Gibraltar neboli Džebel-al-Tarik

Při prohlížení fotografií a poznámek jsem si vzpomněl na svou návštěvu Gibraltaru. Sice to bylo již v roce 2006, ale myslím, že je to stále úžasné místo, jehož návštěvu doporučuji.

Při toulkách po jižním Španělsku jsme se jednoho dne vydali z města Málaga podél pobřeží západní částí tropické oblasti Costa del Sol. Přitahuje nás Atlantik a tak pokračujeme až do k místu La Línea, kde konečně spatřujeme tu známou skálu jménem Gibraltar, která vévodí zátoce z výšky přes 400 metrů.

Gibraltarská skála je z východní strany strmá, zatímco ze západní strany je její svah pozvolný. Na jejím úpatí a vlastně částečně i ve svahu stojí stejnojmenné moderní město. Je pozdní odpoledne, když na hranicích ukazujeme cestovní pasy a vjíždíme ze Španělska na výsostné území Velké Británie. Přejíždějíce hranice, ocitáme se v jiném světě, kde je jiná řeč, jiní četníci, jiná příroda, ale především jedna velká a slavná skála. Avšak kudy nahoru? Nejprve řešíme parkování. Oficiální parkoviště jsou plná. Většinou zde ale vidíme, že každý zaparkuje, kde chce, nejčastěji na kraji silnice. Tento stav je tady asi úplně normální. Po chvíli popojíždění se obdobně rozhodujeme také my. Z automobilu si bereme pouze nejnutnější věci a jdeme vzhůru, dobít Gibraltar.

Za tři čtvrtě hodiny přicházíme k horní stanici lanovky ve výšce něco přes 400 metrů nad mořem a domníváme se, že stojíme na nejvyšším místě Gibraltaru, který je možno oficiálně dosáhnout. Podle nastudovaných údajů se totiž na části území nachází nepřístupná vojenská základna. Procházíme se, prohlížíme si zdejší nepořádek a polozbořené stavby. Nemůžeme samozřejmě také vynechat setkání s nejznámějšími zástupci zdejší fauny a současně největší raritou ostrova, kterými jsou opičky magot bezocasé neboli makak sylvanus neboli Macaca sylvana.

Gibraltarská skála je jako jediná evropská oblast osídlena opicemi. Kromě Gibraltaru se volně nevyskytují nikde jinde v Evropě. Pravděpodobně je sem dovezli Maurové. Další hypotéza praví, že pocházejí z dob, kdy oba kontinenty ještě nebyly odděleny. Ať tak či onak, pověra říká, že dokud budou opice na Gibraltaru žít, bude toto území v rukou Britů. Je tedy nasnadě, že země dbalá tradic a o opice náležitě pečuje a ty toho patřičně využívají. V napjatém období druhé světové války, kdy hrál Gibraltar veledůležitou roli jako námořní a letecká základna Spojenců, prý Churchill obdržel zprávu, že makakové začínají vymírat. Okamžitě vydal rozkaz, aby byl jejich stav doplněn, a tak byly z marockého Atlasu dovezeny další kusy. Dnes je situace opačná. Opic je kolem 250 a před dalším nadměrným množením chrání samičky antikoncepční implantáty. Za makaky je přímo odpovědná gibraltarská vláda, úřady pečlivě evidují narození každé opice, která dokonce dostává jméno.

Bez zajímavosti nejsou ani hejna mořských racků, kteří předvádějí před a pod námi své letecké umění. Při další procházce k jižnímu cípu naší pozornosti neuniknou stará děla, ke kterým se dostáváme přes plot a zamčenou bránu. Nejsme tam však sami, již před námi se dovnitř podívala gibraltarská mládež. Podle mapy se patrně nyní nacházíme na nejvyšším místě Gibraltaru a prohlížíme si opuštěnou vojenskou základnu na vrcholu celého ostrova, kde stále ještě trůní a bohužel rezaví stará děla z počátku minulého století, z doby, kdy kontrolovala celý průplav mezi Evropou a Afrikou. Při pohledech z těchto míst si člověk uvědomuje mimořádnou polohu Pyrenejského poloostrova. Dole pod námi se setkává a prolíná Atlantik se Středomořím, Afrika s Evropou, Maurové s Romány.

Gibraltar je britská korunní kolonie na Tarikově skále o ploše asi 6,5 km2. Je to pevnost střežící Gibraltarský průliv mezi Evropou a Asií, průměrně 43 km široký, v nejužším místě 14 km, o maximální hloubce 1150 metrů. Gibraltar leží v Algeciraském zálivu, odkud je také přístupný. Vlastní skála je dlouhá 4,6 km a široká 1,25 km. Nejvyšší bod leží v nadmořské výšce 421 metrů. Město má asi 30 000 obyvatel pestrého národnostního složení - Španělé, Angličané, Italové, Arabové. Hustota zalidnění je 4461 obyvatel na 1 km2. Staré město se rozkládá na severu, na jihu je moderní zástavba s válečným přístavem, se silnou britskou námořní a leteckou posádkou. V čele britské administrativy stojí guvernér, který je zároveň velitelem posádky. Civilní správu řídí sedmičlenná výkonná rada a zákonodárnou moc má desetičlenné shromáždění. Úředními jazyky jsou angličtina a španělština. Měnovou jednotkou je gibraltarská libra.

