Královské i kouzelné město Litoměřice a český jazyk

Mnoho lidí přijíždí do Litoměřic především na slavnou výstavu „Zahrada Čech“ a do vlastního města jenom nakouknou nebo ho míjí úplně. A to je velká škoda. 

My jsme přijeli do Litoměřic, abychom toto akorát malé i velké město trochu poznali a dokonale si to tady užili. A myslím, že se to podařilo. Objevili jsme čisté, upravené a svou barevností zajímavé město. Prošli jsme se po hlavním náměstí, prohlédli si domy okolo něj včetně toho nejstaršího měšťanského domu z druhé poloviny 15. století. Zdejší Mírové náměstí, které by si určitě zasloužilo originálnější jméno, se řadí mezi největší náměstí v Čechách. Člověk tady může obdivovat krásné kašny, dominantní morový sloup, interesantní Dům u pěti panen či starou radnici.

Litoměřice jsou jedním z nejstarších měst v Čechách. Již Kosmas se zmiňuje ve své kronice o zdejších obyvatelích, používá označení Ljutomirici. Ještě o více jak století dříve je doložen vznik Litoměřické provincie (rok 993). Zajímavý charakter zdejší melodické krajiny, soutok dvou řek, hradba kopců a údolí mezi nimi nebo blízká soutěska do hor. Příroda tady vytvořila zajímavé podmínky pro založení lidského sídliště a tak se není co divit, že toho lidé využili.

Určitě bych doporučil započít s prohlídkou města v Informačním centru (http://www.litomerice-info.cz/) na Mírovém náměstí. Ochotné a příjemné dámy zde pracující nám poskytly zajímavé, užitečné a vyčerpávající informace včetně plánku města a zodpověděly na veškeré naše otázky. Prostě zdejší infocentrum funguje tak, jak by mělo. Radost ho navštívit. A mají zde neskutečné množství (deset) krásných razítek, která zdobí náš cestovatelský deníček.

Následně jsme si zde zakoupili vstupenky na vyhlídkovou věž Kalich. Z jejího ochozu se nabízí nádherné výhledy na celé Litoměřice či panorama Českého středohoří s památnou horou Říp, známou Milešovkou či tajemnou zříceninou hradu Hazmburk. Člověk si může při rozhlížení naplánovat své budoucí cíle výletu, a jelikož se jedná o komentovanou prohlídku věže, tak se může také na spoustu věcí zeptat.

V infocentru mi poradili, že kdybych se snad potřeboval ještě jednou rozhlédnout, tak doporučují dojít ke katedrále sv. Štěpána a vyšlápnout něco málo (možná i více) schodů. Tentokrát je to z větší výšky, ale bez komentáře. Nevadí, v klidu si lze užívat pohledy na město, které vypadá kouzelně jako ze starých obrázků či hracích karet. Prostě městečko jako z pohádky, i ve všední den to tady vypadá jako o sváteční neděli.

Vzhledem k tomu, že se rád rozhlížím, tak jsem nemohl nechat bez povšimnutí také další zdejší „rozhlížecí“ objekt. Rozhledna na Mostce byla postavena z iniciativy Spolku pro zvelebení města Litoměřice podle projektu architekta Viktora Krause v německém romantickém slohu. Místo vybrali na do té doby nezalesněném kopci Mostka (Mostná hora) v nadmořské výšce 272 metrů asi 1,5 kilometru severně od centra města. Spolek se rozhodl vybudovat výletní restauraci s rozhlednou, která by zároveň sloužila i jako požární hláska, vojenská pozorovatelna i meteorologická stanice. Slavnostní otevření rozhledny, která byla pojmenována po císaři Františkovi Josefovi I., se konalo 6. listopadu 1910. Po vyšlápnutí 10 ocelových a 88 dřevěných schodů se také z této rozhledny nabízejí zajímavé výhledy na město Litoměřice i České středohoří.

