Medvědi nevědí (Řecko - Pindos, Ioánnina, Papingo, Astraka, Vikos, Zagori, Voidomatis)

16. 12. 2018 16:45:17
I když oni samozřejmě určitě věděli, že jsme tam, ale naštěstí netoužili po setkání s námi, stejně jako my jsme byli rádi, že jsme je nepotkali.

Pindos je největší řecké pohoří, které se táhne severovýchodním směrem od albánských hranic a skládá se z několika horských masivů přesahujících výšku 2000 metrů. Ústřední město horské oblasti se nazývá Ioánnina a nachází se v severozápadním cípu země necelých 60 km od adriatického pobřeží a přibližně 40 km od řecko-albánských hranic.

Severně od tohoto malebného města vyúsťuje horstvo v působivé vápencové masivy s mnoha pozoruhodnými krasovými jevy, kde je možné podniknout mnoho zajímavých výletů. Místo je to však pro turisty ne zcela ideálně přístupné a tudíž je potřeba počítat s jízdou automobilem. Buď si člověk auto půjčí, nebo jako my využije služeb taxi. Stopování je v tomto kraji dost nejisté. Dnes lze již bez problémů dojet po horské (ale asfaltové) silnici přes Megalo Papingo do kamenné vesničky jménem Mikro Papingo.

Jedná se o malebnou, údajně nejmalebnější osadu na úbočí krasové planiny Astraka, která vypadá na první pohled opravdu pěkně. Brzy si ale uvědomujeme, že tu něco chybí. Vesnice s domy vyskládanými z šedobílého kamene a střechami z břidlicových plátů jakoby ztratila svého ducha. Obyčejní lidé, asi nejčastěji pastýři, se patrně odstěhovali. Nebo se před námi schovali. Většina domů je prázdných a některé dokonce chátrají. Z těch lepších vznikly stylové kamenné hotely a taverny s ubytováním.

Jedním z míst, které chceme ve zdejším kraji spatřit, je kaňon Vikos. Odbočka k němu z vesnice je jasná, jelikož zdejší značení je kupodivu celkem dobré. Sestup po hlinito-kamenité stezce je proložen mírnými stoupáními, přičemž uprostřed trasy je potřeba absolvovat jeden velký krpál, kde jsme se dobře zapotili s našimi batohy na zádech. Odměnou jsou nám ale krásné výhledy.

Již ve vesnici se k nám připojil pejsek a celou dobu nás doprovází. Patrně v očekávání, že mu asi dáme část naší svačiny. Ale my si říkáme, že bychom se ho poté nezbavili. On je však velice trpělivý, ale naštěstí hodný. Neštěká, nekouše, jenom s námi pochoduje.

*

Fantastické výhledy se nabízejí například u obřího žulového prstu. Ale člověk by se musel hodně snažit, aby během tohoto putování objevil nějaké místo, kde to není hezké či není na co koukat.

V posledním úseku stezka prudce klesá mezi mechem porostlými stromy. Její povrch je po včerejším dešti mírně kluzký, tudíž musíme dávat pozor. Sestup o téměř 500 výškových metrů nás přivádí na dno vyschlého vápencového kaňonu Vikos. Nacházíme se v úžasné panenské přírodě, v údajně nejhlubší rokli na světě. Alespoň se tak praví v Guinessově knize rekordů.

Ono ale určitě záleží na správné definici takového kaňonu. Někdo preferuje hloubku, kterou počítá nejraději od rovinaté okolní plochy. Jindy se klade důraz na poměr hloubky a šířky, čímž se nepočítají některé na světě hlubší, ale rozevřenější soutěsky. V případě Vikosu jsou na okrajích náhorní plošiny skoro svislé stěny kaňonu vysoké až přes jeden kilometr.

Nejvyšší kopce mají výšky přes 1.700 metrů nad mořem a my se prochází v nadmořské výšce okolo 700 metrů. Šířka u dna rokle dlouhé cca 20 km činí od 30 do 150 metrů. Ty údaje se v tištěných publikacích i na internetu liší a já to také nepřeměřoval. Ono to ostatně není vůbec důležité, aby si člověk vychutnával tu krásu kolem sebe.

