Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Románský kostel sv. Jakuba v obci Jakub - Církvice nedaleko Kutné Hory

15. 09. 2015 17:38:41
Na konci klidného náměstíčka v obci Jakub - Církvice je ojedinělá románská církevní stavba, která v Čechách nemá obdoby.

Kostel svatého Jakuba byl postaven ve 12. století v osadě s původním názvem Vrch Svatého Jakuba a je unikátní především výzdobou jižní stěny hlavní lodi románskými plastikami. Jedná se o největší zachovalý soubor románských plastik a patrně také nejstarší portréty českých zemských patronů u nás.

Nejstarší zprávou o kostele Svatého Jakuba u Kutné hory je nález "autentiky" (církevní listiny o svěcení kostela) pražského biskupa Daniela z roku 1165, nalezené v roce 1846 při opravě kostela. Autentika s relikviemi byla ukryta v olověné schránce o rozměrech 75mm x 74mm x 25mm s voskovou pečetí pražského biskupa. Autentika též dokládá přítomnost krále Vladislava II. a královny Judity, kteří s pražským biskupem Danielem slavnostně otvírají tento kostel 19. listopadu 1165 při aktu svěcení. Dodnes není tato účast zcela vysvětlena, neboť místo je odlehlé a důvod založení kostela není s jistotou potvrzen. O podnětu k jeho založení však existuje jedna pravděpodobná hypotéza.

Zakladatelkou kostela byla jistá Marie se svými syny Slaviborem a Pavlem. Pocházela pravděpodobně z rodu později nazývaného "páni ze Švabenic" ze střední Moravy. Důvody založení se datují až do roku 1142, kdy vyvrcholil spor Vladislava II. s moravskými pány, kteří proti němu prosazovali svého kandidáta na panovnický post, Konráda Znojemského. Nakonec zařinčely i zbraně. Vojenské střetnutí u Vysoké nedaleko Čáslavi sice Vladislav prohrál, ale rok nato vtrhnul na Moravu a těžce ji ztrestal. V obou případech mu po boku stál olomoucký biskup Jindřich Zdík, proti němuž moravští páni obrátili svůj hněv. Počátkem roku 1145 se biskup Zdík spolu s olomouckým knížetem Otou III vydal na cestu k papeži do Říma, pokusili u hradu Osobrno zabít. Unikl jen náhodou a papež Eugenius III. jako trest vyhlásil proti odbojným moravským knížatům slavnostní klatbu, což znamenalo zákaz veškerých církevních obřadů na jejich panství, včetně křtů a pohřbů.

Jistý Dalibor, patrně Mariin manžel a otec Slavibora a Pavla, je připomínán právě roku 1145, kdy se ve družině moravských knížat Kunrata a Vratislava zúčastnil výše uvedeného přepadení Olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka. Předpokládá se, že Slavibor umírá po roce 1146. Po jeho smrti se vdova Marie spolu se syny Slaviborem a Pavlem rozhodla požádat o zrušení klatby a jednou z cest, jak toho dosáhnout, bylo právě zbudování náležitého svatostánku. Proto staví kostel sv. Jakuba, k jehož zbudování si vybrala svatojakubský vrch mezi Kutnou Horou a Čáslaví. Zdejší kraj asi znala, jelikož její bratr Miroslav byl zakladatel nedalekého sedleckého kláštera.

Jedná se o jednolodní podélný tribunový kostel, jehož dominantou je vysoká západní věž s obnovenými románskými potrojnými okénky ve vrchních dvou patrech. Na východní straně kostel uzavírá okrouhlá apsida. Západní kamenná pavlačová tribuna je vynášena třemi arkádami a dvěma sloupky s krychlovými hlavicemi. Tento typ kostela s rozšířenou západní tribunou vycházel z domácí tradice. Co však kostel činí výjimečným je pojetí vnějšího pláště a zejména sochařská výzdoba jižního průčelí, která je nejrozsáhlejším zachovaným souborem románské plastiky v Čechách a patrně nejstarším zobrazením českých zemských patronů. Není dílem jednoho sochaře, ale podílelo se na ní více rukou. Vznikla jako celek v polovině 12. století, snad s výjimkou tympanonu. Projevují se v ní vlivy sochařství saského i francouzského, které mohli zprostředkovat sedlečtí cisterciáci, nebo sochař z okruhu dvorského umění doby knížete Vladislava II.

