Azorové zápisky a obrázky – část čtvrtá

Azory? Co to je? Tam jsem ještě nebyl. A kde že to vlastně je? Takové a podobné otázky jsem slýchal před cestou i po mém návratu na podzim minulého roku. (Caldeira do Cabeco Gordo, Horta, Sao Roque do Pico)

19. září 2019

Ráno, když snídáme, tak si všímáme jedné zajímavosti. Se stavebním kolečkem přijíždí zdejší zaměstnanec a dováží nařezané a naštípané dříví na oheň. Patrně nechtějí, aby lidé ničili stromy v okolí. Zajímavý nápad.

Se smíšenými pocity vyhlížíme počasí. Sice neprší, ale oblačnost je větší, než by se slušelo. Přesto nakonec odjíždíme do centrální části ostrova, kde se nachází Caldeira do Cabeco Gordo, obrovský zelený kráter.

V nadmořské výšce 1.043 metrů vystupujeme z auta před jedenáctou hodinou. Vítr fouká celkem slušně, ale patrně málo na to, aby rozehnal mraky. Tudíž skoro nic nevidíme. Přitom by tady měly být nejúžasnější výhledy na celém ostrově. Nejenom do samotného kráteru, ale také na okolní ostrovy a nejvyšší horu Pico.

Chvíli se procházíme a prosebně vzhlížíme ke sluníčku tam někde nahoře, ale naše přání není vyslyšeno. Tudíž by se to dalo shrnout, že jsme viděli ….

Odjíždíme dolů a v poledne jsme u „našeho včerejšího“ vinařství. Nikdo tam však není. Pokračujeme tedy o kousek níž, až ke kostelu Chapel of Nossa Senhora da Penha de França. Pod ním je domeček, ze kterého vychází paní a má snahu nám pomoci, ale česky nemluví a my portugalsky také ne.

Vesnice a městečka se díky sopkám pyšní ojedinělou romantickou architekturou. Přestože je hlavním stavebním materiálem černá pórovitá láva, domky s bílými rámy kolem oken a dveří působí vesele. V každé obci je malebný kostelík nebo kaple, sloužící věřícím i k obyčejným setkáním.

Jedeme zpět k hlavní silnici, kde objevujeme jiný sklípek, kde právě lisují. Obdobně jako včera ochutnáváme mošt, hrozny i víno a posledně jmenované si kupujeme. Stejné množství, stejná cena

Na stole vidíme zajímavý sýr a zkoušíme je přemlouvat, ale trvají na tom, že to je jejich svačina a nám doporučují, kde ho koupit. Odjíždíme tedy hledat to správné místo.

A netrvá to dlouho. Brzy objevujeme u silnice mlékárnu a jdeme na průzkum a nákup. Vybráni byli ti nejzkušenější, Franta a já. Mě osobně potěšilo, že jsou zbývající dva parťáci přesvědčeni o kvalitách mých sýrových znalostí.

Prodejna je svojí plochou malá, ale sortimentem zajímavá. I kořalky tady mají, ale drahé. Po zralé úvaze a podrobném zkoumání kupujeme dva druhy sýrů

Při jedné zajížďce blíže k moři spatřujeme maják. Je maličko v zuboženém stavu a patrně tady už dlouho nebude.

Stejně jako nedaleký dům, který zatím ještě stojí u cesty. Krásná krajina, zajímavé místo, ale patrně jenom pro turisty. Starší lidé asi umřeli a mladí odešli na pevninu.

Pláž přichází na řadu o něco později. Není to sice žádný luxus, ale voda je příjemná. Mírné vlny nám umožňují si příjemně zaplavat.

A poté již následuje svačinka. Chleba je nakrájen, zbývá otevřít krabičku se sýrem. Překvapení. Smích. Pod víčkem se totiž místo sýru, který je tam vyobrazen, ukrývá máslo. Ale máme chléb, sůl i víno a také to máslo je velice chutné, tak jsme spokojeni.

Ještě jednou se chceme pokusit o štěstí v podobě návštěvy obrovského kráteru Caldeira do Cabeco Gordo a vyhlídky do něj. Tentokrát na to jdeme z východní strany, kam přijíždíme po úzké silničce zarostlé zelení. Vzhledem k vlhkosti a teplotě jsou zdejší kapradiny i další rostliny větší než velké.

