Toulky po Sicílii a procházka na Etnu v roce 2013

Toto mé vyprávění pojednává o úžasném putování za jižní pohodou na Sicílii, které se z cesty snů a vizí proměnilo ve skutečnost.

Kouzelná, zářivá i pestrá Sicílie, most mezi Evropou a Afrikou, byla v minulosti místem setkávání i střetávání kultur. Psaly se zde dějiny evropské civilizace, byla tady někdejší hranici mezi starověkými říšemi Západu a Východu. Lidé ostrov osidlovali již v prehistorických časech. Nějaké to století před Kristem sem začali přicházet Féničané i Řekové a zakládali své kolonie a města. Postupem času se však v celém Středomoří prosadili Římané, kteří bojovali o nadvládu nad Sicílií s Kartaginci ve známých punských válkách. Po pádu jejich říše se o slovo přihlásila říše jiná, Byzantská. Ani doba rychlého šíření islámu po zemích severní Afriky a Blízkého východu se nevyhnula Sicílii. Arabové (Saracéni) vytvořili z ostrova kvetoucí kulturní zemi. Ale také oni tady nevydrželi věčně. Po nich sem z jižní Itálie pronikli bojovní francouzští Normané, aby Sicílii navrátili křesťanskému světu. Chvíli zde vládli němečtí Štaufové, Španělé, Habsburkové či Neapolitáni. A to jsem určitě na někoho zapomněl. Zajímavé je však to, že zde v přiměřeném míru žili spolu křesťané, židé i muslimové. Jejich kultura, stavitelství, věda i umění se převážně neničily, nýbrž prostupovaly, doplňovaly a ovlivňovaly. Až na výjimky, kterou byla například španělská protireformace. Od roku 1861 patří ostrov Sicílie ke sjednocené Itálii zásluhou Giuseppe Garibaldiho. Všichni obyvatelé i dobyvatelé zde zanechali nesmazatelné stopy na vzhledu, charakteru i chování místních lidí, na kultuře, stavebních památkách i kuchyni. Řecké chrámy a divadla, římské amfiteátry, byzantské a arabské památky, normanské stavby. Některým byl souzen zánik, jiné si můžeme prohlížet i v dnešní době.

Svou nejslavnější éru prožila Sicílie v době antiky. Právě na tomto ostrově by se měl odehrávat děj proslulého Homérova eposu. Většina neuvěřitelných příhod ithackého krále Odyssea, který se plavil z dobyté a vypleněné Tróje domů, je situována kolem Sicílie. Zápas s Kyklopem Polyfémem, zajetí svůdné čarodějky Kirké, lákání Sirén, mořské obludy Skylla a Charybda i další.

Letošního putování jsme se nakonec zúčastnili pouze já a Franta. Původně Sicílie plánovala přivítat tři poutníky, ale jeden z nás, kdysi zkušený cestovatel, své plány několik hodin před odletem pozměnil. Nevím, zda jsem to v minulých vyprávěních již psal, ale Láďa patrně ze závažných (mě však neznámých a nepochopitelných důvodů) se v posledních letech chová cestovatelsky prapodivně. Na místo cestování si pouze kupuje letenky a ty pak nechává propadnout. Vždy nám samozřejmě sdělí závažné důvody. Tentokrát mu v cestování zabránila účast na velice důležitém školení. Náplň a téma si přesně nepamatuji, ale asi to bylo něco ve smyslu „vliv hluku při provozování lanového centra na život rákosníka v Nauruské republice“. Proti tak závažným důvodům jsme samozřejmě s Frantou nemohli nic namítat a Láďu jsme s pochopením na naší výpravě omluvili.

Večer před odjezdem opět hraji tu známou hru s kletrem, kterak dostat do jasně vymezeného prostoru několikanásobně větší množství životně důležitých věcí. Složitější je to tentokrát v tom, že Franta stále ještě plně důvěřoval Láďovi a napsal na něho jedno zavazadlo. A jak známo u nízkonákladových společností lze dělat i malé změny pouze za velké peníze.

Tak jsme se dočkali. V pátek ráno odjíždíme autem do Německa, kde po čtyřech hodinách zastavujeme u letiště Leipzig Halle Airport. Upravujeme množství věcí v zavazadlech a v dešti i větru odcházíme do letištní haly. Zde ještě naposledy kontroluji příruční zavazadlo i kletr, se kterým odcházím na odbavení. Váha 16,3 kilogramů však není taková, která by se líbila obsluze, jelikož máme zaplaceno pouze 15 kg. Maličko neslušně nadávám na Láďu, na kterého je napsané a zaplacené další zavazadlo. To mi však nepomůže. Obdobně to dopadá s mým šarmem, který stačí u paní za přepážkou pouze na půlkilogramovou nadváhu. Poté, co něco vyndávám, se dostávám na 15,5 kg, což už mi schvaluje. Za kilogram hmotnosti navíc bychom museli zaplatit 20 Eur. Vracím se za Frantou, upravujeme příruční batožiny a odcházíme na kontrolu. Zde nedůvěřují Frantovým botám, a proto je musí sundat. Já zase vyndávám z kapes půl kila slaniny a stejné množství sýru, které jsem kvůli váze nemohl nechat v batohu. Letištní personál kroutí hlavou, cože si to nesu s sebou do letadla, ale výrazněji neprotestuje. Vypadám asi hladově.

V letadle Boeing 737-800 společnosti Ryanair volíme řadu číslo 21. Franta stylově sedadlo „F“, pro mne „P“ neměli, tak jsem musel přijmout sedadlo „D“ a pro Láďu jsme rezervovali „E“. Co kdyby si to náhodou ještě rozmyslel a přistoupil za letu. Ve čtvrt na jednu středoevropského letního času se aeroplán od pana Williama Edwarda Boeinga odlepí z ranveje, vznese do oblak a zamíří na jih. My také.

Když se blížíme k cíli cesty, začínám na ostrově mezi mraky hledat Etnu. Jedná se o mé první setkání s touto sopkou. Pohled na vrchol se stále stoupajícím dýmem mne utvrzuje v rozhodnutí, že se chci nahoru podívat. V 15 hodin 15 minut (a zcela určitě i 15 vteřin) přistáváme na letišti „Vincenzo Florio Airport Trapani-Birgi”, které bylo vybudováno asi 15 kilometrů jižně od města Trapani. Na batoh dlouho nečekáme, také orientaci před letištěm a vyhledání autobusové zastávky bez problémů zvládáme. Pro jízdenky se musí Franta vrátit do odbavovací haly, u řidiče se údajně koupit nedají. Již půl hodiny po příletu odjíždíme do Palerma. Po cestě je pořád na co koukat a tak než se nadějeme, jsme na konečné. Určujeme si cíl pro dnešní večer, do kterého však autobus nezajíždí, a proto přecházíme na vlakové nádraží nacházející se v těsné blízkosti. Kupujeme jízdenky do městečka Sant´ Ágata. Po nastoupení do vlaku zjišťujeme, že je plný více než by se nám zamlouvalo. Asi to bude tím, že je pátek podvečer. Jedná se o moderní vlak s okny, která nelze otevřít a tak nápis „E pericoloso sporgersi“, který jsem vídával kdysi v českých vlacích, zde není. Kdo ví, zda ho někdy vůbec v Itálii používali nebo to byla česká specialita.

Pět minut před dvacátou hodinou vystupujeme na nádraží v městečku Sant´ Ágata di Militello. Odcházíme do parku a svačíme. Přibližně za hodinu se vydáváme na pochod. Městečko jsme ani nestačili poznat, ale znamenalo by to si zde vyhledat placený nocleh. A to s přicházející jasnou noční oblohou nepovažujeme za nutné. Hledáme odbočku do hor, což není zprvu úplně jednoduché. Nakonec se však nacházíme na té správné silnici a stoupáme směr San Fratello. Zastavuje se u nás také na kousek řeči místní policie, která nás upozorňuje na nebezpečí chůze za tmy. Ale asi vypadáme důvěryhodně, jelikož po nás ani nechtějí doklady.

Snažíme se, co nejrychleji opustit civilizaci a najít místo na spaní. Není to ale vůbec snadné, jelikož prostor po obou stranách silnice je oplocený a to tak, že stále. A kde není plot, tam je strž nebo skála. Jdeme nocí a naší přítomnost ve tmě prozrazuje jen psí štěkot. Když jeden skončí, začne druhý. Naštěstí jsou všichni za plotem. Nakonec však přece nacházíme přiměřeně vhodné místečko v olivovém sadu, kde večeříme, bumbáme a o půlnoci usínáme.

Přišlo sobotní ráno a nás budí cinkání zvonců již v půl sedmé. Poté, co jsme vstali a rozhlédli se, zjišťujeme, že tento „hudební nástroj“ nemají na krku krávy ale koně. V klidu balíme věci a snídáme moravské uzené, český chléb, moravskou slivovici a italské pivo. O hodinu později se přesouváme na silnici a stopujeme. Zanedlouho nám zastavuje multikára a my se deset minut vezeme na korbě tohoto zajímavého vozidla. V osm hodin opět stopujeme, ale nějak se nedaří a tak se vydáváme na pochod, během kterého nám zastavuje korejský automobil, jehož italský řidič nás odváží do zajímavého sicilského městečka, kterým je San Fratello. Procházíme se tady, pozorujeme domečky i lidi. Působí to tu na mne pohodově. Po příjezdu domů si čtu na internetu, že zcela jiná situace zde vládla 15. února 2010, kdy město mizelo pod sesuvy půdy, způsobené prudkými dešti. Naštěstí se s touto situací lidé vyrovnali, škody napravili a běžný návštěvník nic nepozná. Jdeme po hlavní ulici, rozhlížíme se a fotografujeme. San Fratello má asi pět tisíc obyvatel, kteří se živí převážně zemědělstvím. První trhovci již začínají rozkládat a nabízet své zboží, místní smlouvají a nakupují. My však máme zatím dost vlastních zásob a tak navštěvujeme pouze jeden kamenný obchod, odkud si odnášíme pivo. Od kamaráda meteorologa mě totiž s malým zpožděním přišla SMS zpráva s předpovědí počasí. Bude teplo, příjem tekutin se nesmí podcenit. Uprostřed města našemu fotoaparátu nemohla uniknout socha vzpínajícího se koně. Posléze se doma dočítám, že San Fratello je plemeno koně původem anglonormanského, na ostrov importovaného v 17. století. Malý počet by měl na Sicílii žít také ještě volně. Je to tvrdý kůň snášející horká léta a chladné zimy. Je využíván k lehkému tahu a ke shánění dobytka. Italští chovatelé ho také zkoušejí zkřížit s anglickým plnokrevníkem, aby vytvořili nové plemeno italského jezdeckého koně. My jsme tyto zvířátka viděli pouze ráno, ale patrně jich zde je dost, jelikož nás zaujala dopravní značka, která vymezuje oblast, kam smějí koně s nákladem a kde není jejich přítomnost žádána. Vypadá to, že se San Fratello pohybuje mezi tradičním životem ve vnitrozemí Sicílie a moderním městečkem nedaleko pobřeží.

Na konci městečka se v půl desáté zastavujeme a opět zkoušíme stopovat. Naše plány nám však záhy kazí dopravní policie, která se postavila nedaleko a také „stopuje“ automobily. Ale o svezení nestojí, nýbrž o peníze jejich řidičů. A tak další dvě hodiny trávíme průběžnou chůzí a stopováním. Když na jednom místě odpočíváme, projíždí okolo nás „koňským krokem“ osobní automobil s otevřeným zavazadlovým prostorem, kde sedí člověk a drží v ruce uzdu, jelikož doprovod vozidla tvoří tři koně a jedno hříbě. O kousek dál zase pobíhají po silnici krávy. Projíždějícím řidičům to ale nečiní problémy se s touto situací vyrovnat.

V poledne zastavujeme na zajímavém místečku a obědváme. Reklamní cedule nás sice láká do nedaleké pizzerie, ale my potřebujeme odlehčit batohům a ohříváme klasickou konzervu - trenčianský párok s fazuľou. Franta unaven vařením ulehá na travičku a podřimujíc mne kontroluje, zda dobře stopuji. Řidiči se však rozhodli Františka nerušit v zaslouženém spánku. Ne že by nestavěli, ale nejezdí. Odpolední siesta si žádá své. Čekání nám zpestřuje divoké prase pobíhající po silnici nedaleko od nás. Před třetí hodinou se konečně dostavuje úspěch a následuje půlhodinové svezení. Vystupujeme v sedle Portella Fémmina Morta v nadmořské výšce 1.524 metrů. V překladu to znamená „Sedlo mrtvé ženy“. Myslím, že poetičtější místo jsme pro následující putování i nocleh nemohli zvolit.

Nacházíme se v srdci chráněné oblasti Nebrodi, bohaté na lesy, vodu a odpadky. První dvě věci nejsou zrovna typické pro zbytek Sicílie, třetí bohužel ano. Nejprve studujeme informační ceduli i mapu a na základě získaných informací se rozhodujeme pro pokračování cesty po červené značce. Jsme sice trochu v šoku, že jsme také na Sicílii objevili značené úseky cest, ale nakonec zjišťujeme, že nebude tak těžké se s tím vyrovnat. První značka na stromě sice je, ale další jsme již během půlhodinové chůze neobjevili. To však není ten hlavní důvod, proč se asi po dvou kilometrech zastavujeme a korigujeme naše plány. Cesta je výrazná a zabloudit by se nemělo, ale nám se nelíbí jiná věc. Podle mapy jsme si představovali, že se jedná o nějakou vrcholovou cestu, ze které budou krásné výhledy do okolí i na Etnu. Avšak my jsme šli celou dobu lesem, byť hezkým, ale nic než stromy jsme neviděli.

Místní by nám asi řekli, co chceme, když se nacházíme na jednom z nejzalesněnějších území Sicílie. Franta však velí na ústup a tak za další půlhodinu přicházíme zpět do sedla. Odkládáme a schováváme v lese naše „malé“ batůžky a vydáváme se bez nich směr Monte Soro. Z křižovatky tam vede asfaltová silnice, tak jdeme v teniskách. Koukáme především na pravou stranu, kde se nám začíná ukazovat Etna v plné své kráse. Asi po dvaceti minutách přicházíme k zajímavému rozcestí. Vidíme zde totiž vedle původního turistického ukazatele směru také nový rozcestník, který instaloval Italský alpinistický klub a kde jsou údaje nikoliv v kilometrech, ale podle času chůze. Což je jistou raritou tady na Sicílii. Frantova bolavá noha velí k drobné změně plánu. Pro mne volí tu jednodušší záležitost, tj. cestu na vrchol a sám se jde podívat k nedalekým jezerům Maullazzo See a Biviere See.

Stoupám lehce vzhůru a s přibývající nadmořskou výškou se objevuje čím dál tím více sněhu. Zpočátku ho lze obejít lesem, ale posléze jeho mocnost začíná vítězit nad mojí volbou obutí. V lepším případě se bořím nad kotníky, občas zapadnu i nad kolena. Mapu nemám, kde by se měla nacházet asfaltová silnice, netuším, a tak jediným vodítkem jsou pro mne stožáry na vrcholu kopce, které občas zahlédnu mezi větvemi stromů. Slabší jedinec by to možná vzdal, ale já vím, že mi dal Franta úkol dobýt vrchol a tak pokračuji. V 17 hodin 45 minut stojím na nejvyšším místě Nebrodských hor a vidím, že nic nevidím. Četl jsem, že z vrcholu Monte Soro v nadmořské výšce 1.847 metrů se může člověk kochat pohledy na krásnou krajinu v okolí, ale jak to je myšleno, nevím. Já zde nacházím oplocený areál radiokomunikací a vzrostlé stromy. Výhled veškerý žádný. Co s tím. Franta říkal, že mám pořídit fotografie na Etnu a Liparské ostrovy. Naštěstí je brána areálu otevřená a tak vcházím. Podle mých jediných stop ve sněhu je jasné, že zde již nějakou dobu nikdo nebyl. A tak to tady zkoumám a nakonec objevuji místo, které umožňuje báječný rozhled do všech stran, na okolní skoro nekonečnou pokrývku lesů i do větších dálek. Na severu vidím Tyrhénské pobřeží s Liparskými (Eolskými) ostrovy, na východě kopeček Serra del Re (1.754 m.n.m.), jihovýchodnímu pohledu dominují kontury úžasné Etny a také údolí řeky Simeto, na jihozápadě pak náhorní plošinu Monti Erei a na západě vrchy Madonie.

Sluníčko brzo půjde spinkat a tak se moc dlouho nezdržuji a v šest hodin opouštím vrchol. Vím, že mne čeká náročná cesta a že Frantou mi určený čas pro výlet nesplním. Říkal, že nahoře budu za hodinu a zpět za polovinu doby. Avšak sestup po „asfaltové silnici“ není o nic jednodušší než cesta nahoru. Snažím se jít sice ve svých šlépějích, ale stejně se pokaždé propadnu do sněhu na jiném místě a hlouběji, než jsem čekal. S Frantou se potkáváme kousek od rozcestí a sdělujeme si zážitky. V sedm hodin přicházíme k našim batohům. Pokračujeme ještě asi čtvrt hodiny podél silnice, než objevujeme hezké travnaté místo pro spaní. Následuje večeře, moravský aperitiv a spinkání.

Pohoří Madonie, Nebrodi a Peloritani společně vytváří Sicilské Apeniny. Monti Nébrodi neboli Nebrodské hory je přibližně stokilometrové horské pásmo (náhorní plošina), které se skládá z množství lesů, zelených horských pastvin, mokřadů i jezer. Rozmanitému reliéfu Nebrodi dominují formace vápenců a pískovců. Nejvyšší horou je Monte Soro (1.816 m.n.m.). Zdejší Národní park byl vyhlášen nedávno (1993) a informace lze najít na stránkách. Některé trekkingové trasy a výlety v tomto pohoří jsou popsány v turistickém průvodci freytag & berndt "Sicílie a Liparské ostrovy". Na místě moc informací člověk nenajdete, ani žádné občerstvení si nekoupí, ale na druhou stranu se nemusí nic platit. Ve zdejším prostředí by se mělo vyskytovat mnoho zajímavých zvířat (dikobraz obecný, kočka divoká, kuna lesní či želva zelenavá i bahenní), ale my jsme žádné neviděli. Buď ještě spali, nebo před námi utekli. Také houby se zde dají sbírat. Ty jsme také ale neviděli. V době naší návštěvy asi ještě nerostly, neboť houby utéct neumí.

