nemocí či blech. Zdravotní stav psů i koček toulajících se tureckým venkovem je občas šokující. Mnozí z nich totiž vypadají opravdu uboze. Ale místní se nad tím nepozastavují. Uprostřed obce nahlížíme do jednoho obchodu, kde také nabízejí různé nápoje, ale ne podle našeho vkusu. Chvíli čekáme na nedaleké zastávce a v 16 hodin 45 minut přijíždí dolmuş. Konečná je pro nás o půl hodiny později v městečku Finike, kam je to z vesnice Arif něco málo přes 30 km. 

Jedna z prvních věcí, které jsme si zde všimli, je na kopci umístěna národní vlajka. Ostatně již po vystoupení na letišti a po prvních minutách pobytu na tureckém území jsme zaregistrovali, že kam se člověk podívá, všude lze spatřit plápolat jasně červený podklad se srpečkem měsíce a hvězdou. Turci jsou patrně na svůj symbol velmi hrdí. Četl jsem, že by měla vlajka vyjadřovat pocity tureckých vojáků při krvavé válce s Řeckem v letech 1920 až 1921, kdy v kalužích krve padlých spolubojovníků spatřovali odraz měsíce a hvězdy.

Přicházíme na promenádu k moři, kde se zastavujeme v jedné z mnoha zdejších restaurací. Její obsluha ale při vyslovení slova „bira“ spíná ruce a ukazuje směrem k bohu. V druhém podniku si však již bez problémů objednáváme lahvový „Efes“, což je nejznámější značka místního piva. Reklamu na tento celkem chutný výrobek pivovaru Efes lze spatřit ve městech skoro tak často jako portréty velkého vůdce Atatürka. S alkoholem si Turci příliš hlavu nelámou, jak by jim asi náboženství mělo přikazovat. Ale zase musím říct, že mnoho lidí popíjejících pivo či jiné alkoholické nápoje na veřejnosti jsme v Turecku neviděli. Většinou sedí místní u skleničky čaje nebo vody a hrají různé stolní hry. Někdy se nám jevilo, že i o peníze, což by se také v této zemi asi nemělo.

Procházíme se po nábřeží, prohlížíme si město a hledáme možnost na koupání a následné spaní. Klasickou písečnou pláž nenacházíme a tak k jedinému rozumnému místu u moře sestupujeme po betonových schodech. Na okraji vody jsou sice kameny, ale jinak je zde příjemně. A především máme za sebou křest mořskou vodou. Je nezvykle teplá.

Po procházce městem a koupeli jsme usedli do restaurace MAVI AY ET BALIK, dali si pivo a poslouchali mořské vlny. Pod přístřeškem nedalekého občerstvení jsme si vyhlédli místo pro nocleh. Zatím tam ale lidé ještě pořádají pikniky a tak vyčkáváme s přesunem. Po setmění však již začíná Franta vařit další z oblíbených plechovkových či sáčkových českých dobrot, které při následné konzumaci zapíjíme Efesem. Pozorujeme zajímavý vývoj počasí, kdy nad námi je polojasná obloha, ale na druhé straně zálivu to neskutečna bouří. Začíná se zvedat vítr a tak se zvědavostí očekáváme další vývoj počasí.

Je teplo. Ještě hodinu před půlnocí ukazuje teploměr 22°C. Vítr však v noci bohužel okolo nás ustal, což na rozdíl od nás přivítali komáři. Zkoušel jsem sice použít repelent, ale asi to mělo pouze rituální význam. Ani jeden komár to nebral vážně. Po čase vzdáváme nerovnoměrný boj s nimi a jdeme se podívat k moři, ale ani tam nenacházíme příhodné místo a tak se vracíme pod jiný přístřešek, kde to trochu pofukuje. Já sice usínám, ale Franta asi moc ne, jelikož okolo čtvrté hodiny zaznamenal přítomnost nějakého tvora, něco mezi ježkem a krysou.

V půl sedmé, když se rozednívá, už máme zabalené věci a vyrážíme. Vítá nás krásné a jasné nedělní ráno a tak zkouším fotografovat východ slunce. Jdeme po silnici a prohlížíme si krajinu především směrem k moři, kde hledáme nějaké zajímavé místo na dopolední spánek. Asi po jednom kilometru se nám zalíbil plácek pod stromy a tak zkoušíme dospat.

V deset hodin jsme vzhůru a snídáme. Půl hodiny na to odcházíme a vzhledem k teplotě vzduchu (23°C) a báječnému počasí sledujeme především moře pod námi a hledáme alespoň trochu schůdný přístup k němu. Kde se vzaly, tu se vzaly, v nedaleké zatáčce jsme objevili schůdky do úžasné tyrkysové laguny.  Následuje koupel, která nemá chybu. Pobřeží je tu opravdu nádherné, voda průzračně čistá a příroda překrásná, až oči přecházejí. Podle mapy by se měla tato zátoka jmenovat Gökliman.

Čtvrt hodiny před polednem stoupáme zpět na silnici a jako na zavolanou projíždí okolo dolmuş. Pozorný řidič si nás všiml sám od sebe, i když jsme na opačné straně komunikace, a zastavuje. Pětadvacet minut poté již vystupujeme na autobusovém nádraží v městečku Demre, kterému se také říká Kale a v jehož blízkosti se nachází starověké město Myra se slavnou minulostí. Procházíme se ospalými uličkami města, které jsou tu a tam zpestřeny „šílenými“ obchody s ruskými nápisy a vším možným i nemožným týkajícím se osoby sv. Mikuláše.

Kdysi zde působil jako biskup sv. Mikuláš, který je patronem dětí, řemesel, obchodu, rybářů, námořníků a určitě spousty dalšího. Ve městě Myra byl knězem váženým a patrně i biskupem. Byl to muž dobročinné lásky, který vynikal svou velkorysostí vůči chudým a potřebným lidem. V době kolem roku 300 po Kristu byly sice komunity křesťanů již dobře organizovány, ale křesťanství ještě nebylo v římském impériu legalizováno. V roce 303 po Kristu ukončil císař Dioklecián svou politiku tolerance vůči křesťanům a rozpoutal kruté pronásledování, které s různou intenzitou trvalo přibližně deset let. Avšak i v následujících letech nebyl postoj Říma vůči křesťanům vždy vstřícný. Sice žádné původní písemné doklady o životě svatého Mikuláše neuvádějí zmínky o jeho pronásledování, věznění a mučení, ale vzhledem k dané době to lze předpokládat. Uvádí se proto, že ve zdejším kostele, který nese jeho jméno, byl nakonec pohřben. Klid mu však dopřán nebyl ani po smrti. Na konci 11. století (rok 1.087) přepadli Myru italští námořníci, kteří nechtěli, aby Mikulášův hrob byl v rukou muslimů. Jako další důvod tohoto činu je uváděno, že barijští chtěli zvýšit prestiž města poté, co z důvodu normanského podmanění ztratilo významnou roli. Do Myry připlulo 62 námořníků, kteří ostatky sv. Mikuláše vyzvedli ze sarkofágu a naložili na loď. 9. května připluli do italského města Bari, kde odpočívají ostatky světce dodnes v kryptě bazilice sv. Mikuláše, zbudované k jeho poctě. Proto je též uváděno „Svatý Mikuláš z Myry, zvaný také z Bari“. Avšak některými odborníky je tato skutečnost zpochybňována. Obdobné nároky uplatňují jak Benátčané, tak Rusové. Ono to není až tak důležité. U nás stejně znají děti Mikuláše jako dobrého světce doprovázeného andělem a čertem a rozdávajícího dárky v předvečer svého svátku.

Někdo má osobu Mikuláše spojenou se začínající zimou a tudíž i se sněhovou nadílkou a mohl by říct, že si ji tady Mikuláš na jihu Turecka moc neužil. Avšak 6. prosinec je den jeho úmrtí, i když podle některých historiků to může být pouze z důvodů, aby byl nahrazen pohanský svátek zrození Diany, římské bohyně lovu. Není totiž znám ani přesný rok, kdy sv. Mikuláš zemřel. Nejčastěji je uváděn rok 335. Především v západní liturgické tradici je předvečer 6. prosince spojen s rozdáváním dárků dětem. Svatý Mikoláš byl za svého života velmi štědrý a v současnosti je jedním z nejctěnějších a nejoblíbenějších světců světa. Přivlastnilo si ho mnoho národů, přičemž každý na něj pohlížel jinak. Podle toho, co zde vidím, bych řekl, že sv. Mikuláš je nejvíce uctíván v Rusku.

