Socha Jana Sladkého Koziny na vrchu Hrádku nedaleko Domažlic

Před 320 lety, 28. listopadu 1695 se konala poprava Jana Sladkého-Koziny. Vyvrcholila tím odplata vrchnosti za chodskou rebelii, ale lid málem popraveného svatořečil: „Bul nevinně hutracenej, ha je svatým.“

Západně od Domažlic se nachází obec Újezd, rodiště známého vůdce chodské rebelie Jana Sladkého Koziny. Jedná se o jednu z vesnic, která je oděna do chodského úboru, a kde se udržely národopisné zvyky, tradice i nářečí. Líbilo se nám tady, ale brzy jsme pokračovali po červeně značené turistické cestě, která vede z vesnice jihozápadním směrem. Po jednom kilometru mírného stoupání se před námi objevil kopec Hrádek, který se nachází v nadmořské výšce 585 metrů.

Tato chodská památná hora je od roku 1895 korunována sochou Jana Sladkého Koziny, známého „syna Chodska“. V dnešní době si většina lidí pod pojmem Chodsko představí okolí Domažlic. Původně Chodsko ale znamenalo pouze Královské město Domažlice a jedenáct obcí roztroušených podél bývalé zemské hranice. Žili zde Chodové, kteří měli v Čechách naprosto výsadní postavení. Hlídali totiž královské hranice na bavorském pomezí před vpádem nepřátel. Za tuto nesnadnou službu měli značné výsady jako například osvobození od roboty, osobní svobodu či podřízenost přímo panovníkovi.

8. listopadu 1620 se odehrála bitva na Bílé hoře, která znamenala faktický konec Českého stavovského povstání a rozhodujícím způsobem ovlivnila osud českého státu na dalších 300 let. Přibližně na tak dlouhou dobu totiž přišly České země o svoji nezávislost. Praha je sice kousek dál od Domažlic, ale výsledky zmíněné bitvy měly vliv také na dění ve zdejším kraji. Chodské vsi byly totiž prodány do dědičného držení rodině Lammingerů a tím začala chodská privilegia pozbývat na důležitosti. Ostatně i hlídání této části hranice za Habsburků ztrácelo postupně na významu. Nová doba prostě hraničáře nepotřebuje. Chodové si to však nechtěli nechat líbit a tak začala roku 1692 rebelie proti jejich hlavnímu odpůrci Wolfu Maxmiliánu Lammingerovi svobodnému pánu z Albenreuthu (známému spíše jako Lomikar). Ten chtěl fungující a prosperující panství (hamr, sklářská huť, železárna a pivovar) a tudíž potřeboval, aby tam šli Chodové pracovat. Ti však trvali na tom, že chodit do roboty a dávky odvádět nebudou. Mají na to pergamen. A tak se chvíli handrkovali, až se nakonec delegace Chodů vypravila do Vídně. Na audienci k císaři Leopoldovi I. se dostavili David Forst, Matyáš Just a Jan Sladký (řečený Rosocha) Kozina, který měl být podle spisovatele Jiráska dokonce v jejich čele. Historie nám stále tají, proč se stal rebelem a to ne jen tak nějakým, ale vůdcem rebelů. Nebyl totiž rychtářem a z jeho života se ví jenom málo informací. Spisovatel si to v románu Psohlavci zdůvodnil jednoduše. Lamminger nechal pokácet starou mezní lípu na půdě tohoto chodského rolníka. Ale v dochovaných dokumentech se nikde nic o lípě neuvádí.

Panovník si Chody vyslechl a poté vše vyřešil pro něj tím nejjednodušším způsobem. Nařídil, aby to příslušné úřady v Praze přezkoumaly a rozhodly. A jak bylo požadováno, tak se stalo. Bylo shledáno, že stížnost Chodů je neoprávněná. Chodská privilegia Leopold I. nakonec zrušil a navíc uložil nepoddajnému lidu „perpetuum silentium,“ neboli věčné mlčení o dané věci. Když jim to na nádvoří trhanovského zámku přečetli, ujal se slova Jan Sladký Kozina. Řekl, že jim jejich staré svobody a privilegia nikdo brát nebude, s císařským rozhodnutím nesouhlasí a robotovat nebudou. Byl možná výborný řečník, ale patrně horší diplomat. Asi to s tou výřečností přehnal a tak odpor Chodů byl zlomen jeho popravou oběšením. Zatčeno jich bylo více, přičemž obdrželi původně mírnější tresty, které byly však posléze zpřísněny na žádost Lammingerovu. A tak císař 9. září 1695 vydal reskript, v němž stanovil, že jeden ze tří hlavních rebelů má být pověšen a druzí dva odsouzeni na deset let nucených prací v železech v pevnosti Komárně. Zajímavě to stálo v tom rozsudku: "Jeden ze tří arcisvůdců pověšen...“ Ale který bude ten jeden a kteří budou ti dva? V Praze měli rozhodnout místodržící. Než se k tomu dostali, tak jim úlohu ulehčil Draženovský rychtář Kryštof Hrubý, který nevydržel podzemní věznění v kládě a v červnu 1695 zemřel. Někdo by mohl říct, že jeden je po smrti a tak podle nařízení císaře si zbývající dva odpykají deset let vězení. Ale Lamminger tomu rozuměl jinak. Chtěl popravu a věděl, kdo bude viset? Na Kozinu, hlavního vůdce chodských rebelů, měl spadeno od začátku a tak Selner byl ušetřen. Zda přežil nelidské podmínky v žaláři, jsem se ale nedočetl.

