Obrázky z Prahy: Stroj času na Letné, na místě, kde stával Stalinův pomník

Před šedesáti šesti lety, 22.12.1949 byla zahájena stavba Stalinova pomníku na Letné. Asi řeknete, že v tuto vánoční dobu by se hodilo připomínat si jiné události, ale jedná se o hezké a zajímavé místo, naštěstí již bez pomníku.

Letenské sady jsou půvabné a svým způsobem jedinečné místo. Proto také patří k častým cílům návštěvníků Prahy i místních lidí. Důvodů je více, určitě však mezi ně patří úžasné výhledy takřka na celou Prahu i na řeku Vltavu a některé její mosty.

Neméně zajímavý pohled je též zespoda, od Čechova mostu. Když člověk vyjde z Pařížské ulice, upoutá jeho pozornost na hraně Letenských sadů obrovské pohybující se kyvadlo. Psal se rok 1991, když byl v Praze na Letné na místě bývalého pomníku J. V. Stalina instalován nápadný pohyblivý umělecký objekt, jehož autorem je akademický sochař a profesor Vysoké školy uměleckoprůmyslové Vratislav Karel Novák.  Oficiální název zní „Stroj času“. Mezi lidmi se ale pro něj ujalo označení „Metronom“.

Kyvadlo vyrobila na počátku 90. let 20. století společnost ČKD Racionalizace na objednávku Společnosti pro Československou všeobecnou výstavu. Poprvé se metronom rozhýbal 15. 5. 1991. Tento rok totiž uplynulo sto let od konání Druhé Jubilejní zemské výstavy v Praze Holešovicích. Četl jsem někde, že kyvadlo by mělo odměřovat čas dalších sto let. Ale zda to byl opravdu hlavní smysl realizace tohoto díla, nevím. Jisté je, že v roce 2003 bylo využito k propagaci referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii, kdy se kyvadlo pohybovalo mezi modrým ANO a červeným NE. O šest let později zase pro změnu odměřoval stroj čas předsednictví České republiky v Evropské unii. Mimo tyto oficiální akce zaujme občas také nějakého recesistu, který na něj něco zavěsí.

Základ „Stroje času“ tvoří tříboký jehlan, který nese 25 metrů vysoké kyvadlo s výkyvem 60 stupňů. Vzhledem k jeho váze, asi 7 tun, nemohla být instalaci provádět jeřábem. Byly totiž obavy z porušené statiky podstavce po odstřelení Stalinova pomníku, proto jej na místo osadila obří helikoptéra. Rovnováhu zajišťuje dvoutunové vahadlo.

Dnes se v blízkosti Kyvadla scházejí kromě výletníků a mileneckých párů především bruslaři a skejťáci, kteří zde na hladkém povrchu rádi trénují. Jedná se o místo volně přístupné bez placení vstupného. To je sice dobré, ale také sem přicházejí prapodivní lidé, kteří zde dělají nepořádek a ničí to tady. Okolí metronomu působí tudíž zanedbaně. Na zemi se válí střepy od lahví, nedopalky cigaret, papíry, plechovky a injekční stříkačky.

Ještě jednu zajímavost tady lze uvidět. Na přívodním elektrickém kabelu ke stroji je zavěšeno množství starých opotřebovaných bot, zřejmě nějaká recese. Kabel s botami je vysoko, kdo a jak je tam asi umístil? A přibývají další? Možná toto místo navštěvuje nějaký tajemný provazochodec. Odpověď na tyto otázky a co by ty boty měly znamenat, jsem se zatím nedopátral. Ale vypadá to vtipně.

Kromě stroje času a nádherného výhledu do okolí určitě každého napadne, co se pod ním nachází v podzemí. Jedná se o veliké prostory, které měly kdysi sloužit jako muzeum J. V. Stalina a v případě potřeby také jako kryt. Podzemí je tvořeno několika místnostmi, z nichž největší je tzv. Sloupová síň s plochou okolo 100 metrů čtverečních. Po revoluci (1989) zde byl nějakou dobu provozovaný rockový klub a také odsud vysílala první soukromá rozhlasová stanice. Následně plnilo podzemí funkci skladiště. Dnes jsou prostory nevyužívány a uzavřeny, především kvůli špatnému technickému stavu. Minulý rok, u příležitosti 10. výročí vstupu do EU a 25. výročí od pádu totality uspořádala 1. května 2014 obecně prospěšná společnost Opona pro veřejnost jednodenní akci, při které bylo návštěvníkům umožněno si prohlédnout rozsáhlé podzemní prostory a dozvědět se zajímavé informace.

