Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp

Všechny cesty nevedou do Říma, ale na památnou horu Říp. Kopeček magický i magnetický přitahuje k sobě nejenom v poslední den roku více než hodně lidí.

Hora Říp patří mezi několik nejvýznamnějších míst v naší zemi a právem se řadí mezi trvalé symboly národní historie. Každý by měl alespoň jednou za život na tuto horu, opředenou pověstmi, bájemi i mýty, vystoupit. Jako to onehdy učinil praotec Čech, který do těchto končin přivedl svoji družinu. Alespoň tak praví pověst vztahující se k příchodu našich prapředků do země. Praotec Čech, rozhlédnuv se z hory Říp, pravil, že našel zemi zaslíbenou, o které často mluvil a kmenu putujícímu z bájné pravlasti ji sliboval. Všem známý příběh prošel však během několika staletí velkými změnami. Jak plynul čas, tak si kronikáři „vzpomínali“ na další detaily a nové skutečnosti.

Autorem nejstaršího dochovaného podání pověsti je děkan pražské kapituly Kosmas. Z latinsky psané (okolo roku 1125) Kosmovy kroniky se toho ale moc nedozvídáme. Autor se sice rozepisuje o zemi, kam Boemus (jméno Čech v latině) přišel, ale o výstupu na Říp není v tomto díle žádná konkrétní zmínka. Legendu rozvinul roku 1310 ve své kronice Dalimil. Ten již píše konkrétně, že Čech došel se svou družinou k hoře Říp. Sám vystoupil na vrchol (obdobně jako Mojžíš?), rozhlédl se po kraji a následně zvěstoval, že konečně došli do zaslíbené země. Další známá kronika byla napsána patrně z příkazu Karla IV. okolo roku 1374. Její autor Přibík Pulkava zmiňuje příběh o Čechovi obdobně jako Dalimil. Ještě více se o praotci Čechovi rozepsal roku 1541 Václav Hájek z Libočan, ale ani v jeho Kronice české, která připomíná spíše beletrii, nejsou jasná a doložitelná historická data. Nejznámější zpracování pověsti určitě pochází od Aloise Jiráska a jeho díla z roku 1894 s názvem Staré pověsti české.

A jak to bylo ve skutečnosti s tou „zemí mlékem a strdím oplývající?“ Po historickém jádru pověsti pátraly a určitě stále pátrají archeologové, znalci historie i obyčejní nadšenci. Výsledky jejich bádání však zatím nevyznívají moc příznivě pro milovníky pověstí a romantické duše vlastenců. Archeologické průzkumy odhalily, že první Slované, kteří sem začali přicházet od 6. století, se usadili okolo dolního toku řeky Vltavy, v Poohří či v úrodných nížinách Polabí. Tím se vlastně stala hora pomyslným středem slovanského světa, i když nejbližší okolí hory Říp bylo osídleno asi až o tři století později. Patrně chyběla voda, ale určitě tam měli strdí. Toto kouzelné, i když nepříliš známé slovíčko, slyšel ve spojení s horou Říp snad každý, ale že strdí označuje medové plástve, to se občas neví.

O tom, že je hora Říp místo historicky zajímavé i důležité, svědčí románská rotunda, jeden z nejstarších svatostánků v zemi. Stavební historie místa sahá až do konce 10. století či začátku minulého tisíciletí, kdy zde stál dřevěný kostelík zasvěcený sv. Vojtěchovi. Patrně se o to zasloužil kníže Boleslav I. či jeho syn. Do současné podoby nechal rotundu přestavět kníže Soběslav I. na počest svého vítězství v bitvě u Chlumce na Ústecku 18. února 1126 nad německým králem Lotharem III.

Západní kruhová věž, ústřední rotunda a poloválcovitá apsida – otec, matka a dítě. Česká rodina či malebná románská rotunda sv. Jiří a sv. Vojtěcha stojící na temeni oblíbené poutní hory pamatuje dávné časy a sehrála významnou roli v dobách národního obrození. Známá je určitě skutečnost, že byl roku 1868 na Říp svolán tábor lidu. Následně zde vylomili a do Prahy převezli jeden ze základních kamenů pro vybudování Národního divadla. O sto let později, 10. května 1968, se na úpatí Řípu konalo shromáždění lidu, kde promluvili například Alexandr Dubček či Josef Smrkovský. Dnes na fasádě rotundy promlouvají ruce některých lidí trochu odlišným, značně nehezkým způsobem. Při pohledu na stěny člověka až zabolí, jak „novodobí umělci“ upravují omítku stavby svými nápisy a obrázky. Síla nejenom rotundy, ale celého místa není ve velikosti, ale v úctě. Ostatně většina z nás nepoužívá výraz „kopec Říp“, ale říká se „hora Říp“, hora, která například v době protektorátu Čechy a Morava byla vlastně pohraniční horou, jelikož státní hranice se nacházela u nedalekého Labe.