Trest byl vykonán v pondělí 28. listopadu 1695 v Plzni na popravišti zvaném „Na Vídni“. Těsně před vykonáním rozsudku zvolal Kozina mocným hlasem onu slavnou větu: "Lomikare, Lomikare! Do roka ha do dne budeme spolu stát před súdnú stolicí boží, hin sa hukáže, hdo z nás“, což bývá známěji interpretováno jako „Lomikare, Lomikare, zvu tě na Boží soud". Možné je, že uvedenou větu řekl pouze hlavní hrdina v knize Psohlavci od Aloise Jiráska. Není totiž historicky doloženo, jak přesně zněla Kozinova předsmrtná výzva, a zda vůbec něco řekl. Ale sudba se naplnila. Kozinovo pozvání na Boží soud Lomikar necelý rok po Kozinově popravě skutečně přijal. Den úmrtí se uvádí v různých písemných zdrojích odlišně, ale bylo to blízko osudovému datu. Nejčastěji se píše, že se tak stalo 2. listopadu 1696. „Jisté je“, že od té doby bloudí zdejším krajem duch záludného Lomikara a čeká na vysvobození. Občas určitě také zavítá na místo svého posledního odpočinku, které bylo roku 1945 potvrzeno. Wolf Maxmilián Lamminger z Albenreuthu byl pohřben ve šlechtické hrobce umístěné pod kněžištěm v kostele sv. Martina v Klenčí pod Čerchovem. Zato hrob chodského rebela se nalézt nedaří, což není zase až tak divné. Z nařízení městské rady se mělo totiž Kozinovo tělo houpat na šibenici, dokud neshnije. Údajně tam viselo opravdu téměř dva roky. Nejpřesnější informace by mohl znát Bartoloměj Kvíčala, což byl mistr popravčí. Ale patrně se nikomu nesvěřil. Dnes se na místě popravy nachází věhlasný pivovar (vodárenská věž), což si myslím je podstatně lepší využití.

Po Kozinově popravě byl na Chodsku klid a během následujících desetiletí upadli Chodové skoro do zapomnění. Čas od času se sice objevily nějaké nové stížnosti ohledně jejich privilegií, ale vždy to bylo vyřešeno příznivě pro vrchnost. Osvobození od robotní povinnosti se dočkali až roku 1848, kdy byla zrušena pro celé rakouské mocnářství.

Znovu Chodsko objevili až spisovatelé Božena Němcová, Karel Jaromír Erben, Jindřich Šimon Baar a především Alois Jirásek. Díky němu patří Kozinův příběh k jednomu z nejznámějších. Co na tom, že to s největší pravděpodobností bylo ve skutečnosti trochu jinak, což přiznávají i v nedalekém muzeu. Pamětní síň Jana Sladkého Koziny se nachází v obci Újezd (dříve též Kozinův Újezd nebo Újezd u Domažlic), kde se 10. září 1652 narodil.

Ale zpět na kopec Hrádek. Pískovcová socha Jana Sladkého Koziny se psem u jeho nohou stojí na hranolovém kvádrovém soklu. Třímetrový pomník nejslavnějšího Choda byl postaven na počest statečných obránců hranic a jejich čtyřnohých společníků v roce 1895. Pomník byl odhalen 200 let od Kozinovy popravy a deset let po prvním knižním vydání "Psohlavců" Aloise Jiráska, který se zúčastnil odhalení pomníku a převzal tu čestné občanství chodské vsi Újezd. Plastiky vysoká 3,2 metru je od Čeňka Vosmíka podle návrhu Františka Hoška. Pomník je zapsán na seznam kulturních památek.

Zajímavá je také historie chodského psa, která sahá až do 13. století. Bavorsko - české pohraničí odnepaměti střežili Chodové se svými houževnatými psy. Proto je také pes součástí pomníku i známých kreseb Mikoláše Alše, nejenom z románu Psohlavci. Postava Choda, který pozorně střeží své okolí, má v rukou čakan a u jeho nohou sedí soustředěný pes.

Jak jsem se již zmínil, historie o významné lípě nic nepraví. Tuto skutečnost se patrně rozhodla napravit místní skupina rolnického dorostu, která 21. července 1935 vysadila Kozinovu lípu u příležitosti 240. výročí popravy Jana Sladkého Koziny. Lípa se nachází pod mohylou a je dnes již neodmyslitelnou součástí pomníku.

K pomníku lze také přijet autem po místní komunikaci. Je zde parkoviště a restaurace Chodská chalupa. V době nedávné byla kousek za restaurací postavena ještě jedna socha, totiž Chodský pes, jehož autorem je žďárský výtvarník Michal Olšiak. O jeho dalších sochách jsem se zmínil v jednom svém vyprávění na tomto blogu. Pro někoho je to kýčovité, ale mně se jeho dílo líbí.