Dnes by z města Myra ale sv. Mikuláš asi utekl, kdyby viděl, co se tu děje. Zdejší obyvatelstvo se rychle přizpůsobilo stoupajícímu zájmu turistů, jejichž převážnou část tvoří hluční návštěvníci z Ruska. Kromě turecké latinky tady lze všude spatřit azbuku. Rusi tvoří nejenom zdejší dominantní klientelu, ale jsou též majiteli hotelů, obchodů a firem v této nově vznikající „Rusko-turecké“ říši. Tuto informaci jsme sice věděli, i přesto jsme se rozhodli navštívit ono slavné místo. Vzdálenost z centra je uváděna jako dva kilometry, ale dle mého názoru to jsou minimálně tři a my jsme cestou tam ušli o jeden a zpátky asi o dva kilometry víc. Nad areálem, k němuž přicházíme, se zvedají kopce a v nich vidíme nějakou stavbu, kterou by podle dostupných informací mohl být kostel Anděla Gabriela. Někde v horách na Myrou by se totiž měly nacházet hned dva kostely.

Vchod do archeologického areálu nemůže člověk minout. Parkoviště autobusů, davy lidí hovořících převážně rusky, obchůdky a stánky. Nejlepším prodavačem upomínkových předmětů je volný čas. Zdejší stánky jsou sice konstrukčně jednoduché, ale zato celé ověšené památečným harampádím. Předměty upomínkové, vzpomínkové, připomínkové a všelijaké jiné možné i nemožné. Procházíme se a díváme, jak lidé nakupují, co před chvílí ještě nepotřebovali. Nějak přestáváme mít chuť vrátit se historií zpět a prohlédnout si skalní hroby významných lýkijských občanů a římské divadlo.

Myra patřila mezi šest hlavních měst tzv. Lýkijské ligy a především za vlády Římanů velmi bohatla. Z přístavu Andriake se obchodovalo po celém Středomoří a vyplouvaly odsud lodě do Říma či Egypta. V roce 131se v Myře zastavil i římský císař Hadrián. Nedlouho poté, roku 141, přišlo však první zničující zemětřesení a o sto let další. Město ale bylo znovu opraveno a vystavěno. Jeho význam podtrhuje i to, že se o něm píše i v Bibli ve Skutcích apoštolů 27.5: „a propluli jsme otevřeným mořem podél Kylikie a Pamfylie a dostali se do přístavu v Myře v Lýkii“. Když si člověk čte něco o Myře, tak většinou také zahlédne pojem „chrám bohyně Artemis“. Tato stavba byla považována za nejkrásnější budovu v celé Lýkii. Její podoba se však zachovala pouze na nalezených mincích, jelikož podle legendy to byl právě biskup sv. Mikuláš, kdo nařídil zničit pohanský chrám. Byl totiž velmi zapáleným obhájcem víry. Také pro Turky je svatý Mikuláš významná postava. Říkají mu Noel Baba. Kdysi jsem také četl, že nějaký profesor z jedné turecké univerzity vyzval Vatikán, aby se navrátily ostatky svatého Mikuláše do tureckého Demre. Ale myslím, že k tomu zcela určitě nedojde.

Zajímavá je také výše vstupného v Myře (10 TL), která je tedy dvojnásobná oproti tomu, co jsme zaplatili v Arykandě. Byť jsou zde určitě zajímavé věci, tak si nemyslím, že bychom toho tady měli vidět dvakrát tolik. Především v Myře není klid, který si žádá prohlídka takového místa a tak pouze fotografujeme od vchodu a zkoumáme okolí, kde však učinili příslušná opatření, aby si nikdo nemohl pořídit zajímavou fotografii. Okolo jsou stromy, různé zábrany a skleníky. Nevadí, prohlížíme si ještě na levém okraji areálu pozůstatky nějaké stavby, možná menšího kostela. Žádné bližší informace jsem se zde nedočetl. Starobylá Myra se tak stala nečekaně pouze krátkou zastávkou na naší pouti po Turecku.

Naštěstí je člověk v Anatolii neboli Malé Asii a tak si může dovolit vynechat návštěvu některé památky, jelikož v této části Turecka je soustředěno nejvíce antických památek na světě, více než v samotném Řecku. Uvádí se, že by zde mohl pilný turista navštívit až 13 tisíc antických památných míst a měst. Vzhledem k tomuto množství jsou stále ještě v Turecku místa, kde si lze v klidu prohlížet a mnohdy se i dotýkat antických památek a to i bez časového omezení a bez placení vstupného.

Zpět do centra města odcházíme po jeho druhém okraji. Vybrali jsme si zkratku, která byla jako obvykle o něco delší. Také nalezení správného směru v úzkých uličkách je kapitolou samou pro sebe. Touláme se mezi malými domky a skleníky. Staré i nově budované, jeden fóliovník s rajčaty vedle druhého. Myslím, že tato jižní oblast Turecka, kde se nacházíme, je celkem zdravá. Neviděli jsme tady totiž skoro žádné továrny nebo jiná technologická zařízení, která by znečišťovala ovzduší a zdejší patrně velmi úrodnou půdu. Četl jsem, že se ve skleníku, na který svítí sluníčko bezmála 300 dnů v roce, sklízí úroda i třikrát do roka. Vzpomínám si, že když letadlo před třemi dny přeletělo hory a přiblížilo se k moři, tak jsem dole na zemi viděl snad tisíce bělostných stříšek skleníků. Velice zajímavá podívaná.

Přicházíme zpět na autobusové nádraží v Demre, které se příliš neliší od jiných autobusových nádraží v menších městech jižního Turecka. Vzhledem k blízkosti archeologického areálu zde stojí více taxíků, ale jejich řidiči se do práce nijak nehrnou a lidi neotravují. Posedávají v chládku nádražní haly, popíjejí čaj nebo vodu, povídají si s příchozími a s pánem, který se stará o veřejné záchodky.

Další místo, které jsme si na mapě vyhlédli, se sice nachází nedaleko, ale je 14 hodin a tudíž dolmuş nejede. Uvažujeme také o stopování, avšak již máme zkušenost, že v tomto čase také řidiči odpočívají. Smlouváme tedy s taxikářem a po chvíli odjíždíme. Za půl hodiny vystupujeme v místě nazvaném Ücagiz. Na své mapě mám uveden název Kaleücagiz a podle průvodce se jedná o malou rybářskou vesničku, kde se téměř zastavil čas. Ale skutečnost je zcela jiná.

Ücagiz je městečko přizpůsobené turistickému ruchu. Obchody s potravinami, nápoji, starožitnostmi či šperky, restaurace, kavárny a penziony. Příjezdovou cestu lemují obchodníci nabízející výlety lodí do nádherné zátoky s ostrovy. Možná v zimě nebo v případě špatného to tady může působit ospale, ale dnes? Auta i autobusy plné turistů a hlučné výzvy oznamující nastoupení na lodě. Slyšet je opět především ruština. Malebná zátoka trochu ztrácí své kouzlo.

Zdejší část pobřeží bývá označována jako „Kekova-Simena“. Kekova znamená v turečtině „pláň tymiánu“ a je to neobydlený ostrov, který vidíme v dáli před sebou. V dobách starobylé Lýkie se jmenoval Dolichiste. Ve vodách kolem ostrova leží pohřbené trosky starověkého města Simena, kvůli kterým sem většina lidí přijíždí. Nejlépe by měly být viděny z lodi. Usedáme v jedné restauraci a Franta zkouší domlouvat různé varianty našeho dalšího zdejšího pobytu. Plavbu na velké turistické lodi zavrhujeme ihned. Další možností je menší člun, ale cena 100 TL se nám jeví celkem drahá. Asi kdyby tady bylo prázdněji, tak by se dala cena usmlouvat a člověk si pak také tu plavbu lépe užije. Další možností je projížďka na kajaku, která by se nám nejvíce zamlouvala. Má to však dvě vady na kráse. Jednak bychom nemohli mít s sebou fotoaparát, aniž bychom chtěli riskovat jeho namočení a především kajaky sem vozí na objednání. V našem případě to znamená zítra dopoledne. Cena 19,50 TL na osobu by se nám sice jevila přiměřená, ale museli bychom k ní připočíst 90 TL za dvoulůžkový pokoj se snídaní u tohoto člověka, který by nám vše zajistil. Franta zkouší vyjednávat, ale ochota cenu snížit se nedostavuje.