Nedělní ráno je vzhledem k nadmořské výšce 1.510 metrů lehce chladné. Teploměr ukazuje 5°C, naštěstí nad nulou. Vstáváme po půl sedmé, balíme věci a odcházíme na přiměřeně vhodné místo pro stopování. Zhruba nějakých dvacet minut čekáme, ale skoro nic nejede. Patrně byla naše teorie o tom, že při nedělním brzkém ránu budou všichni jezdit do kostela, založena na chybné úvaze. Vydáváme se tudíž na pochod, při kterém opět pozorujeme a fotografujeme Etnu. Brzy objevujeme zajímavou studánku, jejíž tekoucí průzračnou vodu použijeme na opláchnutí naší tělesné schránky i doplnění zásob na cestu. Když jsme byli hotovi, stačilo mávnout a zastavuje nám automobil Citroën Xsara. Jeho řidič nás veze zkratkou přes vesnici San Teodoro a poté zajímavými zákrutami, ze kterých se nám otevírají úžasné pohledy na krajinu i město Cesaró, tulící se k jižním svahům pohoří Nebrodi. Opouštíme tedy Nebrodské hory, ve kterých jsme potkali více zástupců zvířecí než lidské říše. A to jsme se pohybovali převážně po silnici. Vystupujeme na náměstí, kde jsme si ihned vyhlédli lavičku. Počasí je příjemné a my ještě nesnídali. Při jídle promýšlíme další naše plány. Když už jsme se zde neplánovaně ocitli, jsme rozhodnuti prohlédnout si Cesaró včetně zajímavé sochy, která jakoby se vznášela nad městem.

S batohy se nám však procházet nechce a tak jdeme do baru, ochutnáváme italskou kávu a domlouváme se na úschově zavazadel. Cesaró leží ve svahu a tak se vydáváme do kopce úzkými jednosměrnými uličkami mezi zajímavými domy. Záhy na malém náměstí Piazza San Calogero objevujeme kostel Chiesa Madre a trochu zanedbaný palác Palazzo.

Poté již vedou naše kroky k vršku nad městem, kde se nachází patrně významné poutní místo a především zajímavá socha Krista s roztaženýma rukama. Vypadá jako ta slavná v Rio de Janeiru, pouze je trochu menší a mladší. V roce 1986 byla zhotovena z bronzu o výšce sedm metrů a rozpětí rukou pět metrů. Přesný název zní Cristo Signore della Montagna. Stoupáme po schodech až nahoru na vyhlídkovou plošinu, odkud je zajímavý rozhled na město, zříceninu starého hradu i do vzdálenějšího okolí. Vidíme pohoří, kde jsme byli včera i Etnu, kam se chystáme zítra. Ještě jedna věc nás zaujala. Kristus, který dominuje městu i krajině, má na krku velký květinový věnec. Po návratu domů jsem na internetu objevil video, jak mu ho tam nasazovali pomocí vrtulníku 19. srpna minulého roku u příležitosti křesťanského svátku. Zajímavé.

Zpět na náměstí odcházíme jinou cestou, abychom toho viděli co nejvíce. Zkoušíme také hledat obchod nebo pekárnu, ale mají zavřeno. Není se, co divit. Je nedělní dopoledne. Zajímavé však je, že objevujeme dvě otevřená řeznictví. Asi dávají zdejší lidé v neděli přednost masu před chlebem nebo měli letos místní křesťané náročný masa půst. Pokračujeme a okolo sebe vidíme samou pohodu. V městečku to vypadá jako v malé vesnici, kde se všichni znají a potkávají se. Občas na ulici vidíme hlasitě diskutující a gestikulující muže, scény jako ze starého italského filmu. Není to samozřejmě pouze místní zvyk, postávat před barem, kostelem nebo na náměstí čelem do ulice, pozorovat okolní dění a klábosit. Nezaměstnaní či starší muži jsou patrně schopni takto trávit celý den, pracující se k nim přidávají v podvečer. Ženy moc při této důležité činnosti vidět nejsou, je to asi opravdu mužská záležitost. Muži stojí pohromadě a diskutují o něčem. Dost možná o fotbalu, což je v Itálii a patrně také na ostrově jejich velice oblíbené téma. Z tohoto příjemného městečka cítím neskutečnou pohodu bez civilizačního chaosu. Když někoho potkáme, tak se usmívá a nemá problém se nechat vyfotografovat. Ale zdá se mi, že zde převažují starší lidé. Není se co divit. Jsme ve vnitrozemí, práce tady asi moc není a tak mladí odcházejí do větších měst a turistických center.

Z náměstí se vydáváme ještě po ulici, po které jsme přijeli, jelikož nám bylo řečeno, že se tam nachází pekárna. Stejnou informaci nám sděluje také reklamní poutač. Avšak pravda je trochu jiná. Nachodili jsme toho více než dost, ale kde nic tu nic. Jak vidno, tak doporučení cedulí i místních lidí v italštině nemusí být zcela jasné a znamenat jistotu nalezení dané věci. Nevadí, vracíme se do baru a dáváme si pivo. Jednak je potřeba zahnat nebezpečnou žízeň, ale také chceme odměnit majitele za hlídání věcí.

V poledne odcházíme po silnici dolů pod město. Zastavujeme se u křižovatky s dopravními ukazateli Troina a Randazzo. My volíme směr druhý, asi čtvrt hodiny stopujeme, užíváme si sicilského sluníčka a krásných pohledů na městečko Cesaró. Je tady ale nějak rušno, jelikož se proti nám nachází restaurace a tak se vydáváme na pochod. Po chvilce nám však zastavuje auto přímo před zatáčkou, což potvrzuje skutečnost, že když zdejší člověk chce zastavit stopaři, tak nehledí na plné čáry a podobné dopravní nesmysly. Řidič vyslovil jméno Bronte, tudíž to bude malá zajížďka, ale jedná se o hezké městečko, jezdí tam vlak a určitě i autobus, tak proč ne.

A opět tedy přichází na řadu to báječné kouzlo úžasného cestování, když má člověk určený přibližný cíl, k němuž se lze přiblížit různými způsoby. Není třeba přesného detailního plánování, náhoda rozhodne. Ve tři čtvrtě na jednu vysedáme u vlakového nádraží v městě Bronte. Mělo by se jednat o místo proslulé pěstováním pistácií a prodejem výborné pistáciové zmrzliny. Také nějaké památky zde kdysi vyrostly, takže plán je jasný. Z bohaté nabídky železničního spojení si v jízdním řádu vybíráme příslušný vlakový spoj a odcházíme do nádražního baru, kde Franta objednává pivo. Chystáme si dotaz na úschovu našich batohů, než se půjdeme projít do městečka. Proto nás trochu překvapila otázka obsluhy, na co tady čekáme? Ještě větším překvapením je pro nás výraz: „domani“. Vlak totiž jede až zítra. Někoho by mohla taková odpověď rozhodit, my však zkušeně reagujeme a odpovídáme, že tudíž pojedeme autobusem. To však netušíme, že jsme se ocitli ve městě, ze kterého v neděli neodjíždí vůbec nic. A tak dopíjíme pivo, děkujeme za dobré zprávy a prohlídku Bronte necháváme na jindy. Je dost možné, že „domani“ bychom mohli slyšet i zítra.

Odcházíme na kraj města stopovat. Je to však trochu dále než jsme čekali a především do šíleného kopce. Odměnou jsou nám ale neustále krásnější pohledy na Etnu. Kolem nás se rozkládá čarokrásná krajina ovládána magickou sopkou, na jejímž úpatí se střídají lidská obydlí a obdělávaná pole. A nakonec jsme se dočkali i toho stopu. V malém městském automobilu značky Fiat Cinquecento jedeme sice jenom deset minut, ale každý kilometr je dobrý. Ani na následující odvoz nečekáme dlouho. Zastavil nám místní zemědělec, který pracuje v Německu a tak jsme si povídali. Do Randazzo nejel přímo, nýbrž nám udělal krátký okružní výlet okolo Etny, aby nám ukázal pramen pitné vody a také možnou výstupovou trasu na ze severní strany. Jedná se patrně o nejkratší cestu pěšky z civilizace na vrchol, ale my jsme se nakonec rozhodli pro návštěvu města Randazzo, kde vysedáme ve tři hodiny. Procházíme se, prohlížíme si památky a nakonec bumbáme pivko. Čekáme u výpadovky směr Linguaglossa, než otevřou po odpolední siestě supermarket. Ve městě měli totiž všechny obchody zavřeno a my potřebujeme nakoupit pro další dva dny, kdy se budeme nacházet mimo dosah civilizace.

Randazzo je jedním ze zajímavých sicilských měst na východě ostrova. V turistických průvodcích není moc zmiňováno, a tudíž se zde mnoho turistů asi nezastaví. Myslím si, že však má svoji autentickou atmosféru, kterou umocňuje blízkost Etny. Přitažlivost sopky je magická stejně jako její úrodné okolí. Daří se tady snad všemu, co lidé zasadí. V nižších nadmořských výškách jsou to pomeranče, citróny či zelenina, naopak olivové stromy a vinná révu lze spatřit i ve výškách nad tisíc metrů. Je to další městečko na úpatí nejvyšší evropské činné sopky, které povstalo a žije z lávy. Jeho historie sahá do starověku a v minulosti bylo nazýváno „černé město“. Mnohé domy i kostely jsou postaveny a ulice vydlážděny z materiálu, který jejich stavitelům donesla Etna doslova k rukám. Úzké uličky se zbíhají do centra města k malému náměstí, na kterém stojí Basilica minore di Santa Maria. Působí zajímavě a podmanivě svojí temnou barvou černého lávového kamene. Co určitě zaujme, je jeho vysoká kamenná zvonice. Dále ve městě objevujeme i další kostely či menší kostelíky, staré opuštěné paláce, středověkou věž či bránu. Četl jsem, že Randazzo mělo veliké štěstí v roce 1981, kdy došlo k poslední větší erupci Etny. Láva valící se ze sopky se zaslavila těsně před městem.

Po úspěšném nákupu svačíme a v půl šesté začínáme opět stopovat. Brzy se však přesouváme o kousek dál, jelikož se před nás postavila policie a kontroluje automobily. Za hodinu odjíždíme ve vozidle značky BMW s nějakým závodníkem. Nedá se říct, že by jel nebezpečně, ale dodržování rychlosti mu asi nic neříká. Vysedáme v obci Passopisciaro. Blíží se podvečer, který začíná tlumit světlo i barvy kolem nás a tak zkoumáme možnosti ranního odjezdu autobusu či vlaku z místa, kde se nacházíme. Nakonec to ale není zapotřebí. Stopujeme pouze několik minut a zastavují nám manželé v autíčku jménem Alfa Romeo, které nás odváží do města Linguaglossa.

Je sedm hodin a stmívání na sebe nedá dlouho čekat. Musíme začít hledat nocleh. Prohlídku města, jehož název si ne a ne zapamatovat, tedy odkládáme. Chtěli jsme původně navštívit zdejší Muzeum o přírodě a vulkanologii Etny, ale to má otevřeno pouze dopoledne. Jdeme tedy podle ukazatele „Etna nord“ a objevujeme železniční nádraží. Vlevo od silnice se nachází pumpa s pitnou vodou. V těsné blízkosti je restaurace, jež vypadala zvenčí neprovozuschopná, ale po otevření dveří nás majitel zve dál. Když však odmítáme převzít z jeho rukou jídelní lístek s tím, že si dáme pouze pivo, tak nám ukazuje, abychom dveře zavřeli zvenčí, a nám nezbývá než se napít báječné vody z pumpy. A tak pokračujeme pěšky dál a při jednom z náhodných mávnutí nám ještě zastavuje auto a opět nám o kousek zkrátí naše pěší putování. Od následující křižovatky však musíme již po svých. Trvá to ještě půl hodiny, než objevujeme příhodné místo na spaní. Franta ohřívá guláš, vzduch chladí pivo a my si užíváme báječný večer pod Etnou.

Přichází pondělní ráno a rozednívá se nějak brzo, ještě když bychom chtěli spát. Ale první auta jedoucí na nedaleké silnici nás budí a tak vstáváme nezvykle časně. To správné projíždějící auto je totiž věc, kterou dnes budeme potřebovat ze všeho nejdříve. V šedavém ránu, kterému ještě nechce úplně předat moc pomalu odcházející noc, se mé oko začíná postupně orientovat. A za takovéto situace chci po svém fotoaparátu opět nemožné. Jeho objektiv mi však hlásí, že je moc brzy, aby se mnou spolupracoval. I přesto fotím. A doma budu snímky zase mazat.  

Vypadá to, že se dnes chystá další krásný den. A tak odcházíme k silnici, kde snídáme a čekáme na odvoz. Moc toho však nejezdí a šance na úspěšný stop začínají vypadat nerůžově. A tak z legrace zamávám na dámu v autě, jež projíždí v opačném směru. Stopujeme dále, čekáme, odpočíváme a začínáme přemýšlet, co kdyby nic nezastavilo. Autobusy tady totiž žádné nejezdí. Ale nač takové černé myšlenky, občas je potřeba si chvilku počkat na ten správný odvoz. V půl deváté nám zastavuje dáma, na kterou jsem předtím mával. Říkáme si, že asi byla něco nakoupit nebo zařídit ve městě a teď se vrací domů. Ale vypadá to, že máme štěstí větší než malé. Paní totiž prodává v kiosku na parkovišti pod Etnou (1.754 m.n.m.), což je místo, kam jsme ani ve snu netušili, že se dostaneme stopem na jeden zátah. Při jízdě si prohlížíme postupně se měnící krajinu. Záhy opouštíme zemědělskou oblast s révou a citrusy a projíždíme statným borovým lesem. Okolo silnice vidíme několik restaurací a pěkných lesních parkovišť s odpočívadly. Přibližně v nadmořské výšce 1.200 metrů končí souvislý les, začínají se objevovat lávová pole a lesní remízky. S každou zatáčkou se objevují jiné, avšak vždy úžasnější pohledy k vrcholovým kráterům i samotné Etně. V devět hodin vysedáme, dál už se jet nedá. V letní sezóně by to šlo. Mají zde vyhlídková terénní auta a autobusy, které návštěvníky vyvezou blíž k vrcholu. Dnes však ještě nejezdí a i kdyby jezdily,... Tento druh masové dopravy se maličko liší od našich názorů o správném putování a patrně i cena by asi byla zcela odlišná od našich představ i možností peněženek.

Piana Provenzana s lyžařskou oblastí Etna sever. Tak zde se nacházíme, procházíme a rozhlížíme. Jsme tady jediní turisté. Ale podle toho, že otevírají stánky, tak lze očekávat, že přece jenom něco málo návštěvníků dnešního dne přijede. Okolo nás panuje čilý stavební, údržbový a uklízecí ruch. Turistická sezóna se blíží a vše musí být připraveno. V jednom ze stánků kupujeme mapu Etny a okolí v měřítku 1:25 000 za 8 Eur. Paní prodávající nám ukazuje také sdělení, že je doporučeno vystoupat pouze do výšky 2.450 metrů nad mořem, dál není výstup vzhledem ke zvýšené činnosti sopky vhodný. Informace je to důležitá, ale je potřeba s ní naložit správným způsobem.

Po deváté hodině se vydáváme na pochod. Stoupáme březovým i borovým lesíkem. Stromů zde ale moc není a rychle ztrácejí svou výšku. Jdeme pomalu, jelikož batohy na zádech něco váží a sluníčko začíná pořádně svítit. Nespěcháme, užíváme si pohody a úžasného klidu. Nikdo tady není. Šlapeme po široké zpevněné cestě, po níž jezdí v sezóně autobusy a terénní auta s motorizovanými výpravami. Zakrátko necháváme stromy hluboko pod sebou a ocitáme se v úplně v jiném světě. Je vidět, že zde vládne Etna. Okolo nás jsou lávová pole, která kdysi tekla jako řeka. Dva nejvýraznější proudy jsou z roku 2002. Vidíme také pozůstatky nějaké budovy nebo konstrukce, do které vstoupila jako nezvaný host a pod jejíž střechou protekla žhavá láva při této poslední zvýšené sopečné činnosti. Mezi černými lávovými kameny rostou bujné žlutě kvetoucí byliny i trnitá keřová vegetace či ojedinělé stromy. Některé z nich však svůj boj s tekoucí lávou prohrály a zůstaly jen z černé lávy čouhající světlehnědé pahýly.

S autem u nás zastavují bdělí strážci parku a ptají se na naše záměry. Sdělujeme jim, že se jdeme pouze projít a o doporučení nevystupovat na Etnu víme. Myslím, že nám určitě uvěřili, když viděli naše batohy, obutí a oblečení. Pokračujeme tedy ve stoupání vzhůru serpentinami a kolem silnice si prohlížíme černé škvárové balvany nejbizarnějších tvarů. Také na holé či ohořelé kmeny stromů je zajímavý pohled. V deset hodin přicházíme k odbočce s ukazatelem „Monte Nero“. Času máme dost a něco nám říká, že bychom mohli spatřit zajímavé věci. Poté, co však vystoupáme do určité nadmořské výšky, zjišťujeme, že vidíme jeden kráter vedle druhého. A podobnými pohledy se kocháme celý dnešní i zítřejší den. Je neskutečné, co je schopna příroda vytvořit. Stromy už zde nerostou, občas vidíme zbytky sněhu, jinak prach a slunce. Od kráteru Monte Nero pokračujeme po vyšlapané cestičce, ale zda to je také po značené cestě, si již tak jisti nejsme. Cíl a tudíž směr našeho dalšího putování je však jasný. Vrcholovou část Etny nelze přehlédnout.

Častěji se chodí podívat k Etně z jižní strany. Tam se také nachází informační centrum s neustále dokola promítanými dokumenty o sopce, výstavou fotografií i geologických skvostů. V současnosti bychom se tam však nedostali vzhledem k tomu, kterým směrem oddychuje aktivní kráter. Myslím si také, že když se rozhlížím okolo sebe, tak vidím a během dneška i zítřka určitě ještě spatřím tu nejlepší výstavu, ten nejlepší dokument, který nelze v žádném infocentru vidět.

V půl druhé se zastavujeme a obědváme. Usedáme na místo, kde se mezi ztuhlou lávou nachází vegetace v podobě zajímavých trsů žluté trávy. Romantická krajina pod časovanou bombou. Rozhlížíme se a fotografujeme. Pohled do dáli přes vrstvy lávy a množství kráterů je úchvatný. Kromě Etny jsou vidět Liparské ostrovy, okolní města a vesnice i parkoviště, od kterého jsme ráno vyšli. V pozadí se rýsuje italský kontinent, ta proslulá špička boty, kterou zná každý z mapy. Bližší břeh patří nejvýchodnějšímu cípu Sicílie. Vidět je také dobře úžina, široká asi 1,5 km, která je odděluje. Ani jsem dříve netušil, že mezi těmito dvěma útvary leží historie stará miliony let. Ostrov Sicílie se totiž přibližoval k italskému subkontinentu ze západního středomoří od oblasti současného Španělska. Tento proces probíhal v pozdních třetihorách a během něj se chovala Sicílie jako malý kontinent. Proto se také vegetace i zvířena dvou blízkých částí, tak podstatně liší. Dalším důkazem toho, že jde o dva geologické útvary, je velká hloubka úžiny (až 1.000 metrů) a výskyt hlubokomořských ryb v ní.