Říp, součást Českého středohoří, je celkem mladý vulkán, který byl aktivní ještě nedávno, asi před dvaadvaceti miliony let. V poslední den minulého roku soptily naštěstí už jenom rachejtle v okolí a tak opět tato zajímavá kupa čediče čnící z rovinaté krajiny přivábila množství lidí. Nejznámější výchozí bod, obec Krabčice - Rovné, se změnil v jedno velké parkoviště, odkud vyráželi po celý den lidé s pejsky, kočárky i na kolech. Na horu Říp (455 m.n.m.), vyvýšenou asi o 200 metrů nad okolní terén, vede cesta chvílemi prudká a v případě námrazy také velice zajímavá. Během výšlapu jsem si vzpomněl na obraz, který jsem zahlédl v jedné kavárně. Autor zde vyobrazil Říp budoucnosti včetně lanovek, železnice či tunelu.

My jsme to však zvládli po svých a na vrcholu, který nechal roku 1879 Moritz von Lobkowicz zalesnit, jsme postupně obešli vyhlídku Mělnickou, Pražskou i Roudnickou a kochali se. Pohledy na českou kotlinu byly zajímavě stejné. Vnitrozemí ku Praze, malebné kužely Českého středohoří, Bezděz či Ještěd ukryla šikovně dnešního dne nízká oblačnost. A tak přišla ke slovu představivost.

Někteří lidé pobíhali s kompasem v ruce a sledovali poblázněnou střelku, s níž koketuje příměs magnetovce v čediči. Většina však držela v ruce lahvinku sektu či nějaké dobré kořalky a připíjela si s ostatními i horou Říp. Kdo se zapomněl vybavit a chtěl načerpat síly před náročným sestupem, mohl si koupit u okénka restaurace například teplou griotku. A samozřejmě si přečíst slavný nápis na fasádě turistické chaty: „Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp.“

*

První pohled na Říp, který si v roli národní kulturní památky plní vlasteneckou povinnost, může někomu připomínat tvar zvonu či hřibu, jinému ženské ňadro nebo klobouk, ale když člověk kopec obejde dokola, zjistí, že pohled z různých stran je vždy trochu jiný. Jedná se vlastně o stolovou, i když nevelkou horu, jejíž jméno by lákalo k „zemědělskému“ spojení se slovem řepa. Avšak skutečnost je jiná. Původ názvu sahá do doby keltské či germánské a měl by označovat „horu“.

Myslím, že pohled na Říp z okolí i z hory samé na líbeznou krajinu rozechvívá srdce kohokoliv, kdykoliv a nemůže to pokazit ani počasí. Krásnými verši se o těchto pocitech vyjádřil například Jaroslav Seifert, jediný český nositel Nobelovy ceny za literatury, v básni „Hora Říp.

Viděl jsem hory plné ledu,
však zpívat o nich nedovedu.
Jiskřily dálky nad hlavami
jak bledě modré drahokamy.
Jímala závrať při pohledu,
zpívat však o nich nedovedu.
Když ale vidím na obzoru
uprostřed kraje nízkou horu,
na nebi mráček běloskvoucí
- přestane srdce chvíli tlouci.
Oblaka letí v klasech zralých
a koně dupou po maštalích.
V panácích jsou už všude snopy
a svatý Jiří zvedá kopí,
aby je vrazil ve chřtán dračí,
a motýl spěchá po bodláčí;
a jako krůpěj na prstenu
třpytí se drobná kvítka rmenu.
Tu nemohu se vynadívat
a všechno ve mně začne zpívat,
zpívat i plakat. Maminko má,
jak je to hezké u nás doma!

Ostatně České středohoří to já mohu. Již jsem o svých toulkách v něm také něco napsal:

- Výjimečné a kouzelné pohoří je České středohoří: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=473838

- Dračí hora u Bíliny: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=483023

- Vrch Radobýl u Litoměřic: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=493138

- Královské město Litoměřice: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=493359