”Hej, mistře, vstaň bystře” - kouzelná Česká mše vánoční a pohnutý osud Jakuba Jana Ryby

Blíží se Vánoce a ty se málokde obejdou bez České mše vánoční Jakuba Jana Ryby, nejpopulárnější a dodnes nejhranější skladby pro vánoční období.

Při poslechu této krásné skladby si málokdo uvědomí pohnutý osud jejího tvůrce. Jakub Šimon Ryba se narodil 26. října 1765 v Přešticích, kde byl také pokřtěn. Již v mládí se u něho objevuje hudební talent i zájem. Studuje na piaristickém gymnázium v Praze a pomýšlí na univerzitu. Prožívá šťastné období. Jeho plány bohužel ukončil roku 1784 panovník Josef II. Ten svými reformami ruší kláštery, které podporovaly nemajetné studenty včetně Jakuba Ryby. On se s tím ale nechce smířit a rád by se i nadále věnoval hudbě, což je v rozporu s názory jeho otce. Nakonec tedy Jakub Ryba jako poslušný syn opouští Prahu a začíná v Mníšku pod Brdy učit na škole. Venkovský učitel se znalostí několika jazyků a hudebním nadáním, věc na tu dobu ne zcela obvyklá. Patrně v této době se objevují počátky jeho celoživotních depresí.

V roce 1788 odchází do Rožmitálu pod Třemšínem, kde kromě role osvícenského kantora skládá hudbu. Brzy se tady zakouká do Anny, dcery místního purkrabího a svatba na sebe nenechá dlouho čekat. Nejenom u klavíru je Jakub Jan Ryba pilný, ale i v ložnici. Postupně se jim totiž narodí třináct dětí, z nichž se bohužel dožije dospělého věku pouze sedm.

Jakub Jan Ryba (jméno Jan začal používat místo Šimon někdy v dospělém věku) skládá především mše, které se hrají často v místním farním kostele Povýšení sv. Kříže ve Starém Rožmitále. A tady také zazní poprvé v noci z 24. na 25. prosince roku 1796 Česká mše vánoční, která má k překvapení mnohých nikoliv latinský, ale český text. Co ho k tomu vedlo, zda chtěl podpořit vlastence ve snaze o vzkříšení jazyka českého, se můžeme jenom dohadovat. Zajímavostí je autorův pracovní název v latině, který je clkem dlouhý: „ Missa solemnis festis Nativitatis D. J. Ch. accomodata in linguam boemicam musicanque redacta per Jacobum Joa. Ryba Pedagogum Regentemque Chori Rossmittalii 1796“.

Jak moc se skladba líbila, není známo, ale její autor v ní neviděl žádné mimořádné dílo. Přesto se brzy stává Jakub Ryba uznávaným skladatelem, dosahuje i věhlasu, ale peníze si tím vydělat neumí. K hudebním radostem se přidávají světské starosti jako u většiny lidí, kteří převyšují okolní průměr. Také co by učitel s obrozeneckými názory nenachází uznání.

Napoleonské války se sice odehrávají daleko od Rožmitálu, ale válečné výdaje znamenají v roce 1811 státní bankrot. Monarchie má svých starostí dost a osud takových lidí, jako je Jakub Ryba, ji nezajímá. Rybovi nemají občas ani co jíst, o zajištění vzdělání dětí nemluvě. To určitě také nepomáhá jeho nedobrému psychickému stavu. Cítí se osamocený, vyčerpaný, straní se lidí a únik hledá v procházkách do přírody. A také rád čte. Jeho oblíbeným autorem je například římský stoický filosof, básník a politik Lucius Annaeus Seneca, který byl donucen ukončit svůj život sebevraždou. A možná si Jakub Ryba přečetl, že stoická nauka za jistých okolností může sebevraždu z etického hlediska schvalovat. Kdoví, jaké myšlenky se mu honily hlavou.

