Sůl nad zlato v ráji, kde nemá stres co dělat – I. část (Kapverdy)

Nejjednodušší a snad nejlepší bude popsat nezapomenutelné zážitky tak, jak se staly. Nic nezveličovat, nic nepřidávat. Kapverdy to nepotřebují. Romantika i silné emoce tady čekají na každém kroku.

Dvacet minut před osmou, s malým zpožděním způsobeným postřikem proti námraze, se letadlo odlepilo z ranveje a opět nastal ten zázrak. Ze země nevidí člověk skoro nic, ale ze vzduchu se mu otevírá úchvatný pohled. 

Letadlo míří na jihozápad. My také a po chvíli opouštíme českou hroudu. Podmínky v nevelkém letadle společnosti Travel Servis jsou lehce nepřijatelné, ale nastoupili jsme do Boeingu 737 - 800 dobrovolně, tak se nedá nic dělat. V malém nevýrazném prostoru mají výrazně prostornější lidé problém se pohybovat a ostatní se jim vyhýbat. Nakonec ale sedm hodin uletělo jako nic a letadlo se blíží k rovníku, což je znamení, že cíl není daleko.

Když přelétáme nad ostrovem Sal, tak se nám z letadla naskýtá nebývalý pohled. Vypadá to, jako bychom měli přistávat na Marsu, jelikož vidíme nehostinnou krajinu tvořena písečnými pláněmi. Na zmíněné planetě jsem sice ještě nebyl, ale brzy vidím drobný rozdíl. Dole pod námi spatřuji krásné široké pláže lemující průzračně čisté moře.

Po 5.125 kilometrech přistáváme v 12:55 místního času na ostrově Boa Vista. Někteří človíčkové zde vystupují, pro nás je to však pouze mezipřistání a tudíž čekáme v letadle na dočerpání pohonných hmot a nastoupení lidí, kteří končí svou dovolenou na tomto ostrově. Vše trvá asi čtyřicet minut. Následuje patnáctiminutový přelet zpět na sever, na sousední ostrov Sal, který je vzdálený něco přes padesát kilometrů. Po osmi hodinách a patnácti minutách strávených v letadle vystupujeme v 13:55 do příjemné teploty 25°C. Ochlazení, skoro až na bod mrazu však přichází záhy.

V odbavovací hale se ukázněně řadíme do dlouhé fronty, jelikož potřebujeme vstupní vízum. Když se do své kukaně přiloudá jediný úředník, který je patrně schopen dávat razítko, tak se ozývá potlesk. Řada lidí před námi se však skoro nezmenšuje a tudíž také my postupujeme velice pomalu k pasovému odbavení. Občas totiž jeden šikovný celník přivede dopředu lidi, které údajně trápí nějaká nemoc. Dali to o sobě vědět tak, že před tím strčili tomu pánovi „nějaké“ papírky do ruky. Posunujeme ručičky o dvě hodiny dopředu a čekáme. Začínají se objevovat drobné konflikty, jelikož úředník odbaví jednoho člověka asi za pět minut a při tom počtu lidí tady někteří budou nocovat. Tlačenice, pískot, křik i nadávky. Jeden turista ze Slovenska si ztěžuje, ale následně se omlouvá, jelikož je mu sděleno, že by také nemusel obdržet vízum. Úspěšnější a neodbytnější je mladá dáma ze Španělska, která umí výborně portugalsky. Důrazným hlasem oznamuje, že se rozhodla volat velvyslanectví a tak nakonec přichází další celníci a ledy se začínají hýbat. Fronta se posouvá a jeden z uniformovaných nás posílá za svá záda, na ostrov Sal, který se stane na jeden týden naším domovem. Vízum může také vyřídit cestovní kancelář, i když je to dražší. Běžně to na letišti ale probíhá v pohodě, to pouze tentokrát někteří zaměstnanci stávkovali. Naštěstí na nás kufry počkaly, což se nedá říct o autobusu. Vzhledem ke zpoždění musel být nejenom pro nás přistaven speciální mikrobus, který nás v půl páté odváží na jih. Jedeme do turistického městečka Santa Maria, což je sice nejrušnější místo na ostrově s největším počtem hotelů, ale pokud někdo očekává luxusní hotelové komplexy, pulzující město s obchody plnými luxusního zboží a hlučnými diskotékami, bude zklamán. Já nikoliv.

Druhý den ráno jdu před sedmou hodinou vyhlížet východ sluníčka, ale drobná oblačnost mi nepřeje. Nevadí, oblékám plavky a užívám si ranní koupel v moři. Moc takových nadšenců není. Nechápu. Voda je příjemná, má asi 24°C.

U moře trávím na můj vkus nezvykle mnoho času, ale je tady na jihu ostrova opravdu krásně. Sal je totiž rájem na zemi pro toho, kdo se chystá na plážové válení nebo procházky po několik kilometrů dlouhé malebné pláži s bělostným jemným pískem. Strmé hory a hluboká údolí s panenskou přírodou jsou sice také na Kapverdách, ale ne na tomto ostrově. 

