Švarcvaldky nebo Schwarzwaldklinik (Německo)

Švarcvaldky, proslulé kukačkové hodiny, pamatují 17. století. Populární nekonečný seriál Schwarzwaldklinik se vysílal v osmdesátých letech. Příroda, za kterou jsme se do Schwarzwaldu vydali, je podstatně starší, ale pořád úžasná.

Schwarzwald je zalesněné pohoří v jihozápadním Německu, ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko. Západní svahy spadají prudce k řece Rýn, kdežto východní jsou naopak pozvolné. Hlavní hřeben, souběžný s údolím Rýna svou orientací ze severu na jih tvoří bariéru pro fronty přicházející od západu. Proto jsou zde  registrovány jedny z nejvyšších srážek v celém Německu. Nám však na začátku září dělalo společnost úžasné letní počasí.

Přímo v srdci Schwarzwaldu je domov rodinného pivovaru Alpirsbacher Klosterbräu. My jsme sice město Alpirsbach nenavštívili, ale jejich pivečko ochutnáváme v lázních Bad Wildbad v restauraci Alte Linde.

Malebné léčebné lázně Bad Wildbad se nacházejí v nadmořské výšce 420 metrů, v romantickém údolí řeky Enz.

Franta překvapivě prověřuje možnost ubytování v luxusním wellness hotelu, který je propojen se slavnými lázněmi Palais Thermal.

Já mezitím uvažuji o výletu na nedaleký kopec Sommerberg, ale vypadá to, že tato lanovka z roku 1908 dneska už asi nepojede.

Zajímavý pomník, který je věnován lázeňským hostům městečka Wildbad.

Pro další poznávání tekutých pokladů Schwarzwaldu volíme zdejší promenádu. Je to zajímavé posezení, jelikož mezi stoly a restaurací jezdí kromě automobilů také městská dráha.  

Tentokrát ale ochutnáváme chutný mok ze švábského pivovaru Dincelacker.

Tak nakonec to nebyl wellness hotel, ale spinkání na travičce bylo jako vždy luxusní.

*

Při sobotním ránu jedeme autem do horského sedla Schwarzmiss, které leží v nadmořské výšce 933 metrů na severovýchodním okraji rozsáhlé vrcholové plošiny kopce Hohloh. Zastavujeme na parkovišti, snídáme a poté se vydáváme na cyklovýlet.

Schwarzwald Panorama-Radweg, severojižně orientovaná cyklostezka, vede celým pohořím.  Celková délka činí 282 km, stezka začíná v Pforzheimu a končí ve Waldshut-Tiengenu. My ji samozřejmě nezvládneme za ty dva dny celou, ale občas na ni zavítáme.

Na severním konci plošiny stojí v nadmořské výšce 984 metrů rozhledna Hohlohturm (Kaiser Wilhelm Turm).

Věž císaře Viléma postavená roku 1897 nabízí po vyšlápnutí 162 schodů rozsáhlé panoramatické výhledy přes nížiny do dálky, možná až k hradbě Alp na jihu.

Nad sebou pozorujeme oblohu s několika obláčky a dole na zemi rozmanitost okolní přírody. Je to požitek pro zrak, sluch i mysl.

Schwarzwald nabízí rozmanité podoby přírodní krajiny, pozvolné kopce s hustým stromovým porostem, široká luční údolí, rozlehlé pastviny, kouzelná rašeliniště a náhorní vřesoviště, menší potůčky, širší řeky i křišťálově čistá ledovcová jezera.

Od rozhledny se vydáváme na okružní jízdu skrz zajímavou chráněnou oblast Kaltenbronn.

V její jihozápadní části si kromě krásné přírody prohlížíme také jezírko Kleiner Hohlohsee.

Následně přejíždíme přes silnici do severovýchodní části chráněné oblasti, kde se nachází Wildseemoor, největší vyvýšené vřesoviště ve Schwarzwaldu.

V centrální části si všímáme slatinných jezírek Wildsee a Hornsee.

Vyvýšené vřesoviště se vyvíjí asi 10.000 lety. Začátek si přesně nepamatuji.