8. duben 1815 je ten osudný den, který neměl nastat. Jakub Jan Ryba jde na jitřní mši. Zda se tam chce svěřit se svými problémy pánu Bohu nebo se ujistit, že farář definitivně zrušil plánovanou opravu rozladěných varhan, na kterých hrál a skládal, se asi již nedozvíme. Jisté je, že se po mši odebere k nedalekému kopci Štěrbina nad obcí Voltuš. Tady si v lesním zátiší na úbočí brdských kopců podřeže břitvou obě zápěstí i hrdlo. Nicholaus Riess, se kterým měl schůzku, přichází pozdě. Záchrana skladatele již není možná. V necelých padesáti letech umírá člověk, který v mnohém převyšovat své současníky, ale pochopen jimi nebyl. Zvolil smrt obdobnou jako Seneca, jehož dílo „Rozpravy o nesmrtelnosti duše“ měl snad dokonce u sebe (ale není to doloženo).

Jako sebevrah byl pochován bez obřadu na zrušeném morovém hřbitově (u Nového rybníka). Až po čtyřiceti letech, roku 1855, ho přemístili na hřbitov do Starého Rožmitálu, což byla kdysi samostatná farní vesnice, dnes součást města Rožmitál pod Třemšínem. Vedle místního hřbitova je kostel Povýšení sv. Kříže, nejstarší památka města. A v něm zrestaurované Rybovy varhany. Na boku kostelní lodi je velká deska z roku 1990, připomínající vznik Rybovy České mše vánoční.

Jakub Jan Ryba, hudební skladatel na přelomu klasicismu a romantismu, byl autorem snad až 1500 duchovních i světských skladeb nejrůznějších forem, ale některé z nich bohužel v předvečer své smrti spálil. Jeho dílo zahrnuje písně, árie, mše, kvartety, oratoria, kantáty, pastorely či varhanní skladby. Hudbu měl rád a nejenom tu, kterou složil. Sbíral také české lidové písně, které sepsal do sborníku. Ale většina lidí zná jeho jméno kvůli té nejslavnější skladbě, která prosvětluje svou radostnou melodií Vánoce. A pravdou je, že jestli nějaká píseň u nás opravdu zlidověla, tak je to právě Rybova Česká mše vánoční. Alespoň první slova či melodii z „Rybovky“ si vybaví skoro každý. Nejen v Česku. Je překládána do cizích jazyků a hraje se na mnoha kůrech kostelů i v zahraničí. Bez nadsázky lze říct, že ji zná celý svět. I přesto si tato skladba stále uchovává své tajemství stejně jako velká část díla Jakuba Jana Ryby.

Hej, mistře,

vstaň bystře,
vzhlédni na jasnost,

nebes na švarnost,
krásu uhlídáš,

v tento noční čas.
Hvězdy jsou dnes krásnější,

obloha tu jasnější,
měsíc krásně plápolá,

světlý je sad stodola,
denice již vychází,

z hájů volá zvěř,
cvrlikáním přelibým ptáčků zvučí keř,

rozléhá se les.
Slyším za horou tam zvuk,

moldánkový jemný hluk.
Ejhle! Slyšíš,

mistře, slyšíš,
dudlování, libé hraní,

jak to zvučí, krásně hučí:
honem vstaň, mistře,

prohlédni bystře!
Nu, nu proč mi nedáš v spaní pokoje?
Proč mne nyní lekáš? Řekni, copak je?
Celý den jsem v práci byl, až do potu lopotil,
a tu když mám odpočinout, ty mně nedáš spáti;
řekni, řekni, copak přece má to znamenati?
 

Co jest to, co jest za libé hraní?
Nebeský toť jest zpěv a plesání.
Toto já slyším dnes celou noc.
Toť musí znamenat velmi moc.
Toto já slyším dnes celou noc.
Toť musí znamenat velmi moc.
Proto jsem tě probudil,

abys slyšel hraní.
Jsem rád, žes mne zavolal k tomu podívání.
Bez všeho honem prodlení

běžme tam, kde to libě zní.
Této noci přepodivné,

všecko všudy jest jak ve dne.
Jak vše padá libě v uši,

jak vše proniká mou duši!
Zas to hučí, mile zvučí,

pojďme tam se podívat,

nechtějme dél prodlívat.

*

O jednom slavném hřbitovu jsem také něco napsal: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=580304