Fasádu kostela člení slepé arkády ozdobené pískovcovými desky s figurami provedenými v tzv. vysokém reliéfu. Že autor reliéfů ani stavebníci neznali přesný rozměr figur, které byly dopraveny již hotové, dokazuje přizpůsobení meče a nohou klečících postav, které byly osekány až na místě. Zajímavým prvkem je také obloučkový vlys. Názory na původ plastik se velmi různí, jsou uváděny vlivy sochařství saského a francouzského, autorství je připisováno buď huti sedleckého cisterciáckého kláštera, či sochařům z okruhu dvorského umění doby knížete Vladislava II. Podle novějších bádání převládá názor, že reliéfy vznikly jako celek pro výzdobu průčelí jiné stavby v severní Itálii, nebo Sasku či Durynsku. Do Čech se mohly dostat například jako válečná kořist z tažení Vladislava II. na Milán, které podnikl s Fridrichem Barbarossou. Mohly však být také zhotoveny sochařem, který byl se severoitalskou románskou plastikou obeznámen.

Unikátní románská reliéfní výzdoba sestává z několika postav umístěných v arkádách na jižní straně kostela. Plastiky v patře se dochovaly v podstatně lepším stavu, než figury v přízemí. Především při obléhání Žižkou byl kostel značně poničen. Ne jenom plastiky na fasádě, ale i románský strop a oltář uvnitř budovy. Naštěstí Žižka musel údajně do Čáslavi na sněm a nevrátil se a tak zdejší dílo zkázy nedodělal. Velký podíl na poničení fasády kostela mají také Švédové při obléhání při třicetileté válce. Naštěstí kostel nebyl nikdy pobořen a vypálen a tak zůstal jako jediná románská památka tohoto významu u nás do dnešní doby.

Názory koho představují plastiky, se během doby vyvíjely, měnily a stále nepanuje úplná shoda. Ústřední postavou na průčelí kostela je velká a mohutná postava nejspíše svatého Jakuba velkého, umístěná v arkádě patra přímo nad portálem. Po jeho stranách jsou situovány dvě klečící postavy mladíků, zřejmě donátorů Slavibora a Pavla, synů Marie. Konce nohou jsou kráceny, aby se tam ta deska vsadila i s postavami a nepoškodila arkádu. Tato trojice bývá také někdy interpretována jako zobrazení Krista s klečícími donátory.

Muž s biskupskou berlou, stojící vlevo od této skupiny, představuje sv. Vojtěcha, druhého pražského biskupa. Třetí postava má jen malý zásah, ale jedná se o velice vzácnou plastiku. Postava byla sice úzká ale moc vysoká, takže je tam přiseknutý nebo krácený meč. Má to být velice vzácné spodobnění sv. Václava. Jednoduché kožené krzno, jednoduchý meč, štít a pokrývka hlavy, které se říká šišák. Takto se údajně zpočátku skutečně zpodobňoval sv. Václav, ještě předtím než se dělal jako kníže s praporcem nebo úplně naposledy v brnění. Pokud skutečně plastiky znázorňují sv. Vojtěcha a sv. Václava, jedná se o vůbec nejstarší zobrazení českých světců. Čtvrtá postava byla původně považována za sv. Prokopa, ale poté zjistili, že v té době nebyl ještě kanonizován. Postava nemá biskupskou mitru na hlavě a má zploštělé čelo. Jestli tam mitra původně nebyla nebo ji odstranili, se neví. Ale došlo se k názoru, že postava představuje biskupa Jindřicha Zdíka, kvůli kterému byla klatba uvalena. Ke konci devadesátých let dvacátého století byla kostelu věnována kopie sochy biskupa Jindřicha Zdíka, která byla v Montrealu. Na ní je krásně vidět zploštělé čelo, podle kterého lze usuzovat, že čtvrtá postava na fasádě objektu je biskup Zdíka.