Nakonec se tedy rozhodujeme nevyužít nabídky plavby a odcházíme na prohlídku části starověkého města, která se nachází na pevnině východně od vesnice. To je na mapě označeno jako Teimiussa, což je původní antické pojmenování vesnice Ücagiz. Moc lidí sem asi nechodí a tudíž se ani neplatí vstupné. V průvodci se dočítám, že o historii zdejšího osídlení toho moc známo není. Podle archeologů by se mělo jednat o čtvrté století před naším letopočtem. Osada neměla patrně obranné hradby ani mnoho veřejných budov. Snad jenom na kopci pozůstatky menší věže nebo pevnosti. Tudíž se touláme podél pobřeží od jednoho lýkijského sarkofágu k druhému. Vhodné místo pro přemýšlení o smrtelnosti a pomíjivosti života. Několik stovek hrobek nejrůznějších tvarů a velikostí je tady rozeseto podél moře i nad ním v kopcích. Často vedle sebe, mnohde i přes sebe leží mohutnou silou zemětřesení vyzdviženy kamenné sarkofágy. Jejich víka vážící i několik tun jsou ve výjimečných případech na svých místech, ale většinou sesuta k zemi nebo dokonce rozlámána. Vykradači hrobek měli tudíž svou úlohu značně ulehčenou. Nejpočetněji jsou zde zastoupeny hranaté sarkofágy stojící volně na kamenných základech. Na většině z nich nalézáme sochařskou výzdobu i čitelné nápisy. No čitelné? Jak pro koho. Nám moc neřeknou, ale odborníkům objasnily celkovou skladbu zdejšího obyvatelstva.

Oblast poznamenaly ničivé údery při několika zemětřeseních, o něž nebyla ve zdejším kraji nikdy nouze. Po tom posledním, které smetlo ve 12. století město do vody, již nikdy toto nedosáhlo svého bývalého rozkvětu. Starobylá ostrovní Simena zůstala opuštěna a upadla v zapomnění. Procházíme se déle než hodinu a jsme spokojeni. Je toho tady k vidění více než jsme očekávali. Vylézáme na menší kopce i skalky a užíváme si výhledů na moře s krásnou tyrkysovou barvou. Kromě pozůstatků potopeného města Simena dominují zátoce červené turecké vlajky na stěžních lodí a ve vesnici se tyčí minaret. Klasická tvář současné Lýkie. Někde jsem tam také zahlédl název Simena - Batik Şehir. Ale patrně se nejedná o žádné historické označení, pouze to v turečtině znamená „Simena – potopené město“. Obdobně je možné vidět anglický překlad „Sunken City“.

Nasytiv zraky své a znaveni paprsky žhavého slunce, vracíme se do restaurace a dáváme si pivo. Následně se loučíme, bereme si odložené batohy a jdeme ještě na procházku po městečku. Chtěli bychom se také vykoupat. Nikoho však ve vodě nevidíme. Není se, co divit, místní koupání v zátoce nedoporučují. My však na konci městečka objevujeme molo, které se nám jeví jako vhodné místo. Ponořujeme se do moře a doufáme, že tím neporušujeme turecké zákony, jelikož je v Ücagiz zákaz koupání a potápění v blízkosti starověkých památek.

V pů šesté odcházíme na okraj městečka, kde stopujeme. Za malou chvilku definitivně opouštíme vesnici Ücagiz. Odjíždíme s anglickým postarším párem do následující obce s názvem Çevreli. Zde vystupujeme na křižovatce, jelikož se chystáme vydat směrem severním. Chtěli bychom se dostat na nedalekou hlavní komunikaci č. 400 spojující města Kale a Kaş. Na mapě máme sice vyhlédnutou stezku, ale ještě chvíli jsme rozhodnuti stopovat. A vyplatilo se to. Dochází tudíž opět ke změně plánu, jelikož v kabině nákladní dodávky odjíždíme přes několik vesnic a mírně zalesněné hornaté vnitrozemí do obce Başlica, kde se napojujeme na výše uvedenou silnici. Konečná pro nás je asi 5 km před městem Kaş. Jmenuje se to tady Agullu a my vystupujeme před malou restaurací. Řidič zde odstavuje auto, otevírá nákladní prostor a připravuje váhu, na které bude prodávat melouny. Opět konstatujeme, že stopování je celkem dobrým způsobem cestování v Turecku. Především v místech, kde nejezdí veřejná doprava.

Ve vesnici nás zaujala pouze zmíněná kavárna či restaurace, na jejíž venkovní terasu vcházíme a ochutnáváme náš první turecký čaj. Objednání není složité. Čaj se totiž řekne turecky „čaj“, i když se to píše „çay“. Je silný, tmavý, sladký, dobrý. Trochu jako v Maroku. Již v minulých dnech jsme si všimli, že čaj je v Turecku všudypřítomný. Čaj, čaj a ještě jednou čaj. Prodává se v chudých čtvrtích i luxusních restauracích od rána do večera. Většinou v menších skleničkách tvaru tulipánků s podšálkem za pár drobných, v našem případě jsme zaplatili 1,5 TL za oba.

Studujeme mapu a zjišťujeme informace u místních. Blíží se stmívání a tak v půl sedmé odcházíme po silnici vedoucí severozápadním směrem. Na ukazateli je napsáno „Phellus 7 km“. Mělo by se jednat o nějakou památku, ale nepodařilo se nám zjistit bližší údaje a tak její návštěvu pro tentokrát vynecháváme. Asi po 500 metrech vidíme po levé straně zajímavé místo na okraji lesíka. Vaříme, bumbáme a připravujeme věci na spaní. Nacházíme se přibližně v nadmořské výšce 550 metrů a teplota 15°C ve 21 hodin 30 minut tomu odpovídá.

V noci nás navštívil již jenom jeden komár, asi nějaký putovní. Budil nás však také psí štěkot. Jak jsme si již všimli, tak oni ty potvory přes den leží a v noci se patrně nudí a tak štěkají. Naštěstí všichni byli za plotem nebo o nás nevěděli.

Do pondělního rána vstáváme v sedm hodin. Teplota je stejná jako večer. Snídáme, balíme věci a odcházíme. Pár minut po osmé dole na křižovatce u restaurace dobíháme dolmuş. Za volantem vidíme poprvé ženu. Ale styl jízdy i výběr peněz je stejný. Za dvacet minut vysedáme v městě Kaş, kde se procházíme a čekáme, až otevřou banku Ziraat Bankasi. Franta mění peníze. K této činnosti sice slouží venkovní bankomaty, ale komunikují pouze v turečtině, proto je vhodná asistence úředníka.

Poté odcházíme po hlavní ulici do kopce na autobusové nádraží, kde nastupujeme do dolmuşu a ihned odjíždíme. Silnice vede na západ podél pobřeží a my se dostáváme ven z mapy „Turecká Riviéra 1:150.000“. Pět minut po desáté hodině vystupujeme trochu překvapeni na hlavní silnici u odbočky za městem Kalkan. Ale zdejší organizace funguje bezchybně a tak za chvíli odjíždíme v dalším dolmuşu. Viděli jsme, že si řidiči předali nějaké peníze, asi se vyrovnali. Zajímavé a pro cestující příjemné a bezstarostné.

Za pět minut vystupujeme v turistickém městečku Gelemiş. Nic nás zde nezaujalo, tak se moc nezdržujeme a pokračujeme pěšky po asfaltové silnici. Brzy přicházíme podle ukazatelů ke vstupní boudě se závorou. Tady nám nabízejí k zakoupení vstupenku do archeologického areálu za 5 TL a za dalších 5 TL vstup na pláž. Volíme pouze první možnost a pokračujeme ještě kousek po silnici, kde začínají první památky. Zdejší místo, ve kterém je cítit čas, je podstatně rozlehlejší než jsme čekali. Kdo to tady chce projít celé a pečlivě si vše prohlédnout měl by především v parném létě počítat s dostatečnou zásobou pitné vody a dobrá je také přikrývka na hlavu. Skoro nikde zde není stín ani žádná turistická infrastruktura.

Patara, to jsou především ruiny, kdysi slavného a prosperujícího města včetně významného námořního i obchodního přístavu ve starobylé Lýkyi. Většinu z nich museli archeologové náročnou prací doslova vyhrabat z písku. Podle dosavadních nálezů je založení města datováno do 5. stol. př. n.l. V době své největší slávy byla Patara jedním ze šesti hlavních měst Lýkie a měla okolo dvaceti tisíc obyvatel. Konec její existence přišel především s nájezdy arabů a pirátů. Z dominantního města se stala vesnice a lidé již neměli síly a prostředky na boj s pískem, který postupně stavby zanášel.

Patara se nachází v blízkosti ústí řeky Xantos a oblast byla vyhlášena za národní park. Okolní krajina je zajímavá a proto jdeme na nedaleké návrší, abychom si ujasnili, kam se vydat. Nachází se zde informační tabule s fotografií a popisem památek. První stavbou, kterou si důkladněji prohlížíme, jsou lázně. Objevili jsme je u skupiny datlových palem. Patara vzhledem ke svému významu měla lázně čtyři. Ty, u kterých se nacházíme, se nazývají Harbor Bath, tedy by to měly být přístavní lázně. Dnes je sice moře trochu dále, ale dřív to zde vypadalo jinak. Především písek přetvořil tuto krajinu během uplynulých téměř dvou tisíc let.