Při jídle se rozhlížíme a kromě vegetace objevujeme i další zdejší život. Okolo nás lezou nějací broučci. Nejsem studovaný entomolog, ale i přesto s nimi navazuji komunikaci a dělím se o svačinu. Dávám jim slupku od okurky, oni si na ní vylezli a vypadají spokojeně. Chutná jim, a to tak že velmi a tudíž patrně až se zapadajícím sluncem se odeberou domů vyprávět, co zažili. Ale to my už budeme o kousek dál. Po obědě pokračujeme a v půl čtvrté objevujeme přiměřeně vhodné místo na spaní. Je sice ještě brzo, ale výš už bude přibývat sněhu a také najít trochu závětří by bylo složitější. Obhlížíme okolí i samotnou Etnu. V minulých dnech vypadala sopka z dálky jako celkem pravidelný kužel, ale čím víc se k ní člověk blíží, tím víc začíná mít různé podoby. Kam oko dohlédne, obklopuje nás různobarevná láva. Černá, šedá, šedohnědá i šedočervená, tmavší i světlejší. Vidíme také velké kameny, kusy lávy, které byly vyvrženy při erupcích a ztuhly ve vzduchu. Každý má jiný povrch a jiný tvar podle toho, jak byl vržen a jak rotoval vzduchem. Národní park Etna, vyhlášený v roce 1987, chrání tuto dynamicky se měnící krajinu. Co tu vidíme dneska, již zítra nemusí existovat nebo může vypadat jinak. Franta objevuje na úbočí sopky novou fumarolu, která vypouští do svého okolí plyn. Přemýšlí, zda tam byla už dříve a trochu mu to přidělává vrásky na čele.

Jdu na obhlídku a opět vidím jeden kráter vedle druhého. Celé těleso sopky totiž protíná v severovýchodním směru zlomová oblast, ve které vznikají různé praskliny přivádějící občasné magma na povrch. Následně dochází nad těmito puklinami k vytvoření menších parazitických kuželů ze strusky či tufů. Výška těchto nových malých sopek je rozličná, od několika desítek až po stovky metrů. Celkem se na svazích Etny podle odhadů nachází 250 až 300 menších těles, ze kterých může příležitostně proudit láva. Tyto boční či parazitické krátery mohou totiž fungovat jako ventilek pro případný přetlak. Dnes by ale mohly v klidu odpočívat.

Teplota klesá více než by se nám líbilo a vítr zesiluje. Franta vaří nejprve polévku a večer posléze čaj. Pozorujeme přibývající oblačnost. Mraky jdou celkem nízko. Možná je to také tím, že my jsme celkem vysoko. Podle mapy odhadujeme, že se nacházíme v nadmořské výšce 2.450 metrů. V půl sedmé zalézá slunko za kopec a mně se po něm začíná stýskat. Uleháme tudíž do spacáků, na náš vkus nezvykle brzy. Ale nic jiného se dělat nedá. Teploměr ukazuje  0°C již v osm hodin. Celý podvečer si prohlížím Etnu, starou dámu, jak se jí říká. Jsem na ní zvědavý. Jako když mne zítra čeká setkání s někým slavným. Doufám, že nebude Etna zlobit víc než je zdrávo. Já snad také ne.

Pomalu přichází nádherná noc s úžasnou zářící a hlubokou oblohou. Tam někde dole pod námi dávají lišky dobrou noc, ale tady? Tady nám nikdo dobrou noc nedá. Snažím se usnout, pozoruji hvězdy, občas na obloze proletí nějaký meteorit, vedle mne chrápe spokojeně Franta a nade mnou úžasně oddychuje Etna. Nechce se mi ani spát, jen abych si to vychutnal co nejdéle. Nebo jsou to snad trochu obavy, aby sopka nezabafala více, než bychom si přáli? Trochu by mohl člověka uklidnit odborný výraz, že Etna nemá díky poměrně velké viskozitě "rychlou" lávu, která by tekla jako voda. Láva prý teče uvážlivě, pomalu a jen tak ztěžka se hrne ze svahu dolů. Jak na tu Etnu ale koukám, tak myslím, že má zcela určitě dost energie na to, aby člověku znepříjemnila život. Nakonec mě spánek přemáhá a já se vydávám do jiných světů. V noci maličko vítr vije okolo Etny, jeho rychlost občas vzrůstá a jeho síla naráží do našich spacáků.

Je zajímavé, že na slunce myslím i v noci a především nad ránem se těším na jeho východ, kdežto na měsíc si ve dne nevzpomenu.

Příjemně naladěni se probouzíme do úterního rána. Před rozedněním mráz lehce vystoupal, teplota úměrně klesla, což znamená přímou úměru, kterou ne vždy zcela schvaluji. Vstáváme v šest hodin a snažíme se vyhledat paprsky slunce, které by posunuly ukazatel teploměru z mínus tří stupňů na únosnou mez. Balíme věci a zvažujeme. Situaci je maličko vážná, nikoliv však zoufalá. Došlo totiž patrně ke změně počasí. Vrchol Etny je zahalen do mraků. Snad je to jenom oblačnost. Kdyby se obrátil směr větru a sopka vydechovala výpary na sever, bylo by to špatné. Nakonec přece jenom schováváme batohy, aby nebyly vidět případnými kolemjdoucími, kterých se tady dnes ale moc asi pohybovat nebude. Po sedmé hodině vyrážíme. Zpočátku jdeme po cestě, ale ta záhy mizí pod vrstvou sněhu a tak volíme chůzi po jemnějším sopečném povrchu i po sněhových polích. Větším kamenným útvarům se snažíme vyhýbat, jelikož jejich přechod i přelézaní se jeví složitější. Občas objevujeme vyšlapanou stezku nebo něco, co by ji mohlo alespoň vzdáleně připomínat. Kontrolujeme pozici podle mapy, ale cíl je jasný. Etna občas vyšle kouřový signál, aby nám ukázala kudy pokračovat.

Ale myslím, že v tomto případě platí úsloví, že všechny cesty vedou na Etnu, a tak bez bloudění stoupáme stále k vrcholu. Rozplývám se nad úžasnou okolní krásou, i když občas slyším vlastní srdce, jak klepe na nebeskou bránu. Zato Franta je opět s blížícím se vrcholem neskutečně svěží, v báječné kondici a neomylně udává tempo i směr. Patrně zapomněl na to, že ho ještě před chvílí bolelo celé tělo. Doufáme, že by se mohla oblačnost posunout výš nebo ji vítr rozfoukat, ale tolik štěstí nemáme. Přibližně okolo výšky tří tisíce metrů se v ní ocitáme a stáváme se neviditelnými. Sluníčko se také schovává, teplota klesá a vítr zesiluje. Čepice a rukavice shledáváme jako vhodné cestovatelské vybavení, i když je asi v dalších dnech u moře potřebovat nebudu.

V 10 hodin 15 stojíme na vrcholu. Od včerejšího dopoledne jsme vystoupali celkem 1.567 výškových metrů. Opatrně se rozhlížíme, kam až můžeme. Jakmile přecházíme první hranu kráteru, ocitáme se v úplně jiném světě. Vítr nefouká a díky geotermální aktivitě je zde neobvyklé, ale příjemné teplo. Připadáme si jako v lázních. Až na tu oblačnost nás Etna přivítala mile. Ale už by nemusela přitápět, to by nám jinak to vrcholové pivo taky mohlo přestat chutnat.

Sedíme, upíjíme z italské plechovky a kocháme se. Vidíme, že skoro nic nevidíme, ale je úžasně. Krása věcí okolních i atmosféra Etny je i za daných podmínek na první pohled okem vidoucí a srdcem vnímající. V ruce mám připravený fotoaparát a snažím se vystihnout okamžik, kdy se protrhne oblačnost a v ten samý moment dá o sobě vědět kráter. Stojím na vrcholu nejvyšší evropské činné sopky a tak se fotografovat musí, i když je mi jasné, že ty fotky za moc stát nebudou. Chuchvalce oblačnosti, tmavá barva sopky, všudypřítomný pach síry a ve vzduchu poletující jemný popílek. Nic z toho si patrně nebude rozumět s našimi fotoaparáty. Ale jsou místa a situace, kdyby to byl hřích, nechat fotoaparát v kapse.

Nasytiv zraky své, jdeme se také opatrně podívat ke hraně kráteru a snažíme se nahlédnout do jeho jícnu. Není nic vidět, pouze cítit. Etně dnes páchne z pusy. Objevujeme zajímavé trhliny a fumaroly. Někde tam kousek před námi oheň v hoře strašlivě hřímá. Děláme kroky do neznáma a doufáme, že pod námi nekřupne půda a ze země nevytryskne horká pára či láva přímo na naše nožky. Ani příval černého dýmu, hustého popela či přímo roztopené kamení by nemusela Etna k nebesům posílat. Naštěstí poslušný vítr fouká sirné výpary pryč od nás a my můžeme bez problémů dýchat a vychutnávat si tyto úžasné chvíle.

Etna je známá jako „Mungibeddu“, což v sicilštině znamená „krásná hora“, ale častěji lze na mapách vidět italský název „Mongibello“. Jméno sopky je možno vykládat různými způsoby. Podle jednoho je složen z latinského „mons“ a arabského „gibel“, přičemž oboje znamená v překladu „hora“. Tudíž je to „hora hor“. Jedná se o nejvyšší činnou sopku v Evropě a současně nejvyšší horu v Itálii jižně od Alp. Údaje o její výšce se na mapách uvádějí různě. Já jsem viděl číslo 3.321 metrů nad mořem, což měla dosahovat v roce 2009. Výška je však variabilní. Je totiž odvislá od momentální vrcholové aktivity. Následkem sopečné erupce a uvolnění magmatu dochází ke změnám její výšky i tvaru. Sopka má přibližně elipsovitou základnu o délce cca 47 kilometrů ve směru sever – jih a šířce asi o deset kilometrů menší v opačném směru. Obvod by měl dosahovat necelých 200 kilometrů. Záleží však na tom, kde a jak se tyto údaje měří. Vrchol Etny však není tvořen jedním, ale hned čtyřmi krátery, které se zdvihají z vrcholové plošiny Torre del Filosofo ve výšce 2.900 metrů. Nejmohutnější je Bocca Nuovo, dále Voragine, severovýchodní a jihovýchodní kráter.

Etna je jedna z nejvíce aktivních sopek na zemi, ona je v podstatě aktivní pořád. Patří k jedné z mála sopek na světě, které lidé sledují starostlivě dlouhou dobu, a tudíž existuje přesný záznam erupcí. Do konce dvacátého stolení je popsáno okolo 135 velkých výbuchů. Největší se odehrála v roce 1669 a předcházelo jí tří dni trvající zemětřesení. Vlastní erupce skončila až po 122 dnech. Láva si tehdy prorazila cestu k moři středem města Catanie. Etna však prochází neustále bouřlivým vývojem, od začátku třetího tisíciletí o sobě dává vědět více či méně snad každý rok (s výjimkou let 2006, 2009 a 2010).  Letos se největší evropský vulkán znovu probudil k životu již začátkem ledna. Také v únoru chrlil kráter italské sopky masy lávy a březnová Etna se postarala o spektakulární ohnivou show na noční obloze. Poslední letošní erupce žhavé lávy vycházely celkem ze tří kráterů, naštěstí se doposud nejednalo o žádné vážné nebezpečí pro hustě obydlenou oblast v okolí Etny. V různých publikacích je Etna uváděna jako stratovulkán, ale vulkanologové ji neumějí tak jednoduše klasifikovat.  Podle nich je to na základě morfologie stratovulkán i štítová sopka se čtyřmi velkými aktivními krátery.

Životu na Sicílii vládli dlouhou dobu řečtí bohové. Podle jedné z bájí byla Etna považována za kovárnu boha ohně – Héfaista. Ve starověkém Řecku byla sopka nazývána „Ohnivý vrch“ a podle mytologie vznikla v mezigeneračním boji bohů z Olympu pod vedením Jupitera proti Titanům. Odborníci však došli k názoru, že Etna vznikla jako důsledek zasouvání africké litosférické desky pod euroasijskou desku. Samozřejmě nezvratné vědecké údaje poslední doby nelze zpochybňovat, ale mně se více líbí mytologické pojetí vzniku této královny mezi evropskými vulkány. Osobně si myslím, že Etna je místem, kde určitě má sídlo některý z bohů a tu oblačnost tam dnes poslal, protože si nepřál být viděn a rušen.

Tři čtvrtě hodiny si užíváme tohoto nadpozemského místa. Vidět činnou sopku takto zblízka je zážitek pro všechny smysly. Občas jsou ale cítit sirné či jiné plyny a tak raději v jedenáct hodin odcházíme. Etna se před námi neodhalila, byli jsme tudíž částečně odmítnuti, ale naštěstí ne zničeni. Oblačnosti trochu přibylo po dobu našeho pobytu na vrcholu nebo možná klesla o kousek níž a tak je zpočátku orientace složitější. Přece jenom toho za včerejšek i dnešek máme nachozeno celkem dost a ještě nás čeká sestup s batohy a tak netoužíme se ocitnout v jiném údolí. Nakonec však asi podle čichu (pivo a slivovici máme v batohu) přicházíme jednu hodinu po poledni na naše spací místo. Následuje svačina a balení věcí.

Pro sestup volíme chůzi po cestě nebo respektive po tom, co lze objevit pod sněhovými závějemi či nánosy lávového prachu. Záhy procházíme okolo vrchních stanic lyžařských vleků. Zajímavá věc. Když má totiž Etna dobrou náladu, tak nechává po sobě ve zdejším středisku milostivě klouzat lyžaře a snowboardisty. Většinou se tak děje od poloviny prosince do konce února, někdy i v březnu. Určitě to má něco do sebe, spouštět se na ski po svazích činné sopky. Sněhu tady bývá asi dost. Viděli jsme totiž bagr s radlicí odhrnovat mohutné sněhové vrstvy z cesty, aby zde mohly projíždět vyhlídkové autobusy. Kromě nich svahy Etny s přibývajícími teplými dny zaplňuje hemžení cyklistů, speleologů, chodců, běžců i jiné nadšené “havěti”. Tato majestátná dáma je opravdu velkorysá.

Ve tři hodiny přicházíme na parkoviště, dáváme si pivko a poté jdeme na okraj areálu, kde Franta vaří polévku. Teplota je zde příjemná, + 13°C. Po jídle jdeme stopovat a v pět hodin odjíždíme. Opouštím Etnu s vědomím, že se mi bude stýskat. V záloze jsme měli i variantu odjezdu z Etny na druhou stranu, než jsme včera přijeli. Opět necháváme volbu na řidiči, kterého stopneme. Nakonec ale jedeme po stejné silnici jako včerejšího rána, tentokrát pro změnu s jedním majitelem několika zdejších prodejních stánků. Zastavit si necháváme u vlakového nádraží ve městě Linguaglossa. Vzhledem k tomu, že vlak za chvíli odjíždí, odkládáme prohlídku městečka a okolí na někdy jindy. Pouze se jdeme k pumpě opláchnout a doplnit pitnou vodu.

V půl šesté nasedáme do mašinky, která se trochu liší od běžných italských „rychlovlaků“. Koleje mají užší profil (rozchod 950 mm) a trať velký spád. Již podruhé sedíme na Sicílii ve vlaku a užíváme si to. A také pilně fotografujeme. Jedná se totiž o soukromou vyhlídkovou železnici Ferrovia Circumetnea (FCE), po které lze objet Etnu téměř dokola a tudíž si ji prohlédnout z různých stran. Výchozí stanice je v Catanii a konečná v městečku Riposto. Délka této úzkorozchodné železnice, která byla uvedena do provozu v roce 1898, je 110 kilometrů. Vzhledem ke složitosti terénu a výškovým rozdílům trati je průměrná rychlost jízdy 35 km/hod. Nejvyšší místo na trati je s nadmořskou výškou 976 metrů Rocca Calanne, na nejnižším místě budeme za chvíli vysedat. Ceny a odjezdy lze studovat na nádražích nebo na internetu. I když popravdě řečeno, já jsem z těch jejich jízdních řádů moc chytrý nebyl. Když už ale jednou člověk nastoupí, tak si užívá pocit z pohodové jízdy. A ten je více než úžasný. Ve vlaku lze otevřít okna a jsme tak blíže melodické krajině, okolo které právě projíždíme. Pozorovat, vnímat, ale také fotografovat lze podstatně lépe všechnu tu krásu při otevřeném okně. Dnes se ve vlaku vezou i místní. Někteří z nich se zájmem sledují naše počínání, které spočívá v přecházení od jednoho okna k druhému a hledání toho nejlepšího pohledu na okolní krajinu. Co dovede udělat s člověkem otevřené okno v pomalu jedoucím vlaku. A tak než jsme se nadáli, vysedáme ve stanici Riposto.

Zdejší vlakové nádraží má nadmořskou výšku 19,280 metrů a tudíž je jasné, že moře nemůže být daleko. O našem dalším programu je rozhodnuto. Jdeme k pobřeží a hledáme přiměřeně vhodné místo ke koupání. Od přístavu se dáváme vpravo podél moře, ale žádnou promenádu či pláž neobjevujeme ani po dvou kilometrech chůze. Na komunikaci je sice vymezený pruh pro chodce, ale nikde žádné lavičky či přístupová místa k vodě. Překvapilo nás, že tady celkem dost lidí běhá. To, že se nikdo nekoupe, zase až tak velkým překvapením není vzhledem k teplotě vody. Nakonec nacházíme místo, kde kameny i přístup do moře vypadají alespoň trochu rozumně. Není to ale vůbec jednoduché, i když nepožadujeme kdovíjaké plážové zázemí. Stačí nám, abychom chůzi k vodě i v ní přežili bez zranění. Máme obavy především ze střepů od lahví. Papírky a plasty okolo nás se válející sice také nevypadají kdovíjak úžasně, ale nehrozí od nich nebezpečí. Je pravda, že odpadkových košů na Sicílii moc vidět není. Jeden člověk asi začne, něco odhodí a ostatní se přidávají a již jim nepřijde divné odhodit kdekoliv svůj malinký kousek odpadu. „Prostředí vychovává“.