Ale zpátky na zem. V procházce jsme pokračovali po Jezuitských schodech k Tyršovu mostu, odkud je zajímavý pohled na soutok Ohře a Labe. Jelikož jsem z Karlových Varů, kudy Ohře protéká, tak jsem chtěl spatřit, kde tato řeka po své úctyhodné 316 kilometrů dlouhé pouti končí své účinkování ve vlnách Labe. Po Vltavě je Ohře v Čechách druhým největším levostranným přítokem Labe. Průměrný průtok řeky u jejího ústí činí 38 krychlových metrů za sekundu. Když si představí člověk to množství, tak je jasné, že se jedná o nesmírnou sílu. Ale i přesto je řeka Ohře při vší úctě k ní, pouze menším přítokem do velké evropské řeky Labe. A je to vidět i při pohledu z mostu.

Jako většina soutoků řek také tento se za uplynulá staletí měnil. Řeky se krajinou pohybovaly, jak uznali za vhodné. Vznikali ostrovy a nová ramena, starší koryta se zanášela. I dnes se vlastně jedná o dva přítoky řeky Ohře. Asi jeden a půl kilometru zpět se totiž do Labe vlévá Stará Ohře, která se odpojuje z hlavního toku před Terezínem. Z těchto míst je také možno doputovat k místu vlastního soutoku. 

Poznat dokonale soutok, není tak jednoduché. Člověk si musí najít ty nejlepší, nejlépe nerušené výhledy na obě řeky. Poté by se měl chvíli podél toků procházet či tady pobývat a objevovat vyšlapané cesty i zarostlá zákoutí. A v neposlední řadě je potřeba se vody dotknout, vykoupat se v ní a sbírat kamínky. Soutok, ne jenom tento, je prostě magické místo. Člověk ho pozorujíc, klade si otázku, zda voda v řece směřuje odněkud nebo někam. V případě Ohře je to jasné, je možné se dívat pouze k jejímu pramenu. S řekou Labe je to složitější nebo také zajímavější. Můžeme hledět do minulosti, na východ, kde řeka v Krkonoších pramení nebo pomyslně putovat s jejími vodami do budoucnosti směrem severozápadním, kde Labe ústí do Severního moře.

Soutok Labe s Ohří uzavírá širou a úrodnou oblast zvanou Polabí. Končí jedna část putování Labe, jelikož se řeka za Lovosicemi noří do hlubokého kaňonu zvaného Česká brána, Brána Čech neboli Porta Bohemica. Jedná se o velice zajímavé údolí Labe mezi obcemi Velké Žernoseky a Libochovany v délce asi tří kilometrů, kterým tato řeka vstupuje do oblasti Českého středohoří a vytváří zde až 140 metrů hluboký kaňon.

Napsal jsem zajímavou věc: „řeka vstupuje do hor“. Většinou říčka nebo potok z hor vytékají. V tomto případě je však řeka starší než pohoří. Během dob minulých tady Labe vytvořilo úžasnou a nevšední krajinu, přičemž pojem „doba minulá“ znamená desítky miliónů let nazpátek. Tenkrát patrně České středohoří neexistovalo nebo vypadalo úplně jinak a koryto řeky se sice nacházelo někde tady, ale určitě ne na stejném místě jako dnes. Příroda prostě čarovala, až vytvořila to, na co se můžeme dnes dívat.

Nádherné pohledy je možné si vychutnat z různých vyhlídkových míst i staveb v okolí. Poutník se může rozhlížet například od kostela sv. Barbory v obci Dubice nebo z rozhledny na kopci Varhošť či ze skalního vrchu Kalvárie. Ale těch míst je určitě víc, záleží na každém člověku, jak tu krásu zdejší krajiny a věcí okolních zrovna vidí a vnímá. Ale romantická procházka nemusí být nutně po okolních kopcích, je možno také sednout na kolo a vyzkoušet nově vybudovanou cyklostezku na pravém břehu Labe.