Dále přicházíme k částečně zrekonstruované hlavní třídě bývalé Patary. Před námi je stoa, impozantní ulice lemovaná honosným sloupořadím. Některé sloupy mají zachovalé hlavice či nápisy. Hlavní ulice je velká a rozlehlá, jak se sluší na město tohoto významu. Její část je však ještě stále pod vodou a čeká na své odhalení. Ulice vedla určitě na jedné straně až k přístavu a na druhé minimálně k divadlu. V místě, kde stojí sloupy, jsou na jedné straně ulice vidět velké vstupní otvory, patrně do původních obchodů. Představuji si, jak asi vypadala tehdejší Agora, což bylo shromaždiště svobodných občanů uprostřed starověkého města, kde se odehrával veřejný život.

V pozdějších dobách se kolem agory stavěly důležité veřejné budovy jako bouleuterion nebo prytaneion či lázně. K prvně jmenované stavbě brzy přicházíme. Nejdřív však musíme na konci sloupové části ulice projít skrz zeď impozantním průchodem. Z druhé strany zdi zkoušíme rozluštit nápis na kamenech, ale na to jsou naše znalosti nedostatečné. Proto raději směřujeme náš zrak k budově bouleuterionu. Jedná se o místo pro zasedání městského sněmu, které však v tomto případě vzhledem k významu Patary sloužilo také pro setkávání zástupců Lýkijské ligy. Tudíž to byl vlastně parlament. Budova je to nejenom svým významem, ale také rozměry větší než bývá průměrný bouleuterion.

V průvodci jsem četl, že se jedná o celkem zachovalý objekt, ale já bych řekl, že se zde památkáři pěkně vyřádili. To, co mám před sebou je sice krásné, avšak vypadá to jako novostavba. Řady kamenných sedadel uspořádaných do půlkruhu, stěny i kamenné klenuté hlavní vstupy jsou neporušené. Uspořádání sedadel je tady jako u menšího divadla. Na jednom ze zdejších informačních panelů je napsáno: „Nápis cti Lyciánské ligy městu Patara“. Dozvídám se, že v 1. stol. n.l. Lyciánská liga znovu ocenila, v rámci dobročinnosti, lid Patary, kterému věnovala zlatý věnec a ohromnou bronzovou sochu, neboť tito lidé už od počátku budovali politickou moc Lyciánské ligy tím nejlepším způsobem a významně se podíleli na získání dobré vůle božského Augusta.

Po prohlídce bouleuterionu pokračujeme k divadlu, které bylo postavené na severní straně malého kopce. Svými rozměry se řadí mezi největší divadla v Turecku. Jeho průměr se uvádí 265 stop a počet řad 30. Vznik divadla se datuje do helénistické doby, jeho rozšíření a úpravy proběhly během římské nadvlády. Také tato budova, i když se to nezdá, byla po dlouhou dobu skoro celá ukrytá v písku. Stavba působí opravdu mohutně, když člověk stojí dole. Z horní části divadla se pro změnu nabízejí úžasné výhledy na celý areál i do okolí. Na některých kamenech v prostoru divadla jsou reliéfy zobrazující patrně vojenské symboly. Podle některých odborníků by to mělo znamenat, že divadlo bylo užíváno také pro gladiátorské zápasy.

Vracíme se zpět na začátek agory a všímáme si, že na jednom místě se neustále střídají slečny, paní či dámy, něčeho se dotýkají a nechávají se zvěčnit fotoaparátem. Nachází se totiž zde falus. Myslím, že většina z nich ani neví, proč je ztvárněn právě tady a že v dobách před Kristem nebyl symbolem boha kříž, ale častěji falický symbol! Byl v domech, na chrámech i na ulicích. Uctívání falusu má dlouhou historii a falický kult byl rozšířený na celém světě. Ještě dnes lze objevit místa, kde má své ctitele a rozhodně není na něj pohlíženo jako na prostředek šíření pornografie, jak by se mnozí mohli domnívat. Slovo falický je fénického původu. Posvátný Falus (fallos, phallos, fallus – řecky, penis – latinsky) jako symbol mužské plodivé síly přírody a lidstva. S jeho všemohoucností a vírou v kouzelnou moc souvisely různé obřady i magie. Postavy se ztopořeným penisem měli mimo jiné odvracet neštěstí. Dnes se lidé pokřižují – vytvoří symbol kříže. V době, o které se zmiňuji, vytvořili pomocí rukou falický symbol, což by v současnosti u nás mohlo být chápáno jako nemravný symbol. To, čím by dnes mohl člověk druhého urazit, sloužilo dříve k požehnání.

Necháváme dámy, ať si hrají a pokračujeme ke zřícenině Vespasian Bath. Lázně, které nechal podle nápisu postavit Flavius Vespasianus, byly svými rozměry 38 x 27 metrů největší v Pataře. O kousek dál by se měly napravo od cesty nacházet Central Bath. Tyto kdysi hlavní nebo centrální lázně jsou bohužel schované pod hustou vegetací. A tak náš zrak zaujala jiná stavba, pro změnu vlevo od pěšiny. Četl jsem, že v Pataře bylo několik menších chrámů a před námi by měly být zříceniny jednoho z nich, pocházejícího z druhého století. K tomuto svatostánku není však jednoduché se dostat.

Archeologové předpokládají, že by Patara měla také skrývat velký Apollonův chrám. Doposud však nebyl nalezen a vypadá to, že ani my ho dnes neobjevíme. Pokračujeme tudíž přibližným směrem k moři a za chvíli před sebou vidíme zajímavou kruhovou budovu na menším návrší. Podle archeologických zjištění se jednalo o maják, který se nacházel na severním vjezdu do přístavu. Byla to vysoká stavba o minimálně pěti podlažích. Odborníky zaujaly také v kamenech vytesané nápisy, kterých je zde nezvykle mnoho. Podle některých lze usuzovat, že se dnes v Pataře nachází jeden z nejstarších dochovaných majáků na světě. Stáří je uvažováno okolo 2000 let.

Jdu se k němu podívat blíž a rozhlížím se po okolí i po nejpřímější cestě na pláž. Směr je jasný, ale obtížnost chůze s těžkými batohy podstatně větší než jsme čekali. Postupně opouštíme krajinu, jejíž krása se snoubí se zajímavou historií a vyhlížíme přes zajímavé duny vstup na pláž. Pod nohama máme úžasný a příjemně vyhřátý písek, který je dnes přínosem pro místní lidi z hlediska finančního, ale v době starobylé Patary dělal lidem velké starosti. Městu a přístavu hrozilo neustálé zanesení.

Tak to je ta slavná pláž Patara Beach. Údaje o její délce se různí, četl jsem dvanáct i patnáct či dokonce osmnáct kilometrů. Ale na její kráse není asi problém se shodnout. Famózní písek, čisté moře a panenská příroda kolem. A dokonce na vzdálenějších místech, kde se poprvé koupeme, je minimum lidí a tudíž klid. V průvodci píší, že lidem by tato pláž měla patřit pouze od osmé hodiny ranní do sedmé večerní, jelikož přes noc zde želvy kladou vejce. Já jsem to však tady nikde napsáno neviděl. Po osvěžující koupeli se vydáváme na procházku, vlny nám omývají nohy a my si to užíváme. Akorát s těmi těžkými batohy se trochu boříme a nožičky začínají bolet. Asi po čtvrt hodině přicházíme na hlavní část pláže, kde už je těch lidiček více než dost. Je však jedna hodina odpolední a tudíž se i zde zastavujeme a koupeme se. Následně využíváme zdejší sprchy a ve čtvrt na dvě odcházíme po silnici. Cestou si prohlížíme archeologické památky, tentokrát z druhé strany než dopoledne.

Kolem silnice vedoucí z pláže do Patary, na vnější straně původního města, je velké množství kamenných sarkofágů a různých typů hrobek. Dále jsou zde vidět pozůstatky dalších zajímavých budov, z nichž některé jsou provizorně zastřešené. Místu však dominuje a každého zaujme vítězný oblouk „Mettius Modestus“, který nese jméno podle římského konzula a guvernéra Lykie a Pamfylie. Tento triumfální oblouk byl po dlouhá staletí téměř jediným důkaz existence starého města, jelikož ostatní památky ležely pod nánosy písku nebo byly zarostlé vegetací. Trebonius Proculus Mettius Modestus nechal postavit vítězný oblouk v prvním století našeho letopočtu.  Římská vstupní brána do města byla ozdobena sochami Modesta a jeho příbuzných. Na západní straně oblouku se zvedá malý pahorek, kde byla objevena hlava sochy Apollóna, což mnozí považují za důkaz toho, že někde v těchto místech se nacházel zmiňovaný Apollónův chrám. Na několika místech je vidět, že v Pataře pokračují archeologické práce, které odhalují zajímavé věci v pozoruhodném stavu. Mnoho památek jistě ještě čeká na své objevení.

