Broumovská krajina plná barokních památek, pískovcových skal a všelijakých kouzel

Možná řeknete, že to moje povídání není objektivní, ale ono záleží, jak se kdo na ten svět dívá a čeho si všímá. Já jsem na Broumovsku objevoval samé krásné a zajímavé věci, ale to mě potkává po boku mé úžasné ženušky již 31 let.

Když už jednou člověk navštíví Broumov a jeho okolí, nemůže si nevšimnout náhrdelníku z barokních perel, o který se zasloužili Kryštof Dientzenhofer a jeho syn Kilián Ignác.

Bádáme, hledáme, jezdíme a chodíme, až nakonec objevujeme všech deset kostelů, zástupců zdejšího půvabného a jedinečného baroka, které mají na svědomí zmínění pánové.

Stavba takového kostela byla určitě velice složitá záležitost, vyjádřeno v dnešních pojmech se jednalo o projekt manažérský i logistický, jehož realizace měla jasná a určitě přísná pravidla. Taková stavba si žádala množství lidí různých profesí a jejich zvládnutí nebylo určitě jednoduché. Přesto zmíněné svatostánky vznikly v poměrně krátké době, v letech 1719 až 1743 a kromě Broumova jsme je objevili v Bezděkově, Božanově, Heřmánkovicích, Otovicích, Ruprechticích, Šonově, Vernéřovicích, Vižnově a na Hvězdě. Od roku 2022 se jedná o národní kulturní památku, ale naštěstí se pořád tyto chrámy neutápí v shluku zájezdových autobusů.

„Poutník vstupuje do kostela a pozoruje posvátný rituál u oltáře, varhany znějí chrámem, světlo se odráží od běli stěn i zlata soch, vůně kadidla stoupá k nebesům.“ 

Pravda, úplně tak tomu není v kostele svaté Markéty v Šonově, ale mám to štěstí, že nacházím tento svatostánek otevřený, jelikož se tam chystá svatba. A je mi dovoleno vejít a kochat.

„Jsme tady opravdu správně?“ ptá se moje ženuška při výstupu na Ostaš.

„Samozřejmě,“ odpovídám s mírnou nejistotou v hlase, jelikož i já jsem měl trochu jiné „výškové“ představy.

„Na internetu píší, že Ostaš je typická stolová (tabulová) hora, na temeni zarovnaná vyvýšenina,“ sdělujeme mi moje drahá polovička.

„Ale z dálky to tak přeci vypadalo. Akorát tady nahoře….“

„Akorát tady nahoře bychom potřebovali horolezeckou výstroj,“ dodává ženuška a je jí jasné, že nic neodpovím, jelikož se právě soustředím na lezení přes kameny a skalky.

Vrch Ostaš je sice typická stolová hora, ale současně se tam nachází skalní městečko. „Kočičí hrad“, „Sluj českých bratří“, „Zbrojnoš“ či „Mohyla smrti“. Prohlížíme si pozoruhodné skalky se zajímavými názvy.

Jednotlivé skalní útvary nebo celistvé skalní město nebo …..myslím, že není důležité, jak kdo říká tomuto kouzelnému místu, které milují pohádky malých dětí i sny velkých lidí.

Divoké skalní rokle a nepropustný prales obývaný dravou zvěří tady sice již nenacházíme, ale ve zdejším skalním bludišti se dá při trochu šikovnosti zabloudit. A my jistou šikovnost máme. Občas si připadáme, že jdeme místy, kam snad ještě lidská noha nevkročila

Z několika míst stolové hory se nabízejí krásné výhledy do blízkého okolí i vzdáleného kraje. Je pravdu, že kvůli tomu musí člověk vyšlápnout nějaký ten výškový metr, ale stojí to za to.

Princezny tráví celé hodiny před zrcadlem, ale ta moje královna je krásná hned ráno, co vstane. Tudíž se můžeme bez dlouhých příprav vydat na další putování.

Trochu mě při toulkách po Broumovsku zamotal hlavu Alois Jirásek. Četl jsem, že v letech 1862 až 1863 navštěvoval hlavní školu v Broumově, ale která to byla, jsem nezjistil ani v infocentru.

Následně Alois Jirásek absolvoval v nižším gymnáziu při klášteře benediktýnů první až čtvrtou třídy. My tady místo knížek objevujeme dobrou kávičku. Na místě dnešní kavárny bylo totiž kdysi zmíněné gymnázium.