Konečně vidíme moře a vnímáme ten slaný odér vody. Pohledy kolemjdoucích nás nemohou odradit od spláchnutí sopečného prachu z našich těl. Voda má sice teplotu vyšší než je bod mrazu, ale podstatně nižší než je potřeba pro pohodové koupání. Tudíž se v tomto případě nejedná o relaxační koupel, nýbrž pouze o rychlý mořský kurz umývání. Ale je to pohoda, konečně jsme okusili chuť středozemního moře, první letošní mořský křest. Po tomto báječném zážitku odcházíme zpět do přístavu, rozhlížíme se z vysoké kamenné zdi a Franta se vydává hledat místo ke spaní. Na první pohled ho zaujaly velké betonové bloky, vlnolamy. Základní monitorování našeho nocležiště je poté ukončeno a před osmou hodinou večerní odcházíme do města za účelem jeho prohlídky i pořízení drobného nákupu. Chvíli si prohlížíme mimo jiné zajímavě nasvícené náměstí Piazza San Pietro a na něm umístěnou Basilica di San Pietro. Dalo by se pokračovat v procházce po městečku, okolo přístavu či podél moře, ale ty batůžky na zádech a unavené nožky nám radí něco jiného. Protože hodin je málo a žízeň je velká, tak navštěvujeme jeden místní bar, kde si dáváme pivko.

Přicházející noc již pohltila všechny barvy slunce a tak v půl desáté odcházíme zpět do přístavu a hledáme ideální spací místo. Není to jednoduché, jelikož při umísťování jednotlivých betonových bloků snad ani nepočítali s tím, že by na nich někdo chtěl spinkat a tak je ledabyle pohodili. Nakonec však nacházíme ten pravý (možná levý), kde lze hajat a přitom být přiměřeně schován. Jsme zase u moře a cítíme jeho dech, jednou voňavý, jindy páchnoucí přístavem. Večeříme, bumbáme a uleháme do spacáků. Před spaním nám hlavou proletí zážitky z dnešního dne. Zajímavý je například rozdíl výšek při sestupu z Etny. V jedenáct hodin jsme opustili výškovou kótu 3.321 metrů a za sedm a půl hodinu jsme byli u hladiny moře. Unavené tělo povoluje a po doušku slivovice se sladce usíná.

Středeční ráno přichází a komáři odlétají. Před lidmi sice schováni, ale bodavou havětí objeveni. To je daň za noc v nízkých nadmořských výškách. Dnes ležíme asi dva metry nad kobaltově modrou hladinou moře, která se líně pohybuje ve slabém ranním vánku. Vstáváme v půl sedmé a balíme věci. Pozorujeme masiv Etny, zdvihající se do výšky přes tři kilometry, který působí od hladiny moře monumentálně. Sicílie a Etna. Etna a Sicílie. Dva pojmy, které patří od nepaměti k sobě.

V půl osmé odcházíme do probouzejícího se města. Nespěcháme. V tržnici nakupujeme zeleninu, v pekárně pečivo a Franta zkouší v přístavu zjistit počasí. Jdeme po nábřežní ulici okolo prostor, z nichž se line vůně ryb a pach rybích splašků. Uvnitř šero a zima od povalujících se kusů ledu, venku vzorně vyskládané čerstvé úlovky. Obdivujeme rybí trh, kde nabízejí tuňáky, sardinky, makrely, škeble, chobotnice, krevety a všechny možné i nemožné mořské plody a zázraky. Je vidět, že atmosféra místa již doznívá. Jaké to tady asi muselo být za svítání?

Jedna z hlavních ulic se jmenuje Corso Italia a měla by nás dovést na vlakové nádraží. Dnes však jiné, než to, kam jsme včera přijeli. Zajímá nás totiž hlavní železniční trať při východním pobřeží Sicílie. Nebýt informačních cedulí, ani bychom nezjistili, kde končí městečko Riposto a začíná město Giarre. Prvně jmenované je menší a snad by to měly být také malé přímořské lázně. Avšak nic takového, co by tomu nasvědčovalo, jsme tady neviděli. Na internetu též píší, že jsou zde písčité pláže s pozvolným přístupem do moře. Patrně jsme se včera měli vydat na druhou stranu. Riposto je větší město s třiceti tisíci obyvateli. My jsme však do něho pouze nakoukli, a tudíž nemohu posoudit nakolik je zajímavé či nikoliv.

Asi po dvou kilometrech chůze objevujeme vlakové nádraží Giarre. Vcházíme do haly a středem naší pozornosti se stává tabule umístěná nahoře na dobrém viditelném místě. Zkoumáme možné spoje, výběr není moc velký, a tudíž se celkem brzy rozhodujeme. Jakmile k paní za přepážkou dorazila naše ústní objednávka, bleskově nám vydala jízdenky do města Syrakusy a stejně rychle skončily naše peníze u ní v pokladně. Potud vše v pořádku. Pouze nás překvapilo po přečtení údajů, že budeme čekat v Catanii celkem dost dlouho na přípoj, když na ukazateli odjezdů je uveden přímý vlak. Snažíme se zjistit, proč si nemůžeme připlatit a jet rychlíkem bez přestupu. Bohužel tato fáze komunikace je neúspěšná. Jízdenky jsou vystaveny, obchod je uzavřen a paní pokladní obsluhuje další lidi. Místo u okénka již není určeno pro nás. I přesto jsme „zakázanou zónu“ navštívili a učinili ještě jeden pokus, ale odpověď v italštině nám celou situaci moc neobjasnila. Abychom ale dámě nekřivdili, tuto záhadu s naší možnou jízdou rychlíkem jsme nerozluštili ani posléze v Catanii. Buď v dnešní den vlak nejede, nebo je plný nebo třeba také něco jiného. Na tabuli s odjezdy je ale spoj napsaný bez doplňujících informací. Na další bádání však není čas, jelikož přijíždí naše mašinka, která však není tak hezká jako včera. Jede moc rychle a má nedobytně zavřená okna. Během cesty střídavě pozorujeme okolní krajinu a snídáme dobroty nakoupené v Giarre. A samozřejmě čteme průvodce a plánujeme, co s časem stráveným v Catanii, kde budeme v devět hodin vystupovat.

Původně jsme návštěvu tohoto téměř půlmilionového města a centra východního pobřeží Sicílie neplánovali, ale nyní máme čas a tak se vydáváme na jeho prohlídku. Nejprve zkoušíme před nádražím najít nějaký bar, kde bychom si dali pivko a nechali tam v úschově batohy. Ale jak to tak bývá, když člověk chce něco nalézt, tak se to nedaří. Procházíme okolo samých železářství, prodejen použitého i domácího zboží či nářadí. Vypadá to, že se v celém městě zabydleli obchodníci. A tak se touláme dál ulicemi. Také dnes je hezké počasí, což by v Catánii nemělo být nic překvapující. Je totiž proslavená nekonečným slunečním svitem. Podle statistik nesvítí nikde jinde v Evropě tolik sluníčko jako tady. Za celý rok to vychází na neuvěřitelných 2.528 hodin.

Jedná se sice o velké rušné město, ale orientujeme se dobře. Po jedné z nejživějších ulic přicházíme nakonec i s batohy až na hlavní náměstí Piazza Duomo. Nejvýznamnější dominanta města, která se na náměstí nachází je Duomo (dóm). Tato katedrála byla založena v posledním desetiletí 11. století, v období vlády normandského krále Rogera I. Z původní stavby se zachovala pouze zadní část, jelikož zemětřesení v roce 1169 a další ke konci 17. století pobořilo většinu této normandské stavby. Následná oprava a dostavba dala katedrále dnešní podobu. Dóm je zasvěcený patronce města, svaté Agátě, jejíž ostatky jsou v něm uloženy. Dále tady stojí budova radnice a staré univerzity. Uprostřed náměstí se vyjímá kašna se starověkým slonem z lávového kamene a egyptským obeliskem na jeho hřbetě. Toto dílo se stalo symbolem města Catania. A okolo kašny se scházejí lidé, patrně jako u nás na Václaváku pod koněm. Potulný harmonikář dodává zajímavému místu kouzelnou atmosféru.

Navštěvujeme nejprve informační středisko, kde jsme se žádostí o plánek města uspěli, nikoliv však s přáním na úschovu batohů. Dáma za přepážkou by sice proti tomu nic nenamítala, ale její přísná vedoucí má odlišný názor. Odcházíme tedy do vedlejšího baru na pivo. Po chvíli sem přišla ona pracovnice od vedle a domluvila nám s barmanem uložení našich věcí.

Toto druhé největší město na Sicílii bylo založeno na místě starého sídliště z prehistorických dob již v roce 729 př. n. l. jako první řecká kolonie (Catinon) a tudíž existuje přes sedmadvacet století, přesto má jeho střed barokní charakter. V roce 1693 postihlo město velké zemětřesení vyvolané výbuchem sopky a po této hrozné události bylo skoro celé nově vybudováno podle jednotného plánu. Blízkost sopky není jenom geografická, ale i v samém názvu. Označení „Catania“ pochází z řeckého Kata Etna, což znamená „pod Etnou“. V průvodcích se píše, že Catania patří mezi nejživější, nejrušnější a nejpřitažlivější místa pro návštěvníky ostrova, a tak se také my vydáváme do ulic. Mnoho zdejších staveb, pláže, chodníky i některé sochy jsou z černého lávového kamene. Blízkost Etny se nezapře. Hlavní ulice města je rušná Via Etnea, která je lemována obchody, bary a restauracemi. Na ni je kolmá Via Vittorio Emanuele, druhá nejdůležitější ulice. I zde je mnoho pěkného k vidění. V jednom občerstvení ochutnáváme místní specialitu „arancine“. Jedná se o kouli, obalovaný knedlíček, který byl vytvořen z vařené rýže, mletého telecího maso, sýru, hrášku, cibule a ochucen kořením. Poté si prohlížíme různé paláce, kostely a další pamětihodnosti. Směrem k mořskému pobřeží objevujeme mohutný hrad Castello Ursino ze 13. století, v němž sídlí městské muzeum. Od návštěvy nás odrazují časové důvody i placení vstupného a tak si ho prohlížíme zvenčí. Právě před tímto hradem se před 300 lety zastavil proud lávy, který jinak navštívil skoro celé město. Ve stejné čtvrti také leží přístav a kousek od něho postavili v 18. stol. Palazzo Biscari s přebohatou výzdobou. Patrně touha po vzdělání nás zavádí též do dvou areálů univerzit.

Hledaje nějaké dobré a zajímavé teplé papání, navštěvujeme také kouzelný zeleninový trh, ale nic, co by nás zaujalo, tam nemají. Až na jeden stánek, kde jsme si chtěli koupit něco z místních lahůdek, volba padla na grilovanou zeleninu. Ale kupodivu jsme neuspěli. Obchodník byl patrně povznesen nad fakt, že by měl také občas vracet drobné mince. Vypadalo to, že je schopen pouze peníze přijímat a zboží vydávat, drobné prostě připravené neměl. A nám bylo líto zde zanechat a projíst celou velkou bankovku. I přesto návštěva tržiště patří vždy k nezapomenutelným zážitkům. A tak při další procházce vyhlížíme nabídkově zajímavou a cenově příznivou restauraci či obdobné zařízení. Vracíme se pomalu zpět na náměstí, odkud volíme procházku přes rybí trh u brány Porta Uzeda. I v tuto hodinu je tady stále rušno a živo. Všemožná záplava vůní i barev ryb, pokřikování prodávajících i smlouvání kupujících. Atmosféra sice zajímavá, ale stánek s grilovanou rybkou jsme nenašli a rozdělávat oheň v centru města se nám také nezdá to správné řešení. Nakonec volíme jedno rychlé občerstvení, ale úplně spokojeni nejsme. Čas kvapí a tak v poledne vyzvedáváme batohy a odcházíme zpět k nádraží. Kousek před jeho budovou nás láká kašna k osvěžení nohou, ale máme zakoupené lísky a tak by bylo škoda si nechat spoj ujet.

Ve tři čtvrtě na jednu se opět vezeme po sicilských kolejích. Krajina za oknem se různě mění, Etna však zůstává. Ať zajíždí vlak částečně do vnitrozemí nebo lemuje pobřeží, stále na nás sopka vykukuje. Pohled k moři již není tak poetický. Velkou část pobřeží totiž lemují industriální stavby. Část z nich tvoří asi také ropné rafinerie, do kterých je ropa přečerpávána přímo z lodí. Působí to na mne dvojím dojmem. Na první pohled hyzdí krajinu, ale poté si člověk uvědomí, že poskytují pracovní místa, která jsou na Sicílii potřeba.

Pět minut po druhé vystupujeme z vlaku v Syrakusách, městě zapsaném v roce 2005 na seznam dědictví UNESCO. Část města, které bylo založeno okolo roku 730 př. n. l. kolonisty z Korintu, leží na pobřeží a stará čtvrť pro změnu na ostrůvku Ortigia, přičemž obě tyto městské části jsou spojeny dvěma mosty. Železniční nádraží se nachází trochu stranou od centra, a tudíž jdeme a hledáme vhodný podnik k uložení věcí. Procházíme celkem nevábným předměstím a v hlavách se nám rodí myšlenka na drobnou změnu v našem putování. Uvažujeme o zapůjčení automobilu. Avšak je siesta a jak informační centrum, tak všechny tři půjčovny aut jsou zavřené. Sice to není zase až tak překvapující, ale chybí nám alespoň náznak toho, kdy hodlají opět otevřít. Zastavujeme se tedy v jednom baru na pivo, abychom potřebné údaje zjistili i nebezpečnou žízeň zahnali. Kromě nás je zde ještě místní finanční policista, se kterým se dáváme do řeči. Trochu ho šokujeme výběrem našeho dalšího cíle, což by měl být kaňon Cavagrande del Cassibile. Při pohledu na Frantovo pivně tvarované tělo říká, že dolů sejdeme, ale potom ho budeme volat o pomoc. Podle průvodce se má ale jednat o místo hojně navštěvované. Když jsem se ho ptal, zda už tam byl, odvětil, že je normální a o rozum nepřišel. Odchází a nám zůstává utajeno, zda nemá rád přírodu nebo jeho fyzička a sportovní nadání je poněkud horší. Každopádně nás neodradil a nepřiměl ke změně plánu. Teď zbývá jenom vymyslet, jak se tam nejlépe dostat.

Než otevřou autopůjčovnu po siestě, zbývá ještě dost času, tak odcházíme na toulky po místních historických památkách, jejichž historie sahá hluboko do minulosti. Jdeme podél moře až k bráně Porta Marina. Starou čtvrť ležící na ostrově Ortigia obepínají hradby, uvnitř nichž se otevírá svět úzkých uliček s barokními kostely, paláci i dalšími stavbami. Jdeme přes náměstí Piazza Archimede. Po kom je pojmenované, je jasné. Kdo by neznal z dob školní docházky příběh slavného vynálezce, matematika, fyzika i astronoma Archimeda. V Syrakusách se roku 287 př.n.l. narodil a v době obležení města konstruoval obranné válečné metací stroje, které dlouho chránily město před útočícími Římany. Snažil se také vymyslet soustavu zrcadel a čoček, aby pomocí jejich paprsků bylo možné zapálit římské lodě. Známá je též jeho poslední věta „nešlap mi na mé kruhy“, kterou pronesl podle legendy těsně předtím, než ho probodl nepřátelský voják, jehož rozzuřilo, že ho Archimédes odmítl následovat, dokud nevyřeší matematický problém. Když Syrakusy Římané vyplenili, přišlo toto kdysi největší (asi půlmilionové) město celého Řecka i samotný ostrov o svoji slávu, která se již nevrátila.

Procházíme se úzkými uličkami starého města, až najednou vstupujeme na dlouhé a úzké náměstí, které nám vyrazilo dech. Piazza Duomo je obklopeno impozantními barokními stavbami. V klidu vstřebáváme krásu, především zvláštní světlo, které osvětluje celé náměstí, odráží se od staveb a působivě přechází do šedivých odstínů v místech, kam slunce už nedosahuje. Jako první zde asi každého zaujme monumentální budova křesťanské katedrály zasvěcené sv. Lucii, patronce Syrakus. Při její stavbě byly použity pozůstatky starého řeckého chrámu bohyně Athény z 5. století př. n. l. (Tempio di Athena). Vstup je volný a tak vcházíme velkolepým barokním průčelím. Původní vnější portál dómu se zřítil při zemětřesení, a proto byl znovu postaven v barokním slohu se dvěma patry nezvykle silných sloupů. Uvnitř katedrály, kde se může interiér jevit někomu trochu strohý, obdivujeme především zbytky zachovalého antického chrámu, jímž dominují mohutné dórské sloupy.

Bloudíme dál ulicemi a nasáváme krásnou místní atmosféru. Teplota však stoupá, stejně jako počet návštěvníků města. Od nejvyššího místa ostrova, kterým by mělo být náměstí u katedrály, jdeme dolů k moři a z vyhlídkové terasy na hradbách obdivujeme zajímavý přístav Porto Grande se spoustou jachet a člunů, ale především místo nazvané Fonte Aretusa. Nelze ho minout podle množství turistů. Zcela nečekaně zde, na okraji ostrova, pouze několik metrů od moře a přibližně dva metry nad úrovní jeho hladiny, vyvěrá ze země či ze skály silný pramen sladké vody. Vstup je bohužel uzavřen a tak se dívám shora a čtu si v průvodci pověst, která se k místu váže. Nymfu Aretusu (Arethusu), kterou pronásledoval říční bůh Alpheus, proměnila bohyně Artemis v pramen, aby ji pomohla a umožnila jí tak uniknout z Olympie až sem. Pramen je obklopen keři papyrů a ve vodě by měly plavat barevné ryby. My však vidíme na hladině plout krásné labutě. Bájná legenda je asi smyšlená, avšak zdejší sladkovodní pramen znali již mnozí antičtí básníci, kteří se o něm zmiňují ve svých dílech.

Bylo by možné pokračovat do nejvzdálenějšího cípu ostrova, ale batohy něco váží, sluníčko pálí a tak se vydáváme na cestu zpět. Nacházíme zajímavé pozůstatky zdí a sloupů, které jsou zbytkem Apollonova chrámu - Tempio di Apollo z 6. století př.n.l. Jedná se patrně o nejstarší dórský chrám na Sicílii, který byl postavený v roce 570 př.n.l. Je to jediná připomínka na ostrově z vrcholného období Syrakus, jelikož většina antických památek se nachází na pevnině. U mostu zastavujeme a „rozbalujeme náš přechodný tábor“. Já zůstávám a hlídám batohy. Franta se vydává na pouť po autopůjčovnách, kde zjišťuje aktuální informace. Následuje malá porada, po níž přichází František s klíčky od auta z půjčovny AVIS. V půl šesté přejíždíme zpět na pevninu po mostě Ponte Umbertino a vydáváme se vstříc moderní části města, která se zde rozkládá. Sama o sobě není tolik atraktivní, ale nachází se v ní mimo jiné také význačné vykopávky antických Syrakus, původního města. Ty leží v archeologickém parku Parco Archeologico, který objevujeme po čtvrt hodině jízdy.