Po stranách původního portálu s profilovaným ostěním a tympanonem, jsou umístěny dva pískovcové reliéfy apoštolů v torzálním stavu. Postavy bývají považovány za sv. Petra a sv. Pavla. Socha vlevo má na rameni klíč, což je znak Sv. Petra. Jeho protějšek je sv. Pavel, který stojí na skřetu, zrůdě nebo ďáblu. Lze to odvozovat od toho, že jsou zde ještě vidět spodní drápy. Zničené hlavy těchto dvou postav mají na svědomí Švédové.

Zajímavostí je tympanon nad vchodem, který je úplně zachovalý, přestože je stejně starý. Byl totiž zakryt stříškou předsíně, která byla představěna ještě během husických válek, aby se uvnitř neničilo a nedrancovalo. Poté, co v devatenáctém století stavitel Mocker odstranil stříšku, tympanon nádherně vynikl. Je na něm zobrazen Kristus a dva andělé. Výjevu se říká majestat domini neboli žehnající spasitel. Má rozevřenou knihu života nad obláčky a podkuřují ho andílci kadidelnicemi a palmovou ratolestí. V případě tympanonu se jedná o červený saský pískovec, tedy německá práce. K výstavbě i výzdobě celého kostela byl ale použit český barevný pískovec z lomů v okolí vsi Nučice. Ještě je na některých místech vidět tento pískovec v barvě vínové, okrové nebo červené. Při posledních opravách byl však původní barevný kámen nahrazen jinými kvádry. Tyto nebyly barevné a tak se uvažovalo o dobarvení. Nakonec ale bylo od tohoto upuštěno, jelikož to nechtěli památkáři dovolit. Obávali se totiž, aby to nedopadlo jako na oblouku u vchodu. Když se totiž v devatenáctém století odstraňovala stříška, tak došlo k poškození barevného pískovce a ten byl při opravě dobarven, ale ne moc povedeně. Těmito posledními opravami se sice přišlo o barevný vzhled kostela, ale zpevňovací hmota, kterou je potažena fasáda má zabránit dalšímu poškozování. Bohužel blízkost vojenského letiště je dle některých názorů stále negativně znát. Uvnitř kostela se totiž objevily nové praskliny. Původně románská okna vypadala jako to jedno uprostřed. Sbíhající špaleta a jenom úzký průzor uprostřed. Okno je však zazděno. Zevnitř je vidět důvod.

Švédové také poškodili trojsoší na věži. Poškození bylo údajně tak zásadní, že v devadesátých letech dvacátého století muselo být torzo prostřední poničené sochy na věži ubroušeno, aby nedocházelo k dalšímu zvětrávání kamene. Postavy je velmi těžké určit vzhledem k tomu, že jsou dochovány jen částečně. Ale mělo by se jednat o sochu Marie, zakladatelky kostela a jejich synů.

Věž je třicet metrů vysoká a vzhledem k umístění kostela je především, když nejsou stromy zalistněné, vidět do širokého okolí. V oknech věže jsou žaluzie, které tam však nepatří. Co by ale mělo k objektu náležet, je venkovní schodiště. Při posledních opravách kostela však chybělo asi 300 tisíc korun a tak vybudování schodiště bylo odloženo. Z hlediska stavebního by mělo být schodiště pevnější a odolnější proti povětrnosti ale například i proti holubům a tudíž nejlépe kamenné. Památkáři však požadují dřevěné. České dřevo se moc nehodí a tak se hledá způsob jak realizovat schodiště v odpovídajícím provedení za rozumnou cenu. Zůstává tudíž otvor - dveře do věže, které jsou zatlučené prkny.