Možná v těchto místech, jak sedíme my, seděl i některý z další pilných žáků, kteří studovali ve zdejší škole. Z těch známějších to byli první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, proslulý dějepisec Bohuslav Balbín, vlastenecký kněz Josef Regner Havlovický či ministr financí první československé vlády Alois Rašín.

V Broumovských stěnách se toho také moc nedozvídáme, ani od pana hajného. Sice tudy, patrně okolo kaple Panny Marie Sněžné na Hvězdě, chodíval student Jirásek z broumovského gymnázia do rodného Hronova, ale nikoho, kdo by si to pamatoval, nepotkáváme.

Broumovské stěny jsou neprávem trochu opomíjené, což má ale i svou výhodu. Lidí, kteří se rozhodnou objevovat toto půvabné skalní město, není tolik.

Majákem při toulkách skalním městem je zmíněná kaple, kterou na hřbetu Broumovských skal postavili roku 1733. Chodilo se ale tudy podstatně dříve. Podle pověsti měl v těchto místech ve 13. století vzniknou znak města Broumova. Lidé, kteří hledali nový domov, se odtud rozhlíželi do kraje. Když na nedalekém jezeře uviděli labuť, vyšla na nebi první hvězda. Tak vznikl městský znak Broumova – bílá labuť v modrém poli, na kterém září zlatá hvězda.

Nejenom od kaple si užíváme krásné pohledy na celý Broumovský výběžek. Před námi se rozkládá krajina ovládaná benediktínským klášterem.

Kočka, želva, mušle či ležící mnich. Krásné skalky mají zajímavé názvy. Některé jsou na ceduli napsané, jiné ve tvarech skalních útvarů objevujeme.

Kostelů je v Broumově a okolí hodně, ale dle mého názoru je tím nejlepším děkanský kostel svatého Petra a Pavla. Sice moje ženuška má občas pochybnosti, zda mám svatozář, ale já myslím, že ten Petr je v názvu kostela zbytečně.

V Broumově mají také dřevěný hřbitovní Kostel Panny Marie, který by měl být nejstarší dochovanou dřevěnou sakrální stavbu ve střední Evropě. Bylo jasné, že si nechceme nechat ujít návštěvu tohoto skvostu a spatřit uvnitř kostela trámový strop s částečně původní výmalbou z 15. století nebo kroniku města umístěnou v ochozu na 9 dřevěných deskách.

Nejsme sami, kdo se diví, že je kostel zavřený, i když má mít otevřeno. Prostě benediktini zamknuli dveře bez jakéhokoliv vysvětlení. Ani v infocentru nic nevěděli. Co k tomu dodat, ve fotbale by to byla červená karta.

Chorobná žárlivost či zuřivé projevy šílenství, to moje ženuška nezná. Ani tentokrát nic nenamítá, když si s tou dámou připíjím. Ta kráska však záhadně mlčí. Na fotografii to dokonce vypadá jako by měla kamenný výraz v tváři.

V roce 1999 se děly věci v klášterním kostele sv. Vojtěcha v Broumově. Nad kaplí sv. Kříže za zlaceným štukovým věncem s nápisem SANCTA SINDON byla nalezena dřevěná schránka, uvnitř které objevili unikátní kopii Turínského plátna z roku 1651.

My jsme ale přišli pozdě. Kopii Turínského plátna, která je jediná ve střední Evropě a podle odborníků velmi zdařilá, odvezli do depozitáře. Dnes v klášteře vystavují alespoň fotokopii zmíněné kopie plátna.

Uprostřed si lze všimnout nápisu „EXTRACTVM AB ORIGINALI“, což potvrzuje, že ji tenkrát vytvářeli podle originálu.

„Co to je za údernici s kladivem?“ zaslechl jsem z davu. Je pravda, že to kladivo a kleště působí zajímavě, ale jaké nářadí se používalo ve 2. století, kdy žila tato dáma, dnes známá jako svatá Apolena z Alexandrie, nevím. Jisté je, že se jedná o patronku zubních lékařů, která bývá vzývána při bolestech zubů.

Klášterní knihovna je velice zajímavá, ale jedna knížečka mi tu chybí.

