Já, Max a jedna romantická kráska, která si s námi zalaškovala (Ploučnice)

Tak jsme si Tě dosyta užili. Byla jsi něžná, ladná i ohromně silná, ale především neskutečně nádherná. Dala si nám chvílemi pěkně zabrat, ale především jsi nás dostala. Ještě dlouho budeme vzpomínat.

Četl jsem, že Ploučnice je Amazonkou mezi českými řekami. V Jižní Americe jsem nebyl, ale na severu Čech nedávno ano. A bylo úžasně. Je pravda, že jsme ani pořádně nevěděli, do čeho jdeme a co nás čeká. Samozřejmě slavnou „průrvu“ uvidí každý na fotografii, jen co zadá na internetu název řeky. Avšak Ploučnice je podstatně víc než zmíněné místo.

Říčka jménem Ploučnice pramení pod Ještědem, ale sjízdná je až o kousek dále. My se rozhodujeme pro městečko Stráž pod Ralskem. Při pohledu z mostu dolů v ulici Ploučnická jsme trochu překvapeni. Přeci jenom jsme již viděli širší řeky.

Věci z auta putují do konví a Max odjíždí zaparkovat vůz na náměstí. Já čekám u vody a povídám si s Janem z Pomuka, který by měl Ploučnici znát o něco lépe než my. Od mostů ji pozoruje již nějaký ten pátek, ale dnes s námi nepojede.

„Ploučnice, nes nás klidně po své hladině a ty Neptune, zachovej nám přízeň,“ pronáším naši obvyklou slavnostní řeč a nalévám slivovici do zátky, kterou poté otáčím do řeky. Přípitek Ploučnici i bohu všeho vodstva a hledání odpovědí na složité otázky, které si obvykle klademe, nemůžeme nikdy před prvním vyplutím vynechat.

 Neděle by si zasloužila slavnostní oběd, ale my na to nedbáme a do lodi v pravé poledne sedáme. Loď líně klouže v korytě řeky, říčky nebo spíše potoka mírným proudem. Směr je dán, loďka nemá kam uhnout vzhledem k šířce Ploučnice. Hned za mostem, po uplutí několika metrů, si s námi zalaškuje první peřejka.

Následně zažíváme chvílemi šutrovačku. Asi jsme si půjčili špatný, obzvlášť těžký model kánoe. Nebo ta celková hmotnost plavidla i s osádkou není dána lodí? „Co Vy na to pane kolego?“ Ale nakonec to vždy končí u těch prapodivných zvuků lodi drhnoucí o dno, vystupovat jsme nemuseli ani v jednom případě.

Brzy vplouváme na začátek dlouhého rovného úseku, který jako by vznikl podle pravítka na mapě. Není pochyb, že se nejedná o původní přírodní koryto. Ploučnice teče v těchto místech na úpatí kopce Ralsko, kde se nacházel prostor těžby uranu. Vidět je nespočet mostků, potrubí či kabelů. Naštěstí nám není dáno spatřit různé usazovací nádrže a podobné lahůdky, které by se určitě na břehu našly. Čelovky jsme si do batohu brali zbytečně, večer budeme svítit i bez nich.

Na konci zmíněného rovného úseku vidíme první skalky a chvíli na to spatřujeme začátek průrvy. Vypadá to úžasně, a tak si ani nevzpomínáme na doporučení zastavit a v klidu si místo prohlédnout.

 Průrva Ploučnice nebo také Čertova díra, Pekelný jícen či Hromová rána. Ojedinělý skalní pískovcový tunel dlouhý přes sto metrů si získal různá jména i přezdívky a ke konci minulého tisíciletí byl prohlášen Ministerstvem kultury ČR za kulturní památku.

Vplouváme mezi vysoké a strmé pískovcové stěny, na jejichž konci zatáčíme doprava a pokračujeme do první částí tunelu o šířce i výšce asi čtyři metry.  Následuje krátká otevřená rokle, která posílá nic netušící vodáky do skalní chodby obdobné šířky a výšky. Obě chodby byly před několika staletími vysekány ručně ve skále, jelikož se na jejich konci nacházel železný hamr.

To bylo ale dávno. Dnes je na konci tunelu stupeň asi třicet centimetrů vysoký. Na internetu jsem četl, že průrva se má jet vlevo, což jsem oznámil svému zadákovi. Ten však nejprve zpomalil a dal příkaz k fotografování.

