Cesta do Norska I (2022 - Oslo, Trondheim, Atlantic Ocean Road, Molde, Alesund)

Nezapomenutelná cesta? Samozřejmě ano! Kdyby nebyla, tak by nemělo smysl tam jezdit. Zapomínat můžeme doma. Pokusím se vám tedy vylíčit naše zážitky tak přesně a pravdivě, jak si to krásná norská krajina zasluhuje.

*

Bylo – nebylo. Jednoho srpnového dne jsme navštívili Norsko. Takto ale ta naše norská pohádka nezačala.

„Rodičové, jdu studovat do Trondheimu. Co tomu říkáte?“

„Ah, eh, oh. Cože? Trondheim? Kde to je?“

Sice jsme to tehdy ještě netušili, ale o naší cestě na sever Norska bylo rozhodnuto.

Z Karlových Varů do Norska to není, co by kamenem dohodil. Tudíž sedáme do auta a jedeme k baltskému moři. Při cestě po německých dálnicích vzpomínám na naši „dé jedničku“. Dlouhé uzavírky střídá snížení rychlosti, doplňují ho kolony aut a drze se předjíždějící kamiony. Ale dobrá věc se podařila a my v přístavním městě Kiel vyhlížíme trajekt Color Line.

Hodinu a půl čekáme, popojíždíme a snažíme se pochopit jejich systém naloďování, ale to se nám nedaří.

Nakonec se i pro naše auto nachází místečko v podpalubí a my jdeme vyhledat …. Chtěl jsem napsat pokoj, ale zkušená mořeplavkyně Pavlínka mě upozornila, že se říká „kajuta“.

Ve dvě hodiny odrážíme od břehu, vyplouváme na klidné moře, pomalu se loučíme s Německou republikou a vyhlížíme Dánské království. Na cestě nás doprovází příjemné počasí a usměvavé sluníčko.

Na palubě trajektu i v podpalubí bumbáme, papáme, rozhlížíme se, chytáme bronz, a nakonec i spíme. To vše celkem 20 hodin. Taková dálka to je do Osla.

Moje ženuška občas říká, že mám svatozář. Asi něco na tom bude.

Kapitán lodi je zkušený mořský vlk. Podařilo se mu bez problémů podeplout most přes Velký Belt, který spojuje dánská města Korsor a Nyborg a současně i dva ostrovy Dánska – Sjalland a Fyn.

Most dlouhý 18 km s rozpětím hlavního pole 1624 metrů by měl být svými parametry třetí nejdelší visutý most na světě. Současně je s výškou pilířů 254 metrů nejvyšším mostem Dánska.

Ne všichni na lodi věřili, že se to podaří.

Také při pozorování krásného západu slunce nejsme na palubě sami.

Ve dvaadvacátém roce třetího tisíciletí, v osmém měsíci, ve dvanáctém dni, o deváté hodině dopolední, spatřili jsme pobřeží Norska. Nejprve ho pozorujeme z trajektu a teprve o dvě hodiny později vjíždíme na norskou zem.

První kroky jsme udělali ještě o něco později, při naší první zastávce na okraji známého olympijského města Lillehammer, u nejsevernějšího cípu jezera Mjosa.

V Lillehammeru samozřejmě vyhlížíme skokanské můstky, ale město nám místo nich naservírovalo zajímavý bleší trh. Procházku okolo stánků nemůžeme odmítnou. S kávičkou v ruce zkoumáme poklady, které tady nabízejí.

Silnice E6 je evropská silnice 1.třídy vedoucí z jihozápadního Švédska a pokračující přes Norsko. Celková trasa měří 3140 kilometrů. My jsme si ji zvolili pro cestu z Osla do Trondheimu. Čekalo nás tedy 550 kilometrů. Při výjezdu z hlavního města Norska jsem se dobře naladil. Průtah městem se mění na dálnici a dopravní značka mí říká, že mohu zvolit pro Norsko nezvykle příjemnou rychlost 110 km/hodinu. A tudíž se mi začaly v hlavě líhnout myšlenky, co budeme dělat v Trondheimu tak brzy. Jak záhy zjišťuji, trochu naivní byla moje představa.

