Středa 27. května 2020, svátek má Valdemar
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Středa 27. května 2020 Valdemar

Běžecká zpověď

31. 08. 2016 15:54:34
Všechno to začalo jednoho pošmourného rána v Alpách. Nebo možná o dobrých pár let dříve na školním hřišti.

Jako skřivan se Jolana budí skoro pravidelně v šest hodin ráno. Také dnes otevřela oči, podívala se na svět, uslyšela zpívat ptáky a měla radost. Vstala, protáhla se a začala spřádat plány.

Krátká, nejistá porada přináší jisté závěry. Lenka a Pavlína vybumbaly včera těch lahviček vína o trochu více a tak zůstávají spát stejně jako příroda kolem nich. Jolana si však výlet do hor nechce nechat ujít. Balí věci a vydává se na cestu. Sama. Okolní krajina je tichá a probouzí se velmi pomalu.

Jolana vykročí na stezku a nadechne se horské vůně z plných plic. Ach ty Alpy, už je to tady zase. Jde pomalu, rozhlíží se a objevuje krásu i tam, kde by ji nikdo nečekal. Nespěchá. Cesta nahoru si ani žádný úprk nežádá. Kdo by také běhal po sjezdovce.

Je teplý letní, ale zamračený den. Z oblohy se brzy začíná snášet mírný déšť, který naštěstí pod stromy neproniká. Drobné mžení však zesiluje a Jolana přemýšlí, zda zmoknout nebo si obléct šusťákovou bundu a zpotit se. Ve výsledku je to velmi podobné.

Pruhy slunce občas protnou zataženou oblohu jako meče andělů, ale nakonec je zastíní cáry mraků, pomalu se převalují okolo nedalekých kopců, cílů její dnešní výpravy. Když přichází ke spodní stanici kabinové lanovky, otevírají se před Jolanou zajímavé pohledy do údolí a ona vdechuje vůni Alp. Tráva vlaje a kvítí voní. Úžasný klid okolní přírody příjemně doplňuje nedaleké stádo krav. Bučení a hudba kravských zvonců neodmyslitelně patří k těmto horám.

Po krátké přestávce pokračuje ve stoupání pod lany, po sjezdovce. Lanovka funguje pouze v zimě, dnes je v klidu, na rozdíl od nedalekého stáda krav. Kravky jsou vlastně v pohodě, ale jejich šéf nějak nezvládá přítomnost lidského tvora. Možná strávil mládí ve Španělsku a nelíbí se mu Jolany oblečení. Ona sice byla přesvědčena o správném výběru výrazné a nápadné barvy, aby ji v případě potřeby bylo vidět. A samozřejmě jako žena chce být viděna a nalézána za všech okolností.

„Šaty dělají člověka,“ notoricky známá věta platí patrně i v tomto případě. Sice je dokázáno, že červená šusťáková bunda by neměla s býkem dělat nic, jelikož je barvoslepý, ale on tuto skutečnost odmítá vzít na vědomí.

Zaječela tak, až se z nedaleké skály začalo sypat kamení. S býkem to ale nic neudělalo. Jolana není zvyklá činit zbrklé závěry, ostatně v tuto chvíli ani na to nemá čas. Sice šla původně asi padesát metrů od stáda, ale brzy se tato vzdálenost velice zmenšila.

„Nevšímej si mě, já ti nic neudělám!“ zkouší mu domlouvat.

„Proč neodpovídáš?“

Býk přidává do kroku, Jolana také. Volí směr nahoru po sjezdovce. Říká si, že kdyby ztratila výškové metry, tak by to byla škoda. Záhy však zjišťuje, že patrně nebude tak důležité, kam půjde, ale aby to přežila. Býk se rozběhl, Jolana také. Srdce jí buší jako zvon, sotva zvládá dýchat. Býka pojmenovala Usain Bolt, jelikož sto metrů zaběhl za deset vteřin. Naštěstí ona to dokázala o kousek rychleji. Regulérně, s protivětrem, za deště, po sjezdovce, do kopce.

Pot jí ztéká do očí, začíná vidět rozmazaně. V hlavě se jí líhnou neurčité myšlenky, které lze jen těžko nějak rozumně uspořádat. Podobají se mrakům na obloze, černým mrakům nejrůznějších tvarů a velikostí. A také se před ní objevují vzpomínky.