Místo následného pádlování musím ještě schovat fotoaparát, a tak na konec tunelu připlouváme pomalu. Skok lodi do tůňky se tudíž nekoná. Zůstali jsme uvězněni na kamenné hraně. Což o to výhled je odsud hezký, ale věčně tady zůstat nemůžeme. Zkoušíme posouvat loď, což se nám brzy daří.

Voda je teplá, koupel příjemná. Jsme trochu překvapeni hloubkou, jelikož nedosáhneme na dno. Ale loď brzy bez problému posouváme ke břehu. Vyléváme vodu a sušíme věci. Ne všechny. Ploučnice se rozhodla zabavit Maxovi jeho oblíbené tričko. Ještě chvíli se zkouší potápět a hledat, ale bez úspěchu. Zda se do něho oblékl Neptun nebo řeka, se asi už nedozvíme.

U jezírka je zatravněná plocha, lavičky a bufet. Jdu tedy pro pivo, u kterého promýšlíme, kde udělali zkušení vodáci chybu. Nejprve to vypadá, že má informace o levé straně byla špatná, ale po chvíli vidíme na tom samém místě splout průrvu další posádku. Byli podstatně lehčí než my, nekochali se, nefotografovali a pádlovali. Ale neužili si krásné koupání.  

Příroda vše bedlivě pozoruje a čeká, až uschneme, aby nám poté poslala drobný deštík. Sedáme tedy do lodi a vyplouváme. Ne však daleko. Zastavujeme pod mostem a přemýšlíme, co dál. Nevinné poprchávání se totiž mění v prudký déšť. Vzhledem k příjemné teplotě ale pokračujeme. Je úžasně na tom světě, ani chvilkové krupobití nám nevadí.

Proplouváme obcí Noviny pod Ralskem, na jejímž konci by měl být jez vysoký 1,4 metru, ale my jsme zaznamenali pouze menší stupeň a drobné peřejky. Další stupeň se nachází na kilometru, ale také v tomto případě není třeba vylézat z lodi a plánovat proplutí. Samozřejmě záleží na stavu vody.

To už se však pomalu blížíme do městečka Mimoň. Zastavujeme hned u prvního mostu, který se jmenuje Zámecký. Jdeme na procházku městem a na chvíli se zastavujeme v restaurace Zlatý drak.

Noha střídá nohu. Říkáte, že pan Max má nejistý krok? Zdání klame. Jistějšího zadáka bych v širém světě nenašel.

Vybaveni informacemi, kde se nachází nákupní zóna, se vracíme se k lodi. Čeká nás plavba asi půl kilometru dlouhá, až k Poštovnímu mostu. Nejpozději tady by měl každý vodák vystoupit a jít nakupovat. V případě, že není dostatečně zásoben z domova. Jenom mimoni se dobře nezásobí v Mimoni. Další splouvání Ploučnice je totiž bez obchodů a restaurací.

Samozřejmě ještě jedna zastávka je důležitá. Na velbloudy si nechceme hrát, ale nějaké tekutiny do sebe musíme dostat.

Na konci městečka je další menší stupeň a zbytku jezu, ale nic z toho neshledáváme důležitým. Spatřujeme totiž něco jiného. Pod Mimoní začínají meandry, které střídají meandry a doplňují meandry. Slovo, které na Ploučnici vysloví člověk vícekrát než za celý dosavadní život.

Sem tam (skoro pořád) se před námi objevuje neprostupné křoví, občas (o něco méně než skoro pořád) vidíme spadlý strom. Objevujeme úplně jiný svět, tajemný ale nádherný zároveň. Přítmí s prosvítajícími třpytivými paprsky světla, království přírody a ticha. Sice jsem si něco dopředu o řece přečetl a měl jsem tudíž jistou představu, ale realita předčila má očekávání.

Brzy začíná opět regulérní boj o přežití. Doleva, doprava, do prde.., ta větev je ale ostrá. Bedlivým zrakem rentgenuji prostor před sebou, mozek pracuje naplno, ale skrz hradbu větví a křoví dokáže můj pohled proniknout jen stěží. Proto většinou ještě několik metrů před zatáčkou nevím, na kterou stranu pokračuje řeka. Jako háček bych si od profesora Maxe zasloužil pět mínus. Ale to se opravdu nedá odhadnout, co nám Ploučnice v příštích sekundách přichystá.

