Benátky potřinácté (a naposledy)

Každý den strávený ve městě má co nabídnout ze svých zásob kouzel. Benátkám to prostě sluší a ještě dlouho budou uloženy v mém srdci i duši.

Když se vysloví slovo Benátky, tak se někomu vynoří obrázek města na vodě s černými gondolami, chrámem svatého Marka a Dóžecím palácem, jinému bloudění městem v davu turistů a houfu holubů. Každý to pojme po svém. Jisté je však jedno. Do takového kouzelného místa, jako jsou Benátky, se nemá člověk vydávat s myšlenkou, že chce vidět a stihnout všechno. Benátky se musí prožít a ne jenom proběhnout. 

Třeba názvů a označení si Benátky vysloužily mnoho:

„Vznešené a jedinečné město“. Mohu než souhlasit. Líbilo se mi tady a to tak, že hodně.

„Plovoucí muzeum“. Například fasády domů si tady člověk prohlíží opravdu jakou obrazy v galerii.  

„Město romantické lásky i kněžek lásky“. Ano. I po šestadvaceti letech manželství miluji svou ženu a Benátky byly ideálním místem pro náš romantický pobyt. Z tohoto důvodu neumím posoudit, nakolik jsou stále Benátky městem kněžek lásky.

„Město karnevalu a masek“. Vlastní karneval jsme sice nezažili, ale jeho existence je cítit po celý rok na každém kroku.

„Město prvního židovského ghetta“. 29. května 1516 vešlo v platnost nařízení o vyčlenění benátských židů na jedno místo, na ostrůvek vedle Rio di San Girolamo, čímž vzniklo první ghetto v Evropě. Dnes je tady několik synagog, knihovna a muzeum, ale celkově mě židovská čtvrť moc nezaujala. Myslel jsem, že se bude výrazněji odlišovat od zbytku Benátek, ale málem jsem ji přešel.

„Město, kde měl domov Marco Polo“. Já jsem tady však žádnou sochu či jinou připomínku na tohoto zajímavého cestovatele neobjevil. A možná také proto si někteří turisté pletou Marca Pola se sv. Markem. Ale on je mezi nimi trochu rozdíl. Jeden odplul odtud objevovat divy světa a druhý, světe div se, byl do Benátek přivezen, aniž by se ho zeptali. Jak praví legenda, připutovaly sem ostatky svatého Marka, jednoho ze čtyř evangelistů, v roce 828 z Alexandrie a následně pro tak „vzácnou návštěvu“ zbudovali důstojný svatostánek, baziliku svatého Marka, kde je dnes tělo sv. Marka uloženo pod hlavním oltářem.

„Město hrdých lidí, kteří si téměř tisíc let podrželi nejen svou formu demokracie, ale především nezávislost a samostatnost“. V době své největší slávy ovládaly Benátky nejenom své okolí, ale také část dnešního Chorvatska, Albánie, Krétu, Kypr, část řeckého pobřeží i další ostrovy ve Středomoří. Město dóžat, šlechty, řemeslníků, obchodníků, kupců, rybářů, umělců a stavitelů paláců i lodí bylo významnou námořní pevností, která zajišťovala obchod mezi Evropou a Blízkým východem.

„Město chodících holubů a létajících lvů“. To první platí ve velkém. Holubů je zde opravdu více než dost. Aby ne, když je lidé krmí a u toho se ještě fotografují. Musím říct, že tomuto druhu zábavy jsem na chuť nepřišel. Podstatně více mě zaujali létající lvi. Sice jsem letět žádného neviděl, ale křídla mají skoro všichni. Vlastně ty dva vedle Baziliky ne, což využili holuby, aby si je ochočili.

Patrně nejznámější lev s křídly se nachází na jednom ze dvou sloupů na Piazzettě. Ostatně lev v nejrůznějších podobách je motivem na více památkách ve městě. Lva patrně každý umělec neviděl na vlastní oči a tak pracovala jeho fantazie.

Z některých jde tudíž strach, s jinými by si člověk mohl hrát. Některý se „narodil“ Benátkách či okolí, jiný byl přivezen třeba z Athén, jako lvi před bránami Arsenálu, budovy ústřední benátské zbrojnice.

„Město plné „dárků“ z celého světa“. Například na horní galerii svatého Marka stojí čtyři pozlacení oři z bronzu, které přivezli Benátčané z křížové výpravy stejně jako mohutné bronzové dveře. Už jsem o tom psal ve svém povídání „Benátky posedmé“. A tak zmíním jiné zajímavosti. Na rohu baziliky a Dóžecího paláce je umístěna plastika Tetrarchů či Mouřenínů, která byla dovezená patrně ze Sýrie. Čtyři muži v přátelském objetí by měli představovat svornost a moc.