Při cestě zpět zastavujeme na vyhlídce, ze které je vidět menší ledovcový kar, jedna ze zdejších připomínek poslední doby ledové.

Odpočíváme na houpačce a kocháme se výhledy do okolí.

V roce 2014 vznikl Nationalpark Schwarzwald, který je jedním ze šestnácti národních parků v Německu. Překvapivě se tento skládá ze dvou částí, které nejsou navzájem propojeny. My se touláme v té menší, severnější části národního parku.

Je krásně teplo, a tak při následující cestě autem hledáme nějaké místo ke koupání. Není to však vůbec jednoduché. Svahy okolo řek jsou zarostlé nebo špatně přístupné, a tak nakonec zastavujeme v městečku Obertal.

U krasového jezera Mummelsee je plno, jak se dalo čekat. I přesto zastavujeme na vrcholovém parkovišti.

Jsme v Německu, tak je potřeba ochutnat jejich „wurst“. V lese ho neseženeme, tak to musíme zkusit tam, kde jsou lidičky.

Chvíli to trvalo, než nám děti uvolnili místo.

Prodávají zde všechno možné i nemožné, prostě mnoho položek suvenýrské veteše, ale také slavné Švarcvaldky". Tradiční podomácku vyráběné dřevěné nástěnné kukačkové hodiny vyráběli již v 17. století, ale do světového povědomí se dostaly v období romantismu počátkem 19. století.

Člověků, kam se podíváš. Samotářům vstup zakázán. Schwarzwald zůstával dlouho neosídlen a lidé se mu raději vyhýbali. To už dneska ale neplatí. Naštěstí jsme takových míst během našeho putování mnoho nepotkali.

Wurst jsem zapil pivem, tudíž nemohu hned za volant. Alkohol je sice potřeba vypotit, ale opravdu pojedeme až nahoru k té rozhledně?

Cyklo zábava začíná v nadmořské výšce 1030 metrů. Silnice stoupá strměji, než by se mi zamlouvalo. Každých dalších výškových metrů je na asfaltu označeno. Někoho to povzbudí jiného ještě více zdeptá.

Nakonec se to ale podařilo a my přijíždíme nahoru v horkém vzduchu Schwarzwaldského pozdního léta za necelou půl hodinku.

Rozhledna Hornisgrindeturm je sice zavřená, ale krásné výhledy si užíváme i z plošiny pod ní.

Tam dole jsme si před půl hodinkou dávali wurst a pivo.

Ještě to lze o pár metrů výše, konkrétně k malé Bismarckově rozhledně, která se nachází v nadmořské výšce 1164 metrů. Kopeček Hornisgrinde je nejvyšším místem v severní části Schwarzwaldu.

Tady nás čeká pouhých 34 ocelových schodů.

A opět se rozhlížíme po zdejším kraji.

Možná i tady někde se natáčely záběry populárního německého seriálu Schwarzwaldklinik, který vysílala televize ZDF ke konci osmdesátých let.

Cesta dolů je hlavně o brždění. Na chvilku dáváme rukám i brzdám odpočinou na místě, kde se nacházela hranice třech území – markrabství Baden, vévodství Württemberg a knížecího biskupství Strassburg.

Před odjezdem od Mummelsee se ještě koupeme. Vše bedlivě sleduje jezerní panna Muhme.

K vodní nádrži Schwarzenbach-talsperre, která byla vybudována v severním části pohoří Schwarzwaldu v roce 1926, jsme se sice těšili, ale nakonec je všechno jinak.

Nedaří se nám najít rozumné místo ke spaní, je tady celkem hlučno, jediné občerstvení nenabízí točené pivo a bude brzy zavírat. Odjíždíme hledat štěstí někam jinam.

Po chvíli nás vítá malebné městečko Forbach, na jehož konci nacházíme parkoviště nad řekou Murg.

V podvečer se procházíme po městě a prohlížíme si místní kostel, zajímavé domečky a dřevěný most.

Večer se jdeme podívat do sportovního areálu, jak oslavují místní fotbalisté. O tomto víkendu totiž pořádá místní SV Forbach velkou fotbalovou akci „Sportfest“.

