Komorní hůrka - jedna z nejmladších sopek v České republice

Komorní hůrka - Kammerbühl. Nejmenší, nejnepatrnější a snad i nejmladší sopka u nás. Člověk však ta NEJ musí objevit sám, třeba u podobizny Goetheho, na úpatí nenápadného zalesněného kopečku, kde kdysi tekla láva. 

Komorní hůrka představuje spolu s nedalekou Železnou hůrkou jednu z nejmladších sopek v České republice. Podle radiometrických měření soptila zhruba před 900 000 až 450 000 roky, na rozhraní třetihor a čtvrtohor. Tudíž ji teoreticky mohli pozorovat pravěcí lidé. Ale přímé svědectví se nedochovalo a tak to mohlo být také trochu jinak. Odborníci totiž vedou debaty o tom, která z těch dvou sopek je mladší, a občas se v úvahách dostávají až do období před 150 000 lety.

Toto poměrně nenápadné návrší o půdorysu nepravidelné elipsy s vrcholem v nadmořské výšce 503 metrů upoutalo pozornost badatelů již v 18. století. A následně se ocitlo ve středu zájmů velkého množství nejenom geologů. Tudíž se není, co divit, že Komorní hůrka patří k nejlépe probádaným sopkám v Evropě a možná i ve světě. Za svůj zájem vděčí patrně sporu mezi zastánci neptunismu a plutonismu. První zastávali názor, že horniny vznikaly usazováním na dně moří, kdežto plutonisté tvrdili, že horniny vznikaly sopečnou činností. Od té doby došli badatelé k závěru, že pravdu měli zástupci obou táborů.

Vše začalo patrně v době, kdy se pomalu začala věda vymezovat v souvisejících otázkách proti náboženské ideologii. Ke kopci přicházeli lidé, které zajímalo, zda se jedná o sopku a jak vznikla. Patrně nejznámějším byl Johann Wolfgang Goethe, jehož přítomnost zde připomíná pamětní deska s německy psaným textem. Do výzkumu a bádání ohledně Komorní hůrky se zapojil tento básník, mineralog i přírodovědec v roce 1808. Jedinou možností v té době bylo kopat a kopat, dokud se něco nezjistí. Nebylo ale jednoduché o tomto názoru druhé přesvědčit a tak se do těchto míst vracel i v dalších letech, jelikož ho sopka patrně přitahovala a snad také literárně inspirovala. Při jednom z posledních svých pobytů se tady sešel s hrabětem Kašparem Šternberkem, švédským chemikem J. J. Berzeliem a chebským radou Šebastiánem Grünerem. Údajně to měl být právě Goethe, kdo navrhl razit štolu. Výsledků se ale nedožil. Povedlo se to až v roce 1834, kdy nechal hrabě Kašpar Šternberk  kopat do úbočí Komorní hůrky asi 300 metrů dlouhou průzkumnou štolu. O tom, že to nebyla věc jednoduchá, svědčí doba ražení štoly. Po třech letech ale nakonec chodba dosáhla sopečného jícnu, vyplněného čedičem, a bylo tudíž potvrzeno, že Komorní hůrka je sopka a jak vznikla. Štola je dnes bohužel zasypána a zůstala z ní pouze nepatrná vstupní část se zajímavým portálem. Ale je také docela možné, že štola byla jinde a to, co si dnes prohlížíme, je pouze jakýsi umělý památník.

Komorní hůrka vznikla na dně vysychajícího slaného jezera v poslední, závěrečné fázi sopečné činnosti na našem území. Snad to byl jenom jeden výbuch, při kterém žhavé magma prorazilo vrstvy břidlic i jílů a stoupalo v kráteru, kde se ochlazovalo. Odborníci se v případě této sopky baví o tzv. strombolské aktivitě pojmenované podle sopky Stromboli. Žhavá láva obvykle padá zpět do kráteru, což následně vymodeluje tvar pahorku. Před tímto výbuchem byla Komorní hůrka patrně klidná, snad i komorní. Možná proto ten název.

V dnešní době zde sice můžeme vidět nápadný kráterovitý útvar, ale to se nejedná o původní kráter sopky nýbrž starý lom na sopečný prach, který sloužil k úpravám cest v nedalekých Františkových Lázních. Ostatně vulkán byl v různých dobách předmětem praktického zájmu především lidí z okolí. Byl rozebírán a těžen jako stavební materiál. Dokonce se tak dělo již za Goethova života.

Komorní hůrka se nachází v Chebské pánvi mezi Chebem a Františkovými Lázněmi. K této nenápadné sopce se člověk dostane automobilem ze silnice E48 směrem na obec Střížov a Klest. Zajímavé je, že si svůj půvab nechává do poslední chvíle pro sebe. Málokdo by hádal na tomto místě známou sopku. Avšak poutník zde nesmí hledat krajinu tichou a opuštěnou. Návrší Komorní hůrky je sice zalesněné, ale v jeho těsné blízkosti se nachází satelitní městečko, které je alespoň pro mne pozoruhodné tím, jak málo pozoruhodným jsem ho shledal. A vypadá to, že zde vyrostlo v nedávné době. Zajímavé. Komorní hůrka byla totiž vyhlášena národní přírodní památkou již v roce 1951 a to na ploše 6,41 ha. Důvodem byla především ochrana unikátního sopečného reliéfu, ale také potřeba chránit významné zástupce flóry, která nalezla vhodné životní podmínky na struskách vyvržených Komorní hůrkou. Byl zde stanoven zákaz těžit a sbírat sopečné kameny i jiné nerosty. Zákaz vybudovat v blízkém okolí ukázku podnikatelského nevkusu patrně nikoho nenapadlo dát do příslušné vyhlášky.

Zdejší zajímavou přírodou vede naučná stezka, která návštěvníky seznámí s historií místa. Začíná u portálu možná neskutečné štoly, pokračuje kolem nepravého kráteru až na vrchol kopečka a poté se vrací k výchozímu místu, reliéfu Goethovy hlavy vytesané do čedičové skály s nápisem „Goethovi – zkoumateli Komorní hůrky, 1818 – 1822“. Další pamětní deska zde byla osazena jako poděkování Kašparu Šternberkovi.

Také tento nenápadný kopeček neunikl pozornosti filmařů. Vyhaslá sopka si zahrála ve filmech „Tajemství ocelového města“ (1978 – Ludvík Ráža) a „To horké léto v Marienbadu“ (2006 – Milan Cieslar).