Symfonie č.9 e moll, op. 95, známá pod názvy „Novosvětská“ či „Z Nového světa“ žije dodnes na celém světě. Na rozdíl od Poštovního dvora v Karlových Varech, který skomírá.
Roku 1791 byl na okraji města Karlovy Vary vystavěn Poštovní dvorec. Objekt, který se nacházel v překrásném a romantickém údolí říčky Teplé, sloužil sice k přepřahání a ustájení poštovních koní, ale brzy u něho přibyla výletní restaurace, patrový objekt v duchu klasicismu i zahrada s buky, altánky a pergolami. Nechyběly ani lavičky a stolky, u kterých končili své vycházky lázeňští hosté i místní lidé.
Gotthelf Friedrich Pfitzmeier. Tak se jmenoval nový majitel, který nechal na začátku 19. století objekt opravit a empírově přestavět na výletní kavárnu Caffé Posthof. Poštovní dvůr se brzy stal jedním z nejoblíbenějších výletních, společenských i hudebních míst lázeňského města. Začali sem přicházet více či méně známé osobnosti, například básník Johann Wolfgang von Goethe, kníže Metternich, choť císaře Františka I. císařovna Marie Ludvika a další.
Karlovy Vary se stávaly známějšími a přibývalo hostů, na počtu i na významu. Kapacita malého sálu Poštovního dvora byla nedostačující a tak na jaře roku 1817 bylo vystavěno západní křídlo objektu, kde vzniklo postupně několik reprezentačních místností, především v prvním patře dominantní prostor s názvem Pruský sál. Slavnostně byl otevřen na počátku lázeňské sezony v roce 1818 a téhož roku se tam konaly dva koncerty slavné italské pěvkyně Angelici Catalani. O deset let později navštívil Karlovy Vary virtuóz Niccoló Paganini a v Poštovním Dvoře zahrál svůj houslový koncert.
V roce 1835 byl v Karlových Varech založen Karlovarský lázeňský orchestr, který hrál mimo jiné také v objektu Poštovního dvora. Na zdejších pravidelných koncertech vysoké umělecké úrovně hráli hudebníci symfonická díla německých klasiků i skladby českých autorů. Před 123 lety, dne 20. července 1894 v rámci pravidelných pátečních koncertů zazněla v Poštovním dvoře Dvořákova symfonie číslo 9 e moll Z Nového světa v přednesu zmíněného orchestru, který dirigoval August Labitzky.
„Novosvětská“, nejvýznamnější dílo Antonína Dvořáka, které je řazeno mezi skvosty světové symfonické tvorby, vzniklo v prvním roce jeho pobytu ve Spojených státech amerických, kde působil v letech 1892 – 1895 jako ředitel newyorské konzervatoře. Sešlo se tehdy patrně více okolností naráz. Antonín Dvořák chtěl splnit očekávání coby představitel české hudby, svůj vliv měly určitě také silné dojmy z prostředí v nové, bouřlivě se rozvíjející zemi. Charakteristické prvky černošské a indiánské hudby se zde prolínají s českými a dohromady tvoří mimořádně vyvážený a působivý celek. Silným inspiračním zdrojem symfonie byly písně afroameričanů i hudba indiánská, ale odborníci se nemohou shodnout na tom, zda autor symfonie použil skutečné nápěvy černošských písní či nikoliv. Odpověď zná patrně jenom Antonín Dvořák.
Jak praví název, symfonie č. 9 je v pořadí devátou Dvořákovou symfonií. Vznikla mezi lednem a květnem 1893 v New Yorku a má čtyři části (Adagio – Allegro motto, Largo, Motto vivace, Allegro noc fuoco) o celkové délce cca 41 minut.
Premiéra se konala 16. prosince 1893 v New Yorku v Carnegie Hall a stala se dle očekávání vrcholnou kulturní událostí, jelikož měla symfonie nevídaný úspěch, který trval i nadále a tak se brzy objevilo dílo v repertoáru symfonických orchestrů. Symfonie č. 9 e moll se v Evropě nejprve objevila 21. června 1894 v Londýně, aby se následně její premiéra na pevninské části kontinentu konala v Karlových Varech. Další premiéra se uskutečnila v roce 1969, kdy si nahrávku této absolutní špičky hudebního romantismu vzal Neil Armstrong do kosmické lodi Apollo 11 při cestě na měsíc.
Dnes připomíná výše uvedenou skutečnost pamětní deska od karlovarského akademického sochaře Vladimíra Relicha, která je osazená na fasádě v zahradním průčelí objektu. Slavnostní odhalení desky se konalo dne 9. října 1961.
Zda nějaký si poslechl nějaký koncert v Poštovním dvoře také Johann Wolfgang von Goethe, nevím, ale je známo, že tam občas zašel na vídeňskou kávu s loupáky, což už se dnes nikomu nepodaří. Poštovní dvůr má patrně nejlepší časy za sebou. Majitel ho nechal uzavřít. Ožívá to tam pouze v době konání filmového festivalu. Zda objekt, který psal nejenom hudební dějiny, čeká na svou světlou budoucnost, neví asi nikdo.
*
Zajímavé prostředí Poštovního dvora si vyhlédli také filmaři. Například v seriálu „Třicet případů majora Zemana“, konkrétně v 19. díle nazvaném „Třetí housle“, kdy tady houslista Radim Pešek prodává němci Augustu Wolfovi staré bankovky.
*
O Karlových Varech jsem se tady zmínil i v dalších povídáních:
Štola Benátčanů: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=528318
Karlovy Vary a Tourfilm: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=627331
Jedna obyčejná lávka přes řeku Ohře: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=487761
Karlovy Vary na pohledech: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=742032
