Oslava narozenin

Na každém konci je dobré, že něco nového začíná. A když má člověk ještě kolem sebe ty správné lidi, tak je ten svět hned zajímavější.

Jolana popadla klíče a druhou rukou vzala za kliku. Vyklouzla hbitě ze dveří, ale spolu s ní opustil předsíň letící talíř. Tento krásný kus porcelánu neměl nic společného s ufouny, ale s jejím ex přítelem Petrem, který ji probodával svým pohledem i když byla již daleko před domem.

Tak nějak dopadla její poslední známost, původně krásný vztah dvou mladých lidí. Proč? To neví. Už se jí na to nechce myslet, ale stále ji to zraňuje. Možná i proto již netouží po dalším zklamání.

Zima odešla, jaro se dokonale podařilo a bylo tady teplé a slunečné léto. Čas prázdnin, dovolených, cestování, toulek a výletů. Letos však byla Jolana pevně rozhodnuta, že nikam nepojede. Jeden báječný večer ve vinárně a její kamarádky Lenka a Pavlína vše změnily. „Jedeme na chatu oslavovat léto i naše narozeniny a ty jedeš s námi,“ řekly skoro současně.

„Dámy, takové nabídce, nelze odolat,“ usmála se Jolana.

Existuje něco smutnějšího než ráno, kdy člověk lituje toho, co večer udělal, řekl či slíbil? Stále totiž netoužila po velké společnosti a také si před několika dny začala psát s jedním klukem. A včera v noci ji pozval na nějakou oslavu. Samozřejmě odmítla. S cizím člověkem někam na chatu, na neznámé místo. Ne.

Následující pátek jí Pavlína upřesňuje odjezd vlaku, tak si narychlo balí věci. Ale práce kvapná, málo platná. Tři kufry na chatu nepoveze. Na řadu přichází selekce, až se dostane na rozumný normál. V šest hodin odchází na firemní večírek. Účast původně povinná se změnila v příjemnou nenucenou zábavu, která se protáhla do ranních hodin.

Samozřejmě, že zaspala. Musela zákonitě zaspat, jinak to ani nemohlo dopadnout. Sice je přesvědčena, že má v hlavě svůj soukromý budík, ale ten patrně dnes ráno přestal fungovat, protože měla v sobě také rozumné množství vína.

V probouzejících se myšlenkách rekapitulovala uplynulý den a opět se utvrzovala v tom, že ráno může být moudřejší večera jen pro toho, kdo nestojí před důležitým rozhodnutím. Vstala a odpotácela se do koupelny. Studená sprcha by ji mohla vyplavit z hlavy nežádoucí úvahy, ale moc dobře věděla, že ani ta sebestudenější voda jí nepomůže. Nahlas si již po několikáté opakovala: „Mám či nemám jet na tu chatu.“

Stačil jediný pohled na displej telefonu a bylo rozhodnuto. Nepřijaté telefonáty a zprávy od kamarádek.

„Kde jsi?“

„Jestli jsi zaspala, další vlak ti jede v devět.“

„Už se na tebe těšíme. S Markétou jede její bratranec, který je sám?!?“

„To by ještě tak scházelo, aby mi někoho dohazovali,“ říkala si pro sebe. Ale slib je slib.

Za půl hodiny stála na nástupišti smířená s osudem. Hleděla na otevřené dveře vlaku. Důvodem, proč uvažovala nenastoupit, byla její noční komunikace s neznámým. Pouhé chvilkové vzplanutí nebo náznak budoucího vztahu?

Za deset minut již seděla ve vlaku. Chtěla si vzít z tašky knížku, ale vzápětí ruku zase vytáhla. Neměla na čtení náladu, neměla vlastně náladu na nic. Zavřela oči a snažila se sama sebe přesvědčit, že to bude úžasný víkend.