Brzy se ocitáme u placené brány, kde jsme si stopli auto. Mladý německý pár s vlastním dodávkou upravenou na cestování putuje již nějakou dobu Evropou i Tureckem. Bohužel má brzy konečnou a tak se vezeme asi jenom půl kilometru. Ale každý metr je dobrý v tomto vedru a s našimi batohy.

Vysedáme tedy v městečku Gelemiş (Patara), které je od pláže vzdálená necelé 2 km. Chvíli se tady procházíme, ale nic pozoruhodného neobjevujeme. Restaurace a penziony, obec se patrně rychle přeorientovala na turistický ruch. Zajímavé je na ní pouze to, že z jejího druhého konce než vede silnice k bráně, by měla vést pěšina na pláž asi do míst, kam jsme doputovali také my. Kdo se tudy vydá, tak patrně mine placenou bránu a cestou zpět z pláže si může v klidu prohlédnout památky. U brány již při zpáteční cestě nekontrolují vstupenky. Jak na pláži, tak i v městečku slyšíme okolo sebe ruštinu. Rusky mluvící turisté navštěvují toto místo mimo jiné kvůli tomu, že se ve zdejším římském městě narodil do křesťanské řecké rodiny Mikuláš. Stalo se tak mezi lety 280 až 286. Svatý Mikuláš je totiž především ve východních církvích druhým nejuctívanějším svatým po Panně Marii.

Jelikož je velké teplo a ještě větší žízeň, tak si v obchodě kupujeme pivo. Bumbáme a odpočíváme ve stínu stromu s granátovými jablky. Chceme vyčkat na dolmuş, ale sotva jsme stačili dopít nápoj a odebrat ze stromu vzorky plodů pro následný domácí výzkum, zastavuje jedno z projíždějících aut na moje akademické mávnutí. Dáváme se do řeči, jelikož řidič překvapivě po několika metrech zastavuje u rodinného domu. Odváží totiž odsud známou a svou ženu na autobus. Obě jsou trochu překvapeni, kdo že to již v autě sedí. Konečná je na nedaleké křižovatce u hlavní silnice, kde jsme již dnes jednou byli. Čekáme na zastávce a povídáme si. Dozvídáme se například také to, že pán má cestovní agenturu a pořádá zájezdy na horských kolech v okolním pohoří. Autobusem přijíždí v půl třetí a s námi pokračuje malebnou cestu podél Středozemního moře směrem na západ pouze jejich rodinná přítelkyně, která následně cestuje do Gruzie.  

Poprvé jedeme klasickým autobusem, ze kterého vysedáme v 15 hodin 45 minut na autobusovém nádraží v podmanivém městě Fethiye, které jsme již před čtyřmi dny na chvíli navštívili. Nyní však nehodláme pokračovat tak rychle dál, nýbrž chceme vyhledat nocleh. Novější „otogar“ se nachází asi 2 km východním směrem od centra města na křižovatce se silnicí vedoucí do Ölü Deniz.

Nejprve se ale chceme najíst a ochutnat něco z dobré místní kuchyně. Podle doporučení jdeme na hlavní ulici, kde objevujeme několik restaurací. Shodujeme, že jedna z nich přesně odpovídá našim představám. Jedná se totiž o podnik typu „lokanta“, který navštěvují místní. Jídlo je zde předvařené a udržované při správné teplotě na parou ohřívaných podnosech. Usedáme venku, když si předtím u samoobslužného pultu vybíráme a objednáváme jídlo. Opět volíme každý něco jiného, abychom si to v poločase vyměnili. Na jednom talíři je nám přineseno telecí, baklažán a rýže, na druhém se objevuje telecí s kuskusem a bramborem. Zajímavé bylo zjišťování druhu masa, které se ocitlo na našich talířích. Vepřové se v této zemi přirozeně nenabízí, na jehněčí ani kuřecí to nevypadá, a tak jsme se přes ukázky a zvuky dopracovali k telecímu. K jídlu náležela samozřejmě velká porce zeleniny a voda. Bylo to výborné, pochutnali jsme si.

Po jídle pokračujeme podél říčky směrem k moři a do centra města, které je sice také prázdninovým letoviskem, ale stále si ještě zachovalo trochu té správné turecké atmosféry. Starověkých budov či středověkých domů zde však moc není, jelikož město postihla v letech 1857 a 1957 dvě velká zemětřesení. My se ale stejně rozhlížíme po možném ubytování. Určitě by zde měla být ubytovací zařízení všech možných typů, velikostí i cenových kategorií. Po přiměřeně dlouhé cestě nám padla do oka reklama na hotel NEHIR OTEL MUGLA. Je rozhodnuto. S těžkými batohy se nám již dále putovat nechce, cenu Franta také usmlouval na přiměřenou úroveň. 

V podvečer odcházíme na procházku po městě. Na promenádě u moře si dáváme pivo a v jednom malém občerstvení na lodi ochutnáváme rybu. Město žije večer především turisty. Hledáme něco zajímavého, kam třeba chodí místní, ale moc se nedaří. Zato nás zaujal jeden pomník, který je věnován místním lidem, kteří položili život v různých ozbrojených konfliktech v různých dobách. Jejich jména a data úmrtí jsou vyryta na bocích pylonu. Vše je zajímavě nasvětleno.

Nakonec objevujeme uvnitř jednoho bloku domů zastřešené prostory, kde se skrývá tržnici se zeleninou, ovocem, kořením, masem, pečivem i suvenýry pro turisty. Nás však zaujaly zajímavé restaurace a s tím související prodej ryb. Obhlížíme to tady, dáváme si pivo a zjišťujeme potřebné informace. Jsme rozhodnuti, že sem zítra půjdeme na večeři. Následuje procházka městem, po které přicházíme na pokoj hodinu před půlnocí.         

Úterní, poslední zářijové ráno začínáme snídaní na pokoji, jelikož máme ještě nějaké domácí zásoby a poté odcházíme na autobusové nádraží. Zde nás však nasměrují na nedalekou zastávku před vchodem do obchodního domu Carrefour, odkud v 9 hodin 15 minut odjíždíme v dolmuşu, který patrně přijel ze starého autobusového nádraží v centru města. V těchto situacích nám vždy dobře poradili místní, byť doba odjezdu se těžko zjišťuje. Ale když řeknou: „jede to z tohoto místa“, tak se vyplatí počkat, jelikož dolmuş vždy za nějakou rozumnou dobu jede. Samozřejmě, když by člověk věděl přesně trasu, po které jede, tak může kdekoliv mávnout a řidič zastaví.

Za půl hodiny vystupujeme na konečné. Jsme na místě, které se jmenuje Kayaköy (Kaya Köyü). Dle zjištěných informací by se mělo jednat o pozdně středověké město duchů, ve které se proměnila do té doby normálním životem žijící obec po výměně obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem v důsledku řecko-turecké války v letech 1919-1922. Vítá nás tady sice více než čtyři sta prázdnými kamenných domů rozkládajících se na horském svahu, které tehdy museli opustit v rámci akce „stěhování národů“ převážně ortodoxní řečtí křesťané, ale kromě toho je zde dnes také pokladna a již první dva autobusy plné turistů. Musím říct, že jsem si Kayaköy představoval trochu jinak. Před odletem jsme totiž četli na internetu zprávu, že Turecko chce pronajmout toto město duchů, z kterého zmizel život už před desítkami let. Proto jsme se tam také vydali. Chátrající kamenné domy měnící se v ruiny a také pozůstatky sakrálních staveb jsme zde sice našli, ale ticho a mrtvo nikoliv.

Jedná se určitě o jedno z nejdramatičtějších a nejdojímavějších míst na tureckém pobřeží, které vypovídá o lidském utrpení. Toho si je vědoma i turecká vláda, která se rozhodla nabídnout Kayaköy k pronájmu na dobu 49 let, během níž by mělo dojít k rekonstrukci některých objektů, vybudování turistického zázemí včetně ubytovacích prostor a tudíž k výraznějšímu zájmu návštěvníků. Aukce, na níž má Kayaköy získat nájemce, měla proběhnout 23. října. Jak to dopadlo, nevím. Myslím si ale, že by tímto rozhodnutím mohlo Kayaköy ztratit svoji autentičnost a originalitu.

Prohlížíme si tudíž informační tabuli, kde jsme si zvolili výlet po Fethyijské stezce. Začátek vede skrz zmíněné město a tak po nás nejprve pokladní požaduje vstupné 5 TL. My jí však vysvětlujeme náš záměr a tak si posléze prohlížíme lokalitu bez placení. Městečko leží v kopci a zmíněná stezka vede skrz něj. Fotografujeme, rozhlížíme se a ochutnáváme plody jednoho fíkovníku. Kromě domů jsou zde také pozůstatky baziliky Panayia Pyrgiotissa z roku 1888, nejvýznamnější ze třech místních kostelů.