Občas se na dálnici na chvíli objeví rychlostní omezení, ale nejedná se o velké zdržení. Drobné rozčarování přichází u městečka Moelv, kde dálnice najednou končí. Pochopil jsem, že je potřeba překonat větší vodní plochu a dálniční most by byl náročný, ale ani posléze mi není dovoleno šlápnou trochu více na plynový pedál. Postupně si začínám zvykat, že pojedu nejvýše 80 kilometrů za hodinu. Avšak i tato rychlost je pouze vytouženým přáním. Velice často se na tachometru střídá padesátka s šedesátkou.

Nedlouho poté přichází další lahůdka. Silnice se za městem Dombas začíná šplhat do kopce a my brzy před sebou vidíme zasněžené kopečky. Mám si pořídit zimní pneumatiky a sněžné řetězy? Nebo co? Naštěstí se brzy silnice umravňuje a norská příroda se nám v celé své kráse ukazuje. Nespěcháme, občas zastavujeme, kocháme se a fotografujeme. Nakonec se ale pomalu a jistě blížíme k Trondheimu. Cesta klesá a na závěr nás dokonce čeká krátký úsek dálnice s neskutečnou rychlostí 110 km/hod.

Cesta z Osla do Trondheimu trvala skoro osm hodin a já jsem při ní pozoroval chování norských řidičů. Většina z nich opravdu jede vzorově a rychlost dodržuje. Najdou se sice také ti, co „frčí“ o deset, maximálně o dvacet kilometrů více, ale nikoho jsem během této cesty nespatřil jet bezohledně, ani na zmíněném úseku dálnice. Obdobně jsem nezaznamenal nebezpečné předjíždění, na které je bohužel člověk od nás zvyklý. Radarů mají v Norsku hodně, na některé upozorňují cedule, jiné jsou překvapením. Zda se skutečně platí i za překročení rychlosti o jeden kilometr, poznám podle toho, kolik mě přijde pokut. Ono je těžké pořád koukat na tachometr, když je kolem tak krásná příroda.

Tak jsme na konci světa. Asi úplně ne, ale před několika stoletími byl Trondheim nejsevernějším obchodním městem v Evropě. Dnes je však starobylý Trondheim, třetí největší město Norska, nejenom historickým, náboženským a technologickým městem Norského království, ale především městem univerzitním. Necelým 200 tisíc stálých obyvatelů Trondheimu doplňuje víc než 25 tisíc studentů. A ode dneška ještě jeden navíc.

Do tohoto studentského doupěte budeme nějaký ten pátek (možná i nějaký ten rok) telefonovat, psát a snad ho také ještě někdy poctíme svou návštěvou.

Také my chceme následující dva dny někde složit hlavu. Kdo jiný, než Booking by nám měl poradil. Zpočátku je to pro nás šok, když stojíme před vchodovými dveřmi a nemůžeme se dovolat majiteli bytu. Posléze přijíždí jakýsi človíček a odvádí nás do neuklizeného bytečku. Ale vše jsme nakonec zvládli. Nechceme si nechat zkazit náš první večer v Trondheimu.

*

Sobotní ráno je lehce zamračené, ale naštěstí se déšť a zima toulají v jiných částech Norska. Svou ženušku nechám spinkat v ložnici, autíčko odpočívat na parkovišti a jdu jako obvykle nakoupit něco k snídani. Je pravda, že můj rozhovor s prodavačkou v norštině není úplně ideální. Ale vše potřebné jsem sehnal. Po snídani jedeme opět do studentského městečka Steinan, kde vyzvedáváme také spolubydlící z New Yorku, která uvítala, že může s námi nakupovat hodně potřebné i méně důležité věcí.

V centru Trondheimu si nejsem jistý systémem parkování. Zůstávám tedy raději u auta, a přitom si fotografuji zajímavé domečky. Dřevěné stavby v centru města se mi totiž líbí, a to jsem prošel jenom několik ulic.

Trondheim, dříve Nidaros (ale to já nepamatuji) leží u 130 km dlouhého fjordu, který nese jeho jméno, Trondheimsfjorden. Ve městě ústí do moře meandrující řeka Nidelva. Samá voda, kam se člověk podívá.

Od řeky jsou krásné pohledy na město. Ale já jsem usoudil, že ještě lepší by mohly být z mořské hladiny. Voda v Norském moři je sice trošičku studená, ale na 63. rovnoběžce severní šířky jsem se ještě nekoupal a nějaký ten pátek se patrně severněji koupat nebudu.

