Kupec Sámo, Wogastisburg a legendární bitva, o které se toho moc neví

Legendární střetnutí, dost možná jedna z nejdůležitějších bitev českých dějin, ale historikům se zatím nepodařilo přesně určit, kde se vlastně odehrála. 

Sámo. Patrně původem franský obchodník z galského kraje Sennonů (asi město Sens jihovýchodně od Paříže), s jehož jménem je spjata významná kapitola v dějinách Slovanů. Ale s trochou nadsázky lze říct, že byl ve správný čas na správném místě. Když se totiž tento kupec vydal na slovanské území za obchodem, vypuklo tam protiavarské povstání. Jelikož měl dobré organizační schopnosti a kvalitní francké zbraně, ocitl se záhy v čele otevřeného ozbrojeného boje proti Avarům a vítězství na sebe nenechalo dlouho čekat. Následně sjednotil kmeny a vytvořil ve střední a jihovýchodní Evropě rozsáhlý kmenový svaz, Sámovu říši, která byla schopna odolat i silným tlakům sousedů, například říši Franků.

Bitva, která vešla do dějin, ale patrně se tam před námi dobře schovala, proběhla na úsvitu českých dějin u hradu Wogastisburg (též se uvádí Vogastisburg). Jednalo se o rok 631 nebo 632, kdy proti sobě stanuly slovanské kmeny Sámovy říše a franská vojska krále Dagoberta I. Vítězně z ní vyšlo slovanské vojsko, které tak dosáhlo významného vítězství.

Jediný věrohodný písemný zdroj, který se zmiňuje o tomto válečném střetnutí, je Kronika tak řečeného Fredegara. Podle zápisků tohoto nejdůležitějšího franckého dějepisce byli v devátém roce vlády krále Dagoberta I. kdesi na území Sámovy říše přepadeni franští kupci. Sámovi lidé je zavraždili a majetek jim zabavili. Král poslal na Sámův dvůr svého vyslance Sichariuse s požadavkem na spravedlivou náhradu za kupce i zboží. Sámo to však pochopil jako výhružku či ultimátum. Odmítl, ale navrhl ustanovit soudy pro spory mezi oběma stranami. Nakonec se však v názorech neshodli a Sicharius byl vykázán. Následné franské válečné tažení na sebe nedalo dlouho čekat. Frankové vpadli do Sámovy říše patrně ve třech proudech, přičemž Alamani (dnešní sever Švýcarska a jih Německa) a Langobardi (sever Itálie) plenili krajinu, drancovali, loupili a získali mnoho zajatců. Austrasijci (Lotrinsko, Nizozemí a Německo), nejsilnější proud a hlavní šik Dagobertovy armády postupoval od západu k severní části říše, aby nakonec oblehl pevnost Wogastisburg, kde došlo k velké rozhodující bitvě. Trvala tři dni a bylo v ní pobito velké množství obléhatelů. Ti, co přežili, se dali na útěk. Nejenom bitva, ale i osud celého tažení byl rozhodnut.

Ať se tehdy stalo u Wogastisburgu cokoliv, výsledkem bylo vítězství Slovanů. Nejenže Sámo uhájil svoji říši, ale přešel dokonce také do ofenzívy a Slované několikrát vpadli do Durynska a dalších krajů, které zle vyplenili. Slavné vítězství mělo značný dopad na tehdejší dění v celé střední Evropě i na budoucí vývoj našich slovanských předků. Kdyby král Dagobert zvítězil, patrně by došlo k vyplenění území obývaného Slovany, kteří by byli odvlečeni do otroctví nebo povražděni.

Sámo se po té bitvě těšil velké úctě a patrně nebyl nikdy v boji poražen. A tak je určitě zajímavé, že se nenechal nazývat králem. Tudíž říše bez krále? Nebo jenom kmenové společenství? To není až tak důležité. Podstatné je, že se územní rozsah říše zvětšoval a její obrysy lze určit pouze ve velmi hrubých rysech. Hranice jsou stále předmětem diskuzí a sporů. Stejně jako konec říše, který je spojován se Sámovou smrtí, patrně v roce 658 či 661. Asi tomu také napomohla skutečnost, že Sámo měl podle tradičního podání 12 manželek, 22 synů a 15 dcer. Z dnešního pohledu nějak moc žen, ale v té době bylo mnohoženství charakteristické pro vyšší vrstvy na podobném stupni vývoje. A Sámo, i když křesťan, tak si bez větších problémů osvojil tento zvyk slovanských i avarských kmenových vládců.