Je pravda, že některé stromy jsou prořezané. Starají se o to tady nadšenci, kteří dostávají dotace. To jsem se alespoň doslechl od jednoho pána.

A opět další spadlý strom. Už si říkáte, že by si na to mohl vodák zvyknout, ale když on si každý ten stromeček jinak ustlal v řece. Občas vypadá přívětivě, ale když se ho člověk chystá podeplout, tak zjistí, že je těsně pod hladinou záludně schovaná větev. Na Ploučnici se opravdu člověk nenudí.

Na tomto železničním mostě asi žádný vlak neuvidíme projíždět. Osm kilometrů dlouhá železniční vlečka Mimoň – letiště Hradčany byla zrušena v roce 2000.

Pomalu se blíží večer a my podle mapy vyhlížíme na levé straně tábořiště. Ale podle okolí řeky moc nevěříme, že nějaké takové místo v těchto končinách může existovat. Začínáme se smiřovat s tím, že ne minuty, ale několik světelných let nám bude trvat, než spatříme civilizaci.

Kde se vzal, tu se vzal, v sedm hodin se před námi z ničeho nic silniční most objevil. A před ním tábořiště Boreček. Místo je označené a přejet se to nedá. Tudíž ani nám se to nepodařilo. Vysedáme a končíme dnešní plavbu. Za nedělní odpoledne máme v pádlech necelých osmnáct kilometrů.

V klidu vytahujeme loď a připravujeme si věci. Kdybychom věděli, co nevíme, tak bychom spěchali. Občerstvení vypadá hezky, až na tu obsluhu, která již uzavřela tržbu. Nakonec jsme před jejich odjezdem vyžebrali dvě plechovky vychlazené Plzně za padesátikorunovou almužnu. Zbytek večera věnujeme jako vždy filosofickým úvahám, večeři i obraně proti žízni.

*

Pondělní ráno nás po sedmé hodině vítá mírným, ale vytrvalým deštěm. Paní uklízečka nám však sdělila, že v devět hodin bude déšť v prde… Lepší předpověď počasí bychom ani na internetu nenašli.

Nespěcháme tedy a v klidu balíme věci. Z předchozího večera máme slib od obsluhy, že v osm hodin otevře a uvaří nám kávu. Připravil jsem domácí buchty od tatínka a opravdu pár minut po osmé se podává snídaně.

S posledními kapkami odcházejícího deště usedáme do lodi a vydáváme se v devět hodin z Borečku na další cestu. Víme, co nás čeká. Krajina zvláštní krásy, krajina opuštěná. Až do odpoledne žádná hospoda, žádné občerstvení a žádné vodácké zvolání AHÓÓJ. Civilizaci na této části Ploučnice nehledejte. Zpočátku to chvíli vypadá, že nás čeká plavba po řece přiměřené šířky. Ale Ploučnice nás brzy vyvádí z omylu.

Na jih od Mimoně se rozkládá kolem přirozených meandrů Ploučnice přírodní památka, která zahrnuje také rozsáhlou podmáčenou oblast říční nivy. Faunu a floru popisovat nebudu, to je potřeba vidět. Po předchozích deštích se příroda začíná znovu zelenat, kolem nás raší nový život.

Když se koryto Ploučnice rozšiřuje nad dva metry, mluvíme o veletoku. V tyto chvíle se můžeme kochat a na chvíli býti méně ostražití. Ale hlavně nenápadně. Jakmile to řeka zjistí, hned nám připraví nějaké to překvapení. Zásobu nápadů, nebál bych se říct záludností má nepřebernou. Řeka to není hlučná. Jenom potichu šeptá a pak se baví. A my se také nenudíme.

Jsme součástí úchvatné krajiny, ve které plujeme. Vysoké zarostlé břehy nám však znemožňují nejenom výstup z lodi, ale i pohledy do krajiny. A tak si v klidu plujeme a říkáme si, že nám již nehrozí vypíchnuté oči od větví a podobné radosti, ale na druhou stranu se nám už začíná po té divočině stýskat. Asi uvažujeme moc nahlas, jelikož nás řeka vyslyšela a opět nám nějakou tu lahůdku přichystala. Cesta do pravěku pokračuje. Už je to tu zas, větve a kmeny měří na Ploučnici čas.