Pro kolemjdoucí překvapení, pro mě zážitek hluboký jako moře. I když si pokaždé říkám, proč tam lezu, když je to tak studené.

Na mé koupání dohlížel nějaký pan Peter Lie, ale zatím mi není úplně jasné, proč mu právě tady postavili pomník. Mělo to souviset se záchranou 34 lidí, ale já u toho nebyl, tak mi ještě nějaké souvislosti unikají.

Vzhledem k tomu, že se začal ozývat hlad, uvítali jsme nabídku zdejší restaurace Ladekaia. Pochutnali jsme si, krevety byly výborné.

Následuje ještě jeden nákup a poté dovážíme všechny pořízené věci zpět do studentského domečku a samozřejmě přikládáme ruku k dílu při stěhování a zařizování.

*

Nedělní ráno je o poznání sluníčkovatější. Jdu na procházku, při které zajišťuji podklady pro případnou kontrolu výhybek a kolejí na nedalekém nádraží Heimdal.

Po dobré snídani a balení věcí opouštíme byteček v podstatně lepším stavu, než nám byl předán. Jedeme se na chvíli podívat do centra města, kde zastavujeme kousek od Bakke bru. Tento most i břehy řeky Nidelva nám nabízejí krásné pohledy na kouzelné domečky.

V kavárně si kupujeme něco na zub a kávičku k tomu. Zajímavé centrum Trondheimu by si žádalo podstatně delší návštěvu, ale my věříme, že se to někdy podaří. Po příjezdu do studentského městečka vyndáváme z auta kompletně všechny věci, které bude následně Pavlínka hlídat. Já s Alex pokračujeme do jiné studentské oblasti, kde je možnost si vybrat zadarmo nábytek a vybavení. Zajímavá nabídka pro studenty.

Suzuki Vitara se mění v nákladní vůz, ale zvládli jsme to. Po návratu dovezené věci stěhujeme dovnitř a naše drobnosti opět do auta.

Nezbytná fotografie, loučení a odjezd. Je hodně hodin a my máme naplánovaný výlet.

Kousek za Trondheimem vjíždíme krásné norské přírody. Nelze si nevšimnout rozlehlosti a vzdálenosti mezi obydlenými místy.

Po 150 kilometrech zastavujeme u jednoho z mnoha fjordů, jejichž objíždění je většinou hodně složité, někdy i nemožné. Proto zde kromě turistů převážejí především místní lidi a jejich automobily na trajektech.

Naše seznámení s touto dopravou se koná na trase Halsa Fergekai - Kanesstraum fergekai. Jsme mile překvapeni, jak jim to tady dokonalo funguje. Vykládka přijíždějících automobilů, nakládka těch čekajících, do toho pěší a cyklisté, vše jde jak po másle.

Pokračujeme až před začátek slavné Atlantic Ocean Road. Nejsme sami, kdo se tady prochází, rozhlíží a fotografuje. Je se totiž na co dívat.

Dvouproudová silnice spojující malé ostrůvky v moři s pevninou je úžasnou architektonickou stavbou a její průjezd je velkým zážitkem, za který se kupodivu ani neplatí.

Silnice je jednou z nejkrásnějších a zároveň nejnebezpečnějších silnic na světě. Pokud má člověk štěstí a projíždí tudy za jasného počasí, může se kochat dechberoucími výhledem na vlastní stavbu i severní Atlantický oceán. O něco složitější to může být při silném větru, kdy vysoké vlny z oceánu dopadají až na silnici a ohrožují projíždějící automobily.

Na osm kilometrů dlouhém úseku je mnoho krásných míst, ale patrně nejznámější částí silnice je most Storseisundet Bridge přezdívaný "opilý most", který dostal své pojmenování díky nezvyklému zakřivení a tvaru. Je sice dlouhý pouze 260 metrů, ale délka není to, co ho proslavilo.

Silnice tady stoupá v ostrém oblouku skoro až do oblak a vypadá to, že cesta pro řidiče končí. Ale ona je pouze ve výšce 23 metrů nad hladinou, aby posléze naopak začala klesat skoro až do mořských vln.

Zmíněný úsek je součástí 126 kilometrů dlouhé silnice County Road 64, která vede ze souostroví Eide do města Averoy. Kolikrát zastavujeme na těch osmi kilometrech raději ani nepočítáme. Z každého místa jsou pohledy opravdu zajímavé.