Město opouštíme až na jeho horním konci, kde vcházíme do nízkého borovicového porostu. Užíváme si poslední pohledy na Kayaköy a okolí. Brzy totiž přicházíme do sedla, ze kterého následuje příjemná chůze lesem s úžasnými vyhlídkami na malebnou mořskou zátoku Soguk Su a ostrůvek Gemile.

Pokračujeme a za chvíli se nacházíme u zajímavé soutěsky se skalkami porostlými borovicemi. Před námi se objevují první výhledy na lagunu s pláží, kam bychom chtěli dojít. Následuje tudíž prudší sestup dolů k moři a přibližně po čtyřech kilometrech přicházíme v půl dvanácté k vodě. Je rozhodnuto, na koupel jsme se těšili. Lehce nasyceni historií a mírně znaveni horskou túrou se noříme do mořské vody, která je v této zátoce na můj vkus až nezvykle teplá. V pravé poledne vaříme o kousek dál oběd a po jeho spapání pokračujeme v chůzi směrem k Ölüdeniz, což je jedna z nejznámějších pláží v této části Turecka. A je to poznat. Lidí, restaurací a hotelů je tady více než dost.

Zdejší hlavní atrakcí pro turisty je "Ölü Deniz" - Mrtvé moře. Téměř dva kilometry dlouhý výběžek země změnil část moře v lagunu, kde může člověk ve stínu stromů odpočívat, slunit se či koupat. Dneska bychom tady ale zakopávali o lidi, tak tuto procházku vynecháváme. Již před polednem, když jsme se při našem putování rozhlíželi z jednoho místa na nedalekém kopečku, tak bylo vidět, že je tady hlava na hlavě.

V průvodci jsem se dočetl, že vlastní zátoka byla vyhlášena za národní přírodní rezervaci, díky čemuž je zde zakázáno například stavět. Mne to ale tak nepřipadá. Hotelů a různých turistických vymožeností je zde více než dost. Pod pojmem „vychutnávat si v přírodní rezervaci jedinečnost zátoky“ si představuji zcela něco jiného.

Franta, coby zkušený paraglidista, pozoruje vznášející se i přistávající lidi. Strmé svahy nedaleké hory Baba Dag využívají k seskokům vyznavači paraglidingu. Asi není problém si zde zakoupit let a poté si s instruktorem vychutnávat tento adrenalinový zážitek. Paragliding v Ölüdeniz je určitě velmi vyhledávanou záležitostí pro jedinečné panorama, které nabízí jak pohled na zátoku, tak i na okolní pohoří. Alespoň tak soudím podle množství lidí, kteří si zaplatili tento zážitek i těch, co se o ně starají. Kdo má vlastní licenci, ten si tady může za poplatek létat sám. My však zůstáváme na zemi a jdeme až na konec pláže, kde se znovu koupeme. Voda je teplá, čistá, prostě úžasná.

Mezi městem Fethiye a modrou lagunou Ölüdeniz jezdí celý den dolmuşy. My se ale zatím jejich služeb nechystáme využít. Ve 13 hodin 45 minut odcházíme po schodech, které vedou na konci pláže nahoru k silnici. Záhy však zjišťujeme, že chodník končí u zavřené branky, a tudíž musíme improvizovat, abychom se dostali ke komunikaci. Když se nám to podařilo, tak vidíme, že jsme zde správně. Restaurace sice žádná, ale před námi je ukazatel, který oznamuje začátek výstupu na horu Baba Dag a následně také putování po západní části slavné Lýkijské stezky. Anglická název treku zní „Western part of Lycian Way and Baba Dag Summit“ a kdyby chtěl člověk absolvovat celou trasu, musel by si na to vyčlenit 3 až 4 dny, jelikož se jedná přibližně o 60 km a také značné převýšení. Nejvyšší bod se nachází v nadmořské výšce 1.969 metrů. Kdo by chtěl projít celou legendární Lýkijskou stezku, po níž lze putovat směrem na východ, tak by musel počítat nejméně se třemi týdny. Hornatá a rozeklaná oblast starověké Lýkie se totiž rozkládá jižně od linie vedoucí zhruba mezi městy Köycegiz a Antalye. Trasa dlouhá 509 km je značená červeno-bílými značkami, které ale nejsou tak husté jako v Česku a občas dokonce chybí, což můžeme potvrdit.

Nádherně položená hora Baba Dag (1.969 m.n.m.) je ideálním cílem pro ty, kteří se v Turecku nechtějí příliš vzdalovat od moře, ale současně je láká výšlap na nějaký kopec. Západní svahy vrcholu, který byl nazýván v antických dobách Mt. Cragus, se prudce zvedají přímo od mořského břehu. Od silnice stoupáme po několika stupních kamenného schodiště, které po chvíli mizí ve stínu olivového háje. Okolo nás vidíme divoce rostoucí stromy, které jsou mnohem menší a mají i drobnější plody. Kromě olivovníků se objevují i myrty či vavříny. Chtěli bychom objevit fíky, ale nikde je nevidíme. Orientace není vůbec jednoduchá, jelikož vyšlapaných stezek ztrácejících se v nízké, ale husté vegetaci, je zde mnoho a značení žádná sláva. Několikrát hledáme tudíž nejschůdnější možnost, jak pokračovat. Záhy zjišťujeme, že výstup v tento čas je kvůli nezvykle velkému převýšení mnohem náročnější, než na jakoukoli stejně vysokou horu ve vnitrozemí. Výšlap je vzhledem k spalujícímu slunci neskutečnou nádeničinou, která by šla shrnout slovy „pot, slzy a krev“. Ze stezky šplhající do strmého svahu se nám ale naskýtají úchvatné výhledy na slavnou pláž Ölüdeniz, úžasné moře, ostrůvky roztroušené po mořské hladině i do míst, odkud jsme dopoledne přišli.

Následuje krátký zajímavý úsek překonávající menší skalnatou rokli. Jedná se o terén, který si vyžaduje drobné horolezecké dovednosti. Nevěřím, že tuto klasickou výstupovou trasu ještě někdo v současnosti používá. Blahodárný stín nám poskytuje až menší borový les, kterým vede následně cesta a odkud se nám nabízí poslední romantické výhledy na moře. Na plošině za ním vidíme zajímavé pastevecké přístřešky. Zde se začíná pěšina stáčet více do vnitrozemí a my pomalu přicházíme na poměrně dobře schůdnou turistickou cestu, takovou menší silnici, která pokračuje do osady Kirme. Na internetu jsem četl, že celý výstup na dominantní kopec Baba Dag (Babadag), který je jednou z nejvyšších hor na pobřeží Egejského moře, představuje pochod v délce asi 13 km. Je nám jasné, že to není náš dnešní případ. To, co jsme předchozí hodinu absolvovali, stačilo a tak se vydáváme v protisměru do vesnice Hisarönü, která plynule navazuje na Ovacik. Na první pohled to vypadá, že kdysi menší vesnice, je dnes složena pouze z penzionů a menších hotelů.

Po příchodu na hlavní silnici nám zastavuje dolmuş, ze které vystupujeme v půl čtvrté ve městě Fethiye. Vody jsme sice měli s sebou dost, ale tělu chybí jiná tekutina. A tak není divu, že neodmítáme nabídku jednoho velice zajímavého místa. Restaurací to určitě nelze nazvat. Spíše je to dvorek, kde je všechno možné i nemožné. Ale také jsou nám majitelem přineseny dvě židle a tak u stolku vedle různého harampádí i motorek popíjíme lahvové pivo.

Následně se naše cesty rozcházejí. Franta se vydává na pláž. V průvodci jsme měli napsáno, že Fethiye je ohraničena na jedné straně nově přestavěným přístavem a na druhé dlouhou pláží zvanou Çaliş Beach. Na křižovatce je také ukazatel, tak proč se tam nevydat. Já jdu na hotel, kde nechávám nějaké věci a pokračuji si prohlédnout ještě nějaké zajímavosti. Dnešní Fethiye se rozkládá na místě starověkého lýkijského města Telmessos, které svého největšího rozkvětu dosáhlo ve 4. stol. př. n. l.. V té době se zde také nacházela proslulá věštírna, kde žádal o rady například Alexandr Veliký. Z historie města je zajímavé i to, že nebylo původně členem Lýkijské federace a dokonce proti Lýkům jednoho času i bojovalo.