Zajímavý strom či větvoví lze vnímat obdobně jako krásný obraz v muzeu. Ale při splouvání Ploučnice na to není čas. Větve jsou zlomyslně rozloženy do několika výškových úrovní. Nejvyšší z nich nás učešou a šlehají do obličeje, prostřední se nám snaží sebrat pádlo nebo roztrhnout triko a ty úplně vespod, často důmyslně schované pod hladinou, se pro změnu pokouší převrhnout loď.

Žralokův chrup? Ne to jenom rozštípnutá větev si půjčila mé rameno. Vzpomínka na Ploučnici mi chvíli vydrží.

Brzy spatřujeme okolo sebe skalky. To budou asi Hradčany. Patrně ne ty pražské, zase tak rychle neplujeme. Obdivujeme houževnatost a magickou krásu planých rostlin vyrůstajících přímo ze skály. Krajina kolem řeky se v těchto místech otevírá, lesy ustoupily a břehy lemují louky. To neznamená, že by se koryto nějak zvláště rozšířilo, pouze ubylo trochu těch větví. A nám tudíž dává řeka šanci se maličko kochat tou okolní krásou.

K našemu překvapení spatřujeme, že nejsme na vodě sami. Ploučnice nám přidělila společnost, ale krásné vodačky v kánoi to nejsou. Kousek před námi pluje labuťák, labuť a labuťátko. Snažíme se jim domluvit, aby volili cestu podél břehu, ale oni jsou pořád uprostřed. Asi po jednom kilometru se rozhodujeme pro předjížděcí manévr, i když si uvědomujeme riziko napadení od rozzlobeného labuťáka, který nám dal přísným pohledem  najevo, kdo je na řece pánem. My to samozřejmě respektujeme a pádlujeme rychle dál.

Princip koordinace „na vodě“ je velmi jednoduchý a platí i na Ploučnici, ale ne vždy jde všechno lehce sladit. Kánoi velí kormidelník a jeho prvním a zároveň jediným podřízeným je háček, který se však na této řece občas i s částí lodi ztratí v neprostupném křoví. A tehdy si člověk říká, že povinnou výbavou na Ploučnici by měla být mačeta a sekyra. Možná by se hodila i elektrocentrála s křovinořezem a motorovou pilou.

Pouze jednou jsme přetahovali keňu přes strom. V několika případech jsme totiž před spadlým stromem úplně přibrzdili, já si nejprve lehl na dno lodi, Max ji posunul, já složitě narovnal své staré tělo, aby posléze to samé učinil zadák. Někdy to byly opravdu artistické výkony. Podle vyšlapané stezky okolo řeky jsme byli asi jediní, co něco takového podnikali. Dost často jsem si v takové situaci vzpomněl na známou scénu z filmu Svatební cesta do Jiljí s Josefem Abrhámem a Libuší Šafránkovou.

Ploučnice se během své pouti několikrát rozděluje. Alespoň podle mapy. My jsme nic takového nezjistili. Tak nevím kudy jsme se plavili. Naivně si myslím, že jsme vždy poznali bez problémů proudnici. Je pravda, že občas při pohledu na hladinu si říkám, zda řeka teče odněkud nebo někam. Většinou se prostě prodíráme křovím směrem, kde tušíme hlavní koryto řeky.

Prohlížíme si zátoku, která pokračuje někam do dáli. Teoreticky by se mohlo jednat o jedno ze zmíněných rozdělení toku řeky. Patrně. Raději to nezkoušíme.

Někdo by mohl říct, že je to dlouhé, ale my si to neskutečně užíváme. Jednoznačně se shodujeme, že se jedná o výjimečnou vodáckou záležitost. Čas tudíž ani nesledujeme, když připlouváme k vesnici Brenná.

Před sebou máme nějakou zajímavou šlajsnu, vlastně otvor v kamenné zdi a následné peřejky. Tentokrát se rozhodujeme vystoupit. Já se procházím po okolí a fotografuji. Prohlížím si, co nás čeká. Laicky řečeno, kudy do ní? Vše záleží na stavu vody. Levičák nebo pravičák?