Čas však běží, tudíž musíme pokračovat. Do našeho dnešního cíle je to necelých padesát kilometrů.

Dřevěné domky rozeseté po krajině. Červená barva dominuje. Možná se i líbila, ale patrně byla kdysi její výroba nejlevnější a nejdostupnější. Četl jsem kdesi, že si majitelé domků obstarali odpad z měděných dolů, rybí olej a receptura byla na světě. Když se barva správně namíchala, tak chránila fasádní dřevo před drsnými povětrnostními podmínkami. Ještě se na to budu muset někde zeptat. Jisté je však, že z každého domečku i městského obydlí je to do přírody, co by rybím ocasem dohodil. Soužití s přírodou je v Norsku na prvním místě.

V Molde, správním městě norského kraje More og Romsdal jsme na doporučení Bookingu zvolily Hotell Molde. Jsme na severním břehu Moldefjorden, tedy u moře a máme hlad. Není, co řešit, dáme si rybu.

Po přibližně hodinové procházce po nábřeží i v uličkách města měníme názor. Dáme si cokoliv, jenom abychom neumřeli hlady. Osmá hodina odbila a restaurace tady zavírají o něco dříve než u nás. Nakonec jsme si ale pochutnali. Thajská kuchyně v Norsku také není špatná. A když k tomu moje ženuška donesla thajské pivo, tak ten česko-norský večer neměl chybu.

Když se moje žena nedívá, tak od stolu pozoruji jednu Dívku s růžemi. Na můj vkus je ale trochu moc kamenná. Fontána se sochou, jeden ze symbolů města, byla vytvořena v roce 1971 a představuje dívku držící kytici ušlechtilých květin. Kde je utrhla se tam nepíše, ale v Molde překvapivě vzhledem ke klimatu rostou růže. A není jich tady málo.

Stmívá a ochlazuje se, klidné městečko se pomalu a jistě ukládá ke spánku. Volíme to samé. Je sice půlka srpna, ale tady to vypadá, že sezóna skončila. Úplně mi to není jasné, proč mají skoro všude zavřeno, ale třeba se to někdy dozvíme.

*

Při pondělním ránu jdu opět nakoupit něco k snídani, což se mi daří. V norských obchodech se již začínám orientovat. Podstatně horší je má komunikace s parkovacím automatem. Přes noc tady bylo stání zadarmo, ale od osmi potřebuji zaplatit na dvě hodiny. Četl jsem, že kontrolu v celé zemi zadaly úřady soukromé firmě a ta se tomu věnuje dokonale. Tudíž nechci nic riskovat. Na displeji volím angličtinu, ale automat si se mnou dále dopisuje norsky. Nakonec se mi to nějak daří a platím. Doklad jsem však žádný neobdržel. Měl přijít na telefon, ale někde se patrně zdržel.

Po snídani se jdu ještě na chvíli projít. Prohlížím si náměstíčko s městským úřadem, bílou katedrálu Molde či kulturní středisko, z jehož střechy jsou zajímavé pohledy. Především mě zaujal přijíždějící trajekt, který převyšuje nízkopodlažní architekturu města. Připadá mi to maličko šílené.

V půl desáté balíme věci a odjíždíme do kopečka nad město, kde se nachází Vyhlídka Varden. Místo klidu, který tady očekáváme při pondělním dopoledni, potkáváme kromě automobilů také několik autobusů, taxi a pěších turistů.

Není se, co divit. Rozhledy na město, hory i fjordy z nadmořské výšky 404 metrů jsou úžasné.

Před námi je typický obrázek z Norska. Fantastické fjordy se zařezávají stovky kilometrů hluboko do vnitrozemí. Z jejich břehů se zdvihají strmé hory do mnohasetmetrové výšky. I v srpnu jsou některé vršky hor zasněžené. Asi jim to nestojí ani za to, aby se na léto zbavovaly sněhové peřiny.

Návštěvu vyhlídky jsme chtěli spojit s dopolední kávou. Restaurace však byla v době naší návštěvy uzavřená, i když to vypadalo, že funguje. Počet návštěvníků na vyhlídce by patrně každého majitele takového zařízení přiměl otevřít. Majitel restaurací Vardestua, který byl přítomen, patrně nestojí o útratu a hosty, jejichž počtem je zaskočen a raději odjíždí.