Kouzelné Litoměřice. Mohl bych pokračovat ve výčtu cílů, ale každého zajímá něco jiného. A především je potřeba nespěchat s odjezdem. Prohlížet a navštěvovat lze kostely, muzea, divadlo, galerie či jiné zajímavosti. Sice menší město, ale procházka po něm se může pěkně protáhnout. V případě, že pak bolí nožky, je dobré vyhledat odpočinek na zahrádce některého z restaurantů. Když se při dobré kávě či pěnivém moku člověk rozhlíží po náměstí, lze tady vysledovat existenci několika časových rovin. Z hlediska stavebních slohů či osobností navštěvující nebo pobývající ve městě. Každá z nich má svůj příběh, jehož vyprávění by zabralo mnoho místa a času. A když už jsem jednou říkal, že je to městečko jako z pohádky, tak už není daleko k představě, že by si mohli k našemu stolu přisednout například kníže Spytihněv II, kníže Přemysl Otakar I., král Karel IV., historik Bohuslav Balbín, spisovatel Josef Jungmann či básník Karel Hynek Mácha.

S výše zmíněnými jsme se sice nepotkali, ale to vůbec nevadí. Nabyli jsme totiž dojmu, že zde žijí samí dobří lidé. Možná jsme měli jenom štěstí, ale z rozhovoru s některými z nich a z návštěvy menších obchůdků na nás čišela pohoda, klid a úžasná atmosféra. Vypadá to, že obyvatelstvo Litoměřic má podobu pohodových lidí, kteří se vyznačují dobrou povahou.

Když se ještě vrátím k těm významným osobnostem, tak je zajímavá jedna věc. Litoměřice si většina lidí nerozlučně spojuje s Karlem Hynkou Máchou, ale on zde dlouho nežil, vlastně jenom „slavně“ zemřel. Je pravda, že ve městě lze navštívit Máchovu světničku ve známém bílém domečku, kde nedlouho bydlel předtím, než ho stihl tragický osud. Jeho návštěva nedalekého Radobýlu dne 23. října 1836 se mu stala osudným. Toho dne, když vypukl v blízkosti Litoměřic požár, Mácha neváhal a utíkal pomoci ho uhasit. Patrně následkem běhu, náročné práce a celkového vyčerpání si přivodil nachlazení. A to bylo také jednou z příčin nemoci, jíž o pár dní později (6. 11. 1836) podlehl. Možná se také při hašení požáru napil zkažené vody a zemřel na infekční cholerínu. Kdoví? Jisté je ale to, že se měl v den pohřbu ženit.

O něco déle, celkem šestnáct let, žil v Litoměřicích žil Josef Jungmann, spisovatel, překladatel, filolog a především významná osobnost české vědy a literatury. Zdejší gymnázium nese jeho jméno, jelikož tady od roku 1800 začal vyučovat češtinu bez nároku na honorář. Byl tak prvním učitelem češtiny v Čechách a na Moravě. Tudíž Litoměřice, respektive zdejší gymnázium bylo prvním místem u nás, kde se vyučoval český jazyk.

A když už jsem se zmínil o naší krásné řeči, tak stojí za připomenutí další litoměřické prvenství. Ve zdejším Státním oblastním archivu se nachází originál Zakládací listiny litoměřické kapituly z roku 1057, kterou založil spolu s kostelem kníže Spytihněv II. Listina se dochovala ve třech variantách a obsahuje přípisek z počátku 13. století, který je označován za nejstarší česky psanou větu v dějinách našeho jazyka.

A to již stačí. Stejně to vypadá to, jako bych výše uvedeným povídáním dělal městu reklamu. Ale nám se zde opravdu líbilo a rádi se do Litoměřic vrátíme. Jsou totiž kouzelné a melodické jako celý okolní kraj i České středohoří.

České středohoří je opravdu úžasné. Navštívil jsem tam například tato místa:

- výjimečné a kouzelné pohoří je České středohoří: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=473838

- vrch Radobýl u Litoměřic: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=493138

- dračí hora u Bíliny: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=483023