A tak se houpu v mořských vlnách nebo ležím v moři tlumených hovorů, užívám si pohody i klidu, zapomínám na starosti a shon všedních dnů. Nejčastěji okolo sebe slyším jazyk český, slovenský či polský, který není naštěstí přehlušen hlasitou ruštinou či ukřičenou východoněmčinou.

Vítr vanoucí od východu mírní žhavé paprsky slunce. To sice pálí jako v tropech, ale díky tomu větru není člověku vedro a nepotí se. Na Kapverdách je tudíž možné se dobře a příjemně opálit a zhnědnout, aniž byste se u toho pekli jako na rožni. A když se nad ostrovem usadí oblačnost, tak to vůbec nevadí. Sluníčko opaluje i přes mraky, což na druhou stranu může být nebezpečné, když si to člověk neuvědomí. Skoro rovníkové slunce není dobré podcenit.

Hned první dopoledne se před jedenáctou hodinou dle doporučení vydávám na molo, kam se rybáři vracejí z moře a přivážejí své úlovky. Někteří tady ryby také čistí a prodávají. Někdo by mohl říct, zajímavé divadlo pro turisty, ale všiml jsem si, že několik místních tady ryby kupuje.

Fascinující zážitek. Celé Kapverdy na jednom malém dřevěném molu! Vypadá to, že centrum společenského života v Santa Maria je právě tady. Nelze si také nevšimnout barevných koleček, která jsou určená k manipulaci a převozu ryb či mušlí. 

Kapverdské souostroví neboli Kapverdy, portugalsky Cabo Verde je skupina deseti ostrovů u pobřeží západní Afriky. Dříve kolonie Portugalska je od roku 1975 nezávislou republikou. Nejnavštěvovanější jsou ostrovy Boa Vista a Sal, které se řadí mezi severní skupinu ostrovů a jsou označované jako návětrné. Ostrov Sal je malý, na délku má asi třicet kilometrů a šířka se pohybuje mezi pěti až dvanácti kilometry. Žije tady asi 11 tisíc obyvatel, ale pochybuji, že to lze nějak seriozně spočítat. Úředním jazykem je portugalština, při trošce štěstí se lze domluvit anglicky nebo kapverdskou kreolštinou, ale nejjistější je to pomocí rukou a úsměvu. Říká se, že když se tu člověk na někoho usměje, tak mu to dotyčný vrátí dvakrát. A skutečně jsou tady příjemní a pohodoví. Kapverďané mají světlejší pleť, jelikož se jedná o míšence. Jsou klidnější povahy a národní heslo „NO STRESS“ neboli „buď v pohodě a nic neřeš“ naplňují dokonale. Výše uvedená dvě slova jsme během pobytu slyšeli nebo viděli někde napsané nesčetněkrát.

Také další ráno sleduji východ sluníčka při pravidelném ranním koupání v moři. Když se tak rozhlížím nalevo i napravo, celkem jsme ve vlnách všehovšudy tři. Na břehu několik lidí běhá, jinak je tu prázdno.

Většina lidí ještě spinká stejně jako rezort Belorizonte, kde jsme ubytováni. Je to příjemné místo, hned u pláže. Líbí se nám tady. Stejně jako včera i dnes jsem si všiml, že celý den a patrně i noc hlídá někdo u vstupu z hotelového komplexu na pláž. Myslím, že to není z důvodů bezpečnosti. S tou by tady neměly být problémy. Ale řekl bych, že je na ostrově velká nezaměstnanost a tak se snaží dát lidem nějakou šanci. A také by to mělo asi odradit prodavače různých suvenýrů, kteří mají na pláž vstup zakázán.

Komu však vstup nezakazují patrně nikam, jsou pejskové. Člověk je vidí v ulicích, na plážích, u restaurací, obchodů, prostě všude. Jsou však úplně v pohodě. Většinou leží a odpočívají. Neštěkají, neotravují, na člověka nijak nedorážejí.

Za další doporučení bychom tímto chtěli poděkovat paní delegátce Petře, která na ostrově již několik let žije, a tudíž ví toho více než dost. Kdo poletíte na ostrov Sal, určitě se nechte také inspirovat níže uvedeným. Nebudete litovat.

Malá, ale výrazná modrá budova, kterou by člověk ani nehádal na Evangelický kostel. Ale když vidíme křížek na střeše a nápis nad vchodem IGREJA DO NAZARENO, víme, že jsme tu správně.

Prostě zařízený interiér se brzy zaplňuje a v půl desáté začíná pravidelná nedělní mše. Kněz se dává do zpěvu, na klávesy ho doprovází postarší muž a na bicí malý klučina. Postupně se k nim přidávají děti různého věku. Přes viditelnou plachost jiskří dětské oči zvědavostí a úsměv některým vtiskl do tváří dolíčky.

Atmosféra je samozřejmě umocněna tím, že se jedná o poslední den v roce. Ale také na klasické kázání dochází a dokonce se našel tlumočník do angličtiny, jelikož jsou zde i další turisté.