S opravou interiéru věže souvisejí i zdejší zvony. Odlil je Ondřej Ptáček, kutnohorský zvonař. První zvon Jakub je z roku 1504. Je tam reliéf Jakuba jako poutníka s holí a škebličkou v dlani neboli lasturkou. Druhý zvon se jmenuje Josef a ulil ho už jeho syn o jedenáct roků později, to jest 1515. Zvony měly údajně krásný a výrazný zvuk, jelikož se tvrdilo, že Kutnohoráci nepotřebují hodiny. Když ráno zazní Josef s Jakubem, tak vědí, že mají stávat, v poledne se naobědvat a večer ulehnout k spánku. Dnes už musejí mít lidé v okolí hodiny, protože zvony odpočívají v krovu. Ale připravuje se jejich zpětná instalace.

Kolem kostela býval hřbitov. U zdi se pohřbívali bohatší lidé, čím dál od kostela, tím chudší. Na začátku dvacátého století, když se hřbitov předělával, tak si místní odvezli některé nebožtíky. Při poslední opravě kostela se musel kostel po obvodě nejprve odbagrovat, aby se odvodnil. Aby se mohly tyto práce provádět, museli se odstranit náhrobky. Přijeli tudíž náklaďáky s jeřábem a náhrobky odvezli. Stavbyvedoucí z Kutné Hory dal zedníkům volno, jelikož to nesouviselo s jeho prací. Když za čtrnáct dnů hlásí na farnosti v Sedlci, že je vše připraveno k navrženým pracím, zjistilo se, že nikdo neví, kdo, kam a co odvezl. Někdo asi chtěl dobře zbohatnout, ne však poctivou prací. Za stromem zůstal jeden náhrobek potomka, co se jim tam patrně nevešel. Dále se ještě zachoval náhrobek Kateřiny, která vadila při bagrování. Naštěstí. Dnes je vidět tato plastika uvnitř objektu.

V interiéru se jedná o jednolodní tribunový kostel s kamennou pavlačovou tribunou při západní stěně lodi, vynášenou třemi arkádami a dvěma sloupky se zdobenými hlavicemi. Loď kostela je otevřená do věže, což svědčí o tom, že kostel i věž se stavěli současně.

Roku 1845 byl kostel opravován. Součástí těchto prací byla i oprava varhan na tribuně, při kterých byly nalezeny pozůstatky starého mariánského oltáře. V něm nalezli do vosku zalitou olověnou skříňku. V domnění, že tedy našli poklad, samozřejmě porušili ne jenom vosk, ale vypáčili i skříňku. Bohužel pro ně a bohudík pro obdivovatele kostela tam poklad byl. Ve skříňce byly ostatky svatých, které tam narovnal král Vladislav s královnou Juditou a hlavně tam byl vložen pergamen, převázaný a zapečetěný biskupskou pečetí. Díky tomuto objevu je známo přesné datum vysvěcení kostela. Našla se ještě jedna skříňka a tam bylo přímo třináct hedvábných textilních uzlíčků ve vínové biskupské barvě s ostatky svatých. Třináct proto, jelikož biskup Zíka byl třináctým biskupem. Na každém hrdélku byl pergamen, ze kterého svatého jsou a dále menší kousek pergamenu, který potvrzoval to, co nahoře bylo rozvedeno. Byly tam další významné ostatky svatých, které jsou popsány na pergamenu. Tehdejším majitelem panství a patronem kostela byl hrabě Jindřich Chotek z Chotkova a Vojnína, taktéž majitel zámku Kačina. On odvezl nález do Prahy, kde byla potvrzena jeho pravost. Poté schránku věnoval Národnímu muzeu v Praze, kde je „poklad“ uložen dodnes.

