Na svět jsem přišel ve středu, v den, kdy dnešní ruský prezident slavil dvanáct let. Ale v té době jméno Vladimir Putin nikomu nic neříkalo. Měsíc po mém narození se totiž vůdcem Sovětského svazu stal Leonid Iljič Brežněv.
V předvečer mých čtvrtých narozenin odvysílala Československá televize první epizodu „Pohádek z mechu a kapradí“. Zda jsem se tenkrát díval, si nepamatuji, obdobně jako si moc nevzpomínám na sovětské tanky, které přijely toho roku bránit demokracii u nás.
Když jsem měl na dortu pět svíček, tak na druhé straně naší planety oslavovali dvě stě let od objevení Nového Zélandu. Ale tak daleko jsem se zatím nevydal. Moje dosavadní cestovatelská krajina je ohraničena na severu největším ostrovem v Německu, který se jmenuje Rügen (Rujána), na severozápadě hrází Afsluitdijk v Holandsku, na západě majákem Farol dos Capelinhos (ostrov Faial – Azorské ostrovy), na jihu městečkem Santa Maria (ostrov Sal - Kapverdská republika) a na východě lázněmi Jermuk (Arménie).
Jako malý a následně coby školou povinný jsem navštěvoval mimo jiné mateřskou školu v Mozartově ulici, základní školu „Dvořákovu“, kterou následně přestěhovali do Janáčkovy ulice. Samí hudební velikáni a mě na hodině zpěvu odmítla paní učitelka zkoušet. Byl by to prý moc velký šok pro ostatní. Dodnes zpívám rád, ale stále hledám těžko publikum. S hudebními nástroji jsem se kamarádil jen okrajově. Zkoušel jsem hrát na akordeon a pískat na píšťalku. Dnes již hraji pouze některým lidem na nervy.
Ve škole si často v den mých narozenin připomínali státní svátek Německé demokratické republiky. Na mě si vzpomněli málokdy.
V necelých jedenácti letech jsem vystoupal na vrch Boubín. V pralese jsem se neztratil, jinak bych nemohl po svém návratu dostat diplom, který mám schovaný dodnes.
8. prosince roku 1980 jsem šel na koncert skupiny Olympic a dozvěděl jsem se, že John Lennon se stal obětí atentátu. Dodnes si na ten okamžik vzpomínám.
Na střední škole jsem coby člen Socialistického svazu mládeže platil řádně známky, abych se následně dozvěděl, že mi je do členské průkazky předseda nelepil. Na začátku roku 1984 odešel z tohoto světa nejvyšší představitel Sovětského svazu Jurij Vladimirovič Andropov a já byl ve stejnou dobu na vysoké škole odejit z SSM. Odmítl jsem totiž podruhé zaplatit známky chybějící v mé průkazce.
Pět let jsem pilně studoval na Vysokém učení technickém v Brně, abych po zásluze obdržel diplom a titul "inženýr". Ale samozřejmě až na podruhé, jelikož bez členství v SSM jsem nemohl patřit mezi nejlepší na stavební fakultě, kde hlavním předmětem byl Marxismus – leninismus.
Na jaře roku 1986 jsem poprvé běžel slavný krušnohorský lyžařský závod „Karlův běh“. V následujících letech jsem si to zopakoval ještě třiadvacet krát. Když z krásné lidové zábavy udělali profesionální záležitost, běžkařskou výstroj jsem odložil do kouta.
V den mých dvacátých druhých narozenin oslavila Kuba 100 let ode dne, kdy tam Španělsko zrušilo otroctví. Tento ostrov jsem však také ještě nenavštívil.
Jednou tahle v podvečer, bylo to ke konci roku 1989, jsem popíjel pivo s kamarádem Petrem v karlovarské hospodě jménem „Jaro“. Na tento podzim si pamatuji dodnes, jelikož v kalendáři byl pátek 17. listopadu.
V roce 1990 jsem nastoupil do svého prvního zaměstnání. Když jsem chtěl něco napsat v kopii, tak jsem mezi dva papíry dal kopírák (propisovací papír). Dost dlouho jsem netušil, že uhlový papír si nechal v Londýně patentovat jistý pán Ralph Wedgwood a to 158 let před mým narozením. Na den přesně. Dnes už mnozí netuší, co si představit pod pojmem „kopírák“.
V létě roku 1991 jsem se zúčastnil oslavy narozenin mého kamaráda Poštýska nedaleko hory Říp. Mě však více než tento bájný a zajímavě tvarovaný kopeček zaujala jedna báječná slečna také s úžasnými tvary. „Do roka a do dne“ jsem tenkrát říkat nemusel. Obřad, kde jsem řekl své ANO, byl již za osm měsíců.
Po svatbě jsem své ženě slíbil, že budu podnikat jenom pár let a poté budeme „za vodou“. Za ty léta jsme již několikrát u nějaké vody byli (i za ní), ale já pracuji stále pilně. Nebo nesmyslně? Od rána do večera.