Ale zpět k legendární bitvě. Jisté je, že se odehrála u slovanského hradiště jménem Wogastisburg. Na jméně se shodují všichni, ale na lokalizaci téměř nikdo. Skoro by se dalo říct, že co kronikář nebo historik, to jiný názor. Umístění bájného Wogastisburgu se neliší v metrech, ale stovkách kilometrů. Zajímavé! Významná událost, významné místo, ale kde ho hledat. Přesné prostorové určení hradiště je dnes z dostupných písemných pramenů nemožná a tak bychom potřebovali českého Schliemanna, který by našel nějaké důkazy o Sámovi a jeho době. Ten se však zatím neobjevil, tak jsem se toho ujal já. Fredegarovu kroniku jsem sice nestudoval, ale údajně se v ní píše, že tento hrad nebo opěrný bod ležel kdesi v okrajové části říše ve směru postupu austrasijského vojska.

Co víc může člověk chtít? Bylo rozhodnuto. Jako první jsem se vydal na lokalitu vrchu Rubín u Podbořan v severozápadních Čechách. Severovýchodně od města Podbořany se nachází obec Dolánky a nad ní se zvedá kopeček jménem Rubín. To ale místní asi neví, jelikož cesta na vrchol je složitá a trnitá. Na ceduli na okraji vesnice je sice zmínka o Wogastisburgu, ale o výstupové cestě již nikoliv. Jediná cestička mě přivedla na okraj lesa, kde někdo vybudoval nocležiště či osadu (ohniště, totem, dřevěné stoly a různé konstrukce). Usoudil jsem, že to tady patrně nezůstalo po Sámovi a tak jsem pokračoval.

Prudký svah jsem se rozhodl zdolat přímým směrem nahoru skrz roští a křoví, po dvou i po čtyřech. Na plochém vrcholu mi sice bušilo srdce na nebeskou bránu, ale ten pocit stál zato. Tak to je ten legendární Rubín v nadmořské výšce 353 metrů. Tady možná bojovali, a když měli volno, tak se mohli kochat úžasnými pohledy do okolí jako já. Dnes je tady ale krásný klid. Je vidět, že na kopec majestátně čnící nad okolní krajinu, občas někdo zajde. Ale jinak je to turisticky netknutá oblast, což je svým způsobem zajímavé.

Pro Rubín sice hovoří to, že zde byla nalezena nejbohatší sbírka avarských předmětů i věcí patřící panské vrstvě, ale je potřeba pokračovat v bádání. Opouštím tento zajímavý a mohutný kopec, i když bych se mohl zdržet, jelikož také Rubín je opředen spoustou pověstí. Například o zlatém pokladu, který hlídá šedý trpaslík či obrovský pes.

Nejedu však daleko, jenom necelých dvacet kilometrů. Jihozápadně od města Kadaně se totiž nachází také jeden zajímavý kopeček. Jmenuje se Úhošť a je též považován za legendární slovanské hradisko Wogastisburg. Tuto pozoruhodnou čedičovou stolovou horu lze objevit v podhůří Doupovských hor nad pravým břehem řeky Ohře. Zajímavá náhorní plošina v nadmořské výšce 593 metrů má tvar obdélníku a rozlohu zhruba 82 ha. Dnes je tady národní přírodní rezervace vyhlášená v roce 1974, kterou sice prochází červená turistická značka, ale turistů člověk moc na naučné stezce nepotká. Většinou se jde v nízkém porostu, ale když se objeví nějaký ten výhled do krajiny, tak to stojí za to.

Kopec Úhošť se dostal na seznam často zmiňovaných míst patrně roku 1882, kdy profesor August Sedláček, autor významného a zajímavého mnohasvazkového díla Hrady, zámky a tvrze české, publikoval článek, v němž situoval Wogastisburg právě na tuto tabulovou horu ležící asi dva kilometry od Kadaně. Vedla ho k tomu konfigurace okolního terénu vhodná k rozhodující bitvě. Stolová hora s vysokými skalními i suťovými stěnami určitě nevyžadovala nějaké složité opevňovací práce. Jestliže měli obránci vodu a zásoby v této přírodní pevnosti, výhoda byla na jejich straně. Nepřátelé při nesnadném dobývání udělali velice snadno chybu a to mohlo rozhodnout třeba v případě hůře vyzbrojené obrany. A tak nějak to mohlo být i v případě legendárního střetnutí Franků a Slovanů, kdy Sámo vyčkal příchodu krále Dagoberta právě tady. Znal směr pochodu hlavního voje franského vojska a dobře se na něj mohl připravit.

Na Úhošti se sice prováděly archeologické průzkumy, ale jenom v omezeném rozsahu. Našly se nějaké střepy z různých dob, ale předpokládané keltské oppidum i větší slovanské osídlení se prokázat nepodařilo. Avšak archeologové zatím ani definitivně nic z výše uvedeného nevyvrátili.