Příjezd k vyhlídce je povolený a bez problémů. Nahoře se nachází menší parkoviště, ze kterého jsme si odvezli nechtěný suvenýr.

Odjíždíme dolů povolenou rychlostí 30 km/hod., tudíž slyšíme divné cvakání. Zpočátku chci dát nahlas rádio, aby mě to nerušilo, ale posléze raději zastavuji. Nebylo těžké objevit jeden velký šroub s podložkou, který byl zapíchnutý v předním kole. Tlak však je stále dobrý, tak pokračujeme dolů k přístavu.

Tady mi do hlavy zabloudila vzpomínka, že jsem se zakoupením automobilu uzavřel pojistku. Mám tedy celkem jasno, co si počít. Nejenom z reklam, ale i z přílohy pojistné smlouvy je mi jasné, že mě ČPP nenechá ve štichu. Volám na asistenční linku společnosti Global Assistence, kde mi ochotný člověk sděluje, že vše zařídí. Jsem spokojen. Když uplynula jedna hodina už nejsem tolik spokojen. Volám znovu a vysvětluji, že nejsem někde v norské divočině, ale ve městě s 25 tisíci obyvateli, a tudíž by tady mohl být nějaký servis, kam bych dojel za účelem opravy pneumatiky. Stále ochotným pánem je mi sděleno, že dělají, co mohou, ale norský partner to prý stále řeší. Po další půlhodině mi bylo sděleno, že někdo přijede, ale z velké dálky a jenom za příjezd si naúčtují 305 eur. Plus oprava samozřejmě. To jsem pochopitelně odmítl a požádal o domluvení termínu v autoservise například ve městě Alesund, kam máme naplánovanou cestu.

Chvíli na to se již plavíme přes Moldefjorden do něstečka Vestnes.

Pneumatika je statečná a drží. Patrně si vychutnává plavbu na trajektu jako my. Opět všechno funguje na sto procent. Výborná věc je tato jejich doprava.

Do města Alesund to máme něco přes padesát kilometrů, ale v půli cesty musíme udělat přestávku. Ztratili jsme šroub, a tudíž také vzduch v pneumatice. Díky technicko-logistické podpoře mé šikovné ženušky zvládám výměnu kola skoro ve stejném čase jako to dělají u formule jedna.

Mezitím mi přišla zpráva s adresou servisu, kam přijíždíme v půl třetí. Lidé jsou zde ochotní, ale mluví pouze norsky, což není můj šálek kávy. Pneumatika je sice opravena za čtvrt hodiny, ale vše musím zaplatit, žádná úhrada z pojistky se nekoná. Jak se po návratu dozvídám, nemám na nic nárok. Pojišťovna nehradí práci v servise, ale na místě nehody (události). Způsob, který jsem zvolil mě stál 1.246 Kč a dvě hodiny zbytečně ztraceného času při telefonování a čekání. Nabízená nezištná pomoc ze strany asistenční služby by mě přišla po odpočtu spoluúčasti na podstatně více. Plus mnoho ztraceného času. Dobře to mají vymyšlené. Změnit nebo nezměnit pojišťovnu, to je to oč tu běží.

Nu což, nebudeme si kazit dovolenou. Čas máme dobrý, tak jedeme nad město, kde se nachází na vrchu Aksla, vysokém 189 metrů, pěkná vyhlídka na celé město a okolní ostrovy. Vyhlídkové místo je dosažitelné buď po silnici nebo schodištěm se 418 schody. My jsme zvolili tu první možnost, tudíž počet schůdků nemohu potvrdit.

Ženuška se prochází, rozhlíží a fotografuje. Já jsem objevil rovné parkoviště, kde přehazuji rezervu za opravenou pneumatiku. Předmětem našich úvah je také restaurace, kde mají opět zavřeno. Nechápeme, ale třeba jednou pochopíme.

Poté odjíždíme dolů do hotelu, kde máme zajištěný nocleh. Počasí je krásné, proto se na pokoji moc nezdržujeme a jdeme na procházku.

Benátky severu? Říkal to strejda Google, tudíž tomu věřím. Něco na tom asi bude. Umístění města na několika menších ostrovech navzájem spojených mosty nemá chybu. Alesund s necelými 50 tisíci obyvateli je město s mimořádnou obchodní rybářskou tradicí i současností. Lodiček tady vidíme hodně, a tak bych i věřil, že se jedná o největším rybářský přístav Norska, odkud se vyváží velké množství solených a sušených ryb.

