Návštěva ostrova Kréta v rukavicích, čepici a v zimní bundě

Kdybych měl na smutečním oznámení napsáno: „Umrzl na ostrově Kréta“, možná by si lidé mysleli, že se jedná o nevhodný žert a na pohřeb by ani nepřišli.

Po dlouhém putování krásným ostrovem Kréta jsme došli k úpatí hory Psiloritis, na velké parkoviště u taverny Analipsi. Nacházíme se na jednom ze tří vhodných míst pro výstup na nejvyšší vrchol Kréty. Budova taverny vypadá nevábně až zdevastovaně. Taková malá nestvůrnost neboli bunkr, který se hodí spíše na bojiště než na posvátné místo.

„Je pravé poledne, připijme si na zdraví a poté vyrazíme nahoru“ říká Franta a vyndává z batohu moravský penicilin. Nezbývá než souhlasit. Také já nechci riskovat nedodržení pravidelné zdravotní prevence při svých cestách. A je tady ještě jedna důležitá věc. Člověk se musí pokusit navázat kontakt s místem, aby se pro něho stalo čitelnější.

„Tak tedy na zdraví!“ zvolal jsem, odlil trochu slivovice do zátky a poté tuto životodárnou tekutinu chrstnul na zem. Hora neprotestovala, ale ani nedala najevo svůj souhlas s naším výstupem.

Vydáváme se tedy k vrcholu po klikaté prašné cestě. Úzká pěšinka vede mezi kamením a bodlavě pichlavým porostem, který vypadá jako příjemný mechový kobereček. Avšak pouze do té doby než se ho člověk dotkne nebo si na někoho sedne. Pak si bodliny z pichlavých keřů nese po zbytek dovolené s sebou jako nechtěný suvenýr.

Stále se zužující cesta vede do prvního sedla a my stoupáme příkrým úbočím do syté modři Krétského jara. Nad hlavami se nám na teplých vzdušných proudech vznášejí dravci, kteří hledají kořist.

„Je dost hodin. Budeme to mít jen taktak,“ povídá Franta.

„Žádný strach. Nahoře je kaplička. V klidu tam můžeme přespat,“ uklidňuji ho a dodávám: „Neboj se, vše jsem si zjistil na internetu. Štěstí přeje připraveným.“

Po chvíli se objevuje okolo nás první sníh. Na některých místech začíná ležet bílá pokrývka i ve větší ploše. To nás ale neznepokojuje a pokračujeme stezkou, nestezkou, pořád do kopce.

Sněhu přibývá a něco mi říká, že sundály, které mám na nohou, nejsou tou pravou obuví pro zbytek dnešního dne. Zastavuji se a přezouvám na zimní výbavu. Franta zvolil celoroční univerzální obutí, zvané též tenisky. Nakolik to byla dobrá volba, se dalo posléze odvodit z jeho nadávek.

Šlapeme a šlapeme, ale pořád ten svůj vysněný kopeček nikde nevidíme. Za každou zatáčkou očekáváme ten správný pohled, ale vždy následuje další záhyb cesty, údolíčko či nějaká skalka. A tak to jde pořád dokola.

„Začíná se ochlazovat a sílí vítr. Už se těším na vrchol, kde zalezeme do kamenného stavení,“ povídá Franta, když traverzujeme jeden zajímavý úsek okolo kopce Angathias po docela prudkém sněhovém poli.

Podle mapy bychom se už měli blížit k našemu vysněnému cíli. Šplháme se snad již na poslední kopec, ale kaple nikde. Jen malá zídka a pár kamenů na hromadě. Nabízí se nám úchvatný pohled na okolní pohoří a jižní i severní pobřeží, jen pohled na západ je pro nás trochu překvapující. Asi kilometr vzdušnou čarou se před námi vypíná skutečný nejvyšší vrchol Kréty. Teprve teď jsme na místě, o kterém jsme si mysleli, že už máme dávno za sebou.

Začíná to tu pořádně fučet. Musíme ale bohužel opět sestoupit kousek dolů, odkud následuje již poslední výstup. Měli bychom jít údajně po centrálním hřebeni, ale mne tento závěrečný úsek připadá jako celkem solidní stoupání po návětrné straně kopce.

V osmnáct hodin a patnáct minut stojíme na nejvyšším místě Kréty na kopečku zvaném Psiloritis ve výšce 2.456 metrů nad mořem. Někdo by mohl říct nic moc výška, ale když si uvědomíme, že "nad tím mořem" skutečně jsme (jižní pobřeží je daleko cca 20 km, severní asi o pět kilometrů dále), tak je jasné, že to jsou opravdu Hory.

Nejprve si samozřejmě vychutnáváme úžasné pohledy na okolní pohoří a jižní i severní mořské pobřeží. Z rozjímání nás ale brzy vyrušil silný vítr, který začíná pořádně fučet. Teprve nyní jsme se začali trochu rozhlížet kolem sebe a zjišťujeme, že nás čeká nemilé překvapení. Kamenná kaple Stavros se dvěma vchody a ozdobená dvěma zvony se tady sice nachází, ale v zimním provedení. Oba vstupy jsou zasněžené. A to tak, že hodně.