Zatímco mě na pravé straně řeky zaujal jeden kouzelný domeček, Max pilně vyřizuje neodkladné telefonáty, převážně s mafiány. Ale takový je život. Každý neskončíme v nebi. Já doufám, že po splutí této šlajsny ještě neodejdeme do pekla ani nebíčka. Přeci jenom jsme vysíleni žízní, celý den bez točeného piva, to je opravdu pro silné povahy.

Nakonec volíme splutí při pravé strany. Příjemné zahoupání a v mém případě vlnkami opláchnutí. Avšak je teplo, a tudíž takové detaily neřeším. Stejně jako občasné ostříknutí vodou od zadáka. Ani se o tom nezmiňuji, zasloužil bych si určitě napomenutí pádlem. Jako háček propadám na plné čáře. Na Ploučnici je tato funkce zbytečná. Tady neví osádka lodi minuty ani vteřiny.

Zvláště pro sportovce platí varování o nedostatečném pitném režimu, protože například při náročné fyzické činnosti v teplém prostředí se ztráty potu mohou vyšplhat až do několika litrů, a je potřeba je nahradit. Je však třeba si uvědomit, že nelze takové ztráty potu nahrazovat čistou vodou. To může být pro člověka nebezpečné.

Po jednom kilometru vidíme zajímavý most pro pěší, který jsem ale nevyfotografoval. Je to taková lidová tvořivost z lešenářských trubek, avšak patrně slouží již delší dobu, protože je zanesen v mapách. Tudíž nic, nad čím by se musel člověk pozastavovat. Zato paměť lidská mého parťáka je věc úžasná. Max se ráno podíval do mapy a od té doby občas vysloví jeden a ten samý zeměpisný název, „Žizníkov“. A nyní se mu to splnilo. Před mostem nás však ještě čeká menší stupeň, za kterým hned vystupujeme.

Civilizace nás vítá v půl páté. Tábořiště, ale především již celkem moderní restaurace. Dáváme si polévku, tlačenku a pivo.

Okolo šesté sedáme opět do lodi. Následují další zatáčky, které nás přivádějí k městu Česká Lípa. Blíží se večer a já mám informaci, že po proplutí městem bychom měli objevit zajímavý areál. Ploučnice však nevolí cestu středem města, tudíž ani přesně netušíme, kde se nacházíme. Dvakrát tedy zastavujeme, abychom situaci vyhodnotili podle mapových podkladů.

Ve městě proplouváme bez problémů jez a několik stupňů, až konečně nacházíme to správné místo. Opouštíme Ploučnici a vydáváme se proti proudu Robečského potoka. Chvílemi to vypadá, že se blíží konečná, ale nakonec vylézáme z lodi asi po jednom kilometru plavby u mostu (ulice Litoměřická). Za dnešní den máme v pádlech 34,5 kilometrů.

Bereme si věci a jdeme do nedalekého volnočasového areálu u koupaliště Dubice, někdejší pískovny. Pršet by dnes v noci nemělo, tudíž jsme spokojeni s výběrem místa na spaní. Na travičce se hajá dobře. Občerstvení má ještě také otevřeno.

Poté, co obsluha odchází, zůstávají tam znalci místního prostředí, od kterých se dozvídáme spoustu důležitých a zajímavých věcí.

Náročný den to byl, zmožené tělo vodákovo ulehá nezvykle brzy, již před jedenáctou hodinou. Noc je klidná, až na příjezd zásahové jednotky, která mě budí a ptá se, co tam děláme. Naštěstí nebylo těžké vysvětlit sekuriťákům, že když ležíme ve spacáku a máme zavřené oči, tak spíme.

*

Úterní ráno nás po sedmé hodině vítá mlžným oparem. Je tady nádherný klid a pohoda.

Brzké sluneční paprsky dodávají ránu zlatavý nádech. Od vody se plazí mlha a olizuje trávu i keře, ale s mým parťákem to nic nedělá.

Max zastává teorii, že člověk má vstávat až tehdy, když se sám probudí. Ale i v takovém případě se vždy ještě jednou pokusí usnout, pro případ, že by se probudil omylem. Teprve když se opětovný pokus ukáže lichým, je rozhodnuto.

