Maroko: Marrákeš - náměstí Djemaa El-Fna v královském městě a polévka Harira

Zaříkávači hadů, akrobaté, žongléři, krotitelé opic, kejklíři, hudebníci, břišní tanečnice, ...Vítejte v Maroku, na náměstí Djemaa El-Fna v Marrákeši.

Královská města jsou v Maroku čtyři:  Fes, Rabat, Marrákeš a Meknes. Každá královská dynastie si zvolila za své sídlo jedno ze čtyř měst, které pak za její vlády rozkvétalo. Stavěly se v něm nejkrásnější paláce, mešity i školy. S nástupem nové vládnoucí rodiny upadlo v lepším případě do stínu nezájmu, v horším pak byly nádherné stavby jako živoucí důkazy síly předchozího vládce zničeny.

Marrákeš, třetí (někdy se uvádí i druhé nebo čtvrté) největší město Maroka, je nazýváno také hlavním městem jihu. Jedná se totiž o nejjižnější ze čtveřice marockých královských měst. Je jako červená perla obklopená zelenými citrusovými a olivovými háji pod bílými vrcholky Vysokého Atlasu.

Město založil koncem 11. století (1061 až 1062) berberský náčelník Abu Bakr ibn Umar a hned se stalo královským městem, a to na necelých dvě stě let. Za své sídlo si ho zvolila druhá a třetí dynastie Almorávidů (1061-1147) a Almohádů (1147-1212). V té době byl hlavním městem obrovské říše, která se rozprostírala od Tuniska až po Španělsko. Poté následuje přestávka až do konce 16. století, kdy se sem vracela pátá královská rodina Saadierů (1578-1666). Také oni patřili k velmi expanzivním vládcům, jejichž území končilo až za Nigerem a Senegalem. V roce 1912 se ve městě usadila francouzská vojska a začala výstavba nové, moderní části města, která je obklopena nádhernými parky a sady.

Říká se, že Marrákeš je afričtější než Casablanca, maročtější než Rabat a berberštější než Fés. Prostě jedinečné místo, kde se lze toulat libovolně dlouho, objevovat zajímavá místa a prohlížet si krásné stavby. Ale kdo tady jednou byl, určitě bude se mnou souhlasit, že centrem veškerého dění nejenom v medíně, ale i v celém městě, je slavné náměstí Djemaa El-Fna. Cesta k němu je velice jednoduchá. Stačí sledovat dění okolo sebe. Směrem do centra a k náměstí se totiž hustota lidí procházejících ulicemi prudce zvedá. Především pozdě odpoledne a večer. Během dne totiž toto velké prostranství líně odpočívá. Už jsem zde byl před čtyřmi lety a tak se těším na změny, které zcela jistě nastaly. Po osmnácté hodině je ještě možná brzo na pravé poznávání náměstí, přesto se asi hodinu procházíme a nasáváme zdejší atmosféru. Na první pohled je mi jasné, že zde přibylo stánků s občerstvením a také stolů a lavic v dlouhých řadách. Při mé poslední návštěvě se mi tu líbilo více, teď mi to trochu připomíná „October fest“ v Mnichově.

Po jednadvacáté hodině se vracíme na rozlehlé náměstí. Rozhlížíme se a zkoumáme, co bychom si dali k jídlu. Výběr není jednoduchý. Skoro polovina náměstí je vyhrazena stánkařům s občerstvením. Z kotlů, pánví, hrnců a topenišť stoupá dým a vůně lákavých orientálních chutí tradiční marocké kuchyně. Na velkých stolech jsou vyskládány hory těch nejroztodivnějších pochutin. Kopce ovoce, zeleniny, nepřeberné množství oříšků, datlí, několik druhů pomerančových šťáv a pak teplé pokrmy - kuskus, tajine, harira, kebab a opékanou beraní hlavu i masa všech druhů, včetně ryb, šneků, škeblí a různých jiných potvor. A další známé i neznámé druhy čerstvě připravených jídel. Kultura stolování se ale každému nemusí líbit. Jídlo se totiž konzumuje na lavicích pod stany, vedle dalších desítek lidí. K tomu všemu každý prodejce má své „nahaněče“, kteří hlasitě vyvolávají a občas i „hladové oběti“ ke stolům přitahují.

Procházíme po náměstí a nasáváme atmosféru. Slunce šlo spát a Djemaa El-Fna prožívá dramatickou proměnu, která pasuje toto místo na jeden velikánský cirkus pod širou oblohou. Kdo jednou spatří zdejší starobylý rituál, zvuky pouličních kejklířů a muzikantů, ten musí propadnout kouzlu tohoto místa. Rychle pochopí, proč všechny reklamní prospekty vyzdvihují zdejší atmosféru jako nejlepší zážitek z Marákeše. V průvodcích i knihách se lze dočíst, že již v minulosti bylo náměstí spolu se sousedními súky centrem prodejců, řemeslníků i kupujících měšťanů. Každý večer, stejně jako dnes, se prostranství plní muzikanty s tradiční berberskou hudbou, břišními tanečnicemi, artisty, kejklíři, prodavači vody, bylinkáři se svými zázračnými medikamenty, vypravěči, tanečníky, artisti, krotiteli hadů či opic, holiči, zubaři, tatéry s henou, věštkyněmi, fakíry, polykači ohňů a dalšími človíčkami, kteří se dlouho do noci starají o rozptýlení příchozích a samozřejmě i o nějaký výdělek, jako v orientální pohádce.