Parkujeme stejně jako místní zdarma před jedním ze vchodů na okraji ulice. Vstup do rozsáhlého areálu Parco Archeologico je sice volný, ale nejzajímavější části - řecké divadlo a vápencové lomy - jsou zpoplatněny. Chtějí po nás deset euro za každého, což nám připadá celkem dost na to, že zde budeme necelou hodinu, brzy totiž zavírají. A tak se procházíme skrz areál k další bráně a poté jdeme podél plotu a děláme si trochu obrázek o této archeologické lokalitě. Myslím, že kdo se chystá na její návštěvu, měl by počítat s potřebnou dobou, aby si stačil vše důkladně prohlédnout.

S autem se jedeme ještě podívat do míst, kde silnice vede nad areálem. Odtud jsou na něj stejně jako na město samé také zajímavé pohledy. Nelze si nevšimnout jedné zajímavé betonové stavby tvaru jehlanu, která svou úctyhodnou výškou 74 metrů a průměrem 90 metrů může sloužit jako orientační bod ve městě. Supermoderní a nepřehlédnutelný poutní kostel Santuario della Madonna delle Lacrime je viditelný snad ze všech směrů i z velké dálky. Vypadá to ale, že to je vše, za čím se do nového města vyplatí zajít.  A tak pokračujeme v našem automobilovém putování po Sicílii. Ač leží Syrakusy přímo u břehu, četli jsme, že zde není koupání příjemné a voda čistoty také příliš nepobrala. Tudíž odjíždíme hledat pláž raději někam za město.

Jízda automobilem po Sicílii vyžaduje podrobné a pokud možno přesné mapy, pevné nervy a především dostatek času. Kapitolou samo pro sebe je místní značení cest, které je v některých případech horší než dobré. Především si člověk musí zvyknout na to, že mezi směrovými šipkami umístěnými na okraji silnice nenajde směr rovný, nýbrž se musí použít opačný ukazatel, než je určen pro odbočení. Vysvětlení je dost komplikované, ale na místě to časem každý pochopí, když předtím několikrát zabloudí.

Po čase objevujeme přiměřeně vhodné místo kousek před městem Avola. Vychutnáváme si koupání a slunění na písečné pláži. I ta voda se jeví o kousek teplejší než minule. Žádné plavecké přebory to sice nejsou, ale pár temp se udělat dá. Po koupeli pokračujeme na okraj města, kde nacházíme bez problémů odbočku na silnici v mapě žlutě značenou. Je zde také již uveden náš další cíl, kterým je Cavagrande del Cassibile. Silnice šplhá od plochého pobřeží v serpentinách po úbočí prvních svahů, aby se její sklon po dosažení výšky asi čtyř set metrů nad mořem zmírnil. Po několika dalších kilometrech přijíždíme k slepé odbočce. V osm hodin zastavujeme na parkovišti u kaňonu. Slunce ještě nezapadlo a tak si užíváme první pohledy na tuto krásnou přírodní scenérii. Mírně zvlněná krajina je náhle přerušena hluboko zaříznutým kaňonem, který do vápence vymlela říčka Cassibile. Parkuje tady ještě jeden karavan, jinak je prázdno. V sezóně to ale může být složitější s odstavením vozidla, jelikož zde moc parkovacích míst není. Vybalujeme věci a objevujeme rozumné travnaté místo na spaní hned vedle auta. Opět následuje papání a bumbání. Uleháme celkem brzy, již v půl jedenácté.

Je báječné čtvrteční ráno a není kam spěchat. V půl osmé nás budí sluníčko po krásném a vydatném spánku. Vybalujeme batohy a vše, co máme, rozkládáme na trávu, zídku, plot i auto. Oblečení a spacáky sice nejsou mokré, ale provětrání jim neuškodí. Následuje snídaně a čekání na otevření vstupu. V sezóně se tak děje v půl deváté, dnes však o hodinu později. V půl desáté přijíždí člověk, který vládne zdejší vstupní dřevěné budce. A tak se k němu vydáváme s představou, že si nás zapíše a půjdeme obdivovat krásy kaňonu a okolní přírody. To, že se neplatí vstupné, máme potvrzené, ale že se zde ještě zdržíme složitým vyplňování formuláře, jsme netušili. Patrně na Sicílii nefunguje Úřad na ochranu osobních údajů, jinak by musel zasáhnout. Deset minut vypisujeme všechny možné i nemožné údaje, které jsme snad ani netušili, že o sobě víme.

Nakonec je branka otevřena a my se vydáváme na cestu dolů. Zprvu jdeme po schůdcích prapodivných rozměrů a poté po šotolinové či kamenité pěšině. Je vhodnější mít pevnější obuv, ale nejedná se o žádný adrenalinový zážitek, který by nezvládl normální člověk. Po cestě jsou pro případ únavy dvě lavičky. Nás však zaujímá velké množství krásně zabarvených ještěrek. Celou dobu také pozorujeme na protější stěně velikou jeskyni s patrnými zbytky obydlí, která se říká Grotta dei Briganti. Pochází patrně z 11. století před Kristem a během doby minulé ji používali lupiči, osadníci či ovčáci. Podél cesty je také několik informačních cedulí s odkazem na zajímavé stromky či keře.

Po necelé půl hodině chůze stále z kopce se objevuje rozcestí. Dáváme se doprava po výraznější cestě a po několika minutách přicházíme na dno údolí, které kdysi ve vápencové hornině vykouzlila řeka. Prohlížíme si hluboko zaříznutý kaňon, který tvoří bílé stěny stoupající skoro až do nebe. Mezi skalami meandruje řeka Fiume Cassibile, která vytváří zajímavá modrá jezírka, zelenomodré tůně i menší kaskády či vodopády. Jdeme po skalních terasách, prodíráme se hustým porostem fíkovníků, javorů i oleandrů a zkoumáme nádherný kaňon, ve kterém na nás za každým záhybem čekají zajímavá zákoutí. Opravdu je to tady nádherné. Určité představy z průvodce a internetu jsem sice měl, ale zdejší krajina zvláštní krásy předčila má očekávání.

Trávíme zde nějaký čas relaxací, doplněním tekutin i koupáním v krásně čisté a průzračné vodě, jejíž teplota je taková, že se na hladině led netvoří. Myslím, že se jedná o zajímavé a kouzelné místo pro odpočinek a pohádkové koupání. Pouze asi vody bude v létě méně, i když zase bude teplejší. Také lidí tady bude v sezóně patrně více než dost. Je dobré vědět, že zde není žádné občerstvení ani zdroj pitné vody, ale také toalety nejsou vidět. Možná je budou teprve instalovat, ale když se tak prodírám křovím, tak vidím, že mnohá místa slouží jako WC. Trochu měním názor na to, jaké to tady může být idylické v létě. Ale nyní si to užíváme. Vracíme se na rozcestí a jdeme pěšinou vlevo. Cesta se zužuje, vypadá to, že brzo skončí. Ale najednou se otevírá nádherný pohled na soustavu sympatických tůněk s čistou vodou, ale maličko složitějším přístupem do vody. Franta se vydává na malý průzkum druhého břehu, kam se asi při nižším stavu vody běžně chodí, ale dnes mu hladina sahá po kotníky, po kolena, občas i po pás. Já to zkoumám o kousek dál a také se dávám do řeči s německým manželským párem, který mezitím přišel.

A tak nám klidně uběhly skoro dvě hodiny a my se vydáváme na zpáteční cestu. Pokud to dolů trvá asi půl hodiny, v opačném směru je třeba počítat s časem delším, dle fyzické kondice a chuti přibližně tři čtvrtě hodiny. Nahoru jsme přišli i dolezli upocení a zaprášení, jako bychom se ani před chvílí nekoupali. Výškový rozdíl činí přibližně 300 metrů.

Před jednou hodinou odjíždíme. Za dalším cílem musíme dojet do typického sicilského městečka Ferla ve vnitrozemí, kde zastavujeme na náměstí San Sebastiano. Jednak shledáváme zdejší tři barokní kostely interesantní, ale také přemýšlíme dát si něco dobrého k jídlu. Turistická sezóna však ještě nezačala a místní asi moc v tuto dobu na jídlo nechodí. A už je opět také čas siesty. Po chvíli tedy pokračujeme dle ukazatele směr Pantalica. Čeká nás 11 km jízdy po klikatící se úzké silnici uprostřed olivových hájů. Záhy se začíná vedle silnice objevovat údolí. Necropoli di Pantalica, tak zní přesný název této prehistorické, zajímavé a velmi vzácné památky, ukrývající se ve vnitrozemí západně od Syrakus, která je od roku 2005 součástí světového dědictví UNESCO.

Romantická nekropole Sikulů se nachází ve skalnatém údolí, které se ostře zařezává do okolního terénu. Ve strmých skalních stěnách vidíme vyhloubeny stovky menších i větších jeskyní. Po cestě je několik parkovišť či vyhlídkových míst a je pouze na člověku, odkud se chce rozhlížet. Nabízejí se více či méně vyšlapané cestičky, které vedou na všechny strany. Pěšiny jsou zřetelné a chůze není náročná. Okolo jsou krásné skály, bujná vegetace a jeskyňky.

V této největší antické nekropoli, na svazích údolí Anapo, je vytesáno do skalních stěn přes 5000 komorových hrobů z mladší doby kamenné i doby bronzové. Tyto objekty sloužily přibližně od 13. století př.n.l. jako oratoře, hroby, v časech ohrožení také jako přechodná obydlí, pevnosti či ideální úkryty. Nacházíme se u jižní nekropole (Belvedere Necropoli Sud). Na konci přístupové cesty vidíme, že odtud vede pěšina na druhou stranu (severní nekropole), kde končí další silnice. Příjezd je sem od města Sortino, za nímž je vidět silueta Etny. Podrobnější průzkum pro tentokrát nechystáme, i když je jisté, že se jedná o velice zajímavé místo. Člověk by zde mohl strávit celý den. Osvěžení by se určitě našlo dole v říčce Anapo. Vstupné se žádné neplatí a moc lidí jsme během naší návštěvy nepotkali. Není tady ani žádný bar či podobné zařízení, což je dobře, jelikož by místo určitě ztratilo kouzlo. V případě, že někdy ještě jednou navštívím Sicílii, tak bude určitě Necropoli di Pantalica figurovat na seznamu míst, kam bych se chtěl podívat.

V půl třetí pokračujeme v našem putování přes městečka Buccheri a Vizzini. U druhého jmenovaného místa bych řekl, že silniční mapa „byla šita horkou jehlou“. Nakonec ale ten správný směr nalézáme a na silničních ukazatelích hledáme město Aidone. Asi sedm kilometrů za ním zastavujeme na parkovišti. Nacházíme se u areálu vykopávek jménem Morgantina.

Pozůstatky antického města se nacházejí 40 kilometrů jihovýchodně od města Enna blízko městečka Aidone. Je to tudíž jedno z mála antických měst, které neleží na pobřeží jako prakticky všechna řecká města, nýbrž ve střední Sicílii. Morgantina je v některých pramenech též uváděna pod názvem Serra Orlando, ale různí autoři používají různé výrazy: Morgantia, Murgantia či Murgentia. První objevy zde byly provedeny v padesátých letech 20. století. Osídlení je prokázáno z několika období. Nejstarší pochází z předhelénské doby, z let 1000 př.n.l., další pak mezi roky 450 př.n.l. a 50 př.n.l. Kdy přesně byla Morgantina založena, není zatím jasné. Nejstarší historický údaj pochází z roku 459 př.n.l., kdy měl Ducetius (král Sikelů, původních obyvatel střední Sicílie) dobýt město. Následně patřila Morgantina střídavě Syrakusám, Kamarině či Kartagincům. V době druhé punské války byla sice obsazena římským vojskem, ale posléze se vrátila pod Syrakusy. Nezávislost ji vydržela až do roku 211, kdy byla jako jedno z posledních měst na Sicílii obsazena Římany. Následnou částečnou devastací, přestavbou kultovních míst či odchodem obyvatel se zmenšil vliv a význam města. V prvním století našeho letopočtu upadla Morgantina v zapomnění, patrně přestala úplně existovat.

Od parkoviště je to asi 200 metrů k pokladně, kde kupujeme vstupenky a necháváme si tady nabít baterie k fotoaparátům. Nejprve se vydáváme do míst, odkud je krásný výhled na dalekou Etnu. A poté začínáme zkoumat toto významné archeologické naleziště. Jako další města pod řeckým vlivem také zde bylo použito ortogonální uspořádání. Prostor je rozdělen dvěma hlavními ulicemi (Plateia A a B), které vedly od východu na západ. Kolmo je křížily vedlejší ulice (Stenopoi). Scházíme na Agoru (hlavní náměstí), kde archeologové odkryli například Ekklesiasterion, což byla v řeckých městech budova pro konání sněmů občanů. Stavba se stupňovitými sedadly na třech stranách a oltářem uprostřed měla zpravidla čtvercový půdorys. Další významnou stavbou byla stoa (stařecká sloupová síň či zdobené sloupořadí lemující antická náměstí). V tomto případě jsou hned tři, severní, východní a západní.

Našemu zájmu nemůže uniknout ani divadlo, které je datováno do poloviny 3. stol. př.n.l. Postaveno bylo z místního vápencového kamene o průměr 57 metrů a horizontálně bylo rozděleno na dvě části. Divadlo mohlo pojmout až 2.000 návštěvníků. Další velkou stavbou na hlavním náměstí byl Bouleuterion (místo zasedání městského sněmu) nebo Prytaneion, což je sídlo prytanů, (obdoba vlády, exekutivy v demokratických řeckých obcích) a zároveň posvátná budova obce. Významnou funkci měly také určitě dvě velké sýpky pro ukládání obilí. Bez zajímavosti nejsou ani pozůstatky svatyní věnované Démétér a Korei (ženská božstva), které se nacházejí uprostřed Agory.

Prohlížíme si to tady a studujeme plánek i místní popisky. A představujeme si, jak to tady muselo zajímavě vypadat a fungovat. Agora je na západě a východě uzavřena kopci, na kterých se nacházely hlavní rezidenční oblasti města. Bohatství města se projevilo ve výstavbě domů jeho obyvatel. V období nevětšího rozkvětu a prosperity měly některé domy dvě atria (centrální prostor obytného domu) nebo peristyly (čtvercový nebo obdélný dvorek, obklopený krytým sloupořadím). Podlahy byly vyzdobeny mozaikami a používal se Opus signium (technika drcených střepů, částí cihel a tašek).

Dalo by se tady strávit hodně času, ale brzy budou zavírat a tak odcházíme zpět ze spodní části po hlavní široké a dlážděné ulici. Jen slunce a ticho vládne nad touto dva tisíce let starou kamennou dlažbou. Než nadobro opustíme areál, tak nás ještě čeká jedna vynikající archeologická památka. Severní lázně jsou trochu stranou, ale vyplatí se k nim dojít. Jedná se o rané helénské veřejné lázně obsahující jak horké, tak teplé koupele. Je to jedna z prvních staveb lázní, kde se začali používat kupole či valené klenby. Pro stavbu vodovodu sloužily terakotové trubky hnědooranžové barvy (terra cotta, latinsky „vypálená hlína“). Lázně měly také zajímavé praefurnium (místnost pro topení).

Když se tak procházím mezi ruinami starověkého města, mám divný pocit, jako by mne neustále někdo sledoval. Po celou dobu bloumání areálem mě toto místo se zvláštní atmosférou nenechalo klidným. Jako bych se nechal unést zpět do historie, do doby, kdy toto místo ještě žilo. Myslím, že Morgantina je velice zajímavé a pozoruhodné archeologické naleziště. Nevím, jak v sezóně, ale řekl, že tady nemusí být tolik lidí jako v případě známějších lokalit. Je zde vidět také mnoho ploch, kterých se ještě nedotkla lopatka archeologa, tudíž je možné stále očekávat zajímavé nálezy.

Před sedmou hodinou odjíždíme zpět přes Aidone do vnitrozemí ostrova. Tato část Sicílie je někdy zvlněná, jindy skoro rovinatá krajina, ale především hodně suchá. Někdy tady celé léto neprší. Slunce sice nedosahuje v tuto roční dobu ještě nejvyššího žáru, ale již se projevuje jako svrchovaný pán Sicílie. Vidíme mnoho opuštěných stavení, která pomalu chátrají a spějí ke svému zániku. Na sicilském venkově nelze především přehlédnout velké kamenné statky, pro návštěvníka ostrova velice zajímavé stavby, malebně zakomponované do přírodní scenérie. Zemědělství a pastevectví již místní neuživí nebo také možná mladé nebaví. A tak postupně lidé přestávají rozumět správnému hospodaření s půdou a vodou. Kdybychom na Sicílii cestovali jenom vnitrozemím, tak by člověk mohl dojít k myšlence, že tady zaniká civilizace, ale v městech a turistických střediscích na pobřeží tomu nic nenasvědčuje.

Enna je krásné město uprostřed Sicílie, které je také nejvýše položené město ostrova. Je však pokročilá doba a tak kolem jenom projíždíme. Jediná zastávka je před osmou hodinou večerní v obchodě, kde kupujeme potřebné věci pro přežití v horách, kam chceme dojet. Je před námi sice pouze nějakých 100 kilometrů, ale z hlediska časového to nebude tak jednoznačné. Je nám totiž dáno poznat pověstné sicilské silnice. Hrbolaté výmoly, všudypřítomný prach, nečekané díry i záludné trhliny. Brzy se učíme rozumět významu zdejších dopravních značek. Když je snížena rychlost na 50 km/hod., tak lze jet i o dvacet více a občas nás také auta předjíždějí. Avšak snížení rychlosti na 30 či 20 km/hod. už znamená na silnici číhající nebezpečí, které berou vážně i místní řidiči. A někde se takové záludnosti vyskytují i dvakrát či třikrát během jednoho kilometru. A to jedeme po červeně značených komunikacích, které lze považovat za hlavní spojnice v centrální části ostrova. Vypadá to, že silnice se zde neopravují a nové nebudují. Kdo ví, zda nemají úmysl přejít zpět k povozům tažených koňmi. Ale ty jsme tady také ve velkém počtu zatím neviděli.

Franta řídí, já sleduji mapu a vyhlížím cíl dnešní cesty. Na pravé straně míjíme město Nicosia a za městečkem Gangi hledáme odbočku ve směru na Castelbuono. Vjíždíme z vnitrozemí Sicílie do pohoří Madonie. Začíná přibývat zalesněných údolí i strání. Setmělo se, silnice se začíná klikatit a tak pomalu hledáme příhodné místo na spaní. Před desátou hodinou zastavujeme. Zaujal nás olivový i cesmínový sad, který podél silnice lemují korkové duby. Následuje papání, bumbání a o půlnoci spinkání.

