Konec Říma nebo Titanic? Aneb neveselá oslava narozenin.

Před 65 lety (8. prosince 1955) byla Radou Evropy přijata podoba evropské vlajky. O pět dnů později ji v Paříži poprvé oficiálně vyvěsili. To je jisté. Jak dlouho bude ještě vlát si asi nikdo netroufá odhadnout.

Současná epocha Evropy je mnohými přirovnávána k období před pádem slavného Říma nebo k plavbě neméně slavného parníku Titanic. Všem je jasné, že bude Evropa jiná. Nebo by to jasné alespoň mělo být. Otázkou je, kdy to bude, jak hluboko a na jak dlouho musí Evropa zabřednout do problémů. Podle chování některých evropských i domácích politiků to však vypadá, že alternativa ke stávajícímu systému fungování evropského kontinentu přijde hodně pozdě. Nebo nepřijde vůbec.

Evropa ztrácí svůj vliv ve světě. Politický, mocenský, ekonomický i lidský. A vypadá to, že si tuto skutečnost nechtějí mnozí přiznat. Stávající dohodnutá pravidla se moc nedodržují a místo toho se vymýšlejí nová, u kterých je jasné, že se zase nebudou dodržovat.

Evropa a slavný Titanic s neslavným koncem. Na vrchní palubě se vesele žije, zpívá a tančí, dokud hudba hraje. Je to lepší a pohodovější než zastavit orchestr, přestat tančit a přemýšlet, jaká melodie by měla být na repertoáru. První housle v evropském orchestru hrají bohatství a přepych. Kapitánský můstek v Bruselu má vše pod kontrolou. Proč tedy scházet do spodních palub. Loď jménem Evropa sice nemusí skončit svou plavbu tak rychle jako Titanic, ale že pluje špatným směrem, je více než jasné. Avšak pro posádku včetně kapitána je jednoduší pokračovat setrvačně v plavbě než hledat ostré hrany ledovců.

Někdo by mohl říct, že Evropa si zahrává s ohněm. Když si však sundáme růžové brýle, tak je jasné, že Evropa už dávno hoří. Pomalu a jistě míří ke svému konci. Bod nenávratu rozpadu Evropy byl překročen. Nastává totiž období, kdy spotřeba převyšuje produkci. Nelze již pokračovat ve vzestupu a začíná docházet k útlumu rozvoje. Na povrch vyplouvají rozbujelé dlouhodobě neřešené problémy s širokým dopadem na celou společnost.

Mnoho politiků si uvědomuje, že stojíme před velkou změnou, ale současně dělá málo proto, aby se jí podařilo vyhnout. Mnozí sice tvrdí, že jsou jim známa budoucí velká nebezpečí a úskalí, ale mají tendenci přehlížet zpočátku malá rizika, která mohou nakonec převážit.

Kdyby lidé chtěli, tak by si mohli vzít z dějin různá ponaučení. Často se říká: „Dějiny nás poučily.“ Obdobně se používá výraz „historická a dějinná zkušenost.“ Ale tak to nefunguje. Chyby a omyly jsou tady od toho, aby se opakovaly.

Období dominance Evropy skončilo. Těžiště světového dění se přesouvá na Východ, možná pod taktovku Číny a Ruska. Evropa má svých problémů dost. S korona virem i uprchlickou krizí. V případě slavného Říma sehráli svou roli na západě barbaři a na východě o něco později Osmané. Do Evropy již několik let proudí nekontrolovatelné množství muslimů, na barbary zatím v klidu čekáme.

Naštěstí se zánikem určité části civilizace nedochází k zániku lidstva jako celku. Alespoň tomu tak bylo v minulosti. Civilizační koloběh nebo cyklus či opakující se proces. Vývoj civilizací má totiž celkem jasné zákonitosti. Ty se sice vzhledem k lidskému vývoji, vždy trochu mění, ale mnohé mají společné. Každá civilizace je časově ohraničena, od svého vzniku, kdy panuje pořádek. Následuje vrcholné, často slavné období, po kterém přichází méně slavný konec, dalo by se říct nepořádek. Ale i tady to má své hranice. Když už nelze dále klesat, přichází odražení od dna a následný vzestup, od toho špatného k tomu lepšímu, k dobru. ……Už aby to bylo.

*

Člověk musí věřit, třeba jako John Lennon, jehož smrt si dnes připomínáme. Líbí se mi od něho tento citát: Na konci vždy vše dobře dopadne. A jestli to dobře nedopadlo, tak to potom ještě není konec.