Viděno z jednadvacítky aneb příběh jednoho Baťova domu ve dvou městech (Zlín, Gottwaldov)

Kdo se nerozhlédne z báječné vyhlídky zlínského Baťova mrakodrapu, jakoby ve Zlíně ani nebyl. Tato unikátní stavba vznikla v době, kdy v Baťově Zlíně muselo být všechno nejvyšší, největší, nejmodernější a nejdokonalejší.

Osadu Zlín ležící v údolí řeky Dřevnice, na rozhraní Hostýnských a Vizovických vrchů, koupila na začátku 14. století královna Eliška Rejčka. O šest století později si město Zlín „přivlastnila“ rodina Baťových. Historie města je určitě zajímavá, ale zásadní změnu v relativně poklidném životě místních lidí přinesla průmyslová revoluce. Tomáš Baťa opustil verpánek a dne 21. září 1894 byla založena obuvnická firma. Začaly se vyrábět Baťovy boty, obchodní komodita, která změnila nejenom Zlín. Základní kámen obuvnického impéria byl položen.

Nový moderní způsob řízení přinesl výjimečný růst a prosperitu podniku. Tomáš Baťa se stal významnou osobou a roku 1923 starostou původně malého a starobylého městečka řemeslníků i obchodníků, ze kterého začalo v meziválečném období vznikat moderní městské centrum i důležité průmyslové středisko s více jak 40 tisíci obyvateli. Firma vybudovala ve městě hotel, kino, nemocnici, školu, obchodní domy, vědecké budovy i filmové ateliéry. Nestavělo se však živelně. Tomáš Baťa si pozval renomované architekty (J. Kotěra, F. L. Gahura, M. Lorenc, V. Karfík), kteří mu pomohli svým osobitým architektonickým stylem proměnit Zlín v unikátní funkcionalistický skvost, na tu dobu i v Evropě ojedinělý. Baťa přestavoval Zlín na zahradní město, ale myslel při tom na americké mrakodrapy. Město dostalo postupně svou nezaměnitelnou podobu, kterou při své návštěvě v roce 1935 ocenil i geniální architekt Le Corbusier. Toho se bohužel Tomáš Baťa nedožil, jelikož 12. července 1932 zemřel na palubě svého Junkersu D1608 při cestě do Švýcarska. Odešel ve chvíli největšího rozmachu podniku, který vybudoval.

Dnes je tomu tedy přesně 85 let. Zajímavostí je, že Tomáš Baťa nedlouho předtím (1930) přišel s myšlenkou založit nový hřbitov. Inspirací mu byly podobné hřbitovy v Americe a tak vznikl ve Zlíně zajímavý lesní hřbitov podle návrhu F. L. Gahury. Vysvěcen byl v roce 1932 a bohužel jedním z prvních pohřbených byl právě Tomáš Baťa 14. července 1932.

Rozvoj města i firmy, jejímž šéfem se stal Jan Antonín Baťa, pokračoval. Stopku tomuto rozvoji učinila druhá světová válka včetně bombardování v roce 1944 i osvobození sovětskými a rumunskými vojsky v květnu 1945. A především nástup komunistů k moci. Baťův výrobní areál přešel na Československý stát a pokračoval jako národní podnik Svit. Zlín změnil v roce 1949 jméno a nejenom „jednadvacítka“ se přestěhovala do socialistického Gottwaldova.

Ve třicátých letech, v době největší prosperity, byl počet administrativních zaměstnanců u firmy Baťa přes dva tisíce. Zprvu pro ně chtěli postavit tři budovy, ale poté se rozhodli pro jeden vysoký objekt, který měl být výkladní skříní úspěchu i reprezentací firmy navenek. A to se určitě podařilo. V záplavě menších domů působila nová správní budova opravdu dominantně.

