Zaniklá obec Rolava a tajemný cínový důl Sauersack

Turistické značky sem sice nevedou, ale místo to rozhodně není turistům neznámé. V létě vládnou zdejším silnicím i cestám cyklisté, v zimě se okolí mění na ráj běžkařů.

Asi dva kilometry severně od městečka Přebuz v západní části Krušných hor je turistický rozcestník s názvem „Rolava“. Jméno zaniklé obce člověk však v silničním autoatlase najde stěží. Je potřeba mít podrobnější mapu nebo navigaci a vydat se severozápadně od města Nejdek, například po komunikaci mezi městy Přebuz a Nové Hamry. Pod názvem Rolava je uvedena nadmořská výška 925 metrů a místní říkají, že ve zdejším kraji čtyři měsíce mrzne a po zbytek roku je také zima.

Vesnice Rolava byla založena přibližně v polovině 17. století a její vznik souvisí s těžbou cínu. Život na bažinatých loukách a ve vysoké nadmořské výšce asi nebyl nikdy jednoduchý, přesto zdejší lidé byli určitě spokojení a přežili mnohé útrapy. Co však nemohli stejně jako podobné obce v Krušnohoří ovlivnit, byl odsun německého obyvatelstva po 2. světové válce. Německý název obce Sauersack byl sice ještě v roce 1947 přeměněn na „Rolava“ podle protékající říčky, ale ne na dlouho. Vzhledem k tomu, že se obec nacházela asi dva kilometry od česko-německých hranic, nebyl zájem na jejím vzkříšení a znovuosídlení. Místo toho byla v roce 1951 začleněna do pohraničního pásma. Což znamenalo její likvidaci. Z kdysi velké vesnice zůstaly do dnešních dob u říčky Rolavy pouze čtyři či pět domů, které slouží patrně k rekreačním účelům.

Zaniklý svět sudetských Němců, z něhož lze ještě na některých místech rozlehlé obce Rolava objevit zarostlé pozůstatky základů a zdí domů. Kdo chce vidět víc, musí se vydat necelý kilometr po silnici směrem na Nové Hamry. Na levé straně komunikace se tady uprostřed lesů nacházejí pozůstatky cínového dolu Sauersack, smutné historii II. světové války. Jedná se o místo na severním svahu Ploché hory (936 m.n.m.) opředené mnoha mýty a pověstmi, z nichž ale většina je smyšlená bez reálného základu.

Zdejší továrna je spjata s cínovým hornictvím v regionu, jehož počátky se datují do 16. století. První písemná zmínka, zápis v nejdecké horní knize, pochází z roku 1556. V okolí bylo několik dolů, k jejichž odvodnění sloužila dědičná štola sv. Konráda nacházející se v hloubce přibližně 30 metrů. Po jejím zavalení se začala v roce 1727 razit nová štola Sv. Jiří, která byla hlubší, a jejíž ústí se dochovalo dodnes. Vytěženou rudu drtili ve stoupovnách a poté odváželi do huti v Nejdku. Roku 1859 patrně z důvodů nerentabilnosti dochází k ukončení těžby na dole Kohlgrube.

K novým pokusům o těžbu dochází až začátkem 20. století. Záhy však přichází první světová válka, což znamená další útlum v těžbě, a nakonec definitivní uzavření šachty roku 1919. Jisté snahy se objevují v 30. let, kdy se střídají majitelé, ale ke skutečnému obnovení těžby rudy dochází až během následující světové války. Myšlenka vznikla patrně již v roce 1939. Následně, v roce 1940, se stává majitelem dolů na Sauersacku společnost Zinnbergbau Sudetenland GmbH se sídlem v Berlíně a celkem rychle zde byl vybudován velký a moderní zpracovatelský závod na ploše cca 300 * 200 metrů, který postavila firma Pittel-Brausewetter z Karlových Varů.

Strojní zařízení na zpracování rudy dodala v roce 1942 firma Krupp-Gruson-Werk z Magdeburgu. Ale kromě vlastní technologické části zde byly vybudovány i další potřebné objekty a provozy jako například správní budova, vrátnice, šatny, dílny, sklady, úpravna vody, trafostanice, zámečnická dílna a podobně. Provoz úpravny rudy byl zahájen na začátku roku 1943 a tato pracovala až do konce války. Cínový koncentrát (obsah kovu v rudnině asi 43%) byl odvážen auty do Nových Hamrů a odtud do huti ve Freibergu.

Takto velký závod samozřejmě potřeboval dostatečné množství suroviny a tak byly otevřeny dvě šachty. První se nacházela přímo v areálu a dosáhla nejprve hloubky 62 metrů, aby ke konci války byla ještě o 58 metrů hlubší. Druhá šachta byla asi o jeden kilometr dál a její konečná hloubka činila 175 metrů. V obou dolech, úpravně i přidružených provozech pracovalo několik set lidí. Vzhledem k rozsahu činnosti zde byly zaměstnány skoro veškeré pracovní síly z celého okolí. Současně s výstavbou továrny začaly v její blízkosti vyrůstat další objekty. Ty zpočátku sloužily jako ubytovny či kanceláře, ale postupem času byly některé z nich přeměněny na zajatecký tábor, jelikož asi polovinu ze zaměstnanců tvořili zajatci. Nejvíce zde bylo Francouzů a Rusů, nechyběli Poláci, Italové nebo Češi.