Odkládáme batohy a jdeme se projít suchou částí soutěsky. Voda je tady schována pod zemí a na povrchu teče asi jenom při deštích. Nejprve volíme cestu přímo řečištěm plným velikých bílých balvanů, které přelézáme a přeskakujeme. Posléze objevujeme pěšinu o pár metrů výše, která vede částečně listnatým lesem. Na konci by do této rokle měla ústit jedna boční soutěska, která má zajímavé obyvatele. Ale do těch míst nejdeme. Sice je to tam také určitě kouzelné, ale my máme v plánu pokračovat druhým směrem, k vodě.

Vracíme se a kromě dna kaňonu pozorujeme také špičaté skalní jehly i všemožné otvory ve skalách, z nichž některé mohly kdysi sloužit jako úkryt či obydlí. Ale to by byl moc složitý průzkum, i když určitě zajímavý.

Horská oblast Zagori, jedna z nejkrásnějších přírodních lokalit Řecka (severozápadní část kontinentálního Řecka) představuje ojedinělý a velice vzácný ekosystém. V parku lze najít přes tisíc druhů rostlin a za zmínku stojí také rozmanitá fauna včetně velkých savců.

Každému návštěvníkovi nabídne Zagori něco ze zásoby svých kouzel. Stačí se jenom rozhlížet. My však kromě krás zdejší přírody pozorujeme záškraby na stromech, poválené keře či zvířecí trus. Ve zmíněné boční rokli žije totiž až 20 medvědů hnědých. Nejsou to ale údajně krvelační zabijáci, avšak ani roztomilý mazlíčci. A tak jsme je nešli přepočítávat.

Člověk si při návštěvě rokle říká, že s medvědy má z domova jisté zkušenosti. Třeba ti, co se potkali u Kolína nebo Vojtu, Kubu a Matěje z krásného večerníčku Méďové či snad medvídka Pú. Živé jsem je také viděl, například v berounském medvědáriu, ale vždy mezi námi byla nějaká zábrana. Tady je krásná volná příroda.

Rozhlížím se kolem sebe a vzpomínám na zaručené rady, co dělat, kdyby se nějaký huňáč objevil. Člověk nesmí dát najevo strach (no nevím...), zachovat klid (ani tady si nejsem jistý...), vyvarovat se panických situací a hlavně neutíkat (ono se to hezky řekne, ale ....) Je pravda, že s dvacetikilovým batohem na zádech bych asi daleko neutekl. Tudíž přichází na řadu další doporučení. Lehnout si na zem, smotat se do klubíčka, chránit si hlavu, krk i břicho a nehýbat se. Ale ruku na srdce, znáte někoho, kdo by řekl: „Ano, funguje, to!“

Naštěstí to řešit nemusíme, vracíme se k batohům a pokračujeme dál. Chceme navštívit místo, kde vyvěrá voda a suché koryto se mění v řeku. Značení v tomto úseku už takové ideální není. Stoupáme k vesnici Vikos, což je správný směr, ale dole jsme patrně minuly nějakou cestu podél rokle.

*

Nakonec tedy opět odkládáme batohy a jdeme dolů mezi stromky a keři po cestě, která by měla odpovídat naším záměrům. A zvolili jsme dobře. Nejprve objevujeme krásný kostelík Panagia ukrytý mezi prvními meandry tyrkysové řeky.

*

*

Malý příjemný kostelík je otevřený a ve vedlejší místnosti patrně někdo i nedávno vařil či topil a možná v nouzi přespal na zemi. V případě nepříznivého počasí to je určitě zajímavé místo. My si dnes prohlížíme především tu část, kde se nachází ikony, malby na stěně i další předměty.

A poté již jdeme o pár metrů dál, abychom spatřili Voidomatis, údajně jednu z nejčistějších řek v Evropě. Okolo ní byl vyhlášen Národní park Vikos – Aoös. Řeka je dlouhá okolo 15 kilometrů a teče směrem k albánským hranicím. Ale ještě předtím se vlévá do řeky Aóos. V místech, kde se nyní nacházíme, se však ještě moc o řece mluvit nedá.