Vstáváme do pátečního rána nečekaně brzy, již v šest hodin, jelikož na silnici je nezvykle čilý provoz. Teploměr ukazuje příjemných + 7°C, ale sluníčko je schované stále ještě kdesi za kopcem. Balíme tudíž narychlo věci a odjíždíme užít si krásného dne. Po několika kilometrech nás vítá zatím ještě ospalé horské město Castelbuono, které je jedním z východisek pro výpravy do vyšších poloh pohoří Madonie. Odbočujeme zde doleva a následuje čtvrt hodinová jízda serpentinami do celkem prudkého kopce, při níž se snažíme sledovat označení směru Rifugio Crispi. Takto se jmenuje horská chata, pod kterou silnice končí na malém parkovišti. Už se těším na výlet. Cestování autem je sice rychlejší, ale někdy až moc hektické. Při pěším putování se naopak čas nádherně zpomalí a rozloží na zajímavé okamžiky. Je však teprve sedm hodin a tak vybalujeme věci, které nám první sluneční paprsky suší, zatímco my snídáme. Nacházíme se v parku Parco delle Madonie a již při příjezdu je jasné, že bychom měli dnes spatřit krásné sicilské lesy.

Po osmé máme vše sbaleno a vydáváme se na pochod. Vcházíme do lesa a nevýrazná pěšina stoupá v zatáčkách. V místě, kde se kříží s širší úvozovou cestou, se nachází zajímavý starý dub. V jeho vykotlaném kmenu je umístěna socha Panny Marie. Lidé u ní zapalují svíčky a je vidět, že již několikrát měl strom namále, ale vždy se podařilo oheň včas uhasit. Stoupáme dále do svahu a občas se zastavíme u informační tabule na místě určeném k pozorování. Také se nám po čase otevírá doleva volný výhled a my spatřujeme mimo jiné na východě Etnu. Pokračujeme stále nahoru lesem, až dorazíme na širokou lesní cestu. Zde se dáváme vlevo, procházíme dřevěnou brankou a ocitáme se na zajímavé náhorní planině Piano Pomo.

Kromě krásné přírody nám padne do oka zdejší pagghiaru, typická pastýřská chata. Část je přístupná a tak si prohlížíme interiér. Chaloupka mi ale připadá kouzelnější zvenku. Dle průvodce se vydáváme doprava přes ohradu, ale po setkání s divočákem zvažujeme, zda jsme zvolili tu správnou trasu. Mohla by to být také bachyně a nestojíme o to, aby nám dala najevo, že se nacházíme na jejím domovském území. Tak se vracíme, pokračujeme paralelně s plotem a opouštíme oplocený areál. Cesta však vede nějak dolů a proto vítáme, že proti nám jede automobil s místním zemědělcem, se kterým konzultujeme naše záměry. Ukazuje nám správný směr a na konci louky příslušné značení. Začíná zde zajímavý cesmínový les, který na tomto území rostl v poslední době ledové. Některé duby cesmínové jsou opravdu zajímavé exempláře stromů. Po chvíli stoupání následuje pro změnu bukový les. A také zde si prohlížíme některé velké a statné kmeny i bizarní kořeny buků. Každý strom je hotovou botanickou lahůdkou. Jeho kůra je pokryta mechem, kapradinou či nějakou parazitní rostlinou.

Pohybujeme se po místech, o kterých se sice nedá říct, že by na ně nevstoupila lidská noha, přesto je to úplně jiná Sicílie než v přeplněných městech a turistických střediscích. Jdeme po úzké cestě, která se kroutí až nad hranici lesa, kde nás na skalce upoutal zajímavý kříž. Kdo, kdy a proč ho nechal postavit, jsme nezjistili. Jmenuje se to tady Cozzo Luminario a rozhled je úžasný na všechny strany. Před sebou máme typickou holou i kamenitou krajinu Pizzo Carbonara, hluboko pod námi je vidět město Castelbuono, nad ním vesnice Pollina a v dáli Tyrhénské moře s Eolskými ostrovy. Na nedalekých kopcích vidíme celkem tři kříže. Jeden z nich, který se nachází na kamenitém hřebeni, jsme si vybrali za náš další cíl. Jdeme nejprve kousek dolů do nádherné krasové kotliny a poté na zelenou louku, posetou skalkami a květinami. Zde se na chvíli zastavujeme a svačíme. Následně přicházíme na širší cestu, kterou však posléze opouštíme a jdeme vpravo nahoru po kamenitém svahu. Společnost nám dělají pasoucí se krávy. S každým dalším krokem jsou pohledy do okolí úchvatnější. Krajina plná kontrastů a překvapení.

U kříže, který se jmenuje Croce dei Monticelli a nachází v nadmořské výšce 1.612 metrů, chvíli odpočíváme a dáváme si vrcholové pivo. Jedná se totiž o nejvyšší bod naší dnešní cesty. Pod sebou vidíme dole v údolí Castelbuono i krásné lesy v jeho okolí. Krajina nešetří krásou ani kontrasty. Zajímavé pohledy jsou na rozlehlou část Madonie s nejvyšším kopcem Pizzo Carbonara, druhou nejvyšší horou Sicílie. V dáli je vidět pobřeží a v moři se vznášející stříbrnošedé kužele, patrně Eolské ostrovy. Na východě by se mělo rýsovat pohoří Nebrodi, kde jsme byli v sobotu.

Vrchol opouštíme opačnou stranou, nejprve kousek po hřebeni, ale poté volíme přibližně nejkratší spojnici k široké úvozové cestě. Jedná se sice o krátkou, ale o to více krkolomnou trasu po kamenech. Pokračujeme po lesní cestě až k místu, kudy jsme před pár hodinami přicházeli k Piano Pomo. Tentokrát se nevracíme po lesní pěšině, nýbrž po delší, ale pohodlnější cestě až k chatě, jejíž přesný název zní: Rifugio Alpini Francesko Crispi. Zde se ještě zastavujeme u pásového vozidla, které patrně již neplní svoji funkci. Přemýšlíme, zda a k čemu ho používali, nebo je tady jenom jako atrakce? Třeba taky mohlo sloužit v zimě jako rolba, ale sjezdovky nikde nevidíme. Co však nás zaujalo na informačních tabulích, jsou symboly lyžařů. Zdejší terén a místní lidi jsme neshledali jako ideální pro tento druh sportu, ale proč ne. Podrobnějším studiem mapy zjišťujeme posléze, že v pohoří Madonie jsou lyžařské areály, například Piano Battaglio.

Chvíli před polednem odjíždíme dolů do malebně položeného města Castelbuono, kde se snažíme zaparkovat. Není to však jednoduché, jelikož z poklidného městečka, které jsme viděli ráno, se stala neprůjezdná, občas i neprůchodná zóna. Zkoušíme hledat nějakou restauraci, ale ceny odpovídají místu. Je to většinou přímá úměra, vysoký počet lidí, vysoké ceny. Město se totiž nachází v centru Madonie a tudíž se stává častým cílem turistů i místních lidí. Nakonec jsme dostali chuť na zmrzlinu a tak konečně ochutnáváme zázračnou pistacchio gelato. Přístup zmrzlináře je báječný a rozhodně se nedá říct, že by šetřil na množství. Zvolili jsme piccolo za 1,50 Eur, ale určitě se nejednalo o nic malého. U nás by z toho někteří šikulové udělali dvě porce.

Procházka a prohlídka města i jeho památek by byla určitě zajímavá, ale s přibývajícím množstvím lidí to tu shledáváme čím dál tím méně interesantní. A tak v jednu hodinu odjíždíme s konstatováním, že ráno to zde vypadalo poetičtěji. Po patnácti minutách jízdy se stává naší další zastávkou o něco menší městečko jménem Isnello, které leží na stejnojmenné řece. Parkujeme a hodinu se procházíme. Zaujali nás kostely, zřícenina bývalého feudálního hradu, strmé vápencové skály nad městem a především kašny s tekoucí vodou. Zda je mrtvá či živá nevím, ale podle toho, jak ji labužnicky ochutnávají místní lidé, bude určitě pitná. Ani v Isnellu však nenacházíme žádný zajímavý podnik, kde by se dalo najíst a tak odjíždíme k moři. Avšak po pěti minutách jízdy vidíme vlevo poutač na restauraci RISTORANTE – PIZZERIA SMERALDO. Vypadá to tady zajímavě, tak parkujeme a jdeme dovnitř. Hledáme v jídelním lístku v kolonce Prima piatti (první chod), ale jsou zde samé speciality, které nás především cenou nezaujali. Chceme si dát klasické těstoviny (pasta) s rajčatovou omáčkou a sýrem. Domluva s příjemnou obsluhující dámou je zajímavá, a nakonec úspěšná. Naše přání je pochopeno a vyslyšeno.

Odjíždíme dobře nasyceni a spokojeni. Stejně jako včera také dnes si užíváme pověstné sicilské silnice. Jelikož brzy přijedeme k moři, kde se dají předpokládat sjízdnější komunikace, hledáme nějaký opravdu nejhrbolatější výmol, nejneočekávanější díru či nejzáludnější trhlinu, kterou bychom mohli vyfotografovat. A není to zas tak velký problém. Pouze místní řidiči v kolemjedoucích autech nechápou, co nás tak zaujalo. Fotoaparáty také zaostřujeme na krásné věci okolo, například městečko Collesano. Ale nezastavujeme, už je moc hodin. Opouštíme Madonii s tím, že se jedná o kouzelné pohoří, kterému by se dalo věnovat podstatně více času, než jsme činili my. U města Campofelice se napojujeme na pobřežní silnici. Krásné počasí nám však radí nepokračovat v cestě a tak zastavujeme na jedné malé pláži. Je úžasné teplo a nám se jeví jako vhodné pohroužit se do vln Středozemního moře. Půl hodiny se koupeme a sluníme. Voda nám připadá den ode dne teplejší. Ale pořád jsme jediní, kdo něco takového podstupují.

Před pátou hodinou odjíždíme a po chvíli odbočujeme do vnitrozemí. Chceme začít hledat nějaké příhodné místo ke spaní a také něco nakoupit. Silnice bez velkých rozpaků nabírá solidní sklon a šplhá skoro rovnou od moře do hor. Běžná to věc na severu Sicílie. Proto se také dálnice z Palerma do Messiny skládá z hluboko vykutaných tunelů a vysoko položených mostů. Jedeme po úbočí hory Monte San Calógero (1.326 m.n.m.) a vpravo od nás se nachází stejnojmenná přírodní rezervace. Nic vhodného jsme při cestě neobjevili a tak nakonec vjíždíme až do města Cáccamo. Místní uličky se zamlouvají řidiči Frantovi. Chvíli stoupají prudce vzhůru, poté klesají a především jsou úzké. Stěny domů jsou poznačeny od zrcátek aut a naopak. Mezi automobily se obratně proplétají skútry. Řidiči aut i motocyklů parkují především podle svého uvážení a nikoliv dle dopravních značek. A samozřejmě nepřetržitě mačkají klaksony. Co na tom, že při vjezdu je cedule zákaz troubení. Na zápraží domů stojí nebo sedí lidé, jiní procházejí podél zdí, chodníky zde nevybudovali, jelikož se do ulic nevejdou.

Obhlížíme zdejší krásný hrad pouze zvenčí, jelikož na podrobnější prohlídku je již pozdě. Úžasné pohledy na tento středověký skvost, který je jedním z nejlépe zachovaných hradů na Sicílii, se otevírají snad ze všech stran. Brzy se bude stmívat a tak se vydáváme na putování po městě i jeho okolí. Zastavujeme se také v obchodě, ale především hledáme místo na spaní. V půl osmé parkujeme opět pod hradem a jdeme na podvečerní procházku městem, které je asi hodně staré. Některé prameny zmiňují, že bylo založeno již Féničany. Náš výlet končí na venkovní terase baru u kostela. Po hodině odcházíme a přesouváme se k volnočasovému areálu nedaleko jezera Lago Rosamarina, kde je parkoviště a borovicový lesík. Něco opět jíme, bumbáme a poté uleháme.

Také o sobotním ránu je celkem brzo kolem nás čilý ruch a tak vstáváme v půl sedmé. Dnešní naše cesta vede nejprve na sever k městu Termini Imerese, kde podjíždíme dálnici a pomalu se přibližujeme k moři. Brzy přijíždíme do města Bagheria, kde hledáme odbočku směr Solunto. Na jedné křižovatce ji vidíme, avšak na další již chybí. Podle mapy je jasné, že by se komplex měl nacházet na výběžku do moře a tudíž se nabízí při pohledu na krajinu jediné místo. Jedeme po úzké silnici do kopce a po mírném váhání nakonec objevujeme vstupní bránu, která je ale ještě zavřena. Sušíme věci na sluníčku a snídáme. Nakonec přichází na řadu úklid automobilu a úprava obsahu batohů, jelikož dnes vracíme vůz do půjčovny.

V půl deváté popojíždíme nahoru na parkoviště k návštěvnickému centru. Někteří ze zaměstnanců nám ukazují, že je ještě zavřeno, což víme. Rozhlížíme se po okolí a čekáme. Devátá hodina odbyla, pokladní se ještě nedostavila. Odcházíme tudíž k prvnímu návštěvnickému objektu, kterým je malá místnost s muzejní expozicí. Zde sedící člověk nám říká, že dál nemůžeme, dokud nemáme vstupenky. Naše argumenty, že pokladna je ještě zavřena, i když je tam uvedeno otevření 9,00 hodin, neobstojí. Odcházíme tedy zpět. O čtvrt hodiny později chápeme, že je potřeba něco podniknout, abychom zde nestrávili celý den. Vidíme nějakého člověka v obleku, kterého odhadujeme na šéfa a ukazujeme na hodinky. Vypadá to, že je překvapen situací, a patrně vůbec netuší, kde se mu toulá pokladní a tak jde pro vstupenky a nenápadně je dává člověku v místnosti a pak nám ukazuje udiveně, proč jsme si ještě nekoupili lístky. Činíme tak, i když nám předtím tentýž človíček tvrdil, že vstupenky neprodává a posílal nás do pokladny. Jsou situace, kdy se nemá cenu rozčilovat a tak se spokojeně vydáváme na cestu po areálu. Nejprve si však chvíli prohlížíme zajímavé exponáty v této malé budově, které jsme již mohli mít prozkoumané, kdyby byla rozumná domluva s pánem zde hlídajícím a nově vstupenky prodávajícím.

Solunto jsou pozůstatky  helenisticko – římského města. Na historických mapách lze objevit jeho název Solus či Soluntum. Bylo to jedno ze tří punských měst (Motya, Palermo). Jeho založení Kartaginci je datováno do 4. stol. př.n.l. v místech, kde stálo předtím fénické sídlo. Pro vybudování si vybrali strategický výběžek Monte Catalfano nedaleko mysu Capo Zafferano, odkud je zajímavý výhled na moře. Okolo 3. stol. př.n.l. město dobili Římané. Městské rozložení je klasické v souladu s danou dobou. Stoupáme po hlavní dlážděné cestě a prvním objektem, který si prohlížíme, jsou termální lázně (Terme). Na ulici Via delle Terme lze rozpoznat systém fungování tehdejších lázní. Pod cihlovou podlahou cirkuloval teplý vzduch a vyhříval místnosti nad ní. Vidíme také pozůstatky původní mozaikové podlahy v jednom z malých sálů. Nejdůležitější byla patrně Decumanus maximus (hlavní ulice), kamenem dlážděná Via dell´Agorá, na kterou navazovali kolmé boční ulice obvodových bloků. Na konci je rozšířena ve fórum, náměstí. Kdysi slavná Agorá byla uzavřena veřejnými budovami a lemována obchody.

Na pravé straně, nad zálivem, nás zaujal vršek s křížem a tak se tam jdeme podívat. Bližší údaje o tomto místě nezjišťujeme, ale otevírají se nám nádherné výhledy do okolí. Vracíme se a míjíme pozůstatek budovy, které si nelze nevšimnout. Gymnasium, aristokratický dům s atriem a sloupovím, ze kterého se dochovaly bohužel pouze tři dórské sloupy, část kládí a římsy. Hned o kousek dál je Casa di Leda, další aristokratický dům. Prohlížíme si zbytky sloupoví a fresky v pompejském stylu. Vidět je zde také impluvium, nádrž, ve které je schraňována dešťová voda a poté je čerpána do oválných cisteren, umístěných před a za ní. Z kdysi slavného divadla toho moc nezůstalo. Jeho typický tvar je však stále rozpoznatelný. Sedadla pro diváky byla zapuštěna do svahu, vytesána do skály. Jedna z cedulí nás informuje, že se nacházíme na místě, kde stál Bouleuterion, což byla stavba podobná dnešní radnici se shromažďovacím sálem a místem pro řečníka. Další menší kulatá budova na východní straně představovala zřejmě chrám, používaný pro iniciační rituály spojené s kultem bohů. Solunto se nachází ve svahu a tudíž jsou patrné terasy jednotlivých částí. Stoupáme i do horních pater původního města, kde se nachází mnoho dalšího zajímavého k prohlížení. I v tomto areálu si všímáme, že stále probíhá letitý archeologický výzkum, který ještě neodpověděl na všechny otázky. Mnohohektarová plocha je poseta sloupovím a pozůstatky menších či kolosálních kamenných budov. Kromě archeologické hodnoty areálu si nelze nevšimnout jeho úžasného umístění. Z různých míst se nabízí nepopsatelné pohledy na Palermo, Monte Pellegrino, městečko Sant'Elia či na druhém konci zálivu stojící zříceninu středověkého hradu Solanto. Asi by nebyl problém tady strávit celý den, ale my musíme dál. Na závěr si ještě nečekaně prohlížíme expozice v hlavní budově, o níž jsme si ráno mysleli, že je pouze administrativní. Jsou zde umístěné zajímavé věci včetně popisků. Také tady by mohl člověk zůstat hodinu či dvě.

My však sjíždíme zpět do města Bagheria, odkud je to do Palerma necelých dvacet kilometrů. Když se vysloví toto jméno, většinu lidí napadne pojem mafie. Nás také, když jsme odjížděli od benzínové stanice ESSO. Jednalo se totiž o samoobslužné zařízení, u kterého avšak byli dva pánové. Majitelé před námi stojícího automobilu i motocyklu jim podali klíčky od nádrže i peníze a posléze odjeli spokojeni. Tudíž jsme tak učinili také my. Pouze jsem neměl drobné a neuvědomil jsem si, že 50 Eur je moc. Stařík načerpal za 12 Eur a popřál nám šťastnou cestu. Nám se však odjíždět nechtělo, něco nám chybělo. Následovala naše dost důrazná česky vedená debata a jeho nejisté italské odpovědi. Nakonec jsem mu musel sáhnout do kapsy, kde však bylo pouze 30 Eur. O zbytek ho důrazně požádal Franta, který byl dvakrát tak větší než on. Nakonec jsme byli spokojeni my na rozdíl od staříka, který něco nehezkého brumlal.