Ve městě i jeho okolí se nachází skalní hrobky i další památky. A orientace není kupodivu vůbec složitá. Jdu do kopce jednou z uliček a záhy vidím před sebou skalní stěnu prošpikovanou lýkijskými skalními hrobkami, které na mne působí velmi zvláštním a velkolepým dojmem patrně také kvůli svému umístění přímo na okraji města. Objevuji první ve skále vytesaný hrob, vyskakuji na zídku a jdu do svahu. Abych se dostal až dovnitř ke dvěma vyhlédnutým skalním hrobům, tak to chce trochu lezení, ale odměna se dostavuje. Prohlídka jejich interiéru i výhledu do okolí jsou úžasné. Následně se vydávám k třetímu, který se jeví dostupnější. Vede k němu totiž schodiště. Nejsem zde sám, po cestě potkávám tři suchozemské želvy a také japonské turisty. Amyntova hrobka dostala své jméno díky vrytému nápisu „Amyntou tou Ermagiou“, což znamená „Amyntas, syn Hermagia“. Krytý přístřešek hrobky zdobí dva jónské sloupy podpírané trojúhelníkovým sedimentem s rytinami, které imitují fasádu chrámu. Při detailním průzkumu zde může člověk také objevit napodobeniny bronzových hřebů, kterými se pobíjely rámy dveří.

Po následném sestupu nacházím dole pod schodištěm pokladnu. Vstupné 5 TL však již nikdo po mne nechce. Musím říct, že tentokrát jsem v tom nevinně. O tom, že se zde platí za prohlídku, jsem opravdu nevěděl.

Opouštím místo, které je dalším dokladem o tom, že Lýkie je oblast s velmi bohatou historií. Vždyť také první písemná zmínka o Lýkii a jejích obyvatelích pochází již od nejstaršího známého řeckého básníka Homéra, který v Iliadě o nich píše v souvislostech s útokem na Tróju, kdy byli spojenci Trójanů. Na začátku období antiky (asi 7. stol. př.n.l.) existovalo v oblasti asi 20 měst, jež tvořily městské státy, aby následně založili Lýkijskou konfederaci s jednotnou zahraniční politikou. V následných obdobích se na území Lýkie jako vládci vystřídali Peršané, Řekové, Alexandr Veliký i Římané.

Jsem rád, že jsem se na toto místo vydal, jelikož mne naprosto fascinovalo. Vidět tak zblízka skvostné starověké náhrobky z dob starobylé Lýkie vytesané přímo ve skále, které přečkaly více než dva tisíce let, je opravdu nevšední zážitek a krásná podívaná. Detaily vytvořené v kameni jsou v některých případech ve velmi dobrém stavu, jejich obraz je nadčasový, nemohl být totiž naštěstí ukraden. A být na tomto místě sám a neslyšet u toho ruštinu, je takový malý bonus navíc. Pohled na fasády některých hrobek může člověka trochu mást, jelikož vypadají jako řecké chrámy. Čím honosnější, tím v nich odpočívali asi ostatky bohatších lidí. Je vidět, že vstupy do skalních hrobek byly kdysi násilně porušeny a vnitřky patrně vykradeny. Toto místo je možné obdivovat i večer, kdy je zajímavě nasvíceno.

Času mám dost a tak chci navštívit ještě pozůstatky zdejší středověké pevnosti. Není ale vůbec jednoduché se tam dostat skrz slepé uličky. Komunikace s místními probíhá výborně, ale moc jsem se toho nedozvěděl. Brzy však přicházím na úpatí kopce, na kterém vlaje turecká vlajka. Jsem tady dobře. Nejprve si dole ve skále prohlížím další skalní hrob a poté šplhám na vršek, kde se nachází pozůstatky hradu. Ruiny johanitského hradu z dob křižáckých výprav jsou sice zajímavé, ale více mne uchvacují pohledy na město, jeho okolí, moře a Tyrkysové pobřeží. Lepší místo na rozhlížení v okolí ani snad není.

Před odchodem si ještě prohlížím trasu budoucího mého pochodu. Slíbil jsem totiž Frantovi, že za ním přijdu na pláž, kde se on bude koupat a opalovat. Je pravda, že žádnou výraznou takovou plochu nevidím, ale když Franta řekl, že tam pláž je, tak tam musí být. Z hradu slézám opačnou stranou a tentokrát jsem na žádnou pokladnu nenatrefil, tudíž je sem vstup zdarma. Procházím starší částí města k moři, kde to již znám z minulého večera. Této části Fethiye dominuje přístav. Atmosféru místa dotváří velký počet menších loděk i rozměrnějších lodí. Většinou se jedná o rybářská plavidla, ale podle průvodce by zde také měly kotvit lodě převážející chróm a rajčata.

Pokračuji po promenádě, která je neskutečně dlouhá a možná ještě delší. Jedna výletní restaurace vedle druhé. Mne však zaujal památník. Je jiný než ten, který jsme viděli včera, ale také zajímavý. Dominuje mu bysta tureckého vojevůdce i státníka, zakladatele a prvního prezidenta Turecké republiky Mustafa Kemala Atatürka (1881-1938). Okolo něho jsou další významné osobnosti především z dob Osmanské říše (1299 – 1922), například Yunus Emre (1240-1320), Osman Bey (1258-1326), sultán Selim (1470-1520), sultán Sulejman (1495-1566) a mnoho dalších.

Postavu nebo obraz Mustafa Kemala alias Atatürka neboli otce Turků nevidíme poprvé. Lidmi je zde uctíván a nedají na něj dopustit. Hanobení jeho osoby nebo odkazu je považováno za velmi závažný zločin. Tento generál, který se narodil v Soluni, ubránil po první světové válce zbytky Osmanské říše před okupací ze strany vítězných mocností. Kdybych potkal v Turecku znalce dějin a především osoby Mustafa Kemala, tak by to mohlo být zajímavé, samozřejmě za předpokladu, že bychom se nějakým jazykem domluvili. Při cestě po Německu se u Mustafa Kemala projevily následky holdování alkoholu, a proto vyhledal lázně. A ne jen tak ledajaké. Tato nejvýznamnější postava turecké moderní historie se totiž v červenci roku 1918 léčila v Karlových Varech. Játra si asi nedal do pořádku, ale pobyt v Karlových Varech měl na něj údajně velký vliv, jelikož se tady mimo jiné seznámit se západním způsobem života. A to ho určitě mohlo ovlivnit, když v roce 1923 založil první muslimskou republiku na světě. V ústavě byly zakotveny prvky sekularismu, parlamentní demokracie a další, do té doby neznámé a nevídané reformy. Právě otázka sekulárního postoje, spočívajícího v odloučení státní moci od náboženství, je i dnes častým námětem volebního boje v Turecku.

Pokračuji, ale nohy již začínají bolet. V dáli vidím konec promenády, ale pláž nikde, Franta nikde. Nakonec přicházím až k majáku, kde končí město a začíná divočina. Kam mé bystré oko dohlédne, tam se určitě písečná pláž nenachází.  Z nostalgických důvodů jsem ještě vlezl do moře, i když to nebylo nic moc. Pohledy rybářů a kolemjdoucích ale stály zato. Avšak poslední mořská koupel se nemůže vynechat.

Nepamatuji si to úplně přesně, co tam na křižovatce, kde jsme se s Frantou odpoledne rozešli, bylo napsáno. „Lido“ znamená v překladu koupaliště, „plaj“ je pláž. Vypadá to ale, že se všichni lidé ze zdejších hotelů nechávají vozit k moři na slavnou pláž Ölüdeniz. Podle mapy by patrně nejbližším místem ke slunění a koupání ve směru, kterým jsem se vydal, bylo letovisko Caliş vzdálené asi 5 km.

Jdu zpátky a osud tomu asi chtěl, že jsem šel právě tudy, kudy jsem šel. Záhy totiž spatřuji ty pravé nefalšované trhy, kde nakupují místní. Je totiž úterý, den, kdy ve městě Fethiye probíhá hlavní trh, na který sem přijíždějí vesničané z okolních oblastí se svým zbožím. Nevím, zda je správné turecké označení tohoto místa „çarşi“ nebo „pazar“, ale to není důležité. Spěchám pro Frantu, jelikož se bude brzy stmívat a prodejci se chystají končit. K vděčným zážitkům z dovolené v Orientu patří totiž nakupování. Uličky a volné plochy podél obou břehů řeky jsou přeplněné nejrůznějším zbožím a lákajícími prodavači. A tak nakupujeme a smlouváme. Já koření, Franta navíc meloun a ořechy. Poté se ještě chvíli procházíme tržištěm a pozorujeme výřečné prodavače i nakupující lidi. Mnohdy je to úžasné obchodnické divadlo. Majitelům stánků i překupníkům nelze upřít umění prodávat. Tato tradice patří k turecké kultuře stejně neodmyslitelně jako čaj. Neskutečný halas a pokřiky trhovců, barevné zástupy okolo nás se deroucích nákupuchtivých lidí a cvrkot tržiště, který však pomalu s přicházející tmou ustává.