Uvádí se, že se jedná o nejkrásnější místo spodní části kaňonu. Asi něco na tom bude. Člověk si například klade otázku, kde se tu z ničeho nic vzalo tolik křišťálové vody neuvěřitelně modré či neskutečně tyrkysové barvy? Původně jsem si myslel, že objevím nějaké silné vývěry vody, ale přítoky vody abych lupou hledal. Voda tady totiž nevyvěrá prudce, nýbrž z mnoha malých pramínků, z nichž některé lze jen stěží vypozorovat. Voda sem totiž prosakuje z míst tam někde nahoře, kde jsme byli včera. Jak dlouho jí trvá, než zvládne těch více, jak tisíc výškových metrů si netroufám odhadnout.

Nejenom barvou nás řeka Voidomatis zaujala, ale také teplota její průzračné tyrkysové vody nezůstala bez našeho povšimnutí. Uváděnou hodnotu 3° až 4°C jsme museli samozřejmě přezkoušet. Žádné velké koupání se však nekonalo. Při ponoření do vody jsme došli k závěru, že ten údaj asi nebude daleko od pravdy.

A tak obědváme a užíváme si pohledů na řeku i její okolí, jelikož takovou kulisu k jídlu každý den člověk nemá. Jídlo se postupně stěhuje z batohů tam, kam bylo již notnou chvíli hlasitě přivoláváno. I sem za námi zavítal náš starý známý pejsek, naštěstí sám, bez medvěda.

Po jídle nás čekalo náročnější stoupání. Nejprve k odloženým batohům a poté s nimi do vesnice Vikos, kam přicházíme v půl třetí. Jedná se o velice známé místo, jelikož tady mají jednu z několika proslulých vyhlídek na kaňon a k řece Voidomatis.

*

My ty nádherné pohledy již známe, ale samozřejmě se tam jdeme podívat. Pohled z vyhlídky je sice určitě nezapomenutelný zážitek, ale bez pěší procházky dole v korytu by to nebylo ono. A proto jsme si ještě naplánovali další turistickou lahůdku, ale až zítra.

*

*

Nyní se jdeme projít po vesnici, která je malá a také skoro bez lidí. Kostel mají zavřený, ale vedlejší objekt naštěstí ne. Taverna, záchytná pavučina žíznivých kolemjdoucích, nás vítá.

***

*

Druhý den ráno se vydáváme po silnici dolů k řece Voidomatis, která je překlenuta řadou novějších i kouzelně starých kamenných mostů. My nejprve přicházíme k mostu Aristi bridge, který sice není tím největším skvostem, ale řeka zde začíná kouzlit svými barvami i zátokami.

Kousek za mostem začíná velice zajímavá naučná stezka podél pravého břehu řeky. Jedná se o celkem pohodlnou procházku, ale na střevíčky to není. Sice prvních několik desítek metrů je vydlážděno, ale poté se jde po lesní cestě, což je i pro nohy příjemnější.

Poutník by se měl občas zastavit. Teprve tehdy lze spatřit to, co spěchající turista nevidí. Krajina totiž žije. Jako prvního zástupce zdejší fauny obdivujeme mloka skvrnitého. Jsme spokojeni, i když informační panel nabízí možnost spatřit i další zvířátka, třeba medvěda. Ale nemusíme mít všechno. Myslím, že i dnes se bez setkání s ním v pohodě obejdeme.

A tak se vydáváme na putování po úžasné stezce okolo meandrující řeky Voidomatis, která nás láká celou škálou svých barev sejít každou chvíli ke břehu. Voda mění barvy, od modré až po zelenou. Záleží, jak právě svítí slunce či jaké stíny vrhají okolní stromy.

Délka této naučné stezky je uváděna čtyři kilometry a čas dvě a půl hodiny. Většinou jdou lidé tam a zpátky, nás čeká cesta pouze jedním směrem, ale za to s těžkými batohy na zádech. Celkově se jedná o pohodovou trasu, pouze přibližně uprostřed je prudší stoupání, které tam vložili kvůli úžasné vyhlídce. Z té si člověk užívá především pohledy na dominantu zdejší krajiny, řeku Voidomatis, která se dole vlní jako nádherná tyrkysová stuha.

A není to pouze voda, která nás zaujala. Okolo nás rostou stovky let staré stromy, především platany. Některé jsou až neskutečně zkroucené, porostlé kapradím a mechy, vykotlané, někdy i polámané, že člověk s bujnější fantazií se lehce přenese do minulosti, třeba doby ledové nebo do nějaké pohádky.

*

Hotová botanická zahrada nebo muzeum, jelikož některé zdejší stromy lze vnímat jako krásné obrazy na výstavě. Autor neznámý, cena nevyčíslitelná.