Dnes je uvnitř kostela největší vzácnost ukryta v tribuně. Je typicky románská, podklenuta třemi poli křížové klenby a ohraničena typickými valivými polooblouky, které se stýkají v hlavicích a končí sloupy, z nichž jeden je hladký a druhý zdoben řemínkovým pletivem. Při důkladném pozorování je možno rozpoznat, že i uvnitř byl kostel barevný. Sloupy a oblouky byly vínové a hlavice okrové. Zub času to už ale vyšisoval. Velká chyba se stala, když architekt a restaurátor Josef Mocker opravoval kostel, tak uvedl, že malba je již neudržitelná. Apsida byla přemalována Petrem Exnerem, ale ostatní plochy kostela včetně krásné tribuny byly přeštukovány. Při posledních opravách v minulém století byla tato chyba napravena, štuk byl sejmut.

Nahoře nad hlavami byl původní rovný dřevěný románský strop trámový. Ten však hodně poškodili husité. A i když byl vyspraven do původního stavu, tak asi po 150 letech, kolem roku 1570 až 1580 bylo potřeba krov zpevnit. Byl proto sejmut a nahradila ho dvoudílná vyzděná klenba. Sice hezká, ale už v renesančním stylu. Stropu dnes dominuje hvězdice, která je šternberská. V okolí bylo totiž velké panství šternberské. A tento rod tehdy platit opravu stropu v kostele a proto tam mají tu svoji rosetu. V interiéru kostela je také dobře vidět, proč se musela prostřední okna zazdít. Když se strop nahrazoval klenbou, bylo potřeba její prostřední oblouk zpevnit. Tehdy památkáři nedělali radosti, starosti ani problémy a tak se okna normálně zazdila. Zvenku je vidět tvar a uvnitř torzo okna. A protože by v kostele nebylo vidět, jelikož tam byly jenom malé průzory, tak při opravách prorazili románské špalety a vsadili tam skleněnou výplň. Ta byla původně také osazena barevnými skly, ale místní chlapci se sázeli, kdo trefí do červeného, měl nejvyšší počet bodů a tak dále. A tudíž okna byla neustále vytlučená. Tudíž je tam od roku 2000 obyčejná skleněná výplň, která není sice hezká, ale je celá už několik let. Kluci patrně nemají zájem o toto sklo.

Dnešní podobu kostel dostal při puristické úpravě, provedené v letech 1872 - 1874 stavitelem Josefem Kramerem. Rozpadající se hlavní oltář musel být nahrazen novým. V té samé době, v roce 1872, stavitel Petr Maixner znovu vymaloval apsidu. Údajně to malíř přemaloval podle originálu. Ale to je zpochybňováno, protože na stěnách je možno pozorovat krásné proporce a obličeje, což románská malba ještě neměla.

V roce 1883 architekt Josef Mocker citlivě vrátil věži románskou podobu, kterou ztratila při jedné z minulých oprav. Původní vnitřní malba se neudržela, v některých místech jsou vidět pouze fragmenty barevnosti. Nahoře nějaký andílek, na stěnách lístečky, ... Oni totiž doklady o výzdobě vnitřku kostela byly v části kutnohorského archivu, který byl v 50. letech odvezen do sběru. Dvě stě let staří pamětníci už také nežijí a tak se odborníci mohou pouze dohadovat, co tady na stěnách předtím bylo. Podle jednoho názoru (královehradecký biskup Dominik Duka) by údajně na stěnách měla být část devatenáctého žalmu.