Odcházíme okolo přístavu najít směnárnu a poté již hledáme místo, které jsme si již včera určili pro dnešní večeři. Velké ploše dominuje ohromný pult s chlazenými čerstvými rybami, kde prodává současně několik lidí. Ti se samozřejmě překřikují a snaží se přilákat k sobě potenciální zákazníky. Vybrat si z neskutečně bohaté nabídky není jednoduché. Člověk by chtěl ochutnat skoro všechno. Když jsme se shodli, že si dnes dáme „lokal kalamary“ a tuňáka, nastává fáze smlouvání. Spokojeny jsou obě strany a tak odcházíme ke stolu, přičemž i v tuto chvíli se nás snaží „ulovit“ naháněči z různých restaurací. My však jdeme neomylně do míst, kde jsme seděli včera a kde jsme si domluvili slevu na pivo a cenu za úpravu mořských potvor. Večeře nemá chybu, k rybám nám samozřejmě přinášejí talíř zeleniny a chléb. Takové dobroty bych mohl častěji. Na pokoj přicházíme hodinu před půlnocí.

Do prvního říjnového a našeho posledního cestovatelského rána vstáváme v sedm hodin, snídáme a balíme věci. Není jednoduché odhadnout, aby měl kletr oněch zázračných a letištním personálem požadovaných patnáct kilo. V osm hodin opouštíme hotel a jdeme pěšky na autobusové nádraží. Naplánovali jsme si časovou rezervu pro návštěvu Carrefour, kde si vybíráme sýry a ještě nějaké drobnosti. Poté odcházíme na „otogar“ a nastupujeme do již přistaveného autobusu. Předtím si však poprvé kupujeme jízdenky v přepravní kanceláři. Věc pro nás zatím nevídaná v Turecku.

V půl desáté „otobüs“ odjíždí a v něm kromě nás, dalších lidí a řidiče je také další osoba z přepravní kanceláře. Možná průvodčí nebo pomocník šoférův, jeho pracovní náplň nám není zcela úplně jasná. Nezaměstnanost je v Turecku asi vysoká, tak je potřeba lidem dát práci. Nejenom dneska pozorujeme kromě krásné přírody také velkolepou modernizaci silnic včetně budování tunelů. Za hodinu jsme očekávali náš příjezd do města Dalaman, ale jelikož celkem luxusní autobus pokračuje po hlavní přímořské komunikaci, tak zastavil pouze u odbočky, kde v těchto případech mají taková malá nádraží. Vystupujeme, odmítáme nabídky taxikářů a zkoušíme zjišťovat, kdy pojede dolmuş, která tam stojí. Odpověď zní jako obvykle: „pojede“. Také zde mají jednotlivé přepravní kanceláře své malé místnosti a příslušný počet personálu. Jejich pracovní nasazení a vytíženost netřeba komentovat.

Asi za deset minut na nás mává řidič a v 10 hodin 45 minut se odjíždí. Zda se mu zrovna v tuto chvíli chtělo nebo jak k rozhodnutí právě teď odjet dospěl, když žádní další lidé nepřijeli, nevíme. Ale to není důležité. Jedeme a za chvíli vystupujeme v Dalamanu. První a nejdůležitější úkol v tomto městě se nám splnit nepodařilo. Na dotaz, kdy jede něco k letišti, se dozvídáme, že tam nic nejede. Odpověď taxikářů o neexistenci dolmuşu, nebereme vážně, ale trochu nás zaráží, že to samé tvrdí ostatní lidé. Říkáme si, že patrně nikdy na letišti nebyli. Zkoušíme se tedy ptát u taxíků na cenu, ale nějak se nám to nelíbí. V Turecku jsme si zvykli smlouvat, ale taxikáři trvají na svém a ukazují na taxametr. Cena 25 TL je pro nás ne jenom vysoká, ale i nedostupná. Museli bychom si vyměnit další peníze nebo platit v eurech, dolarech či tvrdé české měně.

A tak se jdeme projít do města, které se nám jeví trochu prašné a ne úplně zajímavé. Vypadá to, že snad všechny ulice mají pravoúhlé křížení a nějaké historické centrum buď zde není, nebo se před námi schovalo. Po chvíli objevujeme probouzející se tržiště a zajímavou kavárnu (čajovnu). Místní zde spokojeně posedávají a popíjejí čaj nebo vodu a hrají stolní hry. Obojí však necháváme celkem bez vážnějšího povšimnutí, jelikož hledáme nějaké zajímavé občerstvení. To se daří po chvíli na dvorku jednoho domku, kde si v pravé poledne dáváme „gözleme“. Je to klasická placku, která může být plněna čímkoliv.

My jsme zvolili sýr a chvíli trvalo, než jsme to dámě vysvětlili. Pracně naučené turecké slovíčko „peynir“ jsem patrně špatně vyslovoval a tak jsem vyndal z batohu jeden ze zakoupených dárků. Paní mi ho ochotně „sebrala“ a chtěla ho použít. To jsem ale já neshledal jako ideální řešení a místo toho jsem ukazoval na sýr a placku. Dáma pochopila a anglicky se nás zeptala, zda chceme placku se sýrem. Kdybychom použili výraz „cheese“ hned na začátku a nesnažili se komunikovat v turečtině, tak by to bylo sice rychlejší, ale méně zábavnější. Placku se sýrem následně doplnily na stole med, rajčata, olivy a voda. Výborná a úžasná kombinace, pochutnali jsme.

Nakonec ještě kupujeme v nedalekém obchodě pivo a tak jsme projedli a propili zbytek peněz. Taxikáři mají smůlu, my doufám ne. Hlavní silnice Kenan Evren Bulvari z Dalamanu směrem k letišti je sice čtyřproudá, ale i přesto si stoupáme do stínu pod pěší lávkou a stopujeme. Nečekáme dlouho a odjíždíme v mikrobusu. Původně řidič tvrdil, že jede jenom kousek, ale nakonec jeho poslední dotaz zní: „domestic or international“. Dobří lidé jsou v Turecku snad všude a tak vystupujeme před letištní budovou. Jsme zde sice nečekaně brzy, ale zadarmo.

Dáváme si poslední pivo, převlékáme se do zimního a balíme batohy. Je sice asi 32 stupňů ve stínu, ale těžké věci kvůli letištní váze batohu do něj prostě nepatří. Procházíme prvním bezpečnostním rámem do haly a na váze zjišťujeme, že můj „batůžek“ má 14,8 kg a Frantův má dokonce okolo kilogramu přes váhu. Ale určitá tolerance je zde asi povolena. Odlet je podle plánu v 16 hodin 10 minut stejně jako přílet do Prahy v 18 hodin 10 minut (po přesunutí hodinek o jednu hodinu zpět). Franta pro cestu domů volí České dráhy, já firmu Student agency.

K vůni Turecka jsme trochu přičichli a něco málo ze starobylé Lýkie poznali. Ale několik dnů je málo na to, aby člověk nabyl větších znalostí. O to více mne udivuje, že v prospektech některých cestovních kanceláří se mluví o starobylé Lýkii velmi „na úrovni“, jakoby patřila do základního učiva v hodinách dějepisu. Já jsem však nabyl dojmu, že i místní teprve mnohé věci objevují a znalosti teprve dohromady skládají.

Kořeny Lýkie jsou v Evropě. Zamilovaný Zeus v podobě býka unesl překrásnou Europu a ta mu na Krétě porodila tři syny. Nejznámějším z nich je Mínós, jemuž budoucí manželka porodí strašlivého Mínotaura, ale pro vyprávění o Lýkii je důležitý Sarpédón. Když bratři dospěli, rozeštvaly je spory o dědictví jejich adoptivního otce, krétského krále, a Sarpédón uprchl na východ, kde se stal králem v oblasti nazývané Lukka. Když nastoupil na trůn jeho nástupce Lykos, nechali přejmenovat království na Lýkie. Ale jak známo, řecká mytologie oplývá obvykle více verzemi a kdo ví, jak vlastně Lýkie dostala své jméno.

Cestopis by měl popisovat určitou oblast a její zajímavosti, místa, kde lze přespat, dobře se najíst i napít či kde se nacházejí přepravní stanice, kde lze bezpečně přejít řeku nebo získat pitnou vodu. Také je záhodno alespoň stručně představit města i obce, kterými cestovatel prochází. Zda se mi to alespoň trochu podařilo, musí posoudit čtenář. Jedno však vím určitě. Turecko je velice zajímavá a pro cestovatele z Česka i blízká a finančně rozumná země. A lze ji bez problémů poznávat i jinak než z pohodlí přímořských letovisek. My jsme zkusili trochu poznat běžný život místních lidí a taje turecké historie a rozhodně jsme nebyli zklamáni.