Není úplně jisté, kdy a jak Djemaa El-Fna vzniklo, dokonce ani co znamená přesně toto jméno. Obvyklý překlad zní: „Sněm mrtvých“, což je vhodný epický název, ale na první pohled moc nekoresponduje s děním, které je tu dnes k vidění. Odkazuje zřejmě tradici, podle které se tady vystavovaly na kůl napíchnuté hlavy popravených povstalců a zločinců. Je to možné, protože až do devatenáctého století se zde přes den skutečně popravovalo. Slovní spojení však může také znamenat „Mešita ničeho“, což by mohlo odkazovat na neuskutečněný plán Saadů, postavit na tomto místě obří mešitu.

Dnes jsou atrakce na náměstí určeny především turistům. Ale asi jenom díky tomu mohla tato tradice přežít v takovém měřítku do současnosti. O peníze tu jde „až v první řadě.“ Každá skupina „umělců“ má mezi sebou specialistu na výběr poplatků, který jako ostříž sleduje všechny podezřelé turisty držící v ruce fotoaparát. Jakmile cvakne spoušť, okamžitě vystartují a nekompromisně vyžadují poplatek. Dokonce vás chytnou a nepustí, dokud pár dirhamů neskončí v jejich kapse.

Člověk tady může strávit opravdu spoustu času a sledovat dění na náměstí. Pořád je na co koukat. Třeba takoví zaklínači hadů, kteří zkoušejí strkat jedovaté potvory do úst nebo si plazy omotávají kolem krku či jim hrají jejich oblíbené hadí písničky. Úžasné pískání, které se tak líbí kobrám. Tyto pak pružně nadzdvihnou víko krabice od banánu a plazí se z předváděcího koberečku mezi diváky. A co teprve hudebníci představující své umění na tomto divadle pod širým nebem. Někoho by mohli až rozbolet uši z toho množství nejrůznějších hudebních nástrojů a úžasných zvuků z nich se linoucí. Vypadá to, že tady umí zahrát kdekdo na cokoliv. A kupodivu se to dá poslouchat.

Odcházíme před půlnocí a prohlížíme si zdaleka ještě ne usínající náměstí Djemaa El-Fnu, ze kterého nám hlahol pouličních bavičů zní do uší ještě při usínání.

Druhý den ráno jsme se vzbudili v půl osmé a o hodinu později se jdeme podívat ještě naposledy na náměstí Djemaa El-Fna. To však po ránu působí ospalou náladou. Na dlažbu, kterou uklízejí čety zametačů, dopadají první sluneční paprsky.

Odcházíme do uzounkých spletitých uliček bazarů, kde se dá sehnat všechno možné i nemožné. Nabízejí zde ovoce a zeleninu, čerstvé datle, mátu, koření tisíce vůní, dželaby, kaftany, tepané nádobí, vyšívané a zdobené oblečení, šátky, blikající lampičky, hadí kůže, koberce, výrobky z kůže i různých kovů, dřevěné vyřezávané věci a jiné umělecké i neumělecké předměty. Je to pravá hra barev. Kšeftuje se zde snad se vším. Každý obchodník se snaží vychválit a poté prodat své zaručeně nejlepší, nejčerstvější a nejlevnější zboží. Na súku je k dostání všechno, kromě otroků a břišních tanečnic. Prohlídka obchůdků stojí za to, i my jsme si vybrali nějaké dárky. Ceny jsou zde sice zprvu vysoké, ale na rozdíl od moderních obchodů si člověk užije opravdového arabského smlouvání. A výsledná částka za zboží je pak rozumná.

Procházíme se labyrintem marrakéšských souků neboli tržišť a kocháme se pohledem na tu krásu kolem nás. Posléze však zjišťujeme, že nevíme, kde jsme. Jakmile návštěvník ve zdejších uličkách projeví nejistotu, okamžitě se u něho objeví místní, kteří mu nabízejí pomoc. Ale nikdy to není zadarmo a většinou člověka dovedou do nějakého krámku či dílny, kterou vlastní jeho známý nebo příbuzný.

My jsme se nakonec neztratili, orientace zafungovala. Znovu se po chvíli ocitáme na slavném náměstí Djemaa El-Fna. Je zde pořád ještě klid.  Zastavujeme se u jednoho ze stánků, kde mrštně lisují půlky pomerančů. Zapomínáme na lékařská doporučení ohledně bezpečné stravy a ochutnáváme studenou šťávu z čerstvých pomerančů.

*

Kdyby si chtěl někdo navodit trochu té atmosféry, může si uvařit specialitu marocké kuchyně, hustou polévku s exotickým názvem „Harira“. Tato tradiční marocká polévka se dříve podávala především při svátcích, například v období Ramadánu. Dnes už se konzumuje běžně i během roku.  

Pro uvaření pochutiny zvané Harira by se měli použít tyto suroviny (nemusí být vždy asi všechny): hrstka hrachu, cizrny, čočky, fazolí, 200 g jehněčího masa (může být i kuřecí), samozřejmě koření jako je sůl, koriandr, pepř, skořice, šafrán, a dále vejce, hladká mouka, jedno rajče, jednu cibuli i petržel, tři stroužky česneku, olej, citron a vývar.

A tento pracovní postup by se měl zvolit (samozřejmě se to může lišit): všechny luštěniny je potřeba namočit přes noc do vody. Druhý den se na oleji osmahne nakrájená cibule a česnek, přidáme kostičky petržele a maso, všechno osolíme, okořeníme a dobře osmahneme. Pak přilijeme litr vývaru a nakonec vložíme luštěniny i s vodou, ve které byly namočené. Před koncem varu můžeme přidat i čtyři lžíce sterilovaného hrášku a nakonec zakvedláme do polévky v troše vody rozmíchané vejce s moukou a citronovou šťávou. Povaříme, podle chuti ještě dosolíme a okořeníme. 

Dobrou chuť

*

O Maroku jsem se zmínil ještě v jednom povídání: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=473936