Zlínská „lahůdka“, Baťův mrakodrapu či 21. správní budova obuvnické firmy byla postavena podle projektu architekta Vladimíra Karfíka v roce 1938 jako jedna z prvních výškových staveb v Evropě a nejvyšší stavba předválečného Československa. Svým vzhledem i rychlostí výstavby většinu lidí šokovala, jelikož něco podobného znali nanejvýš z fotografií amerických měst. Železobetonovou konstrukci postavilo okolo čtyřiceti dělníků za necelého půl roku.

Objekt měl velmi promyšlenou dispozici. Každé podlaží bylo navrženo jako velkoprostorová kancelář o rozměrech 80 * 20 metrů pro 200 lidí, přičemž obslužné prostory byly vyčleněny mimo kancelář. Byli sem vybíráni ti nejlepší z nejlepších, kteří si této pocty vážili, i když zde panovaly tvrdé podmínky. Každý zaměstnanec měl pouze židli, stůl, skříňku a než odešel z práce, musel mít vše perfektně uklizené.

Budova byla klimatizována, měla rychlovýtah i výtah páternoster, potrubní poštu nebo podlahové zásuvky elektrického proudu. Velkou zajímavostí nejenom té doby byla kancelář šéfa firmy, která byla současně výtahem s klimatizací a s umyvadlem. Unikátní výtah velikosti obývacího pokoje s rozměry 6 x 6 metrů měl sloužit nejenom k řízení všech Baťových podniků po celém světě, ale i přebývání. Jan Antonín Baťa se výtahem asi projel, ale patrně ho nestačil použít jako řídící pracovník. Kolaudace byla sice na jaře roku 1938, ale hned následujícího roku musel opustit republiku.

Tento funkcionalistický objekt se po revoluci „vrátil“ do Zlína a dnes se nachází na třídě Tomáše Bati 21. Je zapsán na seznam národních kulturních památek a společně s celým původním průmyslovým areálem Baťových závodů získal ocenění Stavba století. Po rekonstrukci slouží v současnosti pro potřeby Krajského a Finančního úřadu.

Výška sedmnáctiposchoďové budovy činí 77,5 metru. Důvod, proč ho navštívit se nachází v nejvyšším patře. Nejlépe vyjede sice člověk do 16. podlaží rychlovýtahem, ale lahůdkou je cesta klasickým páternosterem. Do posledního patra, kde je kavárna a především vyhlídková terasa, musí každý vyjít již po svých. V době mé návštěvy byla přístupná pouze část terasy, kterou zasíťovali. Patrně kvůli sebevrahům, které toto místo láká. Důvodem jejich činu může být nešťastná láska nebo skutečnost, že člověku vyměří o několik pater níže nějakou nehezkou daň.

Objekt má exkluzivní polohu vůči celému Zlínu a tudíž se kavárna a terasa brzy staly vyhlídkovým a vyhledávaným místem obyvatel i návštěvníků města. Člověk může krásně pozorovat, jak letí okolo něho oblaka a obloha se mění, ale především se naskýtají skvělé, skoro až fascinující výhledy na velkou část města i jeho okolí. Z těch známějších staveb je vidět například 14|15 Baťův institut, Tržnice, Obchodní dům, Velké kino nebo Hotel Moskva.

Pozornosti bedlivého návštěvníka neuniknou i pohledy na některou ze specifických čtvrtí Zlína. Od roku 1912 nechal Tomáš Baťa stavět domy pro své zaměstnance podle návrhu architekta Jana Kotěry a regulačního plánu F. L. Gahury. Jedná se o dobře známé domky - krychle stejných rozměrů a vzhledu, které jsou charakterizovány především zdivem z režných cihel. Celkem takto vzniklo 2210 domů ve čtvrtích Zálešná, Podvesná, Lesní čtvrť a Nad Ovčírnou.

*

Nebudu samozřejmě tvrdit, že jsem ze zlínské jednadvacítky dohlédl až do našeho hlavního města, ale když jsem přemýšlel, proč někteří lidé se tady rozhodli pro svůj čin, tak se mi vybavila také jedna zajímavá stavba v Praze, kterou si bohužel vyhlédli v minulosti i sebevrazi: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=496330