Dále zdobí interiér kostela náhrobky některých pánů. Některé jsou sice až 500 let staré, ale pěkně zachovalé. První tři z nich, Henrik 1570, jeho bratr Petr a jejich otec byly původně ještě v zemi. Ale když se při opravách dělala nová dlažba, tak se vsadili do zdiva a ty další se pak také vsazovali do zdiva. Na dalším náhrobku jsou Adam Konecchlumský, synek a bratři Vilém a Mikoláš. Vilém Konecchlumský byl v únoru 1621 večer odvlečen z Jakubské tvrze biřici. Byl spoután a na fasuňku ho vezli jako divou zvěř do Prahy. Zde byl žalářován a 20. června 1621 byl sedmý v pořadí, kdo přišel o hlavu na Staroměstském náměstí. A když potom mohli odvézt těla do místa působení, tak Konecchlumský už na Jakub nemohl, protože od toho února, kdy ho odvlekli, tu tvrz dostal jako konfiskát jeho protivník kníže Lukavecký a jeho rodinu odsud vystěhoval.

Také můžeme v kostele vidět odkaz na další majitele panství, kterými byli Žerotíni a to dokonce dvakrát na přeskáčku v jednom století. Další velká náhrobní deska představuje starého pána ze Švihova, který si sem přijel „dožít jaksi na důchod“. On totiž kromě Klatovska s krásným vodním hradem Švihov, tak měl v okolí vsi Ovčáry malé panství a v roce 1654 tady zemřel, proto má v kostele náhrobek.

Na severní stěně je bohatě tvarovaný náhrobek Kateřiny z Věžníku. Jedná se sice už o barokní náhrobek, ale velice krásný. Je o půl druhého století mladší. Mezi Žerotíny a Chotkovými byli Věžníkové. V Nových Dvorech, když se jede na Kačinu, je zámeček, jak byla škola. Kateřina byla jedna z nejmladších dětí nebo nejmladší z těch dcer. Byla provdána velice mlaďounká ve věku 16 let do Itálie. Bohužel krátce po svatbě jejího manžela popravili za zradu. Takže ona se vrátila. Posléze však těžce onemocněla a zemřela. Na náhrobku je ve svatebním, což značí, že byla krátce vdaná. Je to její věrná podoba, Kateřina byla velice půvabná. V ruce drží lebku jako výraz pomíjivosti života a smrti. Dále jsou zde přesýpací hodiny, což ten čas jaksi dotvrzuje. Andílci v rukou drží znaky těch dvou rodů. Na to, že plastika čtyřikrát putoval, z kostela ven a zpět do kostela, je ve velice dobrém stavu.

Na stěnách apsidy jsou výjevy ze života svatého Jakuba. Je zde hezky vidět proč má ve znaku tu škebli, lasturu. On byl totiž se svým bratrem Janem a otcem rybář. Když rybařili, přichází Kristus, otce žádá o uvolnění synů, aby s ním šířili křesťanství. A tak tedy šířili křesťanství, ale špatně skončili. Byli na ně vystavováni tzv. obžalovatelé, a skoro všichni skončili mučednickou smrtí. Na dalším obraze je před Herodesem Agrippou, který ho zpočátku žalářoval a poté ho nechal v roce 44 popravit. Na dalším výjevu přichází před popravou obžalovatel sv. Jakuba a prosí ho o odpuštění. Zajímavostí je, že po smrti Jakuba převzal jeho učení, dal se pokřtít a nakonec zemřel taky jako mučedník.

Sv. Jakub zvaný též Větší nebo také Starší byl jeden ze 12 apoštolů a společníků Ježíše Krista. Zemřel mučednickou smrtí jako první z apoštolů. Byl popraven setětím roku 44 v Palestině.
Ostatky sv. Jakuba velkého jsou uloženy ve španělském městě Santiago de Compastello. Po Svaté zemi to bylo nejproslulejší poutní místo ve středověku. Svatý Jakub se pro Španěly stal něčím takovým jako pro nás svatý Václav. Poutě ke hrobu sv. Jakuba byly ve 12. století velmi rozšířené a zřejmě k nim měla úzký vztah i rodina fundátorky Marie, která se rozhodla sv. Jakubovi věnovat kostel s oslavným průčelím. Kostel sv. Jakuba tudíž může dokazovat naše styky s kulturními centry na jihu a západě Evropy ve dvanáctém století. Kostel je stejně jako nedaleký kostel v Kutné Hoře věnován sv. Jakubovi většímu. V druhém případě, to jest zasvěcení kostela Jakubovi menšímu, se jedná o kostely Filipo-jakubské. Sv. Jakub Větší je zobrazován především s mečem, kterým byl popraven, ale také častěji v plášti a klobouku s poutnickou holí, brašnou, lahví, nebo mušlí. Mušle hřebenatka patří k nejvýznamnějším prvkům svatojakubské symboliky, byla totiž také používána jako křtící nádoba.