Dvě krátké ukázky:

*

Většinou mše ještě pokračuje dalším zpíváním, tudíž očekáváme, že se svým hlasem pochlubí dámy. Ale nic se neděje. Dozvídáme se však, že máme přijít večer v deset hodin. Původně jsme s tím nepočítali, ale není o čem uvažovat. V našem programu na poslední hodiny tohoto roku dochází ke změně.

Hned vedle kostela objevujeme jeden zajímavý obchůdek, jehož majitel se na nás usmívá, i když nic nekupujeme. S úsměvy mu úžasně pomáhá jeho dceruška. Čiší z nich obou neskutečná pohoda.

Cestou zpět na hotel se zastavujeme v katolickém kostele, kde probíhá také zpívaná mše. Není to špatné, ale předchozímu zážitku se to rozhodně nevyrovná. Nelitujeme, že jsme dali přednost baptistické mši před tou katolickou.

Místní obyvatele cestovní ruch živí, tudíž se nelze divit, že se na turistu nějaký obchodník nalepí a chce ho odvést do svého krámku či obchůdku, nebo mu něco prodat přímo na ulici.
A občas je tam těch člověků nějak hodně, což asi není pro každého. Samotářům je sem vstup zakázán. Ale brzy většinou všímavý turista zjistí, že není místní jako místní.

Kapverďané jsou většinou více v pohodě, na ulici tolik neprodávají a neotravují. Častěji nabízejí zboží v kamenných obchodech, kde se při nákupu nesmlouvá. Zboží je označeno cenou, většinou v eurech. Je však dobré mít připraveny drobné, jelikož se může stát, že obchodník vrátí část v eurech a zbytek v místní měně, kterou je kapverdské escudo (CVE). Oficiální kurs je 1 EUR = 110 CVE, ale když mají člověku vrátit, tak si to zjednodušují a za 1 euro dají pouze 100 escudos. Avšak když má člověk zaplatit třeba 5 euro, tak musí vysázet poctivých 550 escudos.

Smlouvat lze na ulici, ale tam je k dostání převážně zboží z pevniny, i když samozřejmě tvrdí, že to je zaručeně Cabo Verde suvenýr. Prodávají ho například Afričané ze Senegalu či Guineje–Bissau. Ty lze celkem dobře rozpoznat, jelikož jsou černější a mají svérázný přístup k lidem. Hned, jak někoho spatří, tak se na něj vrhnou se slovy: „Helou maj frend. Wer ar jů from?“ A když jim na tuto hru člověk přistoupí, následuje objetí okolo ramen a pokračování rozhovoru: „Ahoj, jak se máš?“ Následně to chce hodně šikovnosti, abyste se takového obchodníka zbavili. Jelikož oni by vám vnutili i svůj nos mezi očima.

Naše dopolední putování končí opět na mole. Ty pohledy na místní, na rybičky i na širé moře se snad nemohou nikomu omrzet. Litujeme, že jsme nedovezli z domova nějaké české bonbóny, jelikož většina dětí neotravuje a nežebrá, nýbrž se rádi nechávají fotografovat a báječně se usmívají.

Poslední letošní v moři koupání, na pláži opalování, výborné papání i bumbání a večer hodinek hlídání. Když nastává ten správný čas, tak jdeme opět do města. Cestu ke známé modré budově zvládáme již bez problémů. Jak bylo naplánováno, tak se stalo.

Kostel je brzy skoro plný a my pozorujeme, že jsme tentokrát jediní turisté. Na kytaru hrají dva mladíci, u bicích je ten stejný klučina jako dopoledne. Chvílemi to připomíná rockový koncert. Na stěně se promítá text v portugalštině a všichni zpívají. S radostí, nikoliv z povinnosti.

Někdo také roznáší papírky, na které lidé píší přání. Také my jsme požádáni, abychom sdělili, jak by se měl v příštím roce změnit svět.

Užíváme si úžasnou atmosféru. Stejně jako dopoledne je to neskutečný zážitek. Kdyby mě někdo řekl u nás doma, že budu tak unesený z návštěvy kostela, určitě bych nevěřil. Ale vše je o lidech. Ty místní vypadají opravdu v pohodě a neustále se usmívají. Když někde čerpat energii, tak právě tady.

Cestou do centra se chvíli zastavujeme na hlavní ulici před katolickým kostelem, kde připravují nějaký silvestrovský průvod. Uvažujeme počkat, ale nedaří se nám získat žádné informace a při pohledu na alkoholem posilněné aktéry průvodu se nakonec rozhodujeme pokračovat v návratu na hotel.

Do půlnoci zbývá ještě půl hodiny, ale kde se vzal, tu se vzal, půlnoční ohňostroj na Kapverdy zavítal. Jasné proudy světla začaly vystřelovat na tmavou oblohu nejenom k našemu překvapení o něco dříve. Patrně se místní nemohli dočkat.

*

Kdyby si chtěl někdo vychutnat atmosféru zmíněné mše, tak zde je možnost:

https://youtu.be/t9HBil0XcVk

https://youtu.be/zvfc2_xeOt4

*

Tato první část pokračuje dalším vyprávěním z cest: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=658670