Chvíli tajuplný les mlčí, aby se posléze, když zafouká vítr, stromy mezi sebou rozpovídali. Mohutní samotáři či skupinky stromů vytvářejí občas nad cestou temnozelenou klenbu, skrz kterou pronikají sluneční paprsky.

Povinná zastávka je vždy u informačního panelu, kde se dozvídáme mnoho zajímavého. U jednoho čteme o tom, že zde probíhal archeologický výzkum, který poskytl informace z doby horního paleolitu (před cca 17.000 až 13.000 lety) o životě kočovných lovců s luky a šípy. Je tam také nakreslená skála s jeskyní, a uveden název Klithi rockshelter. My však nic nevidíme.

Je to ale velice zajímavá informace na to, abychom ji nechali bez povšimnutí. A tak se zkoušíme vydrápat do prudkého svahu, jelikož jiná možnost není. A odměna přichází záhy. Prohlížíme si úžasný skalní úkryt, který sloužil jako dočasné sezónní bydlení lovců od konce jara do léta. Provedené výzkumy poskytly cenné informace. Archeologové zde nalezli například kamenné vápencové oblázky nebo zvířecí zuby, které sloužily k výrobě nástrojů i ozdob.

My tady objevujeme už jenom zbytky kostí, které zde zanechali archeologové. Nebo možná medvědi, co si pochutnali na zvědavých turistech. Na skále nás také zaujaly zajímavé černé skvrny, které připomínají asfalt. Doba jejich vzniku a původ pro nás zůstávají zatím trochu záhadou.

Své kouzlo mají také zdejší velmi staré říční terasy. Dozvídáme se, že během chladných období (před cca 80.000 až 20.000 lety) měla řeka Voidomatis průtok vody mnohonásobně větší. Hladina byla až o 15 metrů výš! V nedalekém pohoří Tymfi byly totiž ledovce. Ono i dnes při větších srážkách může být putování podél koryta řeky náročnější. V některých místech je totiž terén podmáčený.

*

Další kouzelné místo se nachází nedaleko. Jedná se o kostelík Agii Anargiri ukrytý za stromy na pravé straně od cesty, tudíž by ho mohl někdo přehlédnout. A to by byla škoda. Nachází se na skalce a je potřeba k němu vystoupat několik schodů. Ale stojí to určitě za trochu námahy.

*

*

Jako i další kostelíky jemu podobné se tento může chlubit prostým, ale přitom krásným vzhledem zvenku. A samozřejmě překrásnými freskami uvnitř. Člověk si vždy klade otázku, proč zrovna na takto odlehlém místě postavili takovou stavbu. Jednoznačně, alespoň pro mě, se jedná o srdeční záležitost, stejně jako v případě včerejší návštěvy kostelíka Panagia. Velebný svět se zlatou výmalbou. Ikonostas je přizpůsoben rozměrům svatostánku.

*

Po prohlídce jdeme k řece, kde opět zkoušíme teplotu vody. Koupání nám připadá o kousek (asi o jeden teplotní stupeň) příjemnější. Je čas oběda, a tudíž není, kam spěchat. Pohodovější místo bychom těžko hledali. A také si musíme užívat ty úžasné pohledy. Brzy to již bohužel skončí.

*

Po jídle pokračujeme a nedlouho poté se pěšinka mění v kamenný chodník a nám je jasné, že se pomalu blíží konec našeho putování po naučné stezce. Tušíme, že nás čeká lahůdka, ale to co vidíme, předčí naše očekávání.

*

Přicházíme totiž k opravdovému zdejšímu skvostu, k jednomu úžasnému mostu. Jmenuje se Klidonia a je to původní kamenný krasavec. Přecházíme z jedné strany na druhou a prohlížíme si ho ze všech stran.

*

Kdo by chtěl vidět pouze most s kaskádovitým splavem pod ním a neměl by chuť nebo čas putovat po stezce, tak může přijet na nedaleké parkoviště u taverny. V létě tak činí asi hodně lidí, jelikož u mostu je pod stromy několik dřevěných lavic a stolů, ideální k odpočinku a pikniku.