Ve starověku se gibraltarská skála nazývala Calpe a spolu s africkým Apyle u dnešní Ceuty tvořila Heraklovy sloupy. Zde končil pro starověké Řeky tehdejší svět. Dnešní název Gibraltar pochází z arabského Džebel – al – Tarik = skála Tarikova. Z názvu Džebel al Tárik vzniklo zkomolením "džibl al tar" a posléze Gibraltar. Název se vztahuje k roku 711, kdy přistál v Gibraltaru u skály na nejjižnějším výběžku Pyrenejského poloostrova Maur zvaný Tarik z pověření severoafrického místodržícího z Damašku, který se jmenoval Muza Ben Musayr. V polním tažení, které nemá obdoby, dobyl v dalších letech skoro celé Španělsko. Maurové drželi Skálu, jak Gibralťané zkráceně a výstižně své území nazývají, s krátkými přestávkami přes sedm století. Až v roce 1462 ji Španělé dobyli zpět, ale nikoliv natrvalo. Začátkem 18. století se o dalším osudu poloostrova rozhodovalo ve válkách o španělské dědictví, jež proti sobě svedly francouzské Bourbony a rakouské Habsburky, na jejichž stranu se postavila britská Koruna. Její flotila, odvolaná od Toulonu, kde se měla střetnout s francouzským loďstvem, zaútočila alespoň na Gibraltar, jehož posádku snadno přemohla. Náhoda tak přispěla k tomu, že se Británii dostal do rukou jeden z nejdůležitějších bodů na mapě Evropy. Utrechtským mírem z roku 1713 si pak jeho držení oficiálně pojistila. Od té doby Španělsko marně usiluje o trvalé připojení Gibraltaru zpět ke svému území. Británie a Španělsko v minulosti zvažovaly společnou správu Gibraltaru. V referendu, které se uskutečnilo před čtyřmi lety, se však 99 procent obyvatel Gibraltaru vyslovilo proti této myšlence a pro setrvání pod britskou nadvládou.

Po cestě zpět si prohlížíme zdejší flóru. Na rozdíl od suchého Iberského poloostrova je Gibraltarská skála neustále zelená, porostlá středomořskou vegetací. Po návratu k autu popojíždíme kousek a zastavujeme u Punta de Europa neboli Europa Point. Zde byl na nejvzdálenějším výběžku postaven v roce 1838 guvernérem generálmajorem sirem Alexandrem Woodfordem maják. V pološeru si kromě starého majáku prohlížíme také nově vybudovanou muslimskou stavbu. Je to Ibrahim-al-Ibrahimova mešita a je v ceně asi 9 milionů dolarů darem saudsko-arabského krále Fahda. Krásná mešita s minaretem byly otevřeny v roce 1997. Stavbu doplňují ještě další objekty, patrně duchovní komplex (škola, knihovna, přednáškové sály), který slouží především muslimským obyvatelům Gibraltaru.

Původně jsme chtěli objet celý poloostrov dokola, avšak záhy zjišťujeme, že tunel na východní straně je uzavřen. Otáčíme auto a jedeme zpět stejnou cestou. I přes pozdní čas ještě zastavujeme a jdeme se projít po hlavní třídě a náměstí. Převažují zde zlatnické a módní obchody a banky. Co určitě nelze přehlédnout jsou klasické anglické telefonní budky, poštovní schránky a dvoupatrový autobus. Kupujeme také pohledy a nakonec ze studijních důvodů navštěvujeme jeden anglický Pub. U černošské číšnice si objednáváme americké a australské pivo a plánujeme další cestu. Po chvíli nás oslovuje druhá dáma za barem. Je totiž ze Slovenska. Dovídáme se zajímavé věci o pracovních podmínkách a výdělku v gibraltarské restauraci. Hodinový plat činí čtyři libry a za šest dní v týdnu při pracovní době od 17 hodin do 24 hodin (v sobotu o hodinu déle) si vydělá 172 liber.

Poté dopíjíme, po cestě vhazujeme pohledy do schránky a odjíždíme. Také při cestě zpět se kousek před hranicemi rozhlížíme jako u nás doma při přejezdu kolejí. Zde však místo vlaku je nutno dát přednost přistávajícímu nebo vzlétajícímu letadlu. Zajímavostí je, že sem vzhledem ke sporům mezi Španělskem a Velkou Británií, létají pouze britská letadla. Avšak ještě letos (rok 2006) by údajně měla být uzavřena dohoda o spolupráci mezi Španělskem, Británií a Gibraltarem, jejíž součástí by bylo mimo jiné i umožnění leteckého spojení Gibraltaru s okolním světem. Ve dvaadvacet hodin přejíždíme hranice a loučíme se s Gibraltarem. Nyní už na hraničním přechodu tolik lidí není, ale ráno nebo odpoledne chodí přes hranice spousta lidí do práce a jsou jim při tom kontrolovány pasy.