V klidu balíme věci a před devátou hodinou odplouváme. Nejprve opět po vodách Robečského potoka, tentokrát po proudu. Ze břehu nás s údivem pozoruje rybář. Patrně zase tak často nesplouvají vodáci tento veletok. I když proč ne? V některých místech je tento potůček širší, než se nám včerejšího dne představila Ploučnice.

Dnes už se ale řeka začíná rozšiřovat, naštěstí pomalu. Pořád má dost meandrů a překvapení. Civilizace však nakonec přichází v podobě nesjízdného jezu u malé vodní elektrárny Stružnice. Je zde také slalomová trať, ale co chybí, je voda. Dlouhé přenášení nás nemine.

Na březích přibývá domečků a chat. Z pravé strany připlouvá obec Stružnice, za kterou následuje na opačném břehu Jezvé. Tady nás čeká zajímavý probořený jez. Chvíli se projíždíme nad jeho hranou a hledáme nejlepší místo. Nakonec jsme si vybrali a více než dobře. Užší místo mezi porostem je sjízdné, a tak pokračujeme bez vystupování.

V půl jedenácté nás voda přináší do Horní Police, obce i poutního místa. Pro nás je to však především částečně konečná plavby. Max totiž odchází na vlak, aby dojel pro auto, které jsme zanechali ve Stráži pod Ralskem.

Já chvíli uvažuji o návštěvě místního kostela, ale nakonec sedám zpět do lodi a pokračuji v plavbě po Ploučnici. Je to už ale nějaká dřina. Vlnky abych lupou hledal v tom oleji.

Celkem logicky tedy přichází brzy jez. Je rozvalený a zarostlý. Různě kolem něho jezdím a nemohu se rozhodnout. Chtělo by se mi jet, ale je málo vody a moc kamenů. Nakonec tedy přenáším loď skrz kopřivový ráj. Užívám si.

Následuje Žandov, kde přemýšlím i já o konečné, ale času mám pořád dost, tak pokračuji v pádlování po oleji. A vzpomínám na včerejší den. To byla úplně jiná řeka.

Z rozjímání mě vyruší stavební ruch na mostě, který opravují a především nesjízdný jez před ním. Je rozhodnuto. Starý Šachov je v pravé poledne definitivní konečná plavby.

Nyní už jenom vyřešit takový detail, kudy ven z vody. A jak dotáhnu loď někam k silnici. Cedule sice ukazují, že se vystupuje na levé straně, ale tam je neprostupné roští. Tak volím stranu opačnou. Uklízím keňu, přebaluji věci a povídám si s lidmi o Ploučnici. Snad v budoucnu její kouzlo nezničí lidská hloupost.

Ploučnice je křišťálem, který přebývá mezi drahokamy českých řek. A přitom ještě nedávno pro mě pojem zcela neznámý. Ale nyní mám jasno v tom, že se jedná o nejhezčí řeku u nás. Romantická a v některých místech civilizací nedotčená Ploučnice plná neskutečných meandrů, které se mnohdy obrací i přes 180°, úžasná džungle, spadlé kmeny stromů, skoro neprostupné křoví, a především záludně nachystané lahůdky, o kterých se dozvídá vodák až v okamžiku, kdy přijdou.

Svůj širák odhazuji v dál a loučím se s Ploučnicí, kde jsme prožili krásných 48 hodin a upluli po ní 65,2 kilometru, a navíc dva kilometry po Robečském potoce. Kdo mi nevěří a myslí si, že můj článek blafuje, ať tam běží a po Ploučnici pluje.

*

Max přijíždí posléze, a společně pokračujeme do Nového Boru na exkurzi, která se nekoná, na ledovou kávu, která je výborná a na závěrečnou cestu do Ústí nad Labem neplánovanou zkratkou přes Liberec.

*

Poznámka pod čarou: Veškerá ta piva na fotografiích vznikla digitální úpravou, jelikož je mi jasné, že alkohol na loď nepatří.  

*

*

Letošní Ploučnice je již pátá radost v pořadí, kterou jsme si udělali v novodobé historii našich plaveb:

- letos na jaře to byla Vltava: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=751926

- minulý rok jsme navštívili řeku Radbuzu: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=725259

- předloni měla to štěstí nás přivítat Berounka: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=677995

- vše jsme začali v roce 2017 na řece Bílině: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=618005