Co bude s těmito prostory, se zatím přesně neví, jelikož náklady na opravu jsou velmi vysoké. Ale jejich likvidace patrně nepřichází v úvahu, jelikož by to nepřežil ani stroj času. Podle posledních informací, které jsem četl, by zde měl soukromý investor vybudovat obří stavbu podmořského světa. Ale zda se tak stane, to je patrně ve hvězdách.

Jisté je, že Stalinův pomník, kterému tvořily podzemní prostory mimo jiné statickou oporu, se na toto místo již nevrátí. Stavba pomníku na počest sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Džugašviliho, známého jako Stalina, byla sice slavnostně zahájena 22. prosince 1949, ale vlastní stavební práce začaly až v únoru roku 1952. Pomník ze žlutobílých opracovaných žulových kvádrů tvořila řada postav stojících za Stalinem v čele. Po jeho levé straně to byli zástupci všech společenských tříd v Sovětském svazu. Všichni si byli rovni – dělník, kolchoznice, vědec a rudoarmějec. Po pravé straně pak zástupci lidu československého – dělník, rolnice, novátor a vojín. Sousoší, které mělo rozměry 15,5 metrů do výšky, 12 metrů na šířku a 22 metrů délky, bylo kvůli tehdejší ekonomické situaci také přezdíváno „fronta na maso“. Pohled z boku na pomník, který lze vidět ještě dnes na některých fotografiích údajně opravdu připomíná frontu. Nevím, já jsem zatím takovou fotografii neviděl. Zajímavé je také to, že komunistický režim zrovna nešetřil při návrhu velikosti stavby. Toto obludné monstrum si totiž vyžádalo okolo 17 tisíc tun materiálu (snad 226 kvádrů) a náklady stavby činili 140 miliónů korun (vyjádřeno již po měnové reformě v roce 1953). Nějaké peníze stálo určitě také dovézt z rodné Stalinovy země, z Gruzie, stromy a keře, kterými bylo osázeno okolí. Kdoví, zda tam ještě některé nerostou?

Budovatelé pomníku se patrně snažili vtisknout dílu také určitou symboliku a snad i vytvořit dějinné spojení Stalina s historií českého národa. V základech (asi sedm metrů pod horní hranou podstavce) je zabudováno třiadvacet základních kamenů z nejrůznějších míst republiky, ze základů budovy Staroměstské radnice, z hory Říp, z obce Ležáky, z nejstarší slovanské baziliky ve Velehradu i z mnoha dalších míst. Podstavec pomníku navrhli architekti Jiří a Vlasta Štursovi. Odhalení dokončeného pomníku, který měl na „věčné časy“ připomínat slávu a kult osobnosti Josifa Vissarionoviče Stalina, se uskutečnilo 1. května 1955 večer v půl osmé na širokém prostranství pod nápisem, vtesaným do žuly: „Svému osvoboditeli československý lid“. V Rudém právu se psalo: „V myšlenkách ještě nedozněly dojmy z velkolepé prvomájové manifestace v hlavním městě republiky. Pražané však znovu spěchají v nedělním odpoledni ze svých domovů. Jdou jménem všech občanů naší republiky na slavnostní odhalení pomníku J. V. Stalina. ...“

Byla to určitě velká sláva, až na to, že autor pomníku, sochař Otakar Švec spáchal před odhalením díla (4. dubna 1955) sebevraždu i se svou ženou, která se také podílela na návrhu. O tom, ani o důvodech, které je k tomu vedly, se však mluvit nesmělo. Politika a umění, to nejde vždy dohromady. Stalin se také odhalení pomníku nedožil. Ale ani tomuto, patrně největšímu skupinovému sousoší v Evropě, nebylo dopřáno pohlížet na Prahu na věčné časy. Doba kultu Stalinovy osobnosti pomalu končila a přišla Chruščovova otevřená kritika stalinovské éry. Bylo potřeba to řešit. Nerudovská otázka „kam s ním“ nebyla dlouho na pořadu dne, jelikož rozebrání a přesun na jiné místo se jevil velmi nákladný a také politicky nevhodný. Tak tedy „co s ním?“ Zbourat. Slovo zní jednoduše, ale úkol to byl více než složitý. Vyřešit ho musely destrukční práce pomocí výbušnin, které se uskutečnily v listopadu roku 1962, trvaly několik týdnů a celá ta „legrace“ stále 4,5 milionu korun. Myslím, že žádný jiný pomník na světě, který by měl s tímto stalinským monstrem alespoň částečné srovnání, neměl tak krátkou, možná trapnou, ale zcela jistě smutnou historii.

Pozn.:

Nedávno jsem četl, že obliba Stalina v Rusku rok od roku stoupá a v současnosti se pohybuje okolo 50% ?!?