Jolana nerada běhá. Pije jí to krev. Už dlouhou dobu uznává pouze krátké zrychlení chůze na minimální vzdálenost, když hrozí, že by jí ujel autobus. Ale také ani toto se nesmí stávat příliš často. Chodí však do školy, kde jedním z předmětů je Tělesná výchova. Letos se opět zkoušela vyhnout běhu, ale nepodařilo se to. Původně měli v tento den hrát basketbal, který patří k jejím oblíbeným činnostem. Ale když učitel zjistil, že účast studentů je podstatně vyšší, než by si mohl ve snu přát, tak plány změnil.

Jolana se snažila ještě učitele přesvědčit, že by lidé měli více vnímat signály svého těla, což ostatně tvrdí i uznávaní fyzioterapeuti, ale neprošlo to.

„Koukej ty své signály rychle umlčet a postavit se ihned na startovní čáru,“ volá důrazně učitel se stopkami v ruce.

A tak běží. Už vlastně ani neví jak dlouho. Stále běží, i když její tělo pomalu odmítá poslouchat. Také mozek začíná protestovat. Ten ostatně nikdy nechápal, proč musím podnikat takové šílenosti jako je běhání na školním hřišti. To nemohlo lidstvo vymyslet něco lepšího než běhání, něco co má smysl, něco co by mohlo potěšit a člověka nezničit?

Klade skoro automaticky jednu nohu před druhou. Vypadá to, že se její nohy snaží ještě poslouchat. Ale těžko, přetěžko plní to, co po nich požaduje. Běží a skoro nevidí, kam šlape. Běží a nemyslí na nic. Všechny její myšlenky zůstaly na místě, odkud vyběhla. Neběží s ní. Ani se jim nediví. Ale jsou to pěkné mrchy, nechat ji v tom samotnou.

Co když je to všechno jenom sen, probleskne jí hlavou. Pochybnosti, zda běh je nepěkné snění ve spánku či v bdění, uvede na pravou míru pronikavý hlas učitele: „Ještě jedno kolo! Držte si svůj rytmus!“

Těžko může držet nějaký rytmus, když se ještě do žádného nedostala. Chtěla by zařvat: „UŽ NEMOHU!“, aby to slyšel celý svět, ale nemá sílu otevřít ústa. Únava proniká jako jehla do všech zákoutí jejího těla, které důrazně přikazuje ukončit tuto nesmyslnou činnost. S každým dalším šlápnutím se jí cíl vzdaluje, i když to možná odporuje fyzikálním zákonům. Okolní svět se bortí. Prokletý běh, který člověka drtí, dusí, drásá, pohlcuje i vysává.

„Jaké je asi povolené procento smrtelných úrazů při běžeckých disciplínách? A nezavřou nevinnou paní třídní profesorku, když se to procento kvůli mně překročí?“ Raději zkouší nalákat do své hlavy pozitivní myšlenky, ale nejde to. Místo nich tam mám zmatek, tmu a ticho. Je sama, ztracena v prostoru, ztracena v čase.

Už se jí opravdu vůbec nechce běžet. I přesto ví, že nezastaví. Nevzdá to. Natáhne nohu, šlápne a nemožné se stalo skutečností. Zlatavé paprsky poledního slunce ji vítají v cíli. Dokázala to. Uběhla jeden kilometr.

Zhluboka se nadechla, až ji píchlo v levém boku. Před býkem má stále náskok, ale jistá si není a tak pošilhává na levé straně po kosodřevině, kam by případně mohla skočit šipku. Nakonec si vyhlíží vrchní stanici lanovky jako svůj bezpečný cíl.

„Když nemůžeš, tak přidej.“ Slavnou větu, kterou řekl Emil Zátopek, zná patrně i to zvíře nebezpečně se přibližující k Jolaně, která však naštěstí jako první přelézá elektrický ohradník. Opírá se o stožár a spokojeně oddychuje v propoceném tričku přilepeném na těle.

„Ježíšmarjá!“ zakřičela a chytla se za hlavu při pohledu na zem, kde se nachází exkrementy od krav. Rázem ztrácí nabytou jistotu. Vyndává píšťalku a začíná pískat krátkými hvizdy šestkrát za minutu, což je uznávaný mezinárodní signál při ohrožení života. Avšak slyšel to patrně jenom býk, který se stále přibližoval. Odmontovala tedy zábranu na schůdkách a vlezla do strojovny lanovky, kde těžce usedla na zem. Až tady konečně ví, že má vyhráno. Nad býkem ano, nad sebou málem ne, jelikož slyší tlukot svého srdce a jeho klepání na nebeskou bránu.

