Knóssos - krétský labyrint, nestvůra Minotaurus, hrdina Theseus a krásná Ariadna

Pozůstatky Minojské civilizace, nejstarší evropské kultury, jsem kromě jiného objevil při svých toulkách po ostrově Kréta. Ne však každému se to podaří. Chce to klid na místě samém i uvnitř sebe a trochu představivosti k tomu.

Obyvatelé Kréty byli krásní a velmi vyspělí lidé. Obklopovali se krásnými uměleckými díly i zajímavými stavbami. Jednou z nejnádhernějších byl zcela určitě palác nebo vlastně palácové město v Knóssu, které obývalo okolo 6 tisíc lidí na ploše 22.000 m2. Nejstarší evropská civilizace se na Krétě zrodila 4.000 let před naším letopočtem.

Dlouho se tvrdilo, že řecké mýty jsou pouhé legendy. Stejně jako Heinrich Schliemann, který roku 1871 objevil starověkou Tróju, i anglický archeolog Arthur Evans věřil, že staré legendy západního světa jsou založené na skutečných lidech a místech. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století koupil pahorek na Kefalu neboli pozemky na místě, kde předpokládal, že se nachází Knóssos. Začal kopat a našel zbytky prvního evropského města.

Ředitel oxfordského muzea sir Arthur Evans se rozhodl zbytky Minoova paláce nejen odhalit, ale také dobudovat. Na pět a půlhektarové ploše nechal pracovat svoji fantazii a trosky proměnil v romantické ruiny. Kuželovité sloupy nahradil rekonstrukcemi, ovlivněnými stylem art deco, přestože se nikde žádné dřevěné originály nenašly. K paláci přistavěl horní patro, přebudoval centrální nádvoří.

Z úlomků nástěnných maleb rekonstruoval úžasné fresky s delfíny, ptáky a s dámou, kterou si představoval jako vířící tanečnici. Evans objevil původní svět, který dle obrazu svého učinil skutečným. Díky tomu měl také již v té době mnoho kritiků. Někteří z nich říkali, že těžko lze posoudit hodnotu minojských maleb a fresek, protože jen několik čtverečných centimetrů z obrovské plochy, kterou si může člověk prohlédnout, je starší dvaceti let. Také některé zrekonstruované části paláců, jejichž stropy jsou z betonu, nepůsobí dojmem několik tisíc let starých budov.

Celý areál vyhlíží sice velkolepě. Otázkou však je, na kolik dnešní podoba odpovídá historickým pramenům a na kolik Evansově fantazii. Není mnoho lidí, kteří objevili staré civilizace. Ale určitě je ještě méně těch, kteří je znovu vymysleli. Kritiků Evansovy práce bylo a je hodně, ale nebýt jeho energie, odhodlání a bohatství, tak by palác bez rekonstrukce byl jen zříceninou. Archeologické výzkumy dnes stále ještě pokračují.  I když v někom může Knóssos vyvolávat spíše negativní představy, myslím si, že návštěvou tohoto místa se určitě nic nezkazí. Zajímavé je třeba to, že se zde našli tři druhy potrubí – na pitnou vodu, na dešťovou vodu a odpadní potrubí. Patrně už v té době měli splachovací záchody. A dnes, o necelé čtyři tisíce let později, je kanalizace v Řecku v takovém stavu a na takové úrovni, že toaletní papír se nemá odhazovat do mísy ale do koše.

Dle plánku připomíná Knóssos pro někoho labyrint, pro jiného bludiště. Kdo do něj vejde, je zmatený ve spleti komnat, zásobáren, schodišť a chodeb, které zahýbají vždy jen do pravého úhlu. Návštěvník bloudí nahoru dolů a nemůže ven. Slovo labyrint má údajně původ právě na Krétě. Labyrint totiž znamená původně "Dům dvojbřité sekery". Labrys znamená minojská kultovní dvojbřitá sekera, která měla jeden břit pro smrt a jeden pro život. Asi se jednalo o kultovní nástroj, který byl symbolem minojských vládců. Dnes se za Labyrint - dům dvojbřité sekery - běžně považuje celý královský palác v Knóssu. Obsahuje takové množství složitých místností v několika patrech, že současníkům z mladší doby kamenné musel připadat divotvorně složitý. Podle vykopávek ovšem víme, že paláce nebyly postaveny najednou. Jednalo se o různé svatyně a místnosti, pro jejichž stavbu dobývali místní lidé vápenec v nedalekých podzemních lomech. Vznikl v nich tak nepřehledný systém podzemních chodeb, kde by se mohl podle nejnovějších poznatků nacházet skutečný labyrint.

Býk jako ploditel byl uctíván už v paleolitu. Kresby býka měly magický charakter. Stylizované býčí rohy jsou symbolem i paláce v Knóssu. Na Krétě se býk rovněž těšil zbožnému uctívání a při kultovních obřadech se nosily i býčí masky. Masky nosili všichni zúčastnění a král - kněz předváděl posvátnou svatbu s kněžkou, která byla celá převlečená za krávu, aby mohla představovat bohyni plodnosti. Pokud se tedy nezaměňují důsledky za příčiny a příčiny za důsledky, vznikl Minotaurus a celý jeho příběh nánosem fantazie na kultovní obřady, prováděné v Labyrintu. Ale co inspirovalo je?!