V neposlední řadě se dnes v kostele nachází již zmíněná kopie sochy biskupa Jindřicha Zdíka z epoxidové pryskyřice. Socha vypadá věrohodně, jako by korodovala. Ale to je pouze zdání. Byla udělána tak záměrně, aby v Kanadě budila zdání svého stáří 850 let.

Při návštěvě kostela si každý povšimne, že chybí vybavení interiéru. Toto je bohužel skoro celé vykradené, postrádá se velký vyřezávaný kříž s Ježíšem, svatý Václav, svatá Ludmila, zlatá monstrance, zlatý kříž, na stropě tepaný stříbrný pohár na věčný oheň a mnoho dalších krásných věcí. Po obrazech zbyly na stěnách jenom skoby. Návštěvník si může prohlédnout alespoň na nástěnce, jak vnitřek kostela vypadal dříve. Těžce zabrat dostal kostel ve druhé polovině 20. století, kdy se státem opomíjený takřka rozpadal. Ale i tak si podržel jednu výsadu: nikdy nebyl odsvěcen. Od 90. let se mu naštěstí vrací krásná tvář ojedinělé románské památky.

Vlastníkem kostela je Římskokatolická farnost Kutná Hora Sedlec, která v roce 1999 završila rozsáhlou rekonstrukci vzácného objektu. V roce 2007 restaurátoři dokončili zrestaurování věže, která je složena z několika set kamenných článků. Každý z nich nejprve očistili, zpevnili organokřemičitým prostředkem, následovalo injektování trhlin, doplnění chybějících částí umělým kamenem, spár novým materiálem, závěrečná barevná retuš doplňků z umělého kamene a konzervace, aby kámen mohl dýchat a zároveň odpuzoval vodu.

Na základě rozhodnutí vlády ČR byl v dubnu roku 2008 románský kostel sv. Jakubu v Jakubu u Kutné Hory prohlášen Národní kulturní památkou. Dnes se v kostele nekonají mše, pouze koncerty. Kostel je přístupný veřejnosti, průvodce bydlí v místě (tel: 737338158, 327571389, e-mail: jakub@sedlec.info). Vstupné: dospělí 30,-Kč, děti, studenti 15,-Kč.

*

O Kutné Hoře, jejím okolí a dalších zajímavých stavbách jsem již něco napsal:

- Vznosná i architektonicky podmanivá „svatá Barbora“:

http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=610594

- Stříbro nad zlato a založení města: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=491701

- Kamenná kašna v Kutné Hoře: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=494344

- Katedrála Nanebevzetí Panny Marie: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=495156

- Kostnice v Kutné Hoře: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=503353

- Kamenný dům v Kutné Hoře: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=503720

- Jaroslav Vrchlický a Kutná Hora: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=549566

- patrně největší katedrála českého království: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=485181

- ve městě se také odehrává děj povídky, mého spisovatelského experimentu: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=474655

Autor: Pavel Liprt | úterý 15.9.2015 17:38 | karma článku: 28.05 | přečteno: 1630x

Další články blogera

Pavel Liprt

Obrázky z Prahy – Limnigrafy bedlivě sledují, kolik vody teče ve Vltavě

Gloriet se většinou staví v parku či zahradě, ale v Praze ho „posadili“ k Vltavě, aby ji hlídal. A daří se mu to dodnes, Na Výtoni i u Anežského kláštera.