Ďáblova bible, která podle legendy není dílem člověka, ale samotného ďábla, spatřila světlo světa v první polovině 13. století v chudém benediktýnském klášteře v Podlažicích. Po nějakém čase se ocitla právě ve zmíněné knihovně v broumovském klášteře. Kdyby se jednalo o běžnou knihu, patrně by v Broumově zůstala navždy. Ale jednoho dne se o ní dozvěděl císař Rudolf II. a nechal ji zařadil do svých sbírek, kde zůstala do roku 1648, kdy si ji vypůjčili Švédové. Zajímavosti jsou v ní napsány a nakresleny na 624 stranách. Výpůjční doba patrně ještě neskončila, tak je tato knížka, vysoká skoro jeden metr, přes půl metru široká a vážící 75 kg, stále v Královské knihovně ve Stockholmu.

Ďáblova lest je trojdílný televizní film, který vysílala Česká televize v roce 2009. Podle scénáře Arnošta Vašíčka ho natočil režisér Jiří Strach.

Záběry ve zmíněném filmu jsou také v Broumovském klášteře v ambitu, na schodišti i chodbě kláštera, v sakristii, v klášterní knihovně, ale také na nádvoří i ve vstupní bráně.

Komisař Sumara (Jiří Dvořák) s novou kolegyní Šímovou (Anna Geislerová) vyšetřuje pokus o rituální vraždu, která má nějakou souvislost s archeologickými vykopávkami v Podlažickém klášteře. Pro pomoc se obrátí na religionistu doktora Runu (Ivan Trojan).

Rozuzlení záhady je mystické a souvisí mimo jiné se zmíněnou knihou Codex Gigas, která kdysi byla v této knihovně.

Když se spojí zajímavé místo a zajímavé povídání, tak se pak vše lépe pamatuje. Něco takového se nám podařilo v Teplicích nad Metují, kde objevujeme výjimečnou památku, poustevnu s poutním kostelem Panny Marie Pomocné a rajskou zahradou.

Jedná se o jedinečný doklad poustevničení u nás spojený s bývalou kongregací bratrů poustevníků sv. Ivana, která existovala v Čechách v 18. století.

Kostel je v překvapivě dobrém stavu. Všímáme si především velice zajímavých a kvalitně provedených fresek, u nichž křesťanskou symboliku patrně doplňují zednářské prvky.

Na závěr úžasné komentované prohlídky je nám podána „třešnička na dortu“. K varhanní skladbě v podání průvodce není co dodat.

„Ženuško, kolik je 2023 mínus 1753?“

„Máš pravdu, to vyprávění pana Šikuty bylo tak úžasné a ty informace tolik vyčerpávající, že ….“

„Mám se tam vrátit a zeptat se ho, jak se jmenoval jeden z těch dvou poustevníků v 18. století?“

„Poustevníci se možná dožívali vysokého věku, ale nějakých 300 let, to je moc.“

Také při cestě domů z Broumovska zažíváme nejedno překvapení. Například u benzínové stanice, kde objevujeme benzín o 8 korun levnější. Patrně tam přijíždíme v momentě, kdy cenu upravili, jelikož se fronta začíná tvořit až při našem odjezdu. Večer na internetu i v televizi se o této události, která trvala jenom část neděle, živě diskutuje a objevují se různé teorie spojené například s volbami v Polsku a podobně.

V Jaroměři jsme barokní perly Broumovska vyměnili za jeden funkcionalistický drahokam.

Proč neudělat své ženušce radost a nevzít ji na nákupy. Tak nějak uvažuji při cestě z Broumovska domů. Ale obchodní dům „A. Wenke a syn“ už moc zboží na prodej nemá, i když mají otevřeno. U prodejního pultu nestojí prodavač jako kdysi, nýbrž ochotný pracovník muzea.

Prohlížíme si Wenkeův dům, funkcionalistický skvost nejenom v Jaroměři, postavený v letech 1910-1911. Za jeho zrodem stojí český architekt a urbanista Josef Ludvík Gočár, který byl také autorem vybavení interiéru. Krásný velký lustr v průhledu do prvního patra, originální stropní výmalba, funkční výtah, kombinace kovu, skla, dřeva i klasických materiálů. Nejsem architekt ani znalec tohoto oboru, ale myslím, že Wenkeův dům, kde se dnes nachází městské muzeum, uchvátí každého, kdo do něho vstoupí.

Na úplný konec našeho putování se potkávají ve východočeské Jaroměři západočeské Karlovy Vary a Moravské Bránice z jižní Moravy. Kávička s dcerou Terezkou a její rodinou nám chutnala.

*

V Broumově a okolí jsme viděli samé zajímavé věci:

Náhrdelník z barokních perel:  https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=807004

Kostel s poustevnou: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=807339

Funkcionalistický drahokam: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=807365