„Patrně nemáš v batohu lopatku?“ zeptal se Franta a hned si sám odpověděl: „Kdo by také jezdil s lopatou na sníh na Krétu.“

Sluníčko se začíná sklánět k obzoru a zabarvuje protilehlé kopce dozlatova. Rychle pořizuji několik fotografií, než slunce zapadne úplně a setmí se. A především se kochám nádhernou krajinou. Výhledy do údolí a na sousední zasněžené kopce, za nimiž se krajina svažuje k moři, jsou opravdu fascinující. To nelze popsat, to se musí vidět.

„Hrabej, tvrdil jsi, že je zde možno přespat,“ vyrušil mě ze snění důrazným hlasem Franta a podává mi plochý kámen. Nasadil jsem si zimní čepici a rukavice, běžnou to výbavu na dovolenou na Krétě a začal se činit. Vzhledem k tomu, že doma používám podstatně vhodnější nářadí na odklízení sněhu, tak výsledek ani po půlhodině intenzivní činnosti nebyl kdovíjaký.

„Co tady chcete, bídní tvorové?“ zaznělo mi v uších.

„Jenom bychom chtěli poprosit o vstup do kapličky“ odpovídám si sám pro sebe.

„Cha, cha, cha“ ozval se hromový smích.

„Před chvílí to vypadalo, jako když s někým rozprávíš. Ale kromě mé maličkosti tady nikdo není. Tudíž to vypadá, že ti z toho hrabání začíná hrabat,“ komentuje situaci Franta.

„V průvodcích i na internetu se opravdu píše, že když je venku chladno, tak se lze uvnitř kaple schovat a dokonce přespat. Ale patrně zde nikdo nebyl v tuto zimní dobu. Někdo musí být první,“ zkouším se obhajovat.

Před chvilkou ještě jasné slunce zapadlo do náruče tmy. Okolní krajina je obrovská a tichá. Franta mě střídá v pilné práci a já se vydávám hledat plechovou krabici s vrcholovou knížkou. Nikde ji však nevidím stejně jako studnu s kýblem a vodou. Mnoho věcí tady vypadá jinak, než po zbytek roku.

Po další půl hodině intenzivního hrabání se objevuje paprsek světla. Avšak naše radost je brzo zkažena, jelikož zjišťujeme, že to není zevnitř kaple, nýbrž se jedná o porušený strop, kterým lze pohlédnout na oblohu. Nyní je nám jasné, že sníh v otvoru není navát pouze zepředu, ale napadán i seshora.

Jak to asi vypadá dál? Jsou tam dveře nebo je to celé zapadané sněhem? Hodinky ukazují sedmou hodinu večerní, teploměr -10°C. Ledový vítr se samolibě prohání po svém panství a se zlomyslnou radostí si prozpěvuji svou oblíbenou písničku. Neradi bychom tady zůstali navždycky. Nápis na hrobě „umrznul na Krétě“ by zněl opravdu divně.

Odhazuji kámen a navrhuji se vydat na ústup. Franta si mezitím přezul druhé tenisky i suché ponožky a také on vidí odchod jako jedinou rozumnou věc, kterou lze v tuto chvíli udělat. Své říká i únava našich těl, která se začíná čím dál tím víc projevovat. Od rána máme na zádech pětadvacetikilové batůžky a nohy již také necítíme.

Nasazujeme tedy čelovky a vymýšlíme sestupovou trasu. Původně jsme se chtěli vrátit do nejbližšího sedla, jelikož odtud vede druhá vrcholová cesta. Museli bychom však nejdříve dolů, poté kousek nahoru a zde hledat odbočku. A to by se také nemuselo podařit. Vydáváme se tedy na přímý sestup jižním směrem. Jdeme instinktivně a „po čichu“. Naštěstí svah není až tak prudký a tudíž chůze ve sněhu je celkem pohodová. No „pohodová“?

Úderem dvacáté hodiny se dostáváme mimo sněhové plochy a nám už moc sil nezbývá, vlastně skoro žádné. Zastavujeme tedy a hledáme si místečko na spaní. Není to jednoduché, ale dnes usneme patrně kdekoliv. A to tak, že velmi brzy. Budeme asi jedni z mála na Krétě, kteří v tuto dobu ulehají, pro místní teprve večer začíná.

Kréta a Psiloritis. Žádný kopec za řeckou vesnicí, ale skutečné hory. Dnes to opravdu nebyla vycházka, ale solidní túra, která si v ničem nezadá s trekem v Alpách. Ale nelituji, byl to pro mě jeden z nejhezčích zážitků na Krétě. Uložen ve spacáku pozoruji ještě chvíli nebe, na kterém se třpytí tisíce jiskřiček hvězd, ale záhy usínám. Ani jsem se nestačil hory zeptat, zda nás přijala nebo se i nadále mračí.