Jelikož ke konci války byla v blízkosti stanovena demarkační linie, tak na toto místo přišli nejprve Američané, aby ho posléze přenechali Rusům. Patrně to přišlo velice nečekaně, jelikož podle svědectví došlo k hromadnému útěku dozorců a následně i zajatců. Archivní materiály se nějaké dochovaly, ale pro někoho je to patrně málo informací a tak je stále tento areál obestřen tajemstvím. Na internetu se objevují informace, že není známo, kam odešli dozorci, jak dopadli zajatci a že se nenašel očitý svědek, který by vyprávěl něco z této doby. Co však lze určitě vyvrátit, je to, že zde byla tajná výroba zbraní či zařízení ať už na povrchu nebo hluboko v podzemí. Alespoň o tom neexistuje jediný důkaz. Avšak konspiračních teorií se najde mnoho.

Po válce byl důl přičleněn k podniku Rudné doly Příbram, ale těžba se pro nerentabilnost neobnovila. Doly nebyly udržovány a tak došlo k propadům a zatopení. V roce 1947 byly provedeny demontážní práce v továrně a část strojního zařízení odvezena do dolu Nosek v Tuchlovicích. Doly, továrna, štoly i další objekty usnuly věčným spánkem, ze kterého je na chvíli probudil vrtný průzkum v roce 1965 či provádění posudku v roce 1992. A samozřejmě turisté, kterých se na tomto zajímavém místě zastavuje celkem dost. Vypadá to, že se především z hlavní budovy stala turistická atrakce. Někde na nejvyšším místě by měla snad být dokonce „keška“. Alespoň jsem to slyšel od člověka, který tam lezl.

Zaparkovat auto může člověk vlevo od uvedené silnice a vydat na prohlídku jednoho z nejznámějších míst regionu. Nejprve spatří pozůstatky nižších budov, aby se posléze před ním objevil nejpůsobivější pozůstatek na tuto dobu, v lese ukrytý železobetonový kolos. Jeho zachovalost do dnešních dob je velmi zajímavá. Mluví se o tajné receptuře na německý válečný beton, jejíž složení není doposud známo.

Divokou vegetací i vzrostlým lesem postupně zarůstají menší opuštěné objekty i obrovský, několikapatrový betonový skelet. Kdysi přísně střeženým obrovským areálem mohou dnes turisté bez omezení procházet. Je však dobré dbát zvýšené opatrnosti, jelikož tady na člověka čekají rozpadající se betonové budovy, cihlové ruiny, čouhající dráty, menší či větší díry a spousta dalších nástrah. Vypadá to, že zdejší podzemí je patrně zabetonované nebo zasypané, čímž je prakticky nepřístupné. Ale na povrchu je toho dost k prohlížení. Určitě zajímavé jsou dosud plné násypky, nikam nevedoucí schody či v těsné blízkosti betonová nádrž (kdysi krytý bazén) sloužící k plavení rudy (zahušťování kalů). Komu by to nestačilo, může se projít asi dva kilometry východním směrem, kde objeví ještě celkem dobře znatelné ústí (betonový portál z roku 1941) odvodňovací štoly Sv. Jiří.

Když se člověk vrátí k silnici a vydá se na druhou stranu, do národní přírodní rezervace Velký Močál, tak asi po necelém kilometru chůze či jízdy na kole po lesní cestě objeví Rolavský rybník. Sám o sobě má své kouzlo, ale je také zajímavý svou historií. Pod jeho hrází leží v lese ukryté pozůstatky přečerpávací stanice, která z tohoto rybníka dodávala vodu do cínového dolu.

K poslednímu místu, které souvisí s obcí Rolava a především cínovým dolem Sauersack se musí člověk vydat od rozcestníku s názvem „bývalá obec Rolava“ po červeně značené turistické cestě. Byl zde postaven pomník několika ruským zajatcům, kteří byli zastřeleni na útěku. Ani v tomto případě není jasné, kolik uprchlíků ve skutečnosti bylo, a zda se jednalo pouze o ruské zajatce. A tudíž tento skromný památník by měl připomenout období druhé světové války v tomto kraji, přiblížit utrpení a strádání lidí jako válečných zajatců a totálně nasazených do pracovního tábora. Vzhledem k nelidským podmínkám a drsnému počasí zde zahynuli nebo byli zastřeleni lidé. Jejich přesný počet ani všechna jména známa nejsou. Tisíce to sice nebyly, jak se někde uvádí, ale i ztráta každého jednoho života stojí za připomenutí.

***

Nedaleko odtud lze objevit ještě další zajímavou připomínku starších časů: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=496598 - Kamenné kilometrovníky, svědci i pamětníci automobilové dopravy