A tak není důvod, abych se při svém bádání vzdaloval ze severozápadních Čech. Pro Wogastisburg na Ohři mluví totiž jeden silný argument. A to směr Dagobertova tažení proti Sámovi. Stezka podél řeky Ohře mohla mít v neklidné době raného středověku velký význam. Úzká zalesněná údolí a těžko průchodné soutěsky ohraničovaly z jedné strany Krušné hory a z druhé Doupovské vrchy. Po této říční stezce, přirozené přírodní hranici mezi územím Slovanů a Franků, putovaly obchodní karavany i vojenské oddíly. Třeba i již zmínění Austrasijci, kteří po ní došli až k Wogastisburgu, „bez mapy, bez navigace“. V té době to určitě muselo být velmi význačné a všeobecně známé místo, jelikož autor Fredegarovy kroniky nepovažoval za nutné, hrad či hradiště nějak blíže popisovat či lokalizovat.

Moc mi tedy nepomohl a tak jsem se vydal na další možné místo, kde se mohl odehrát rozhodující boj. Východně od obce Perštejn, nedaleko Klášterce nad Ohří, se zvedá hora Hradiště. Její velmi příkré stráně vystupují až k téměř vodorovné plošině o rozloze 23 ha. Výšková kóta Hradiště (513 m n.m.) se nachází více jak 200 metrů nad nedalekou řekou Ohře. Když se člověk žene po nedaleké silnici stokilometrovou rychlostí, tak mu mnohdy v hlavě zůstane z krajiny jenom rozmazaná a pro budoucí vzpomínky nečitelná šmouha. Většinou si ničeho nevšimne. Ale obdobný kopeček, stolová hora se strmými stráněmi, se v okolí nevyskytuje. Jednoznačný důvod se domnívat, že zde kdysi mohla být dobře chráněná plocha pro osídlení včetně strážní funkce nad údolím Ohře. Výhled do okolí je totiž více než zajímavý. V případě dobrých podmínek lze spatřit i zmíněnou horu Úhošť. Když bude člověk trochu spekulovat, tak si může představit, že si tenkrát mohli z těchto dvou pozoruhodných a patrně osídlených kopců dávat signály například o postupu nepřátelských vojsk.

Snad bych se mohl ještě zmínit, že také tento kopeček zůstává utajen před běžnými turisty. Chvíli jsem se toulal kolem a zkoumal síť stezek, kterými je to tady protkané, ale většinou vedou odnikud nikam. Jelikož žádná z nich nebyla od lidí, tak jsem se opět rozhodl zdolat prudký svah přímým směrem nahoru, po dvou i po čtyřech. Prostě instinktivně a „po čichu“. Prodíraná respektive odíraná přes trnité keře, skrz roští, husté křoví, vysokou trávu a nízké stromy. Na plochém vrcholu jsem se vydýchal a zjistil jsem, že žiji. Kochal jsem se úžasnými pohledy do okolí a představoval si, jak to tady tehdy mohlo vypadat.

Pro bitvu v blízkosti Ohře mluví ještě jedna významná okolnost, zmíněná v kronice tzv. Fredegara. Slované, povzbuzeni úspěchem u Wogastisburgu, měli vytáhnout proti Frankům a zle zpustošili část Durynska, přilehlé oblasti západně od Krušných hor. Pokud by se bitva odehrávala podstatně dále na východ, těžko by Slované směřovali svůj útok na tuto část Franské říše. A určitě by to ani kronikář nespojoval dohromady. Ale pro úplnost mého povídání je potřeba zmínit, že Sámův Wogastisburg někdo hledá u Domažlic na kopečku Tuhošť nebo na Moravě, například v blízkosti Vranova nad Dyjí, kde se nachází Ptačí vrch. Ale někteří jdou ještě dál, až na Slovensko, do Polska, Rakouska či Německa.

Podle archeologů je jakákoliv lokalizace fiktivní, jelikož nebyly doposud objeveny žádné konkrétní důkazy. Žádná z teorií zatím nepřesvědčila. Umístění Wogastisburgu je stále předmětem dohadů a hypotéz. Moje výprava za záhadami Wogastisburgu skončila. Výlet se mi povedl, bylo krásně. Zda se někdy lokalizaci tolik diskutovaného Wogastisburgu podaří určit, asi dnes nikdo neví. No nikdo? Já mám jasno. Určitě jsem tam byl. Jenom nevím, který ten kopeček to je. Stejně tak mi není jasné, proč naše dějiny tak málo zmiňují osobnost panovníka Sáma.