Voda, lodě, rybáři a naše chuť na nějakou tu dobrou rybičku k večeři. Chodíme, ptáme se, koukáme, a nakonec jsme rádi za pizzu. Jediná rybí restaurace má zavřeno a v ostatních podnicích buď přestávají vařit okolo šesté hodiny nebo nabízejí všechno možné jenom ne ryby. Na nábřeží v občerstvení mají obalované rybička, ale naštěstí jsou tak solidní a přiznávají, že se jedná o mražený polotovar. Nechápeme, ale třeba jednou pochopíme. Přitom se všude píše , že základem norské kuchyně jsou ryby na všemožné způsoby.

Město je to ale krásné. Domečky a jejich odrazy ve vodě.

Alesund mě zaujal také i z jiného pohledu. Objevil jsem tady dvě hospůdky, které bych očekával spíše v Anglii. V jedné z nich, když jsem se rozhlížel asi jeden metr před dveřmi hospody, mě upozornili, že bych mohl dostat pokutu, jelikož se alkohol venku bumbat nesmí. Pouze na oficiálních zahrádkách.

A jak je to s tím alkoholem v Norsku?  Klasická prohibice tady samozřejmě není, přesto má konzumace alkoholu trochu nezvyklá pravidla. V obchodech mají úmyslně malou nabídku alkoholických nápojů, pouze piva a obdobné nápoje s nízkým obsah alkoholu. Víno a lihoviny se prodávají jen ve státních obchodech Vinmonopolet, kde ale kupodivu mají celkem dobrý výběr i za rozumné ceny. Naopak restaurace a bary mají dražší ceny alkoholických nápojů a také brzy zavírají. Proto tady lidé bumbají doma. Několikrát jsme viděli a slyšeli bujaré oslavy z nějakého okna či balkonu již v podvečerních hodinách.

*

Úterní ráno začínáme samozřejmě snídaní, po které jdu zaplatit parkování. Tentokrát si již rozumím s parkovacím automatem.

„Tak sbohem Benátky, my jedeme dál.“

Místo rozloučení se ale spouští ze zamračené oblohy déšť. Naštěstí si to brzy počasí rozmyslelo a my se opět můžeme kochat pohledy na úžasnou norskou krajinu. 

Všude nejezdí trajekty, někde postavili mosty. A že je jich v Norsku hodně.

Estetická harmonie, kopců, mraků a vody.

Ve vesnici Mandalen zastavujeme něco nakoupit. Opět studujeme ceny, které se návštěvníkům této země zdají vysoké. Místní to tak patrně nevidí, jelikož Norsko patří mezi nejlépe hodnocené země na světě z hlediska životních podmínek a kvality života obyvatel.

Ženuška zde koupila mimo jiné Brunost, karamelový sýr vyrobený z kozího mléka. Má poměrně zvláštní nasládlou chuť ai také se zajímavě lepí, ale určitě vyzkoušejte, až budete v Norsku.

Trollstigen, Trolí stezka nebo také Cesta Trollů. Podle ukazatelů pomalu přijíždíme k této nejslavnější norské silnici a s každým metrem vyhlížíme její nejzajímavější část, kterou tvoří famózní serpentiny v závěru údolí Isterdalen stoupající do nebes (možná o kousek níž).

Kdysi obchodní stezka, dnes silnice plná neustále zastavujících aut a karavanů, které doplňují autobusy. Ale těch lidiček zase až tolik není a nám se tady líbí.

Cesta šplhá po svahu skalního masívu téměř od hladiny moře až do sedla ve výšky okolo 800 metrů. Několikrát zastavujeme a vpíjíme to lačnýma očima do sebe.

Famózní jsou především pověstné vlnící se zatáčky se sklonem okolo deseti procent. A když se tam člověk potká s autobusem, tak je ten zážitek ještě úžasnější. Skála na jedné straně, rokle na druhé. Nic pro slabší povahy.

Z parkoviště na vrcholu vede cesta na vyhlídkovou plošinu, ze které je vidět Trollstigen a 180 metrů vysoký vodopád Stigfossen. Jedinečnou krásou však vyniká i okolní příroda. Po několika pěšinách je možné se vydat na její průzkum a pozorovat při tom zasněžené vrcholky, z nichž mnohé přesahují výšku 1000 metrů nad mořem.

