„Vy jste teda dopadli, jak sedláci u Chlumce,“ slyšeli určitě všichni, kterým se něco obzvlášť nepovedlo. Jak se ale stalo, že právě sedláci od nevelkého města ve východních Čechách vstoupili do dějin?
Ustálené lidové rčení "dopadli jako sedláci u Chlumce" znamená nelichotivé označení fatálního neúspěchu. Pochází z doby, kdy se v Čechách stala robota nepopulární a vše vyvrcholilo v roce 1775 řadou vzpour a povstání. Počátky selských nepokojů v českých dějinách lze však datovat již do 90. let 15. století a jejich pokračování můžeme sledovat prakticky nepřetržitě i v následujících stoletích. Nejobecnější příčinou selských bouří bylo tíživé postavení poddaných, kteří byli zatíženi vrchnostenskými povinnostmi. Od rána až do noci pracovali na cizím a přitom žili v chudobě. Dalším důvodem mohly být náboženské záležitosti, především pak v 16. až 18. století v souvislosti s reformací i protireformací.
A tak v 18. století dochází trpělivost velké části sedláků. Shodují se na myšlence zrušení nebo alespoň snížení robotních a nevolnických povinností. Zajímavé je, že sedláci neměli podporu u měšťanů, kteří byli zásadně proti jakékoliv selské vzpouře. I když měli také dost svých starostí, tak se na venkovské obyvatelstvo zatížené robotou dívali spatra.
Selské bouře v roce 1775 bezprostředně souvisely se složitými jednáními o urbariální reformě v Čechách. Avšak čeští feudálové neměli zrovna velkou chuť něco měnit na rozsahu povinností poddaných vůči vrchnosti. Proto vláda nařídila, aby zvláštní komise pořídila urbáře z úřední moci sama. Byla to doba, kdy nebyly mobilní telefony ani internet a tak se veškeré zprávy předávaly ústně. Tudíž se některé informace k lidem dostaly pozdě nebo ve zkreslené podobě. Lidé byli rozhořčeni, že před nimi úřady skrývají císařské nařízení a tak začali konat.
Bitvy sedláků u Chlumce nad Cidlinou byly pouze jednou z řady selských bouří u nás i v Evropě. A zdaleka ne největší. Z hlediska dané doby je možné říct, že šlo o záležitost celkem běžnou, možná i typickou, avšak komunistické zpracování dějin udělalo z této události jakýsi kult či prapodivné memento. Událost, při které byli sedláci poraženi, byla po řadu let označována jako ozbrojené střetnutí. I když nešlo o žádnou velkou bitvu a s odstupem času někteří historici hodnotí toto období boje sedláků za zrušení roboty velmi rozporuplně, přísloví se ujalo.
V pátek 24. března 1775 přitáhli sedláci k chlumeckému zámku. Houf rebelantů v počtu asi tří set mužů se snažil dostat dovnitř a vynutit si podpis zrušení roboty. Vrchnost však na nic nečekala a rychle povolala vojsko, které zahnalo nevolníky pryč od zámku. Střetnutí se tak odehrálo na hrázi tehdejšího Velkochlumeckého rybníka. Sedláci však byli v podstatě neozbrojeni, v rukou měli pouze okované hole a kosy, které proti flintám neobstojí. Srážka tudíž skončila poměrně rychle. Vojsko několik sedláků zastřelilo (asi dva, ale přesný počet není doložen). Někteří vzbouřenci se dokonce při útěku utopili v rybníce a zbývající se rozprchli do okolí. Druhý den přišel před zámek ještě početnější houf sedláků v počtu asi 400. Scénář byl obdobný. Opět se odešlo k oblíbenému rybníku, kde několik sedláků padlo, a někteří zůstali pod hladinou. Tentokrát zemřeli asi také dva vojáci.
Ve škole jsme se učili, že následovaly kruté tresty včetně poprav. Sedm organizátorů vzpoury mělo být pověšeno. Ale nikde jsem se nedočetl, že by tato skutečnost byla věrohodně doložena. Vězněno mělo být až několik set povstalých sedláků, z nichž část byla následně poslána k pražskému soudu. Jisté je, že například jeden z vůdců, Matouš Chára, byl zajat, vězněn v Hradci Králové a souzen. Navzdory snaze vrchnosti (rod Kinských) byl bez velkého trestu propuštěn po několika týdnech a vrátil se do Obědovic. Další známou potrestanou osobou byl rychtář Nývlt, který také vyšel pouze s menším potrestáním, i když byl původně odsouzen k smrti. Ve Vídni nakonec rozsudek změnili na několik měsíců nucených prací. Také on se vrátil domů, do Rtyně, již na podzim roku 1775. Jeden druh trestu je určitě zajímavý (snad i pravdivý). Sedlákům měly být uřezány všechny knoflíky u kalhot, což by dávalo logiku. S holým zadkem se rebeluje opravdu těžko, ale když si dotyčný musí držet oběma rukama kalhoty, tak to jde ještě hůř. Nakonec se ale sedláci dočkali. Marie Terezie nejprve vydala robotní patent a její syn Josef II. dne 1. listopadu 1781 zrušil tzv. tělesnou poddanost neb člověčenství (nevolnictví).
Kolem selského povstání roku 1775 odjakživa panovaly a dodnes panují mýty. Kde přesně je pravda, to není jednoduché zjistit. Povstání zaujalo například také Aloise Jiráska, který o něm píše v románu Skaláci. Téma to bylo tedy často diskutované stejně jako myšlenka postavit v Chlumci pomník na paměť selských bouří. K jejímu uskutečnění došlo ale až v roce 1938. Autorem pomníku je známý malíř a sochař Jakub Obrovský. Pomník stojí na malém návrší řečeném „Skalka“, na bývalé hrázi Velkochlumeckého rybníka, který dnes již neexistuje.
Psal se rok 1938, doba ohrožení našeho národa a tak se na slavnostní odhalení pomníku v neděli 11. září 1938 plánovala velká účast lidí včetně delegací ze Slovenska, z Podkarpatské Rusi či z moravskoslezských zemí. U příležitosti 90. výročí zrušení roboty se očekávalo okolo 40 tisíc lidí a zúčastnit se měl také prezident republiky Edvard Beneš, předseda vlády Milan Hodža či poslanec Rudolf Beran. Kvůli vývoji politické situace se ale nakonec slavnost nekonala.
Památník selských bouří, socha rolnického rebela v nadživotní velikosti, stojí východně od města. Kterého sedláka přesně připomíná, nevím, ale určitě má rád klid. Alespoň k takovému závěru jsme došli, když jsme toto místo složitě vyhledali. Ve městě Chlumec nad Cidlinou jsme totiž neobjevili žádné informační nebo směrové cedule. A tak je potřeba putovat podle intuice nebo podle mapy. Památník se nachází u silnice č. 11 (směr Hradec Králové) a parkování je zde více než složité. A tak je lepší přicestovat do města autobusem či vlakem nebo automobil odstavit někde na parkovišti a k pomníku asi jeden a půl kilometru jít pěšky.