Věřím nebo nevěřím na náhody? Něco lze vysvětlit lépe, něco hůře. Můj tchán má narozeniny ve stejný den jako já a moje ženuška měla před svatbou stejné příjmení jako moje maminka za svobodna.
Ke konci roku 1993 mi zapsali do vojenské knížky hodnost poručíka v záloze, aniž by mě na to předtím psychicky připravili. Asi to bylo za zásluhy, jelikož jsem se vojensky připravoval na obranu vlasti od třetího ročníku vysoké školy.
V neděli 31. srpna 1997 jsme jeli na rodinný výlet na Přimdu a cestou jsme se dozvěděli z rádia, že zemřela Diana Frances Spencer, známá jako princezna Diana. Také na tuto událost si stále pamatuji.
Ve svých padesáti letech jsem napsal svoji první povídku. Patrně se trochu líbila, jelikož komise Krajské knihovny v Karlových Varech jí přisoudila třetí místo. Bronzové umístění patrně všechny nepřesvědčilo o mých spisovatelských schopnostech. Na blogu mi kdosi napsal v diskuzi, že povídka jako scénář pro pornofilm je dobrá, ale ke čtení to není.
Jednou jsem napsal Bůh s malým „b“. Myslím, že to školácká chyba nebyla. Patrně budu mít blízko k filozofickému směru zvanému agnosticismus. O existenci Boha i pravdivosti náboženských tvrzení mě zatím nikdo nepřesvědčil, ale já tuto víru nikomu ani nezazlívám. Ve věcech myšlení a úvah raději však následuji vlastní rozum. Možná někdo řekne, že se rouhám, ale Bůh mi určitě odpustí. Je to jeho zaměstnání.
Alkohol nemusím pít, možná bych dokonce mohl být abstinent. Ale zatím jsem nepřišel na jediný rozumný důvod, proč bych to dělal. Alkohol má totiž mimo jiné pozitivní účinky, uvolňuje stažené svaly a já občas mívám problém se zablokovanými zády. Je však potřeba vždy najít tu správnou hranici, kde končí léčení a kdy začínám přicházet o mozkové buňky.
Nerad se bavím s lidmi, kteří jsou přesvědčení, že jejich dokonalost a inteligence dosahuje výšin. To už je mi sympatičtější Brouk Pytlík. Všeho znalý chvástal sice zpočátku v praktických věcech značně selhával, ale nakonec jeho nešikovnost i chvástavost ustoupila do pozadí a stala se z něho dobrosrdečná a úspěšná osobnost. Takový obrat se většinou lidem nestává.
Bydlím v lázeňském městě na západě Čech. Adresa je uvedena v občanském průkaze. Ano, vlastním občanský průkaz, jsem tedy dospělý, ale pořád si rád hraji. Nestydím se za to, že je ve mě pořád trochu dítěte.
Počet vyživovaných dětí? Dvě. Počet hodných dětí? Také dvě (jedná se o ty samé). Počet manželek? Jedna. Počet hodných manželek? Také jedna (i v tomto případě se jedná o jednu a tu samou osobu).
Mezi mé oblíbené sporty patřilo v mládí vzpírání půllitrů, které jsem ve zralém věku vyměnil za vytahování korkových špuntů.
Křížovky luštím rád a celkem se mi daří, na rozdíl od pokusů o rozlousknutí složitých životních situací. Život je totiž občas jako křížovka. Nebo ještě složitější, jelikož někdy řeším rovnou tajenku bez nápovědy i bez případné kontroly správné odpovědi.
Nepřeháním to s plánováním, nedávám si velká předsevzetí. Sice mi je jasné, že člověk by měl mít nějaký cíl, ale trefit se do něho, je někdy hodně těžké.
„Carpe diem“ neboli užívej dne, jak praví jedno latinské rčení staroegyptského původu. Užívat si každého dne se mi asi nedaří, ale snažím se o to. A také se těším, až přijde. Ptáte se, kdo? No přeci moudrost. Říká se, že přichází se stářím. Jen mám trochu obavy, aby se to stáří nedostavilo moc rychle a moudrost se neopozdila.
Někdo by mohl říct, že z výše uvedeného jasně vyplývá, kolik mi je let, ale já jsem podstatně mladší. Slyšel jsem, že do délky lidského života, kterou bohové každému vyměřili, se totiž čas strávený s milovanou osobou (mojí ženuškou) nepočítá. Pavlínko, děkuji Ti, že jsem tak mladý.
To by pro dnešek stačilo. Pokračování za pět let. Jestli bude o čem psát. Moje paměť totiž není počítačový archiv, začíná být trochu děravá. Někdo by také mohl říct, že „za pět let“ je odvážný plán. Ale já si věřím. Zatím se totiž nechystám ukončit to své divadelní představení. Ostatně v nebi mě nechtějí a v pekle se mě bojí.