Jsou čtyři hodiny a my řešíme, co dál. Na mapě jsme si vyhlédli jeden kostel, který by měl být na nedalekém návrší. Batohy tedy schováváme do křoví a jdeme po široké cestě, která by nás podle mapy měla brzy dovést k požadovanému cíli. Ale cesta brzy končí a pokračuje do kopce pouze pěšinka. Zprvu si namlouváme, že je vyšlapaná od lidí, ale nakonec si musíme přiznat, že to bude od zvířátek. Od jakých si ani nechceme domýšlet. Vzpomínám na rady, co si počít, když se člověk prodírá křovinami se špatnou viditelností. Začínám proto občas dělat hluk. Zda to má vliv na naše případné setkání s medvědem, nevím, ale Franta se pokaždé lekne a zanadává. Snad má stejně dobrý sluch i ten medvěd a zavčasu nás zaregistruje, aby se nám vyhnul.

Vzdát to ale nechceme a tak pokračujeme instinktivně a po čichu. Hrajeme se zdejší přírodou prodíranou přes trnité keře, vzrostlé stromky i vysokou trávu s občasným balancováním na hraně nějaké skalky. Rukama zkoušíme odhrnovat větve, které jsou důmyslně či zlomyslně rozloženy do několika úrovní, aby nám současně šlehaly do obličeje, trhaly oblečení i podrážely nohy. A při tom všem ještě musíme odhadovat, kde by mohl být cíl naší cesty. Ve chvíli, kdy objevíme širokou cestu, tak si myslíme, že máme vyhráno, ale ona záhy končí a opět bloudíme a hledáme. Bez nadsázky můžeme říct, že jdeme místy, kam ještě lidská noha nevkročila.

*

*

Nakonec ale úspěšně stojíme před kostelem, kde už asi dlouho nikdo nebyl. A bohužel je zavřený. Ale odměnou jsou nám krásné výhledy do okolí, mimo jiné do rokle, odkud jsme přišli nebo k vesnici, kam se chystáme večer.

Náš zrak také směřuje k nedalekým horám, které by již měly být na území Albánie. Ta je totiž nedaleko, tak 15 kilometrů. Ale její návštěvu při letošním putování neplánujeme.

*

Podrobnější popis našeho letošního putování po Řecku mám na svých stránkách: http://bubinga.blog.cz/1902/recko-aneb-medvedi-nevedi-cast-prvni

Autor: Pavel Liprt | neděle 16.12.2018 16:45 | karma článku: 22.00 | přečteno: 1278x

Další články blogera

Pavel Liprt

Narozeninová ženuška má

Narozeninový věk se přece u dámy neříká, to bych byl opravdu hrozný nešika, můžete však snadno vyčíst z této básně, že je mi s mojí ženou už mnoho let krásně.

26.3.2024 v 11:07 | Karma článku: 14.11 | Přečteno: 579 | Diskuse

Pavel Liprt

Počasí nejenom 23.března a Světový meteorologický den

Světový meteorologický den se slaví 23.března již 63 let. Roku 1961 o tom rozhodla Světová meteorologická organizace.

23.3.2024 v 13:47 | Karma článku: 10.12 | Přečteno: 568 | Diskuse

Pavel Liprt

My Fair Lady slaví dnes 68. narozeniny

Premiéra amerického divadelního muzikálu My Fair Lady, který měl původní pracovní název My Fair Líza, se konala 15. března 1956.

15.3.2024 v 11:32 | Karma článku: 9.52 | Přečteno: 662 | Diskuse

Pavel Liprt

"Cash only" aneb "Keine Kartenzahlung möglich"

V dnešní době je již používání platební karty běžnou záležitostí v mnoha zemích světa, (včetně) kromě Německa.

25.2.2024 v 17:35 | Karma článku: 24.85 | Přečteno: 1603 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 19.91 | Přečteno: 481 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.12 | Přečteno: 584 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.35 | Přečteno: 233 | Diskuse

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru

Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.

19.3.2024 v 8:52 | Karma článku: 16.05 | Přečteno: 478 | Diskuse

Libor O. Novotný

Víkend na bitevním poli ve Waterloo

Chcete důkladně pochopit politické a společenské souvislosti, které vedly k porážce Napoleona, případně se vžít do bojů rozhodující bitvy u Waterloo? Památník bitvy na jejím původním místě vám to umožní.

18.3.2024 v 15:00 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 207 | Diskuse

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...