Moudrý a spravedlivý krétský vladař Minos, údajně syn Dia (pokud Minos neznamená, jak se někteří vědci domnívají, pouze titul krále jako třeba faraón), vládl z města Knóssu Kréťanům zřejmě v polovině 20. stol. př.n.l.. Jednoho dne, alespoň tak praví pověst, poslal Poseidon, bůh moře, králi nádherného býka, kterého měl krétský vládce Minos obětovat. On však tak neučinil, jelikož nechtěl býka ztratit. Oběť se nekonala a král byl potrestán neplodností. A ke všemu se Minoova žena zamilovala do býka. Požádala Daidala, aby vytvořil umělou krávu, do které se schovala a na svět přišel Minotaurus, tvor s tělem muže, býčí hlavou a myslí netvora. Jelikož Minotaurus vyžadoval lidské oběti, které požíral, nechal jej Minos uvěznit v bájném Labyrintu, který mu pro ten účel měl postavit slovutný vynálezce a stavitel Daidalos. Aby nevyzradil tajemství, Minos se mu královsky odměnil a nechal ho i s jeho synem Ikarem doživotně uvěznil. Daidalos se však rozhodl z Kréty uprchnout pomocí křídel slepených z ptačího peří a vosku. Druhý pár křídel udělal pro svého syna Ikara a uletěli spolu z ostrova. Ikaros zkoušel, jak vysoko se může dostat. Vznesl se blízko ke slunci, které mu poškodilo perutě, a on se zřítil do moře. Zemřel. Daidalos přistál na Sicílii.

Ale zpět na Krétu, jejíž král Minos požadoval po vládci Athén krutou daň. Ten měl povinnost každých devět let (podle jiné verze každý rok) posílat Minotaurovi sedm mladíků a sedm panen, aby je obětoval nestvůře s obřím lidským tělem a hlavou býka. Sedm dívek a sedm chlapců moc dobře vědělo, co je čeká. Cesta zpět z Kréty to nebyla. Jednou se mezi sedm vybraných dobrovolně přihlásil i athénský princ Théseus, urostlý syn Aegeův, aby to vyřešil nadobro. Netřásl se strachy, nechtěl se nechat sežrat, ale byl rozhodnut Minotaura zneškodnit. Théseus měl po připlutí na ostrov štěstí, jelikož se do něho zamilovala princezna Ariadna, dcera krétského krále. Dala mu dlouhou cívku nití, aby v labyrintu nezabloudil a našel cestu ven. Dále dostal od Ariadny kouzelný meč i korunu, která svítila ve tmě. Théseus skutečně Labyrintem prošel, nestvůru proklál mečem a pomocí Ariadniny nitě našel cestu ven.

Tady trochu přeruším vyprávění děje, jelikož mi jedna věc není úplně jasná. Výraz „Ariadnina nit“ není sice až tak známý, ale používá se v situacích, kdy sledujeme určité vodítko nebo stopu, které nás přivedou k cíli. Na výše uvedeném mi však něco nesouhlasí. Pokud by Daidalos postavil skutečně labyrint, tak by Theseus nepotřeboval žádnou nit. Labyrintem totiž vede pouze jedna cesta od vchodu až k cíli. I když je nepřehledná a všelijak složitá, nelze z ní sejít. Naproti tomu bludiště je plné slepých uliček, ve kterých se člověk snadno ztratí. V bludišti by nit byla velice potřebnou věcí.

Ale zpět na místo činu. Vzhledem k tomu, že Theseus zabil Minotaura, syna krále, musel rychle pryč. Dostal se k moři, kde se nalodil i s Ariadnou, která ho požádala, aby ji učinil svou ženou.  Cestou se zastavili na ostrově Naxu, kde přenocovali. Ráno Theseus opustil v tichosti ostrov, na němž zanechal spící Ariadnu, milující ženu. Neopomenul si však na loď vzít její sestru Faidru, se kterou se posléze oženil. Prý to tak chtěl bůh Dionýsos. A když se tak Theseus šťastně vracel domů, zapomněl vyměnit černé smuteční plachty za bílé. Jeho otec Aegeus vyhlížel návrat syna na strmé skále mysu Suonion a vida lodě s černými plachtami, pozbyl naděje a zabil se skokem ze skály do moře. Od té doby se východní řecké moře nazývá mořem Egejským podle Aegea. Návrat Thesea nabyl hořké příchuti.

Pověstí na toto téma existuje více a v různých podobách. Každá řeší trochu jinak téma lásky, nenávisti, zrady, smíření, odpouštění i zabíjení. Některé jsou přikrášlené a vyznívají jako pohádka, jiné naopak nepotlačují krutost děje. Ale patrně ve všech zůstává jedna výrazná, řekněme kladná postavou příběhu, krásná Ariadna. I proto je možná po ní pojmenována jedna hvězda na obloze v souhvězdí Severní koruna.

A pro koho by to bylo daleko cestovat na Krétu, tak mohu doporučit také jedno zajímavé místo u nás, kde jsou labyrinty. Je to městys Loučeň (odkaz na článek je níže).

*

Na ostrova Kréta jsme zažili spousty zajímavého:

https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=498753