11.9.2017 v 11:44 | Karma článku: 19.32 | Přečteno: 637 | Diskuse

Pavel Liprt

Hezky česky aneb nekooperativní interakce, tržní oligopolizace či časová inkonsistence

Podivným informacím, které se občas objevují v novinách a časopisech, jsem si již přivykl, a vím, že se jim z různých důvodů nelze vyhnout.

8.9.2017 v 9:45 | Karma článku: 25.76 | Přečteno: 637 | Diskuse

Pavel Liprt

Velký sokolí kámen a jeho menší bratříček

Dnes by šlo, řekli jsme si a vydali se na Grosser i Kleiner Falkenstein, dva výrazné a romantické kopečky s krásnými výhledy v západní části Národního parku Bavorský les.

3.9.2017 v 16:11 | Karma článku: 20.10 | Přečteno: 638 | Diskuse

Pavel Liprt

Obrázky z Prahy - farmářská Lucerna nad střechami velkoměsta

Určitě každý, kdo někde byl v Praze nebo má alespoň tušení o její existenci, slyšel o zajímavém objektu na Václavském náměstí, který se jmenuje palác Lucerna.

29.8.2017 v 10:19 | Karma článku: 22.38 | Přečteno: 645 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Ervín Dostálek

Za "Perlou Sibiře" - na Bajkal 9:"V létě vozím turisty,v zimě basy s vodkou",říká JUDR Č.

Po devítihodinové plavbě na škuneru Volnyj napříč Bajkalem se při ústí velké řeky Barguzin ubytováváme u pohostinné rodiny Černovových, dostáváme masívní večeři a s chutí vstupujeme do očistné ruské baně i s březovými metličkami.

19.9.2017 v 7:38 | Karma článku: 8.54 | Přečteno: 207 | Diskuse

Klára Hájek Velinská

Pohoda a relax v krásných saunách

Tyto lázně a sauny jsme navštívili náhodou při cestě naším karavanem z Erdingu. Měli jsme den volna a rozhodli se nepospíchat domů a prodloužit si tak náš saunovací výjezd poznáním dalších termálních lázní.

18.9.2017 v 13:58 | Karma článku: 5.81 | Přečteno: 276 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Vzpomínky na Afriku

Seděl jsem na plážovém baru a uslyšel ruštinu. Což ještě neznamenalo, že by ten turista musel být z Ruska. A právě to mě zajímalo. Do Egypta se přece přímo z Ruska nelétá.

18.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 20.78 | Přečteno: 579 | Diskuse

Ervín Dostálek

Za "Perlou Sibiře" - na Bajkal 8: Na škuneru VOLNYJ (SVOBODNÝ) napříč jezerem k sv. Nosu

Cca 8 hodin na lodi trvá přeplavba jezera Bajkal na šířku do města Usť-Barguzin. Začátek je dramatický, za mírného větříku pak pozorujeme pobřeží, nabíráme údajně nejčistší vodu na světě a večer ji "zařízneme" vodkou "Čiste ozero"

18.9.2017 v 7:07 | Karma článku: 11.28 | Přečteno: 227 | Diskuse

Petr Havránek

Zanzibar - z pralesa za delfíny

Jak dopadlo naše setkání s delfíny a je prales Jozani forest místem, kde lze pozorovat volně žijící opice Red Colobus? Na to odpoví další díl našeho poznávání ostrova.

18.9.2017 v 7:00 | Karma článku: 8.26 | Přečteno: 161 | Diskuse
Počet článků 168 Celková karma 23.69 Průměrná čtenost 1251

Životní motto: Cestuji do dalekých i blízkých míst jako do pohádky, ale za nějaký čas se vždy rád vracím domů zpátky. Vydávám se hledat zajímavá místa tam i sem, nebloudím, stačí jít rovnou za nosem.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.