Do Palerma, cíle našeho automobilového putování zbývá posledních několik kilometrů. Bedlivě sleduje městský plán a vnímáme čilý ruch města zpoza čelního skla. Ulici Francesco Crispi, kde máme vrátit auto, nacházíme bez problémů. Přivádí nás tam pobřežní komunikace. Myslím, že v Evropě neexistuje další takové město, které by bylo spojováno tak výrazně s mafií. Pro mnohé možná nemá zrovna tu nejlepší pověst, a kdekdo určitě říká, že návštěva města nemusí skončit dobře. Já však myslím, že Palermo si užívá života a my ho chceme trochu poznat. Náš příjezd jsme načasovali tak, abychom zde strávili noc. Parkujeme naproti kanceláři AVIS v jedenáct hodin. Do doby navrácení automobilu nám zůstávají ještě dvě hodiny, a tak necháváme věci ve voze a vydáváme se nalehko do města hledat nocleh.

Poklidná procházka se posléze mění v překotné zkoumání možných variant, kterých se však moc nenabízí. Shánění ubytování by mohlo připomínat napínavou společenskou hru. Akorát nám nikdo dopředu nevyznačil kudy k tomu správnému cíli. Nachodili jsme se toho mnoho, ale nenašli jsme skoro nic. Naše naivní představa o množství hostelů vzala rychle za své. Neobjevili jsme ani jediný. Informační střediska nám také nepomohla. Jedno je zrušené, druhé přestěhované, nikdo neví kam. Zkoušíme též možnost Bed & Breakfast, ale cena 120 Eur za noc je mírně řečeno šokující. O tomto typu ubytování jsme měli poněkud jiné představy. Za kolik bydlíme, je důležitější, než kde bydlíme. Proto nakonec po vrácení auta odcházíme s batohy do hotelu, který jsme objevili jako první. Následuje oběd, hygiena a zasloužený odpočinek před dalším putováním.

Ve tři hodiny odcházíme do města. Orientace v Palermu je jednoduchá. Je to už asi 23 roků nazpátek, co zde byl Franta, ale vše si neskutečně dobře pamatuje a tak se ujal role průvodce. A jde mu to báječně. Nejprve se před námi objevuje nejvýznamnější dílo sicilského klasicismu, budova místní opery. V čase, kdy píši toto povídání, dávali v televizi klasickou verzi kultovní filmové trilogie Kmotr, kde se v závěrečné části třetího dílu odehrává část děje uvnitř i vně této budovy. Místo děje samozřejmě poznávám s tím drobným rozdílem, že v době naší návštěvy se zde naštěstí nestřílelo.

Divadlo či operní dům Teatro Massimo Vittorio Emanuele na náměstí Piazza Verdi je největší stavbou svého druhu v Itálii a třetí největší v celé Evropě. Plány pro její realizaci v letech 1875 – 1897 vytvořil místní architekt G. B. Basile. Slavnostní otevření se konalo 16. května 1897 a záhy se jednalo o jeden z nejznámějších operních domů na světě. O našem příjezdu se doslechli včas a tak právě kladou červený koberec na schodiště. Je to od nich milé a doufám, že se neurazili, když jsme jejich krásnou budovu obhlédli pouze zvenčí. Možná to je trochu jinak a očekávají někoho důležitějšího, než jsme my. Což je teoreticky nemožné, ale budiž. Ale na prohlídku interiéru nás již každopádně nepustili. A tak si nakonec prohlížíme zajímavé, před hlavním vstupem umístěné dvě bronzové sochy lvů. Vedle nich rostou palmy, které dotváří zajímavou atmosféru a v parném létě zajišťují pohodu kolemjdoucím i sochám Tragédie a Opery, které jsou na hřbetech lvů.

Pokračujeme dál v prohlídce této moderní metropole s mafiánskou nálepkou. Centrum starého Palerma tvoří množství úzkých středověkých uliček, a když se jimi člověk prochází, nelze přitom neobjevit nějaký trh. Každý má jinou, ale vždy kouzelnou až mystickou atmosféru. Patrně největším potravinovým je trh ve čtvrti Capo rozkládající se v několika ulicích kolem kostela Sant´Agostino a zasahující skoro až k divadlu. Přeplněné stánky, krámky, neskutečný sortiment, množství vůní i barev. Zelené artyčoky, rudá rajčata, žluté papriky, fialové lilky, oranžové pomeranče, bílý pórek, červené jahody, šedá hlíva ústřičná, růžové hrozny, hnědé kiwi, není snad barvy, kterou by tady člověk nenašel. Zboží na trhu, který se táhne celou ulicí, jakoby vylézalo k procházejícím a říkalo si o zakoupení. Prodávající pokřikují či povykují zvučnou sicilštinou a především se smlouvá a dohaduje. Vypadá to, že obchodníkem se místní již narodí. Člověk je překvapen množstvím druhů i kvalitou nabízeného zboží.

Při procházce Palermem si prohlížíme různé méně známé kostely, paláce či jiné zajímavé objekty a vypadá to, že historické jádro města trochu chátrá. Četl jsem, že otázka záchrany kulturní památky celoevropského významu je na pořadu dne, avšak peníze z Evropské unie se občas záhadně ztrácejí či putují někam jinam, než by měly. Že by Sicilané byli na exkurzi v České republice? Půvab některých turisticky nejatraktivnějších míst však může zaniknout mezi davem turistů. Především ty autobusy mne tady trochu vadí. Přijedou až k dané památce co nejblíže, vyhrnou se z nich lidé s fotoaparáty na krku, cvak, cvak a rychle zpět a pokračují v rychloexkurzi po městě. My však v klidu přicházíme po hlavní ulici Via Vittorio Emanuelle, pojmenované po italském králi, k jedinečné a významné stavbě, kterou je překrásná katedrála v arabsko – normanského stylu z roku 1184 na náměstí Piazza Cattedrale.

Nejdříve to byl kostel, poté přišli Arabové a změnili ho na mešitu, po nich příchozí Normané opět měnili stavbu na kostel. A tak tu lze pozorovat různé stavební styly, ale jako celek katedrála alespoň podle mě krásně ladí. Pohled zvenčí je umocněn palmami i květinovou výzdobou vysázenou kolem katedrály. Jdeme se také podívat dovnitř. Je otevřeno, vstup volný a tak si prohlížíme interiér. Zajímavé malby a sochy. Katedrála je místem posledního odpočinku králů a jsou zde tudíž jejich hrobky. Jejich prohlídka je ale placená. V době naší návštěvy se chystala nějaká významná bohoslužba, jelikož se katedrála postupně zaplňovala a přední řady byly vymezeny pro významné osobnosti. Naše jména jsme tam však nenalezli, a tak pokračujeme dál.

Myslím, že ať člověk půjde v Palermu na kteroukoliv stranu, všude budete narážet na historické monumenty a jedinečné památky. Některé lze najít na turistické mapě, identita jiných nám zůstává utajena stejně jako názvy mnohých palermských uliček v historickém centru. Některé jsou tak úzké, že jimi neprojede automobil, jiné jsou pro změnu přeplněné různými krámky a dílničkami. Ulice jsou vymezeny činžovními domy, jejichž byty mi připadají namačkány jeden na druhý. Jejich obyvatelé mají sousedy nad sebou, naproti, pod sebou, na pavlačích či balkónech, prostě všude. Občas to vypadá jako by měli Sicilané strach před volným prostorem. Atmosféru mnohých z domů doplňuje úžasně rozvěšené sušící se prádlo na šňůrách, mezi kterými probleskuje při pohledu z ulice azurové nebe. Při věšení prádla a kontrole jeho usychání řeší dámy na balkónech důležité věci a probírají neodkladné události a to tak, že občas velmi nahlas. My však jejich mluvě nerozumíme a tak pokračujeme dál v putování po městě.

Okolo jednoho z parků přicházíme k dalšímu krásnému a významnému objektu ve městě, kterým je Normanský palác. Bohužel je hodně hodin a areál je již uzavřen, a tudíž se musíme spokojit s pohledy zvenčí. Naštěstí opodál objevujeme jinou zajímavou stavbu kombinující křesťanský a arabský styl, kostel San Giovanni degli Eremiti. Když vcházíme dovnitř zjistit situaci ohledně placení vstupného, přichází k nám paní od pokladny a místo toho, aby po nás požadovala penízky, tak nám dává lístek zadarmo. Patrně dnes pouze evidují návštěvníky nebo nás omylem přiřadila k početnější skupince před námi. Neprotestujeme, procházíme se a prohlížíme si tuto typickou ukázku muslimské architektury, kterou postavili arabští řemeslníci v první polovině 12. století. Areálu dominuje jednoduchá strohá stavba zvonice, která má po stranách okna s lomenými gotickými oblouky. Nahoře je zakončena malou červenou kopulí. Tento výrazný orientální ráz lze vysledovat i v případě dalších podobných kopulí v tomto komplexu, kterých je celkem pět. Úžasný by mohl být pohled shora. Navštěvujeme také interiér kostela, který je strohý bez jakékoli výzdoby, ale přesto svým způsobem zajímavý. Příjemná svěží zahrada plná exotické zeleně je obklopena řadami lomených oblouků nesených elegantními malými sloupy. Procházíme se jedinečnou křížovou chodbou a objevujeme stále zajímavější pohledy do okolí i na vlastní stavbu.

Po hodině a půl zde strávené pokračujeme v toulkách po městě. Obcházíme Normanský palác z druhé strany, zkoušíme fotografovat islámské červené kopule, avšak slunce je proti našemu záměru. Pořád je ale na co koukat. Brzy se napravo od nás objevuje Chiesa del Gesú, jedna z nejvýznamnějších památek města a nejstarší jezuitský kostel na Sicílii. Vnitřek, který je od podlahy až po vrchol klenby vyzdoben mramorem, ornamenty, malbami či reliéfy, by měl každého uchvátit, což my ale nemůžeme posoudit, jelikož je zavřeno. Po dalších pěti stech metrech se ocitáme v geometrickém středu města, který tvoří náměstí Quattro Canti. Česky by se to dalo přeložit jako čtyři rohy. Do kříže se zde protínají dvě přímé a dlouhé ulice, od severu na jih je to Via Maqueda a na ní kolmá Via Vittorio Emanuele. Rozlohou malé, ale uměleckým provedením zcela jistě velké náměstí, obklopené čtyřmi barokními budovami. Každá z nich má na své fasádě umístěné tři sochy uspořádané v patrech nad sebou. Nejníže je fontána s vyobrazením jednoho z ročních období, nad ní následuje socha Sicilského krále a v posledním patře je zobrazena některá z patronek Palerma.

A především je tady rušná křižovatka. Mnoho lidí nechodí po Palermu a vlastně ani po Sicílii pěšky, když nemusí. Provozovat tuto činnost jenom pro potěšení je bláhové, občas také nepohodlné a někdy značně nebezpečné. Chodníky zde budují pouze v tom nejnutnějším množství a na přechodu pro chodce člověk evidentně projíždějící auta otravuje svým úmyslem přejít na druhou stranu. Řidiči berou na vědomí pouze silnějšího protivníka a tím rozhodně chodec není. Neuhneš, máš smůlu, přejedu tě. Ani zelená barva na semaforu neznamená jistotu klidného a bezpečného překonání komunikace. Řekl bych, že světelná signalizace má pouze doporučující charakter. Připadá mi to, že místní vláda přiděluje lidem automobily a mopedy a platí je za to, aby jezdili po městě. A lidem se to líbí, tak jezdí i po skončení pracovní doby. A jezdí až do půlnoci nebo dokud nejsou unaveni. A všichni troubí. Je to asi národní sport. Mnoho obcí i měst zdobí dopravní značka „zákaz troubení“, ale její význam je možná opačný. Zcela určitě dopravní pravidla na Sicílii existují, pochybuji však, že je všichni znají. Auta sice někdy také klidně popojíždějí, většinou se však chtějí netrpělivě a za každou cenu a všemožnými způsoby dostat dopředu ucpanými ulicemi. Řidiči to zkoušejí zprava, zleva, neustále touží na někoho zatroubit, ukázat nějaké gesto, zahalekat nebo si s dotyčným jenom tak prohodit pár slov. Že přitom tak zastaví všechny za sebou a ti na něho troubí, není v tu chvíli důležité. Vypadá to, že má Palermo své vlastní dopravní předpisy, které dovolují téměř vše kromě bezdůvodného zastavení. Tento svérázný způsob jízdy je vidět na škrábancích a promáčklých plechách aut. Myslím, že je místní neopravují. Asi by to ani nestihli. Většina aut starších několika dnů je nějak poznamenaná. Nad takovými nedůležitými detaily se ale umí jejich majitelé povznést.

Jdeme po ulici Via Maqueda a nedaleko odtud nás vítá známá kašna Fontana Pretoria, která se nachází před palermskou radnicí na náměstí Piazza Pretoria. Monumentální barokní fontána má tvar kruhu s obvodem 133 metrů. Její součástí jsou mramorové sochy bohů, bohyň a zvířat podle vzoru řecké antiky. Stojím před dokonalými tvary soch, které působí klidně a vyrovnaně. Anonymní poprsí bohyň a mužské svaly zdůrazňující dokonalé tělo. Autorem je Francesco Camilliani a na svět přišli v roce 1573. Slunce se již začíná pomalu sklánět k obzoru a jeho paprsky osvěcují toto zajímavé sochařské dílo. Je slyšet jemný déšť vodních paprsků, který padá do vnitřku fontány. Také samo náměstí patří k těm krásnějším v Palermu. Vedle radnice se nachází kostel Chiesa di Santa Caterina a člověk tak může pozorovat dokonalý střet či souhru světské a církevní moci. Vracíme se zpět na hlavní ulici, ne však na dlouho. Skoro za dalším rohem objevujeme neméně zajímavé náměstí Piazza Bellini. Tady nás kromě památek zaujaly především policejní manévry. Co se tu děje nebo, co očekávali policisté, že by se tu mělo stát, jsme ale nevypátrali. A tak usedáme na venkovní zahrádku pod slunečníky podniku Antica Pizzerie Bellini a dáváme si něco na zahnání žízně.

Pivo je sice dražší, ale ten výhled okolo nás je prostě úžasný, slabším povahám by mohl vyrazit dech. Před námi je již zmiňovaný Chiesa di Santa Caterina. Tentokrát ho vidíme zepředu a posléze i zevnitř, jelikož ho navštěvujeme. Je to krásná ukázka sicilského baroka. Právě skončila mše a tak vstupujeme a prohlížíme si zajímavý interiér. K dalšímu architektonickému skvostu nemusíme daleko, pouze přecházíme náměstí. Na jeho druhé straně se na malé vyvýšenině tyčí kostel Chiesa La Martorana, který pochází z 12. století a je vyzdoben překrásnými zlatými mozaikami byzantských mistrů a mramorovými intarziemi vyskládanými do různých barev i tvarů. Také jeho zajímavě vypadající zvonice tvořená štíhlými a křehkými sloupy i hrotitými gotickými okny nemůže chybět na našich fotografiích. Hned vedle stojí kostel San Cataldo z roku 1154, další skvost s červenými kopulemi, úžasný příklad vlivu islámské kultury v tomto městě. Interiér kostela nebyl údajně nikdy dokončen, což však nemůžeme potvrdit, jelikož je před námi uzavřen.

Poté se začínáme vzdalovat od centra Palerma, jelikož odpočinek a klid hledáme během procházky podél přístavu a pobřeží. Tyto části města vykazují zase jinou, ale také charakteristickou atmosféru Palerma. Ale i tady objevíme občas (skoro na každém rohu) nějaký kostel, chrám či jiný architektonický skvost, byť jsou některé v trochu zanedbaném stavu. Často také vidíme výklenek se soškou nějakého svatého či svaté, který připomíná, že se zde stal zázrak. Květiny živé i umělé a svíčky. Na začátku našeho dnešního putování jsme fotografovali vše, nyní již jenom každý druhý, třetí či kolikátý objekt. Nedaleko od přístavu objevujeme zajímavý podnik. Možná to byla kdysi garáž či sklad, dnes tady sedí na lavici místní a popíjejí víno. Dáváme si skleničku rozlévaného moku a hltáme atmosféru. Jenom škoda, že nejsme patřičně jazykově nadáni. Určitě bychom se dozvěděli zajímavé věci. Následné prohlídce starobylého přístavu v Palermu, o jehož stáří existují četné spory, by člověk také mohl věnovat spoustu času. Právě sem připlouvali Féničané, Kartaginci, Řekové, Římané, Arabové či Normané. Jedná se o křižovatku evropských civilizací v oblasti středozemního moře.

Sluneční kotouč se začíná zmenšovat, přichází podvečer a naše žízeň se začíná nebezpečně zvětšovat. Skrz samé památky jsme skoro zapomněli doplňovat tekutiny. Ale také bychom rádi něco ochutnali. Během odpolední siesty jsme ve městě ani posléze v přístavu nic zajímavého neobjevili. A tak se vydáváme do uliček starého centra. A kde se vzal, tu se vzal, jeden rozsvícený objekt se před námi objevil. Žádnou reklamu to sice nemá, ale vcházíme. Postávají tady umělci různého věku a vzhledu, něco zde voní příjemněji než tabák, asi to bude bylinné aroma marihuany. Nedá se říct, že by to tu vypadalo nezajímavě, ale asi se bude jednat o soukromý dýchánek. Nikdo nás sice nevyhazuje, ale také nezve na návštěvu. Tak odcházíme dál se toulat městem, jehož půvab začíná vynikat až v podvečer, kdy jednodenní turisté odjedou v autobusech. Slídění stmívajícími se uličkami je možná trochu riskantní, ale pro nás neodolatelné. Síly nám sice již dost ubyly, ale přesto se vydáváme na procházku večerním Palermem, jelikož teprve nyní člověk uslyší a uvidí, co nebylo možno spatřit či zaslechnout přes den. Místní se vycházejí bavit. Palermo mi najednou připadá takové nějaké lidštější.

