Zapomínám a jsem chytřejší aneb paměť, jedno zvířátko a jedna dáma

S pamětí je to kříž. Alespoň v mé hlavě se někdy dějí věci více než složité, které nejsem schopen ovlivnit.

Patrně tu svou paměť málo chválím. Ale proč také? Když dobře funguje, tak si to ani neuvědomuji. Důležité okamžiky přicházejí v momentě, kdy se mě paměť rozhodne zradit. A většinou si pro to vybere tu nejnevhodnější chvíli. Někdy mi dokonce místo potřebných věcí začne nabízet starší vzpomínky, o které v tu chvíli vůbec, ale vůbec nestojím.

Občas se mi to tam v té mé hlavě patrně nějak hádá a to se pak dějí věci. Mé vědomosti se k sobě skládají, jak chtějí a údajně nepotřebné se vymaže, aniž by se mě někdo na to zeptal. Kdybych měl alespoň zaveden ve své hlavě abecední pořádek jako v knihovně nebo jasnou skartovací dobu jako v archivech. Ne, nic takového jsem doposud nezaznamenal. Spíše bych to u sebe viděl na takové malé bludiště, kde se pravidelně ztrácí dost podstatných věcí. Odborníci sice tvrdí, že zapomínání je přirozené a mozek se tím chrání. Nedůležité události by totiž zabíraly moc velký prostor. Někteří vědci dokonce říkají, že díky zapomínání můžeme být i chytřejší. Já dodávám: „Jak, kdo“. To, že zapomínám, vím již dlouho. Informace, že bych díky tomu byl chytřejší, mi stále unikají.

Paměť. Je pro mě stále velkou záhadou. A patrně ještě asi dlouho bude. Alespoň ta moje. Nejsem v tom však sám. Také vědci o ní neví všechno. Co a na jak dlouho se v paměti uloží a co se naopak smaže velmi brzy, dříve než by člověk chtěl. Ale co bychom od lidského mozku vlastně chtěli. Vždyť je to směs vody, bílkovin, tuků, sacharidů a kdoví (vědci asi ano) z čeho všeho se ještě skládá.

A tak často říkám tu známou větu: „Na co jsem to teď myslel?“ nebo „Mám to na jazyku.“ Někdy mi pomůže, když se fyzicky nebo v čase vrátím na místo, kde či kdy jsem nápad dostal. Samozřejmě v případě, že se mnou má paměť spolupracuje. Nabízí se také starý dobrý známý uzel na kapesníku.

Nevím, zda to je vůbec správné vyjádření, že má někdo špatnou či dobrou paměť. Občas to vypadá, že ne člověk má paměť, ale paměť má jeho. Vzpomínky ukládá, jak se jí zlíbí. Něco ukrývá, jiné po čase zcela nečekaně odkrývá.

Dělá si s námi, co chce. Možná si také občas pokládáte otázky: „Nezapomněl jsem zamknout, nezůstala puštěná voda, je zhasnuto?“ Snažím si vzpomenout na určitou skutečnost, ale potřebný detail informace je ve vybavování pro mě nepřístupný. Jindy si ji sice vybavím, ale pro změnu ji přiřadím do jiné doby nebo k jinému člověku. To také není výhra. Je možné, že za to může spěch a stres. Honíme se a spěcháme za novými informacemi, ale ty důležité ztrácíme. Člověk by měl naopak zpomalit a být ohleduplný ke svému mozku. Nesnažit se do něj dostat několik věcí najednou.

A občas mi také má hlava přichystá nejedno překvapení. Například nedávno. Město bylo tiché a temná. Pršet již přestalo, ale ze stromů i střech kapala voda. Šel jsem opatrně, abych nešlápl do kaluže. Když v tom se to stalo. Byl jsem přepaden. Nejprve jsem se pořádně vylekal, ale hned jsem si uvědomil, že jsem se na tuto chvíli moc těšil a nemohl jsem se jí dočkat. Nyní mě to však opravdu překvapilo. Možná proto, že jsem již nedoufal. Už jsem asi nevěřil, že by mě to mohlo potkat. Prostě jsem na to nebyl připraven.

Někoho vyleká MYŠ, jiného LENKA, mě přepadla moje vlastní MYŠLENKA.