„Žiji ještě?“ ptá se sama sebe. Nejprve hrdinsky mává na býka, ale pak mu zkouší domlouvat. Netouží tady zůstat do prvního sněhu, než přijede obsluha. Zadívá se ještě jednou zvířeti do očí a jakoby viděla učitele tělocviku a slyšela: „Vidíš, že ti to běhání ve škole k něčemu bylo. Dnes to nevypadalo špatně. Ale pro příště to chce zlepšit sílu, rychlost a vytrvalost.“

***

Ještě několikrát jsem se pokusil napsat povídku nebo něco, co by se tomu mělo podobat:

Jeden letní den jako pohádce:http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=473642

Oslava narozenin:http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=473645

Diplomová práce:http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=474655

Návštěva zubní ordinace:http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=474081

Letní procházka městem:http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=473649

Autor: Pavel Liprt | středa 31.8.2016 15:54 | karma článku: 39.59 | přečteno: 1632x

Další články blogera

Pavel Liprt

Jak nám na Vltavě na prvního máje teklo nejenom do bot (1989 – 2020)

„Rezervace na splouvání horního toku Vltavy je spuštěna? Výborně,“ zvolám radostně. Ale nadšení mě přejde, když se v telefonu od zástupce NP Šumava dozvídám, že rezervovat můžeme opravdu již dnes, ale plavit se až od 1. června.

23.5.2020 v 17:33 | Karma článku: 16.19 | Přečteno: 590 | Diskuse

Pavel Liprt

Záhada v Českém Krumlově

Když jsem byl tuto sobotu v Českém Krumlově a procházel se po ulici zvané Latrán, samozřejmě jsem se před tím obchodem zastavil. Bylo mi sice jasné, že asi bude zavřeno, ale co kdyby. Člověku to nedá.

7.5.2020 v 17:17 | Karma článku: 20.43 | Přečteno: 1326 | Diskuse

Pavel Liprt

Spokojené manželství, to už je také skoro jako div světa

Dvacet osm let spolu. Někdo by mohl říct, že to je dlouho, ale já vím, že do zlaté svatby nás čeká ještě dlouhá (snad ne moc náročná) pouť perlová, korálová, rubínová a safírová.

18.4.2020 v 17:48 | Karma článku: 18.04 | Přečteno: 912 | Diskuse

Pavel Liprt

Bešeňová, Medokýš, dobří lidé a krásná příroda

Kdysi neznámá vesnička Bešeňová ležící v srdci liptovského kraje je dnes v prospektech cestovních kanceláří. Změnila se k nepoznání. Ale dobří lidé zůstali stejně jako kouzelná příroda v okolí. A samozřejmě melodická slovenština.

12.4.2020 v 14:23 | Karma článku: 21.48 | Přečteno: 783 | Diskuse

Další články z rubriky Letní běh

Josef Košíček

Svět spěje do záhuby, nedokážu dosušit seno!

Horko sucho zima mráz déšť a sníh a povodně a neúroda, ale stále ještě jsme tu, proto tedy: Chvalme Boha za ty dary!

5.8.2019 v 17:07 | Karma článku: 15.36 | Přečteno: 529 | Diskuse

Michal Okrouhlík

Je běh opravdu cesta k sobě?

Druhý týden přípravy na běh Běchovice - Praha 2018. Týden velkých změn v režimu příprav. Konečně trávím čas sám se sebou.

26.6.2018 v 13:33 | Karma článku: 6.06 | Přečteno: 237 | Diskuse

Michal Okrouhlík

Cesta sám k sobě

První ze zamýšlené série popisu přípravy na běžecký závod Běchovice - Praha 2018. Jedná se o týdenní souhrny, kde volné dny relaxace vynechávám, pokud se neděje něco k napsání

19.6.2018 v 10:52 | Karma článku: 4.72 | Přečteno: 472 | Diskuse
Počet článků 278 Celková karma 18.87 Průměrná čtenost 1550

Životní motto: Cestuji do dalekých i blízkých míst jako do pohádky, ale za nějaký čas se vždy rád vracím domů zpátky. Vydávám se hledat zajímavá místa tam i sem, nebloudím, stačí jít rovnou za nosem.

Najdete na iDNES.cz