K chatě šla potichu a nakukovala okny dovnitř. Nic neslyšela, tak vstoupila. Bylo tam prázdno. „Je slunečné odpoledne, asi jsou u vody?“ Zavřela za sebou dveře a zhluboka si oddechla. „Zase mám nějakou tu hodinu klidu, sama pro sebe.“ Usedla na postel a vzala si hlavu do dlaní. Nemohla si pomoci. Myslela na něho čím dál tím více. Rozhlédla se po pokoji. „Je tady vůbec internet. Moc mu chtěla napsat.“

„Stalo se něco?“ zeptaly se kamarádky, když ji tam našli po svém návratu. Jolana se zhluboka nedechla: „Nic, jenom jsem zjistila, že ...,“ a podívala se na displej svého telefonu.

„Nech být telefon, telefonem, starosti hoď za hlavu, za chvíli jdeme k přehradě, kde je na pláži připravená oslava,“ povídá Lenka.

O deset minut později již seděla s ostatními u velkého stolu pod slunečníkem. Z ničeho nic měla před sebou talíř, skleničku vína a na vedlejší židli si přisedl mladík, kterého jí představili jako Marka, toho slibovaného bratrance od Markéty. Byl sice příjemný, sympatický a zajímavě vyprávěl i recitoval, ale Jolana ho moc nevnímala.

Po hodině vstala a šla k vodě. Namočila si nohy a zadívala se na vlnky na hladině. „Tady zůstat nemohu,“ povzdechla si. Vrátila se zpět ke stolu, naklonil se k Pavlíně a potichu jí řekla, že se jde trochu projít.

Jakmile byla dál od pláže, rozběhla se k chatě, kde si rychle sbalila věci. Potom vytáhla z kapsy telefon a mezi přijatými zprávami našla tu poslední od svého neznámého básníka: „O příštím víkendu pořádáme oslavu na chatě nedaleko Mikulova. Nechtěla bys přijet?“

Její ukazováček najel na „Volby – Použít detail – Číslo“. Na chvilku znejistila, ale pak se nadechl a zmáčkla „Volat“.

Přiložila telefon k uchu a čekala. Vyzvánění přerušil jeho hlas: „Ahoj Jolano?“
„Ahoj, ta nabídka na oslavu stále platí?“

„Ano.“ 

„Když budu v Mikulově na náměstí za půl hodiny, kde budeš Ty?“

„V Mikulově na náměstí,“ uslyšela příjemnou odpověď.

Zavolala si taxi a přemýšlela, co to vlastně udělala. Naštěstí přijel taxikář rychle, tak jí nezbyl čas na dlouhé a složité úvahy. Moc se těšila.

Byla tam brzy, ještě měla čtvrt hodiny času a tak si prohlížela stmívající se náměstí. Když tu uviděla přijíždět stejné taxi, které ji před chvílí vysadilo. Že by tam něco zapomněla?

„To jste od té chaty nemohli jet spolu?“ povídá taxikář, když z vozu vystoupil Marek.

„Ty?“ řekli oba překvapivě, ale současně se jim na tvářích objevil úsměv. Mávli na taxikáře, který prohodil něco o tom, že si mohou zařídit soukromou linku od přehrady na náměstí a zpět.

Jakmile ji uviděly kamarádky, tak se zasmály: “To máš nějaký nový zvyk, procházet se s kufrem a batůžkem okolo přehrady?“

Věci si nyní hned neodnesla na chatu, i když moc dobře věděla, že dnes již nikam neodjede. Najednou jí bylo moc dobře.

„Co si dáme k pití?“ zeptal se Marek. Jolana se k němu naklonila a zaťukala prstem na nápojový lístek, který ozařoval měsíc v úplňku. Mladík zaostřil zrak na kolonku s míchanými nápoji, sjel pohledem na řádek, kde byl její ukazováček. „Sex on the beach.“ Usmál se, otevřel ústa, jakoby chtěl něco dodat, ale pak ji políbil. 

Ještě několikrát jsem se pokusil napsat povídku nebo něco, co by se tomu mělo podobat:

Běžecká zpověď: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=548329

Diplomová práce: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=474655

Návštěva zubní ordinace: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=474081

Letní procházka městem: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=473649

Jeden letní den jako pohádce: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=473642