A odměna se záhy dostavuje. Jdeme východním směrem po hlavní ulici Via Roma a nedaleko od křižovatky s ulicí Via Vittorio Emanuele vidíme napravo kouř, spoustu kouře. Říkáme si, že asi něco hoří nebo někdo pálí odpadky. Ale k naší velké radosti se o několik metrů níž nachází velice zajímavé náměstíčko, kde Palermo začíná žít a odhazuje masku velkoměsta. Scházíme po schodech a zkoumáme úžasné prostředí plné zajímavého chaosu. Nejprve si kupujeme grilovanou rybku, poté ochutnáváme další místní speciality. Například stigghiola, což jsou opečené jehněčí a kůzlečí vnitřnosti na jehle. Je to zajímavé, chutné, ale nemuseli bychom to jíst každý den, jelikož nám v ústech zůstává ta charakteristická skopová pachuť. Ale jako správnou delikatesu by to zvídavý návštěvník Palerma měl ochutnat. Člověk u grilu i prodavač vedle něho se nezastaví. Hygiena je dodržována pouze v té nejnutnější míře. Na prkénku, kde se krájí syrové maso nebo vnitřnosti, se záhy porcuje hotové jídlo. Všechny bacily, občas i nějaké lidi, vyžene vzduch naplněný kouřem. U jednoho ze stánků také rybář upravuje místní delikatesu, připravuje naškrábané syrové maso mořských ježků. Jednotlivé porce dává do skleniček. Četl jsem, že to snad jedí, jako u nás „tatarák“, ale ten večer jsem to neviděl. Vzhledem k tomu, že zvědavě pozorujeme jeho činnost, tak dostáváme každý ochutnat svého ježka. Jen tak jako dárek.

Do jednoho z otevřených barů, ze kterého hraje hlasitá hudba, si jdeme pro lahvové, stejně jako to dělají místní. S jídlem a pivem jsme se posadili a pozorujeme kolorit náměstí. Sicilané, Arabové, Evropané, Afričané či Indové, kosmopolitní prostředí. Když si odmyslíme několik málo turistů (například fanoušky českých tenistek, které zde hrají semifinále Fed Cupu proti domácí Itálii), tak vidíme, že kamenná dlažba náměstí patří především místním. Mnozí se znají, patrně sem chodí pravidelně. Patří to k jejich způsobu životního stylu. Hučí a křičí to tady. Výkřiky se odráží od stěn, lidé se radují i vzlykají, tancují a veselí. Náměstí ale i přesto vládne určitá spanilost a důstojnost. Přesně to, co jsme hledali. Lidé se tu buď zastavují, nebo jenom procházejí, skutříky se mezi nimi proplétají s obdivuhodnou dokonalostí, aniž by se někoho dotkly. Na zemi se povalují psi. Přeplněným náměstíčkem projíždí popelářský vůz a naplňuje své útroby. To vše lze vidět a zažít, když člověk najde to správné místo. Prostě malebné a fascinující představení, které pozorujeme s pobavením i obdivem.

Katolická církev má na ostrově bezesporu velký vliv a zasahuje do všech oblastí života zdejších lidí. Nelze si však nevšimnout, že Sicilané vyznávají další náboženství, a tím je jídlo. Při odpolední procházce jsme viděli mnoho kostelů, některé však byly zavřené nebo prázdné. To se však o barech, restauracích, pizzeriích, hostincích, tratoriích či jiných občerstvovacích podnicích říct nedá.  Myslím, že jídlu zde dávají trochu přednost před katolicismem. Být Sicilanem a nebýt gurmánem, je patrně zcela nemožné. Místní totiž mají elementární radost z jídla. Kdyby chtěl člověk poznat typickou Sicílii, tak by bylo nejlepší strávit dovolenou v některém podniku a pozorovat, jak tady lidé slastně hltají svoji oblíbenou specialitu. Před návštěvou ostrova nemá smysl vyhledávat na internetu nebo v průvodcích, co stojí za ochutnání, protože tady by měl člověk ochutnat úplně všechno.

Po čase odcházíme hledat nějaké podobné místo. Zastavujeme se v jednom studentském hudebním podniku na skleničku vína, ale není to ono. O kousek dál nás zaujaly názvy barů, například Drinkeria je určitě originální. Ale také tomuto něco chybí. A tak se vrací zpět na kouzelné náměstíčko a dáváme si další rybku a pivo. Na závěr ochutnáváme pannini, bagetu plněnou směsí masa a zeleniny.

Je tady báječně, ale stačilo to. Opouštíme místo, které má úžasnou atmosféru. Náměstí Piazza San Domenico se nedá popsat, to je potřeba zažít, člověk se jím musí projíst a propít. Do kolika hodin to zde funguje nevím, ale nevypadá to, že by se tady mělo před půlnocí končit. Když přicházíme zpět na hotel, je tam nový, mladší recepční a chce po nás zaplatit. Nemáme s tím problém, až na to, že požaduje o deset euro více, než jsme si domluvili. Patrně usoudil, že nebudeme v noci vnímat jím navrženou drobnou změnu. Na náš nesouhlas odvětí, že se jde zeptat šéfa. Přichází ihned zpátky a potvrzuje nám naši cenu. Radost nemá ani z našeho dalšího konání, požadujeme totiž po něm účtenku. Mračí se, ale nakonec účet vypisuje. Odcházíme do pokoje a raději se zamykáme. Večer ještě pouštíme televizi ohledně počasí a dozvídáme se, že bude v noci a zítra pršet. Vidíme však také zajímavé záběry z Catanie, kde místní chodili s deštníky, které je chránily před padajícím popelem, zametali chodníky a čistili kapoty automobilů. Vypadá to, že Etna asi trochu soptila. Naštěstí o pár dní později, než jsme jí byli navštívit.

Nedělní ráno je trochu líný začátek předposledního dne na Sicílii. Do deštivého jitra vstáváme před osmou hodinou a jdeme snídat. Čekali jsme něco vydatného, ale na stole jsou jenom nějaké sladkosti, suchary a k tomu malá káva. Co bychom také chtěli za ty peníze. Nevadí. Tento drobný snídaňový problém nám nemůže pokazit dobrý pocit ze včerejšího kulinárního zážitku. Po návratu na pokoj pomalu balíme věci a v devět hodin opouštíme dvou hvězdičkový hotel Florio. Za drobného deště odcházíme na nádraží. Čekají nás asi dva kilometry chůze. Po ulicích se válejí odpadky jako produkt náročné sobotní noci. Občas je také cítit zápach nevyvezených nádob. Lidé to tady asi moc neuklízejí. Někteří se patrně spoléhají, že to za ně obstarává vítr. Odpad se vrší kolem popelnic a je věcí názoru, zda to co vznikne lze označit ještě za přiměřený pořádek nebo již za nehezký bordel. Jdeme stále po ulici Via Roma, až se před námi objevuje zajímavá socha Vittoria Emanuela před hlavním nádražím, která uzavírá tento bulvár. Zkoumáme odjezd vlaku, abychom se posléze přesunuli na vedlejší autobusové nástupiště, odkud v půl jedenácté odjíždíme.

Palermo nezklamalo. Opouštíme přelidněné a hlučné město plné zajímavých památek, úžasné atmosféry, neskutečné špíny a odpadků. Historické jádro je velké a rozlehlé, plné kostelů, paláců či muzeí, ale také krásných úzkých uliček i výstavných náměstí. Udržované šlechtické domy sousedí s oprýskanými budovami na spadnutí. Projít a prohlédnout si vše, znamená strávit v Palermu několik dní. A především by musel člověk mluvit s místními lidmi. Na jednu stranu je na Sicílii vidět chudoba, na druhou však lidé dávají najevo, že jsou svoji. Myslím, že Evropská unie tady nepochodí se svým kázáním o dobrých mravech. Krize je tu sice vidět, ale kdoví, zda budou Sicilané chtít přijmout „evropské“ zlepšení. Vypadají totiž svým způsobem dokonalí a jsou povzneseni nad nejisté poměry.

Autobusu se moc nechce opustit město. Jezdíme po Palermu a lidé přistupují celkem na pěti zastávkách. Po půlhodině konečně opouštíme město a jedeme po dálnici na západ. Cestu již známe s tím rozdílem, že dnes je Sicílie nezvykle zamračená a deštivá. Před polednem vystupujeme v Trapani, když před tím čtvrt hodiny opět jezdíme po městě a lidé vystupují. Naši nejistotu ukončuje řidič, když nám ukazuje dveře a říká, že nedaleko je nádraží. Vlakové sice po chvíli nalézáme, ale nás zajímají večerní odjezdy autobusů na letiště. Musíme se tedy zeptat a opravdu, nedaleko se nachází i takové nějaké nástupiště s halou, dnes samozřejmě zavřenou. Ale jízdní řád zde mají a tak si zjišťujeme potřebné údaje a odcházíme k přístavu.

Pohled na oblohu nám poskytuje další potřebné údaje. Celý den to vypadá, že bude pršet. Kombinace chladu, větru a deště mne nenaplňuje tou největší radostí. Jdeme tudíž do města hledat nějaký rozumný podnik, kde bychom pojedli a nechali v úschově batohy. Výběr není velký a tak nakonec usedáme v Ristorantino Angelino Trapani. Z nabídky „Primi piatti“ si vybíráme a na přineseném jídle si pochutnáváme. Na protější zdi visí plakát s pozvánkou na výstavu, která pojednává o umělci jménem Caravaggio, jenž strávil nedobrovolně devět měsíců na Sicílii. Při dnešním počasí bychom ji rádi navštívili, ale zjišťujeme, že se konala již před 4 roky. Po zaplacení se s obsluhou domlouváme na uschování batohů a po hodině strávené v tomto podniku spokojeně odcházíme. Sice do deště, ale na lehko.

Trapani je starověké přístavní město s přibližně 70 000 obyvateli rozkládající se na nejzápadnějším výběžku Sicílie. Jeho historická část se nachází na úzkém poloostrově vyčnívajícím do moře. Město je naplněno památkami a má převážně barokní podobu plnou bohatě zdobených paláců a kostelů. Vybaveni informací, že trhy se konají denně, odcházíme do města. Avšak do takového počasí by ani psa nevyhnali, tak co by tam dělali trhovci. Je poslední den našeho putování a tudíž je potřeba zakoupit něco malého a dobrého domů. Vzhledem k tomu, že na trhy nebude dnes spolehnutí, rozhodli jsme se vsadit na jistotu a navštěvujeme menší supermarket. Když ve 14 hodin zavírají před siestou, tak sdělujeme, že ještě večer přijdeme, jelikož se nám nechce nyní s nákupem tahat po městě. Obsluha u dveří obchodu nic nenamítá.

Déšť přišel, déšť odešel a slunce znovu nastoupilo na trůn a ujalo se vlády. Tuto větu jsem se snažil vymodlit během dne, jelikož jsme se chtěli naposled vykoupat v moři, ale dešťovým kapkám se v Trapani zalíbilo. Počasí jsme dnes neporučili a tak se touláme v dešti a prohlížíme si památky. Vidíme renesanční Palazzo Riccio nebo Dóm a jezuitský kostel Chiesa del Collegio dei Gesuiti. Nejvýstavnější ulice Corso Vittorio Emanuele je zakončena palácem Palazzo Senatorio (Palazzo Cavarretta) s fasádou, jíž dominují sicilská orlice a dvoje hodiny umístěné nad bránou s hodinářskou věží ze 13. století.

Když se nemůžeme koupat v moři, tak se alespoň procházíme po břehu, navštěvujeme přístav a zajímavé stavby v jeho okolí. Naše fotoaparáty zaujala též socha italského vojevůdce Giuseppe Garibaldiho umístěná roku 1890 na nábřeží. V parku Villa Margherita obdivujeme stromy i květiny a v nedalekém baru Hostario san Pietro ochutnáváme místní bílé víno. Opět jsme totiž objevili jeden z podniků, který navštěvují převážně obyvatelé Trapani.

Odcházíme z baru a musíme bohužel konstatovat, že ani po litru vína nevidíme na obloze sluníčko. Ono už by stejně pomalu zapadalo, jelikož se blíží sedmá hodina, když opouštíme tento podnik. Cenu jsme očekávali malinko nižší, ale zase neplatíme žádný couvert a především se nám líbilo prostředí. Tudíž spokojeni odcházíme pro batohy a s nimi do supermarketu. Zde nás však vítá zavřená mříž. Dnes odpoledne nemají otevřeno. Kde se stala chyba. Odpověď není zase až tak těžká. Stačilo si pečlivě přečíst otevírací dobu, když jsme zde byli před druhou hodinou. Což jsme neučinili. Co tedy nyní? O zábavu máme postaráno, jestli chceme dnešní večer něco sehnat. Rozdělujeme se a hledáme po městě nějaký otevřený obchod. S lepší zprávou posléze přichází Franta a tak společně pokračujeme pár set metrů do malého, ale příjemného obchůdku, který je patrně jediným otevřeným ve městě. Kupujeme tady sýr, víno a něco ke svačině. Do batohu tedy vkládáme mimo jiné ISOLA D´ORO, víno z Etny, které je proslulé po celé Itálii. My jsme zvolili značku NERO D´AVOLA, které má sytou, tmavě červenou barvu a jak jsme následně doma zjistili, vynikající chuť.

Máme ještě dost času a stejně tak velký hlad a tudíž navštěvujeme restauraci L´Antica Hosteria, abychom konečně na Sicílii ochutnali pizzu. Ve čtvrt na deset odcházíme k autobusové zastávce u přístavu, kde očekáváme v půl desáté příjezd autobusu. Když se dalších patnáct minut nic neděje, tak začínáme přemýšlet o nějakém záložním plánu, ale nakonec nic takového není třeba. Autobus přijíždí šílenou rychlostí, aby posléze ještě zajel na autobusové nádraží a dále pokračoval přímo na letiště.

Opouštím Trapani s maličko rozporuplnými pocity. Dle mého názoru je město pozoruhodné tím, jak málo pozoruhodným jsem ho shledal. Ale abych mu zase úplně nekřivdil. Možná se zdá být chladné a trochu odcizené jenom kvůli tomu dešti. Kdyby vyšlo do ulic sluníčko i místní lidé a náměstí nebo nábřeží by zaplnilo tržiště, možná by můj názor byl jiný. Na Trapani tudíž možná časem zapomenu, to samé se ale nedá říct o jízdě busem na letiště. Řidič vědom si svého zpoždění, zvolil zajímavý způsob jízdy. V místech, kde je povolená rychlost 50 km/hodinu, jede dvakrát více. Chceme mu sdělit, že nám to letí až ráno, tudíž nemusí spěchat, ale asi by to nepomohlo. Je totiž rozhodnut dojet do cíle včas. Předjíždí na plné čáře, ručička tachometru mu občas nestačí a tak vystupujeme před odbavovací halou podle jízdního řádu. Přibližně na dvaceti kilometrech dohnat patnáctiminutovou ztrátu, to už chce kus „řidičského“ umění. Ale nemusíme to mít každý den.

Nejprve navštěvujeme letištní halu, kontrolujeme čas našeho letu a přemýšlíme o tom, kde a jak strávíme zbývající dobu. Franta hlídá batohy a já jdu na obhlídku okolí. Po chvilce se vracím s dobrou zprávou. Budka autopůjčovny AVIS na parkovišti má krytý přístřešek a dřevěnou podlahu. Pozvání tudíž přijímáme. Sice v noci již patrně pršet nebude, ale v okolí je tráva mokrá a v letištní hale je moc velký ruch. Odcházíme tedy na nocležiště, kde provádíme prvotní třídění a balení věcí. Poté následuje půlnoční přípitek a spánek.

Naše poslední sicilské a také pondělní ráno nás budí v pět hodin. Vstáváme, balíme spacák i karimatku a odcházíme do letištní haly, kde připravujeme můj kletr na odbavení a kontrolujeme příruční zavazadla, zda neobsahují něco nepovoleného. A opět ve vší slušnosti vzpomínám na Láďu a jeho zaplacené zavazadlo. Váha mého batohu se totiž vyšplhala na 17 kilogramů, což se dalo čekat. Něco jsme sice snědli během našeho pobytu na Sicílii, ale přibyly dárečky, sýr a víno. Ani taková šlechetná věc, jako je dovoz dárků však nenašla pochopení u letištního personálu. Nastává tudíž další redukce obsahu batohu, dokud není váhový limit splněn. Věci putují do kapes i příručních batůžků, snídáme a dopíjíme tekutiny. A to již hlásí odlet. Člověk by se ještě zdržel, měl bych chuť vyjít z letištní haly a ještě jednou se rozloučit se Sicílií, ale s amplionem nelze vyjednávat. Následuje bezproblémové odbavení, přesun do letadla a v sedm hodin odlet. Jakmile se letadlo odlepilo od země, nastává opět ten zázrak. Ze země toho člověk moc nevidí, ale ze vzduchu se nám otevírá úchvatný pohled. Celý ostrov je z výšky krásný, ale ta Etna. Poslední pohled z okénka letadla.

Naplněni velkými dojmy opouštíme tento jedinečný ostrov s jeho neopakovatelnou přírodou,
nesčetnými stavebními památkami a se srdečnými, svéráznými lidmi. Když končí báječné cestování, končí i veliké zážitky. Doposud jsem znal čtvero ročních období, nyní jsem však zažil sicilské jaro. Teploty se pohybovaly kolem příjemných 20 °C, sluníčko nás doprovázelo každý den (kromě neděle) a vzduch osvěžoval jemný větřík. Patrně něco podobného zažil Johann Wolfgang Goethe při své návštěvě Sicílie, jelikož prohlásil: "Vidět Itálii a nevidět Sicílii je jako nevidět Itálii vůbec, protože Sicílie je klíčem k celé zemi."

Sicílie je sice součástí Itálie, ale především je to země sama pro sebe. Místní obyvatelé se necítí být Italy, ale Siciliány, a když jedou do Itálie, říkají, že jedou na kontinent. Kromě italštiny se na Sicílii mluví několika sicilskými nářečími. Magická Sicílie nás přivítala velice vřele a tak myslím, že jediné nebezpečí, které zde člověku hrozí, je přijet sem na krátkou dobu. Jedná se totiž o pořádně velký ostrov, údajně snad největší ve Středomoří, a je naprosto nemožné jej procestovat během deseti dnů. My jsme se o to ani nepokoušeli.

Každý den, každá hodina i každá minuta prožitá na Sicílii byla úžasná, ale necelé dva dny strávené na Etně byly pro mne jedním z největších zážitků. Procházka po Etně zanechá v návštěvníkovi mimořádné zážitky. Setkání s ní je nevyhnutelné, ať už člověk přijede po souši, po vodě či vzduchem. Etna se tyčí nad okolní krajinou, které vládne odjakživa. Lidé žijící v blízkosti aktivního vulkánu, mají za zády tuto téměř tří a půl tisícovou sopku, která svou ctihodnou výškou, majestátním vzhledem a zajímavou polohou nedaleko moře vytváří krajinu, jež lze jen těžko popsat. Etna nás přijala na jaře, když začíná nesměle svlékat svůj sněhový oděv, odhaluje černou barvu vystavujíc ji proti azurovému nebi. V době, kdy píši doma toto vyprávění, se dočítám, že byla Etna v pátek 21. června 2013 zapsána na seznam světového přírodního dědictví Organizace Spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO).