Jak nám na Vltavě na prvního máje teklo nejenom do bot (1989 – 2020)

„Rezervace na splouvání horního toku Vltavy je spuštěna? Výborně,“ zvolám radostně. Ale nadšení mě přejde, když se v telefonu od zástupce NP Šumava dozvídám, že rezervovat můžeme opravdu již dnes, ale plavit se až od 1. června.

Volba tedy padla na Vyšší Brod, kde si v pátek ráno půjčujeme jednu loď pro dva. Ale poplujeme vlastně ve třech, ještě s tím úžasným kamarádem z Plzně. Nevím čím to je, ale plavby po řekách shledávám neskutečně kouzelné, běžným rozumem nevysvětlitelné.

Prvomájový průvod se v tomto městečku dnes nekoná, tak jdeme sami na malou procházku. Zaujal nás především cisterciácký klášter nacházející se na vyvýšeném místě nad řekou.

Vzhledem ke koronavirovým opatřením se lidé se do těchto míst nehrnou a my se tudíž můžeme nechat v klidu unášet zajímavou atmosférou zdejší mnišské tradice. Areál nepravidelného půdorysu zabírá soubor nejenom sakrálních, ale i hospodářských budov z různých dob. Celému prostoru však dominuje zajímavá perla gotické architektury z poloviny 14. století, opatský chrám Nanebevzetí Panny Marie. A dnes také naše dvě maličkosti.

Dívat se na panorama Cisterciáckého opatství z různých stran a úhlů nemůže omrzet, což se mi potvrzuje i při následných pohledech od řeky. Je to prostě fotogenické místo.

První máj ve Vyšším Brodě je sice krásný, ale Vltava volá. V jedenáct hodin jsme zpátky u lodi a chystáme se opustit městečko.

„Nes nás královno českých řek klidně po své hladině a ty Neptune, zachovej nám přízeň,“ pronáším naši obvyklou slavnostní řeč a nalévám slivovici do zátky, kterou poté otáčím do řeky. Přípitek Vltavě i bohu všeho vodstva a hledání odpovědí na složité otázky, které si obvykle klademe, nemůžeme nikdy před první vyplutím vynechat.

Šťastná závrať, jako minulý rok, jako již tolikrát. Bereme pádla a odrážíme od břehu, já v roli háčka, Max coby zkušený kormidelník. Řeka se za Vyšším Brodem začíná stáčet k severu, aby se stala přirozenou osou jižní poloviny Čech. My máme za sebou teprve první metry, ale Vltava již urazila pěkný kus cesty. Její pramen se nachází v pohraničním pásmu Šumavy, pod jihovýchodním svahem Černé hory.

Mírné vlny vedou naši keňu pod most, ze kterého nás pozoruje Jan z Pomuka. TACUI. Snad i tentokrát bude mlčet a neřekne nikomu, že již takto brzo a ke všemu na lodi otevíráme jeden úžasný nápoj. Okolo řeky pozorujeme nezvykle prázdná parkoviště a bohužel i smutně zavřená občerstvení.

Máme za sebou první kilometr a vítá nás jez u Bílého mlýna. Vlevo má propust, která je za většího stavu sjízdná, ale dnes a s otevřenou lodí je to nereálné. Tudíž nás čeká první přenášení.

Za jezem se Vltava rozševelí v příjemných peřejkách. Postupně mizí domy, končí chatová oblast a řeka vplouvá do lesního údolí. U tábořiště Herbertov je menší sjízdný stupeň.

Kousek za ním nás vítá další jez, Horní mlýn v Herbertově. Také zde pro nás řeka nemá dobré zprávy. Údajně by tu měla být dřevěná šupna, ale my jsme nic takového nenašli a tak musíme opět přenášet. Potkáváme tady rodinku s lodí, která si také dnes vypůjčila keňu na stejném místě jako my. Neplavíme se tudíž po Vltavě sami, jak nám mnozí předpovídali.

Pod jezem jsou cvičné peřeje, před jejichž koncem přidává své vody do Vltavy z pravé strany říčka Větší Vltavice. Počasí je lepší než jsme předpokládali a tak se Maxe ptám, zda nebudeme uvažovat o svlažení se ve vodě. Parťák mě ujišťuje, že bude myslet na to, aby se mi splnilo přání pohroužit se do vod Vltavských.

Okolo nás je krásná příroda, Přírodní park Vyšebrodsko. Kouzelná flora a zajímavá fauna. Například veverky. A hned tři. A k tomu jedna ochotná usměvavá paní a stejně báječně naladěný její manžel. Neboli vyhlášený kemp a občerstvení U tří veverek.

Světe div se a my také. Mají otevřeno. Zatahujeme tedy za ruční brzdu. Byla by škoda nevyužít jedinečnou příležitost. Ve svých poznámkách se dočítám, že pan majitel Zdenda je veliký cestovatel. Ptám se ho na to, ale on to popírá. My mu to však nevěříme, jelikož je v něm na první pohled něco pozitivního a k chutnému pivu a báječné polévce se brzy dozvídáme i zajímavé historky z cest.

Mezitím připlouvá loď, kterou jsme potkali u jezu. Max se s nimi dává do řeči, aby společně záhy zjistili, že se znají. Kocháme se nejenom Vltavou, ale také kouzelnou okolní přírodou. Majitelé kempu nás upozorňují na její převažující zelenou barvu a ve stejném odstínu od nich dostáváme malinký dárek, kterým si společně připíjíme na zdraví, což je obzvlášť v dnešní době potřeba.

Těžko se loučíme s veverkami i s dobrými lidmi, ale je potřeba vyplout. Po další čtyři kilometry nás provází klid a ticho. A tak si to užíváme.

Brzy se nám objevuje jeden z mnoha pohledů na hrad Rožmberk. Řeka Vltava i my si ho postupně prohlížíme ze všech možných stran. S nemenším nadšením ale též spatřujeme otevřené občerstvení za mostem.

Sluníčko svítí, a tudíž si říkáme, že se nám patrně v tuto denní dobu nezjeví Bílá paní Perchta z Rožmberka. Ale opak je pravdou. A ne jedna, ale hned tři tří dámy se objevují u vedlejšího stolu. Jak se následně dozvídáme, tak se vydali na prvomájový pochod podél řeky. Tudíž si s nimi vyměňujeme poznatky o Vltavě, my při pohledu z řeky, ony z břehu. Nakonec se dozvídáme, že tato výletní skupina má nevšední složení, maminka a její dvě dcery. V dnešní uspěchané době je to zajímavý úkaz.

Koukáme na hrad a je nám jasné, že vzhledem ke koronavirové době zůstaneme v podhradí. Před jedna třiceti lety jsme se ale vydali na prohlídku. Vstupenky ve vodáckém deníčku nám to potvrzují. Za 1,50 Kčs tam šli patrně studentky (Švagrová a Janyška) a možná také vojáci (já, Max a Poštýsek). O korunu dražší to měli tenkrát ostatní (Stáňa, Cuba, Brudy, Francoa). Asi? Už si to nepamatuji.

Na sluníčku je úžasně. Také nápoj podávaný panem kavárníkem má velice dobré vlastnosti, ale je potřeba pokračovat v plavbě. Ještě předtím se jdu podívat kousek směrem po toku, abych si prohlédl jez Rožmberk. A také se vydávám na most, kde je zase on, v kanovnickém rouchu a s pěti hvězdami okolo hlavy. Snad i tentokrát neprozradí, co jsme to pili.

Zapichujeme pádla do vody a splouváme zmíněný jez sportovní propustí u pravého břehu. Vltava se následně omotává okolo hradu Rožmberk a za městečkem si plyne klidně, ale celkem svižně lesním údolím. A my si říkáme, jak je na tom světě krásně.

Občas pozorujeme břeh, ale na lodi nemáme tachometr ani jiné měřítko, abychom určili rychlost. Možná by to šlo podle naší žízně, proto po třech kilometrech zastavujeme na levé straně řeky, kde se nachází Občerstvení U Jury. Sluníčko svítí, příjemná atmosféra je tady a tak nespěcháme. Kromě něčeho dobrého na žízeň si dáváme také langoše.

Na dohled od posledně zmíněného místa se nachází vyhlášená dřevěná občerstvovna U Fíka. Bohužel má zavřeno. Přesto se tam jdeme podívat, jelikož se jedná patrně o jediné místo, kde jsme si mohli dát něco dobrého jako před 31 lety, když jsme se plavili po Vltavě. Díváme se na účtenku a zápisky v deníčku a vzpomínáme, kterak jsme zde bumbali, papali a bylo úžasně. Skvělá atmosféra, na kterou se nedá zapomenout.

20:33 hod.      Dojedli jsme kotlík kolínek s lančmítem, kečupem a dalšími ochuceninami. Jelikož toho ještě nebylo dosti, dívky postavili kotlík znovu na ohniště.

20:40 hod.      Švagrová se dala do pláče: „Ti hoši mají pořád hlad.“ Nakonec si dala ale říct a pokračovala v přípravě naší krmi.

Toto je doslovný opis části našeho lodního deníčku „Vltava 1989“, který jsem tehdy psal a dalších 31 let pečlivě uschovával. Zmíněné se odehrávalo právě u „Fíka“, kde jsme tenkrát nocovali.

Je však potřeba pokračovat. Ještě chceme dnes nějaký ten kilometr uplout a něco zažít. Voda teče celkem rychle, ale je šest hodin a my musíme začít pomalu přemýšlet o konci dnešní plavby.

Na řece jsme sami, tudíž se není koho ptát. Proto zastavujeme v Rybí baště U Matěje, abychom zjistili, co nás čeká a nemine. Poradili nám sice dobře, ale…

Sedáme opět do lodi a po čase se objevují další mosty i budovy, stejně jako železnice na levé straně. Blížíme se do nepěkné civilizace a nás čeká olej před papírnou Větřní, který musíme chtě nechtě přepádlovat. Na levé straně si prohlížíme neblaze známou továrnu, kde se po určitou dobu odehrávaly nehezké dějiny této kouzelné řeky. Pod zdejší papírnou byla místo řeky stoka. Dnes už je to naštěstí jiné. Sice vodu kojenci nemohou ochutnávat, ale ryby tady také neplavou břichem vzhůru. Naši dřinu ukončuje jez Pečkovský mlýn, který má sice zajímavou retardérovou propust vpravo, ale ta je dnes uzavřena, tudíž nás čeká nudné, ale nutné přenášení.

Pod silničním mostem opouštíme průmyslovou oblast a několik zatáček nás přivádí k místu zvanému U Papouščí skály. Prohlížíme si zajímavou skalku, kterou před dvěma roky zajišťovali proti pádu kamenů. Dnes je pro změnu staveniště na levém toku řeky, kde bude malá vodní elektrárna. Četl jsem, že v současnosti je před dokončením nová sportovní propust, která patrně ještě dnes není v provozu. Nebo ano, ale my jsme ji neobjevili.

A opět přichází na řadu naše konverzace, která je obdobná u většiny jezů.

"Dá se to splout?" ptám se s určitou nejistotou v hlase.

"Samozřejmě," odpoví bez zaváhání Max.

"Co když to nedáme?" pokládám další dotazy při pohledu na propust na pravé straně. Zaujal mě především šikmý vodní válec, kterému je určitě dobré se vyhnout.

„Ten proud dole nás vezme doleva, neboj. To zvládneme. Bude to v pohodě,“ rozhoduje Max jako zkušený zadák.

Tak se nebojím. Ale v pohodě to bude, až se nám zhojí všechna zranění a modřiny. Znáte ten pocit, když vám teče do bot. My jsme mokří od paty až k hlavě. Většina věcí nám uplavala. Až na loď. Ta se zasekla mezi kameny, na které ji tlačí silný proud vody. Vyprostit keňu se nám nějak nedaří. Po chvíli snahy mě Max posílá hledat věci.

Během uplynulého dne jsme mnohokrát konstatovali, že je vody málo, ale pod zmíněným jezem musím chvílemi plavat. Řeka nám jako na potvoru vybrala ke cvaknutí patrně jedno ze svých nejhlubších míst. Neplavu však jenom já, ale také naše věci. A podstatně rychleji. A k tomu se pomalu blíží večer, slunko se chystá spát a teplota neúprosně klesá. Ta voda opravdu není na koupání.

Avšak darebáci mají štěstí. Nakonec Max loď vyprostil, všechny věci jsme postupně posbírali a v půl osmé doplouváme do kempu Nové Spolí. Ten je sice zavřený, ale na další plavbu nám už nezbývají síly a tak se rozhodujeme ukončit páteční putování. Ostatně vzhledem k současným opatřením jsou stejně všechny ubytovací možnosti mimo hru. Kousek od vody nacházíme přístřešek, který se stává naším nocležištěm.  Za dnešní den máme v pádlech třicet tři a půl kilometrů.

Nevím čím to je, ale pivo a jídlo nám nějak nechutná. Ale pesimismus není na místě. Vše přeci dobře dopadlo. Děkujeme Neptune i ty Jane z Pomuku. Je pravda, že jsi tam nebyl, ale jinak máš celkem dobrý přehled, kudy se plavíme. Ostatně ne nadarmo jsi v Benátkách patronem gondoliérů.

A tak celkem brzy uleháme, já do sucha, Max musí mít vždy něco výjimečného, tak si v mokrých věcech vlezl do mokrého spacáku. Noc je zpočátku lehce deštivá, což nám vzhledem ke střeše nad hlavou nevadí. Ale poté se vyjasnilo a teplota klesla dva stupínky nad nulu. To už tak úplně neschvalujeme.

*

Sobotní ráno se dostavilo a sluníčko vykukující za kopečky mě probouzí. Úděl skřivana vedle sovy není jednoduchý. Co si počít ráno vedle spáče? To tentokrát neřeším. Možná to bude tím, že Maxovi při teplotě lehce nad nulou spacák neuschnul a tudíž ten pobyt v něm moc neprotahuje.

Vstáváme a zkoušíme sušit věci. Paprsky slunce se urputně snaží posunout rtuť teploměru na únosnou mez, ale na trochu opravdového tepla bychom museli čekal dlouho, tudíž se rozhodujeme pokračovat dále. Já se ještě předtím jdu podívat k  místu, kde se včera konalo to dramatické představení, naštěstí s dobrým koncem. A pořizuji samozřejmě fotodokumentaci, jelikož jsme při splouváním na to nějak „zapomněli“. Říká se, že je dobré při cestování spojit zajímavé místo a nevšední zážitek. Dobře se to pamatuje. Myslím, že ani my nezapomeneme.

V osm hodin sedáme do lodi a pokračujeme dlouhých pět set metrů. Krytá lávka pro pěší a jez Rechle nám oznamují, že připlouváme do Českého Krumlova. Čeká nás město jezů a mostů i několikeré obeplouvání středověkého centra. Na pravé straně zmíněného jezu bývá na vodáckou sezónu nainstalována dřevěná šupna pro pohodlnější splutí. Ale dnes tady není. Moc toho nevymyslíme, čeká nás přenášení.

Za jezem se řeka stáčí doleva, aby za silničním mostem zvolila směr opačný, kde se již hlásí jez U Liry. Vystupujeme těsně před ním a konstatujeme, že sjízdné to moc nevypadá. Ve šlajsně se tvoří docela slušná vlna, která by si nás tam chvíli podržela a do lodi nám nalila vodu. Rozhodli jsme se pro koníčkování na levé straně.

Brzy podplouváme další most a míjíme na pravé straně kdysi slavnou Myší díru. Dnes je tady průchod zakázán, ale dříve se tato 80 metrů dlouhá soutěska používala v případě, kdy vodáci spěchali nebo se jim nechtělo přenášet či sjíždět zbývající dva jezy.

My však pokračujeme a za chvíli nás čeká jez Mrázkův mlýn. Tentokrát si ho jdu prohlédnout já a oznamuji Maxovi, že úzká sportovní propust na levé straně má přesně tolik vody, kolik potřebujeme.

Po jedné straně je starobylý dům s grafity, na druhé vše kontroluje osmiboká věž Kostela sv. Víta. Tak hurá na to. Konečně další jez, který lze splout. Je tam sice místo, kde by se mohla loď vychýlit, ale oproti včerejšku se jedná o nepodstatnou vlnku a peřejku. Jak bylo naplánováno, tak to dopadlo. Trochu jsme nabrali a já jsem lehce mokrý, ale to nebrání pokračování v plavbě.

Podplouváme další silniční most, na jehož okraji je zase on. K jedinečnému krumlovskému zámku, který se tyčí vysoko nad řekou na levém břehu, je Jan z Pomuka otočen zády, ale naši plavbu má zcela jistě pod kontrolou.

Pohledy na město z vodní hladiny jsou opět trochu jiné než ze souši. My se však musíme soustředit, jelikož nás čeká poslední ze čtyř krumlovských jezů. Jmenuje se U Jelení lávky a vlevo je dlouhá a široká sportovní propust, kterou zdobí kartáče. Jako rybí přechod dobré, ale na splutí chybí voda. Tudíž opět loď přetahujeme.

Do lodi však již neusedáme, jelikož spatřujeme na levé straně řeky zajímavý prostor pod nábřežní cestou. Svítí tam krásně sluníčko a vypadá to, že soncna bude rumplovat i v dalších hodinách. Je rozhodnuto. Zde rozkládáme náš tábor. Když je vše hotovo, odcházíme na procházku do města. Vzhledem k tomu, že jsem zde byl před půl rokem, tak mi je svěřena role průvodce.

Je příjemné, poetické dopoledne a Český Krumlov bez lidí. Malý zázrak. Ale o tom se toho již napsalo a namluvilo hodně. Snažím se Maxe provést Krumlovem, ukázat mu zajímavá místa, netradiční budovy i neobvyklé věci, ale cíl je dopředu jistý, NON SOLO CAFFÉ. Cesta tam není složitá, stačí jít do míst, odkud se line vůně převeliká. Je to krásný pocit, když se na něco a na někoho těšíte a nepřijde zklamání. Jen se objevujeme ve dveřím, pan majitel mě poznává a zve nás dále. Jak je jeho zvykem, uvařil nám neskutečně dobrou kávu. Chvíli jsme si povídali a poté si ještě jedno espresso objednali.

Nelehko se nám loučí, ale Vltava volá. Odcházíme a venku se rozhlížím po zavřených restauracích. Je mi však jasné, že tu, která je na razítku z roku 1989, tady dnes nenajdu. Vzhledem k tomu, že jsme při toulkách městem neobjevili otevřený obchod, tak se vydávám na malou procházku. Ráno jsme totiž jedno takové zařízení u vody viděli. Předpokládal jsem, že za chvíli budu zpátky. Ale… Když chce člověk jít v Českém Krumlově z jednoho místa na druhé, není dobré sledovat řeku. Je pravda, že nezabloudí, ale ujde třikrát více kilometrů. Naštěstí moje mise dopadla dobře, Max se dočkal a piva dáváme chladit do vody.

Obědváme domácí zásoby a kocháme se. Všímáme si jedné zajímavé věci. Některé lidi totiž více než pohled na úžasný Krumlovský zámek zajímá náš neméně úžasný tábor a možná i naše maličkosti. Jak si jinak vysvětlit, že si nás fotografují častěji než místní památky. Trochu to nechápu, ale proč ne.

Návštěva zámku, jak jsme si ji užili v roce 1989, nepřichází při letošní plavbě v úvahu.

Líbí se nám tady, ale dnes bychom chtěli ještě něco uplout, tak balíme usušené věci a pokračujeme pod Jelení lávkou okolo kamenité plážičky k Lazebnickému mostu, ze kterého nás opět pozoruje Jan z Pomuka. Kousek dále je na pravé straně vyústění Myší díry a hned za zatáčkou se objevuje lávka pro pěší a ocelový silniční most vedoucí k parkovišti u pivovaru.

Právě zde si uvědomujeme, že jsme v Českém Krumlově ani neochutnali točené pivo vzhledem ke koronavirové situaci. Nevadí, máme pivo v PET lahvích. Následuje prudké zabrzdění, jako když ve vlaku zatáhne člověk za ruční brzdu. Pivo v PET lahvích sice je, ale ne v lodi, nýbrž se stále chladí pod Krumlovským zámkem.

Vydávám se tedy na další procházku po městě, při které zjišťuji, že již otevřel pivovar své okénko. Neplánovaná zastávka se nám tudíž kousek protáhla, jelikož jsme ze studijních důvodů museli ochutnat světlý ležák 11°. A k tomu se ještě dozvídáme zajímavé informace o historii zdejšího pivovaru od pána prodávajícího tento lahodný mok. Příjemná chmelová hořkost, která pozvolna doznívá, vybízí k dalšímu napití, ale Vltava volá.

Před hlavním silničním mostem přitéká zleva úzkou skalní průrvou říčka Polečnice a Vltava se následně ještě jednou obtáčí okolo okrajové části města. Postupně podplouváme další tři silniční mosty a v lehkých peřejkách opouštíme civilizaci a noříme se do ticha.

V běžné sezóně by klid narušovala pouze menší dřevěná občerstvení, která jsou však dnes zavřena. Ale ne všechna. Než se stačíme rozjet, již zase brzdíme. Z pravé strany na nás mávají a bylo by od nás neslušné, je nepozdravit. Podle mapy se to tady jmenuje U Milana. Tento název sice nevidím, ale když už jsme vystoupili z lodi, tak si dáváme něco dobrého.

Následně se Vltava postupně zařezává do hlubokého romantického lesního údolí. Český Krumlov sice nebyl vzhledem k současné situaci nějak moc hlučný, ale přicházející ticho je poznat. Neslyšíme ani lidské štěbetání ani cinkání sklenic. Jenom šum lesa a zpěv Vltavy. A to je úžasný koncert.

Pomalu proudící vodou pádlujeme k jezu Zlatá koruna. Ten je sice sjízdný úzkou sportovní propustí, ale na jeho konci se tvoří o kousek větší než malá vlnka. Nevypadá sice záludně, ale nabrali bychom hodně vody. Je nám tedy jasné, že buď budeme muset vyndat věci, nebo někdo vystoupit z lodi. Po zralé úvaze zůstává zadák a já jdu fotografovat.

Od jezu je vidět k dřevěnému silničnímu mostu, do míst, kde se řeka potkává se zajímavou historií. Vystupujeme na pravé straně, protože se chceme chvíli kochat pohledem na cisterciácký klášter Zlatá Koruna. Jako nejvýhodnější pozorovací místo se nám jeví prodejna potravin s občerstvením. Není sice zima, ale káva přijde vhod. A jeden tekutý zákusek také.

Na řadu přichází i další vzpomínka na poslední naši plavbu před lety. Tenkrát jsme se vydali na prohlídku kláštera. Vstupné bylo patrně jednotné 2,50 Kčs. Jak je napsáno v deníčku Maxovou rukou, tak nám byla průvodkyní těhotná studentka teologie. Jak dlouho a kdy tam vlastně byl, to mi dodnes můj parťák neprozradil.

Dnes se však ve Zlaté Koruně nezdržujeme dlouho, jelikož čtvrtá hodina již odbila. Na řece se nám otevírají krásné pohledy na okolní přírodu CHKO Blanský les a Vltava nás přivádí do příjemného údolí. Musíme se však dívat také před loď, jelikož nás čekají drobné peřejky a vody tady není moc.

Koukáme na hodinky a do mapy. Musíme začít vyhlížet místo ke spaní, které by však mělo být přístupné i pro automobil, jelikož jsme se domluvili s kamarádem Mírou, že nás přijede navštívit. Hezky se to řekne, ale hůře provádí. Není totiž vodácká sezóna a lidí, kterých bychom se mohli zeptat, moc nepotkáváme. Zastavujeme tedy v příjemné občerstvení U Kelta.

U zlatavého moku a chutné klobásy zjišťujeme informace, analyzujeme situaci a telefonujeme. Nakonec je rozhodnuto. Na levé straně by se měla nedaleko řeky nacházet obec Třísov a u řeky pod ní tábořiště Dívčí kámen. Tam dnes zakotvíme. Míra nás však upozorňuje na drobné nedostatky naší volby. Občerstvení je zavřené, příjezd do těchto míst je pouze na povolení a v noci bude zima. Dochází tedy ke korekci našich plánů a přijímáme pozvání ke kamarádovi domů.

Už zbývá tedy jenom dořešit, kudy se dostaneme do vesničky Třísov. Čeká nás pochod s plnou polní (bez lodě) do mírně prudkého kopce. Jedna zastávka střídá druhou. Na pravé straně pozorujeme zříceninu hradu Dívčí kámen. A před námi spatřujeme Míru, který se nás nemohl dočkat. Místo sportovně vyhlížejících kamarádů spatřil dvě bytosti se sudy na ramenou drápající se do vršku. Rozhodl se tedy udělat dobrý skutek. Asi pochopil, že by se nás jinak nedočkal. Tudíž došel pro automobil a přijel nám naproti.

V podvečer jsme se nejprve věnovali prohlídce městysu Lhenice. Nevím, zda nás Míra zavezl ke zdejšímu kronikáři, ale hospodský to určitě nemohl být. Tato zařízení jsou v dnešní době uzavřena. Každopádně bylo výborně a dozvěděli jsme se mnoho zajímavého. Večer jsme strávili o kousek dále v půvabné vesničce Brusná. Ve společnosti Tulamor Dew jsme mimo jiné zavzpomínali na společné zlaté studijní časy v Brně.

*

Nedělní ráno není zase až tak chladné. Možná to je tím, že jsme přijali nabídku spát pod střechou. Tramping v ložnici není úplně špatná věc. A k tomu čaj, káva a bábovka. A jako bonus odvoz do Vyššího brodu pro auto, jeho převoz do Boršova a následný odvoz našich maličkostí do obce Třísov. Míro, ještě jednou děkujeme.

Dnešní dopoledne je mírně smutné, jelikož víme, že se blíží konec naší plavby. Čeká nás kratší úsek, tudíž si bereme jen nejnutnější věci. Procházka z Třísova do tábořiště pod zříceninou hradu Dívčí Kámen je bez vodáckých sudů příjemná záležitost. Loď jsme také objevili, nikdo si ji nevypůjčil, tak nasedáme a pokračujeme v plavbě.

Pravotočivá zatáčka a my opět pozorujeme monumentální romantickou zříceninu na vysoké skále i krásnou okolní přírodu okolo soutoku Kremžského potoka a Vltavy. Jedná se určitě o velice zajímavé místo, ale dneska se nám nedostává času na podrobnější průzkum.

Vltava teče celkem svižně, i když té vody moc není. Občas drhneme, ale k vystupování naštěstí nedošlo. Příroda nám postupně ukrojila dalších osm kilometrů a my připlouváme do civilizace. U chatové oblasti nás čeká další, tentokrát poškozený jez U Rybů, který splouváme bez prohlížení. Pěkná vlna nás mírně zhoupla, lehce jsme nabrali, ale pokračujeme.

Následuje zatáčka, kde se svižná voda mění v krátký olej, na jehož konci nás čeká zcela nesjízdný jez u Zátkova mlýna. Není co řešit, jediná možnost je delší přenášení po levém břehu. Přestávku využíváme k telefonátu do půjčovny lodí, jelikož se to už blíží.

Po pěti stech metrech objevujeme vlevo kemp Poslední Štace, kde jsme ráno nechali automobil. Jsme v Boršově. Max tady vysedá a převáží vůz na druhou stranu řeky a já pluje sám k silničnímu mostu, vybaven informací, že mám zastavit u toho železničního. Minout to správné místo ostatně nelze. Z vody vidím množství lodí i ostatního vybavení. Vyhazuji pádlo, batůžek a vystupuji po schodech. A kdopak mě to vítá? Max to není. A dobrman nevypadá, že by se chtěl se mnou kamarádit. Za hlučného štěkotu beru rychle zpět své věci a skáču do lodi. Naštěstí se pejsek nechce koupat. Z následného telefonátu se dozvídám, že to pravé ořechové místo je nikoliv před, ale za mostem.

V Boršově je tedy konečná naší plavby, kterou jsme si opět báječně užili. Na vodě i mimo ni jsme byli 48 hodin a podařilo se nám ujet i kousek uplavat celkem 70 kilometrů. Během nich nám královna českých řek předvedla každou chvíli něco ze svých nekonečných zásob kouzel. V půl jedné odjíždíme, máváme Vltavě a sami sebe se ptáme, zda to bude trvat zase 31 let, než se necháme zlákat touto kráskou.

Náročný to byl prodloužený víkend. Zmožené tělo vodákovo se bude ještě dlouho z toho dostávat. Ale plavba po Vltavě je úžasná věc, když se člověk rozhodne si ji užít. Stačí k tomu málo, rozhodnout se být šťastný.

Poznámka pod čarou: Veškerá ta piva na fotografiích vznikla digitální úpravou, jelikož je mi jasné, že alkohol na loď nepatří.   

*

O tom, jak a kde končí svou pouť Vltava, jsem zde již psal: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=594391

Minulý rok jsem byl také s Maxem na vodě (Radbuza): https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=725259

Předminulý rok jsem byl také s Maxem na vodě (Berounka): https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=677995

Předpředminulý rok jsem byl také s Maxem na vodě (Bílina): https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=618005