*

O nedělním ránu jdu na procházku do probouzejícího se Forbachu.

To bílé auto tam v dáli je naše. Vedle něho František ještě spí.

Prohlížím si zajímavý dřevěný most, který se klene nad řekou Murg. Překvapuje mě, že nemá střední pilíř a jezdí po něm automobily. 

Na jedné straně hlídá most je Jan z Pomuka, na druhé Ježíš Kristus na kříži. Lebka u paty kříže je odkaz na starokřesťanskou legendu, podle níž byl Kristův kříž postaven nad hrobem Adamovým, a Kristova krev tekla na Adamovu lebku.

Sluníčko je schované ještě za kopcem, tak jedeme dál.

Prohlídka zámku Eberstein se nekoná, jelikož z něho udělali luxusní hotel.

Spatřujeme kraj, kde nám všechno daj a nejlepší vína tady maj. Tudíž výtečnou snídani z jejich vinice neodmítáme.

Pokračujeme směr Baden-Baden až na parkoviště u hotelu Wanderlust, kde nasedáme na kola.

Moc lidí nepotkáváme, ale zvířátka ano. Naštěstí jsou jenom ze dřeva.

Franta naplánoval pohodový výlet po vrstevnici, tak nechápu, proč jsme se rozhodli plahočit v tom vedru až tam nahoru.

Ale zvládli jsme to a užíváme si krásné výhledy z kopce Merkur v nadmořské výšce 669 metrů.

Vyhlídková věž u observatoře je otevřena, a tak se vydáváme nahoru. Franta výtahem, já zdolávám 147 schodů po svých. Zpátky jsme si to vyměnili.

Nahoře nás čekají úchvatné výhledy přes nížiny do dálky nebo do údolí řeky Rýn.

Dole Franta s odjezdem nespěchá, jelikož tam mají geologickou expozici.

Z populárních lázní Baden-Baden na okraji pohoří Schwarzwald vede na Merkur lanová dráha.

Pokračujeme na parkoviště u zříceniny hradu Altes Schloss (Hohenbaden).

Procházíme se po nádvoří i ochozech.

Nakonec stoupáme po 50 dřevěných a jednom betonovém stupni na vyhlídkovou věž. Ty kamenné schody dole jsem raději nepočítal.

Panoramatický výhled jsou opět více než úžasný. Nedaleko jsou lázně Baden-Baden nebo Rýnská nížina.

S odjezdem nespěcháme, jelikož v blízkosti hradu se nacházejí zajímavé skalky.

Nejprve volíme okružní cestu, ze které se vydáváme po kamenných schodech nahoru.

Nejenom v místech, kde jsou spadlé stromy, je trochu složitější najít pokračování cesty.

Nahoře se opět nabízejí výhledy do okolí i na zříceninu hradu.

Altes Schloss opouštíme s tím, že je nejvyšší čas něco poobědvat a také se vykoupat.

To se daří na okraji města Hörden. Hloubka v řece Murg není sice ideální na plavání, ale ponořit se dá do vody.

Po příjemném osvěžení a výborném obědě pokračujeme do obce Frauenalb.

Nalézáme tady místo na spaní, ale především zříceninu stejnojmenného kláštera.

Chvíli se procházíme a prohlížíme si pozůstatky Frauenalb, šlechtického benediktinského kláštera založeného před rokem 1185.

Ženský klášter přijímal pouze dcery ze šlechtických rodin a například v 16. století měl rozsáhlý majetek a příjmy z mlýna, hostince, cihelny či vinic.

Roku 1853 je však objekt uváděn jako vyhořelá ruina.

Ženský klášter je jasný, ještě chybí najít ten mužský. Jedeme tedy na kole po klášterní stezce, kde je mimo jiné cedulemi označena historická hranice mezi Bádenem a Württemberskem, dnešní hranice mezi okresem Karlsruhe a Calw.

V lázních Bad Herrenalb zajíždíme až ke sportovnímu areálu, kde u piva zjišťujeme potřebné informace.

Podle nich nalézáme při zpáteční cestě mužský klášter.

Z původní stavby zůstal jen románský vchod s gotickou střešní věžičkou a boční zdi s kruhovými oblouky.

