Ježíšek, Václav Cílek a Ruka noci podaná

Co mají ti dva pánové společného? Pánové??? Ježíška jsem ještě vlastně neviděl, v případě pana Cílka jsem již to štěstí měl. Možná je v tom „namočená“ i moje ženuška, ale to nevím jistě.

K Vánocům jsem totiž dostal knížku od Václava Cílka, geologa, esejisty, spisovatele, filosofa, překladatele či popularizátora vědy. Knihu napsal vlastně kolektiv autorů a jmenuje se RUKA NOCI PODANÁ. Pojednává o přípravě na krizi, která možná nikdy nenastane.

Já jsem otevřel knížku začátkem ledna a trochu mě téma zarazilo či zamrazilo. Píše se v ní o různých typech krizí – sociální bouři, blackoutu, neočekávané události nebo epidemii. V úvodu se praví, že je zaměřena na obyčejného člověka a běžnou rodinu u nás. Já jsem se však do knihy nemohl nějak začíst a hlavou se mi honily myšlenky třeba o zmiňované Španělské chřipce. Říkal jsem si, proč by něco takového mělo u nás v dnešní době nastat. S probíhajícími událostmi v Číně jsem si to vůbec nedával do souvislosti.

„Řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, kdo jsi.“ To jsem si sám sobě říkal, když jsem uvažoval, že knihu odložím. Bylo by to poprvé, co bych si neuměl „poradit“ s knihou od pana Cílka. Mám jich doma hodně, většinu jsem jich přečetl i vícekrát a občas si některou otevřu, nezáleží na které stránce a chvíli se v ní začtu.

Když se v knize zmiňují o povodních, tak jsem si vzpomněl na jednu z knih, kde Václav Cílek zmiňuje první velké povodně v devadesátých letech u nás a o logických opatřeních, která by mohla zmírnit škody při následujících obdobných katastrofách. Místo toho politici vymýšleli vymyšlené a ve skutečnosti se toho moc nedělalo. Letos se zatím povodně neobjevili, ale při čtení dalších řádků knihy mě vyrušily zprávy, že koronavirus „přišel“ do Itálie. A já jsem si říkal, jak jsme asi připraveni u nás. Lépe než na povodně?

Uběhlo několik dalších dnů a mezi lidmi panovala atmosféra, která by šla popsat známým výrokem od filosofa Sókrata z doby před více než dvěma tisíci let: VÍM, ŽE NIC NEVÍM. Opravdu těch informací moc nebylo. Nejčastěji se objevovala srovnání se španělskou chřipkou, která měla v letech 1918 až 1920 za následek desítky milionů mrtvých. Je to tedy přesně 100 let, co se objevil koronavirus COVID-19 a nikdo neví, co se z toho může vyvinout dál.

Ve zmíněné knize jsem právě četl kapitolu o lidech, kterým se říká „preper“. Ti berou možnost krize vážně a dle možností se na ni připravují. Například si pořizují zásobu nejenom potravin, ale i dalších důležitých věcí. S rozumem a promyšleně A v tu samou chvíli brali někteří lidé u nás útokem nesmyslně regály s těstovinami a moukou a v některých obchodech se objevila panika. Je pravda, že pro mnoho lidí je těžké zachovat si v krizové situaci klid. Ale bez toho je složité získávat potřebné informace a ještě je správně analyzovat.

Tomu, kdo začínal brát Koronavirus vážně, se lidé zpočátku smáli a připomínali mu každoroční vlnu chřipky. Dnes už se moc lidí nesměje. I když pohoda, klid a také ten smích je potřeba, jelikož stres je to, co se této nemoci velice líbí. Naproti tomu humor pomáhá zvládat silné emoce a složité situace. Každý asi ví, že není vůbec jednoduché se nejprve pokusit ovládnout své „já“ a poté se teprve zaměřit na řešení krizové situace. I když si myslím, že na skutečně velký problém se lze připravit jenom těžko.

V minulých letech jsem občas zaslechl, že si lidstvo zahrává s ohněm? Dnes je jasné, svět už dávno hoří. Věřím, že se oheň podaří uhasit, ale spáleniště bude asi ještě dlouho doutnat. Současná civilizace je zranitelnější než si lidstvo uvědomovalo. Stojíme na počátku velké proměny světa i posunu v uvažování lidí. Přál bych si, aby to byla proměna k lepšímu.

Koronavirus tady s námi bude i v budoucnu, nezmizí, naopak se bude různě měnit a hrát si s námi na schovávanou. Řešení stávající situace je jako křížovka. Nebo ještě složitější, jelikož v tomto případě řešíme rovnou tajenku bez nápovědy i bez případné kontroly správné odpovědi. Teprve v budoucnu se dozvíme (nebo možná také ne), jak a kde se koronavirus objevil. Zda šlo a náhodnou nedbalost nebo to snad bylo v laboratořích, kdy se lidstvo snažilo o velký skok kupředu, ale zapomnělo se dívat, kam skáče.

Do zmíněné knihy není jednoduché se začíst a už vůbec ne ji celou přelouskat. Ale dočetl jsem ji. Postupně jsem totiž začal zjišťovat, že jsou tam zajímavé myšlenky, nad kterými je dobré zauvažovat. A také jsem se dozvěděl praktické rady, které mohu uplatnit i v nekrizové době.

(úryvek z knihy)

„Většina krizí je stejně jenom korekce našeho chování a způsobili jsme si ji převážně sami. Velmi pravděpodobně však dopadne na ty nejvíc zranitelné, kteří za ni mohou nejméně. Ale kde si na tuto situaci můžeme stěžovat, věru nevím, a tak bych s tím neztrácel čas. Když se toho kolem děje tolik zajímavého.“