Trollstigen, silnice pojmenovaná podle norských trollů, skřítků, byla otevřena 31. července 1936 králem Haakonem VII. V červnu roku 2012 jí byl přiřazen titul „národní turistická trasa“. V tomtéž roce byla dokončena výstavba hlavních turistických zařízení včetně občerstvení, obchůdků a vyhlídek.

V zimních měsících je komunikace uzavřena. Není se co divit, ostatně, kdo by tady jezdil.

Když jsme se vynadívali, tak pokračujeme do ovečkového kraje.

Pod kopci se rýsují louky, lesy, pole i domečky. Prostě krajina, o kterou se lidí odjakživa starali s náležitou péčí.

Úžasné trollí domečky. To se musí zastavit.

Plánujeme nějakou zastávku na jídlo, tak přenecháváme naši svačinu ovečkám.

Jelikož nás brzy čeká opět trajekt, je jasné, že se zase musíme dostat dolů k mořské hladině. Nejprve ale pořád mírně stoupáme až do sedla v nadmořské výšce 866 metrů. Následné klesání sice není tak dramatické, ale i tentokrát moje ženuška několikrát vykřikla své oblíbené „fuj“.

Linge – Eisdal. Opět bezchybně fungující trajekt. Rychle, pohodově a s úsměvem. Nic pro ně není problém.

V městečku Eisdal nezastavujeme, jelikož máme před sebou ještě kus cesty. Nejprve opět stoupání do kopce a za chvíli bychom měli spatřit něco zajímavého.

Kdysi pár domků a rybářský přístav. Pak byl ale Geiranger, 15 km dlouhý ledovcový fjord, zařazen na seznam světového dědictví UNESCO. Proč právě vybrali tento v zemi fjordů, nevím. Ale nejezděte tam v sezóně. Samotářům vstup zakázán po celý rok.

My nejprve zastavujeme u dvou vyhlídek, přičemž u té druhé přemlouváme mlhu, aby na chvíli odešla.

Následuje „fuj“ sjezd dolů do vesničky Geiranger, kde jsme chtěli původně zastavit. Ale vítají nás tady davy šílených turistů, kteří se hrnou dolů jako proudy vody po přívalových deštích. Kromě lidí to tady okupují desítky troubících autobusů, jeden obří trajekt, neskutečný hluk a rámus. Rozhodně to není nádhera, jak se někde píše, ale peklo. Nemusíme mít všechno. Snažíme se Geiranger, co nejrychleji opustit.

Snažím se své ženě vysvětlit, že jediná možná cesta, jak odtud ven, je opět „fuj“ serpentinami, tentokrát do kopce. Nevím, zda mě vnímá, jelikož potkáváme v zatáčce autobus.

Ale vše dobře dopadlo a kde se vzala, tu se vzala, objevila se před námi zajímavá náhorní planina, překrásná a tichá norská krajina. Zanedlouho míjíme kamenný ukazatel nadmořské výšky. Překračujeme nebo spíše přejíždíme hranici 1000 metrů.

Šumějící potůček vysílá nepřebernou kaskádu zvuků. Já se brzy přidávám. Ta voda je totiž opět nějaká studená.

Norské vodopadání. Zdejší příroda neustále čaruje. Šikovně ukrývá a ve správný čas odhaluje neskutečné přírodní poklady a úžasné krásy. Například v podobě vodopádů a kaskád na svých řekách či potocích. Vedle těch známých, slavných a nejnavštěvovanějších, jsou tady i menší, klidnější, ale často kouzelnější. Nevím, zda někdo zmapoval a spočítal, kolik vodopádů mají v této zemi.

Občas se kupodivu silnice uklidní a nešplhá nahoru, ani nepadá dolů. Ale rovinu jako u Kolína, tu jsme v Norsku nespatřili. Neustále před sebou vidíme brdky, návrší, hrbky, pahorky, větší vrchy, vyšší kopce i opravdové hory.

Do Lunde Turiststasjon, kde máme domluvené ubytování, přijíždíme v půl osmé. Chvíli na to začíná mrholit, ale my se i přesto jdeme podívat na divokou řeku, modrobílý ledovec i mořský fjord na opačné straně.

*

*

Pokračování:https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=791724