Oproti ženskému klášteru je zde ale neporušený klášterní kostel.

Zajímavostí je také vzrostlá borovice vyrůstající z klášterní zdi.

U kostela objevujeme pozoruhodnou klášterní bylinnou zahrádku. Tuto vytvořili před několika lety a vycházeli přitom z díla benediktýnského mnicha Walahfrida Strabo, který žil v letech 805 až 849. Inspirací jim byla také latinská modlitební knížka Hortulus Animae. Zahrádka je ohraničena malým plotem, širší cesty zdůrazňují tvar kříže a fontána tvoří střed.

Byla založena zahrada s rostlinami, které nesměly kdysi chybět v žádném klášteře, ale současně se dnes využívají v přírodní medicíně.

„Těším se, až tě uvidím“, „Jak se máš“, „Chybíš mi“, „Jsi se mnou neustále“, „Čekám tu na tebe“, „Doufám, že tě brzy uvidím“, „Chceš se dneska vidět“, „Kdy se uvidíme na večeři“. Takové a podobné věci nám sdělila v lázeňském parku jedna zajímavá dáma s mobilem a sluchátky.

Zmíněná píše zprávy ve stínu mohutného Mammutbaum. Na fotografii je však u velké sekvoje vyfotografován František.

Odpočinek během náročného výletu je potřeba.

Kvůli odpočinku jsme málem nestihli otevírací dobu "Na Staré poště", kde si před odjezdem z města Bad Herrenalb něco důležitého zařizujeme.

Pivo várečné umění pivovaru Hoepfner, který sídlí v nedalekém městě Karlsruhe, jsme během našeho letošního putování neměli šanci posoudit.

Při cestě zpět opět přejíždíme hranice.

Jsme u řeky a nedaleko mostu Albbrücke, tudíž nejsme překvapení, že nám dělá společnost Jan z Pomuka. Na podstavci je vyobrazen zajímavý erb Marie Getrud von Ichtratzheim, která byla v letech 1715 až 1761 abatyše kláštera Frauenalb.

*

Noc byla opět teplá, vyspali jsme se dobře. Franta se sice musel po ránu dohadovat o pivo se slimákem, ale nakonec se nějak domluvili.

Při pondělním ránu zastavujeme neplánovaně u jedné louky. Tak velké stádo bílých oveček s černými hlavami jsme ještě neviděli.

Vydáváme se na dlouhou cestu domů, při které si občas uděláme přestávku. Krajina kolem nás začíná odkládat kostým Schwarzwaldských kopců a objevuje se ve své rovinatější podobě.

Před nájezdem na dálnici nás zaujal kopeček Wallberg (422 m.n.m.), na kterém posléze objevujeme památník. Čteme si o tom, co smutného se zde událo 23. února 1945. Výhledy do okolí jsou dnes veselejší.

Pro naši poslední poznávací zastávku si volíme historické město Vaihingen an der Enz v Bádensku-Württembersku. Procházíme centrum města, které se nachází na východní straně řeky Enz.

Okolo evangelického městského kostela a budovy radnice přicházíme na náměstí. Nejenom tady obdivujeme zajímavé hrázděné domečky.

Skluzavka u mateřské školky je lákavá, ale asi by to neprošlo.

Od Haspelturm neboli zlodějské věže, což byla kdysi nárožní věž městského opevnění, se vydáváme do kopce.

Zámek Kaltenstein se tyčí nad městem jako jeho dominanta.

Zámek nacházíme bohužel zavřený. Kdysi vojenská základna, nemocnice či chudobinec sloužila po druhé světové válce Křesťanskému sdružení vesnic mládeže Německa. V současnosti se připravuje rekonstrukce objektu a mládež využívá zázemí v bezprostřední blízkosti zámku, čehož jsme si všimli.

Před námi je už jenom cesta domů, při které přemýšlíme, zda se někdy do Schwarzwaldu vrátíme. Především do jeho jižní části, kde je například pramen Dunaje nebo Neckaru, nejvyšší hora Feldberg s rozhlednou, ve městě Freudenstadt největší náměstí v Německu a mnoho dalších zajímavých míst.