Po příjezdu na konečnou konstatujeme, že situace je snad ještě horší než dopoledne. Kromě oblačnosti toho moc nelze spatřit.

Přesto se zde chvíli procházíme a rozhlížíme. Skoro nic nevidíme, ale pokus jsme museli učinit. Zajímaly nás nejenom pohledy do kráteru, ale také na protější ostrov. Majestátnost nejvyšší hory Azorských ostrovů vynikne především při pohledu ze sousedních ostrovů. Ale dnes určitě ne.

Nakonec odjíždíme dolů, kde se ještě zastavujeme u vyhlídky Monte Carneiro. Odtud je už sice něco vidět, ale dlouho tomu tak nebude, jelikož se oblačnost nasouvá stále níž.

Poslední naše zastávka je na poloostrově na okraji města Horta, odkud jsou krásné pohledy na město.

Před sedmou vracíme auto v přístavu a o hodinu později odjíždíme lodí a opouštíme definitivně ostrov Faial.

Za 25 minut kotvíme u ostrova Pico. Již podruhé během našeho putování se ocitáme na tomto ostrově. Důvod je jasný, i když se stále ukrývá v mracích. Nacházíme se ve správním středisku ostrova Madalena. Poklidný přístav, ale neklidné počasí. Je tma a zataženo. Řešíme, kde přespat a moc se nám to nedaří. Nakonec se vydáváme východním směrem na celkem dlouhý výlet s plnou polní. Po třech a půl kilometrech s jednou přestávkou na pivo přicházíme do zajímavého oddychového areálu Reserva Florestal de Recreio da Quinta das Rosas. Všechno je tady perfektní, pouze kryté spaní chybí.

*

20. září 2019

Brzy poté, co jsme usnuli, nás budí silný vítr a zpočátku slabší déšť, který postupně přidává na intenzitě. Zkouším se různě schovávat pod igelit, občas také trochu spím, ale nakonec to ráno se svítáním vzdávám. Jsem promočený stejně jako moje věci. Naštěstí je ale příjemné teplo. Pršet také přestalo a fouká mírný vánek, který postupně suší věci.

Název areálu jsem si přeložil jako Lesní rezervace a rekreační místo s růžemi. Je pravda, že kouzelných kytiček je tady více než dost.

Následně si na letišti půjčujeme automobil a vydáváme se na nejvyšší místo ostrova, kam lze automobilem zajet.

Vítá nás parkoviště pod horou Pico, kde vládne zde mlha. Máme trochu smíšené pocity, když se vydáváme do informačního centra zjistit informace ohledně zítřejšího výstupu a počasí. Bude sice lépe než před několika dny, ale patrně žádná sláva. My jsme však rozhodnuti, zítra nebo nikdy.

Následuje jízda na sever ostrova do městečka Sao Roque do Pico, kde zastavujeme u Museum da Industria Baleeira. Vstupné činí příjemných 2 eur na osobu. Pozvání přijímáme a udělali jsme dobře.

Muzeum je připomínkou dávných časů, kdy se většina místních lidí věnovala lovu velryb. Prohlížíme si zajímavé exponáty i fotografie z dob největší slávy rybolovu i jeho konce. Některé obrázky, na kterých je vidět zabíjení, kuchání a množství krve, jsou pro silnější povahy.

Muzeum je čisté a upravené. Exponáty mají dobře uspořádané a nasvětlené. Je zde možno shlédnout také film pojednávající nejenom o velrybářském průmyslu.

Budova, ve které se nacházíme, byla vlastně továrnou na zpracování velryb. Jak uvnitř, tak na dvoře je možnost prohlídky kotlů, kde se vařil z velrybího tuku olej.

Pokračujeme hledat nějaký nocleh a neustále vyhlížíme, zda ten „náš“ kopeček nevyleze z mraků.

Brzy objevujeme báječné piknikoviště Reserva Florestal de Recreio do Mistério de Sao Joao. Opět něco úžasného, prostě náš standard na Azorech.

Večer opět grilujeme, bumbáme a řešíme zítřejší počasí a výstup na nejvyšší kopeček.

*

Předchozí povídání z Azorských ostrovů: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=757149

Pokračování zápisků a obrázků z Azor: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=757521