Těžko se nezmínit o dvou obrovských žulových sloupech na Piazzettě, nejkrásnějším salónu na světě. Je to vlastně jakási uvítací městská brána, která ukazuje, kudy se má vstoupit do města. Na prvním sloupu stojí řecký světec Theodor, který byl prvním patronem Benátek, ještě před evangelistou Markem. Zde je vyobrazen jako římský imperátor. Na druhém sloupu je lev svatého Marka, který sem doputoval patrně ve dvanáctém století ze severní Mezopotámie. Při pohledu na něj by někdy mohl říct, že přiletěl, ale křídla mu přidělali až Benátčané, stejně jako dlouhý dekorativní ocas. Lví sílu (patrně je myšlena síla a moc válečníků i obchodníků) zjemňuje kniha (představuje vzdělání a umění), o níž se opírají zvířecí tlapy.

Ale nejenom o lvech je umění. Benátky byly městem významných mecenášů umělců a díky tomu se nesmazatelně zapsaly do dějin evropského malířství, hudby, architektury i dalšího umění. Při toulkách městem se lze setkat se jmény: Tizian, Paolo Veneziano, Giovanni Bellini, Canaletto, Claudio Monteverdi, Antonio Vivaldi, Richard Wagner, Igor Stravinskij, Carlo Goldoni, George Sandová, Ernest Hemingway, George Gordon Byron, Johann Wolfgang von Goethe nebo Giacomo Casanova. I když ten posledně jmenovaný se věnoval trochu jinému umění, ale patrně to ovládal více než dobře. Zajímavostí však je, že Casanova, Benátčan celým srdcem, napsal své životní dílo v Čechách ke konci 18. století.

Nebyl jsem první z Čech, kdo navštívil Benátky. Přede mnou zde bylo mnoho poutníků, umělců, ale i nějaký ten král. Třeba v roce 1337 tady pobýval Karel IV., když pomáhal Benátkám v boji proti dalším italským městům.

Ve stoletím následujícím navštívil Benátky pan Lev z Rožmitálu v čele poselství českého krále Jiřího z Poděbrad.

Roku 1493 se vydal Jan Hasištejnský z Lobkovic po vzoru svého mladšího bratra na poutní cestu k božímu hrobu a zastavil se i v Benátkách. O svém putování sepsal cestopis.

V 16. století vyplul z benátského přístavu Oldřich Prefát z Vlkanova, astronom a zkušený cestovatel, a své zážitky zaznamenal v cestopise „Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři až do Palestiny“.

Roku 1607 se do Itálie vydal pan Bedřich z Donína a světlo světa spatřilo jedno z klasických děl české humanistické cestopisné literatury s názvem „Cestopis Bedřicha z Donína“.

Benátky navštívil také skladatel Josef Mysliveček, kterému Italové říkali „Il divino Boemo“ neboli „božský Čech“. Asi není správné uvádět „navštívil“, jelikož tento hudební skladatel období pozdního baroka a klasicismu v Itálii od roku 1763 žil a v Benátkách dokonce studoval hudbu.

Většina lidí zná dalšího návštěvníka Benátek, kterého zmíním. Karel Hynek Mácha, průkopník české turistiky, sem zavítal při své cestě do Itálie v roce 1834. Jelikož Benátky byly v té době pod rakouskou správou, tak vlastně ani necestoval do zahraničí. Jednalo se o velký prázdninový studentský romantický vandr, na který se vydal se svým přítelem Antonínem Strobachem. Karel Hynek Mácha sice o svém putování napsal cestovní deník, ale Benátkám moc prostoru nevěnoval.

Nedlouho poté (roku 1852) se vydává na cestu do Itálie a také Benátek chudý tovaryš Alois Beer. Také on si dělá o svých zážitcích zápisky a vznikne tak cestovní deník.

O několik let později se pro cestu na jih rozhodl Jan Neruda. V roce 1870 mu bylo třicet šest let a měl za sebou již několik cest po Čechách i v cizině. Své zážitky tento dobrý pozorovatel následně sepsal a vzniklo tak několik cestopisných fejetonů. Kniha „Obrazy z ciziny“ obsahuje mimo jiné část nazvanou „Benátská zrcadla“. Sice Jan Neruda uměl dobře popsat své poznatky, ale přesto není z knihy úplně jasné, kudy přesně cestoval. Ale v Benátkách se určitě zastavil.

Na rozdíl od dalšího skvělého spisovatele, kterým je Jaroslav Hašek. Ten nikdy v Benátkách nebyl, ale tomu nebránilo, aby vydal tři benátské povídky – „Půl hodiny po kanálu Grande“, „Nešťastný gondoliér Vittore“, a „V benátských mučírnách“. Je zajímavé, co ho k tomu inspirovalo.

Také Jaroslav Seifert, úžasný básník a jediný náš nositel Nobelovy ceny za literaturu, měl asi krásný vztah k tomuto městu, což vyjádřil ve svém díle (například báseň Cesta do Benátek).              

*Kdysi jsem někde četl, že Jaroslav Seifert a Jan Zrzavý si spolu o Benátkách povídali. Ale patrně se tam nepotkali. I když všechno je možné. Český malíř, grafik a ilustrátor Jan Zrzavý tam nejprve jezdil jako návštěvník a bydlel v hotelích. Později se do Benátek, které miloval, vracel téměř jako domů. To lze také vypozorovat v jeho díle, například na pastelovém obraze Benátek. Jeho radostný pohled na město s barevnými odrazy slunce od laguny nebo magický noční pohled na slavný chrám „San Marco v noci“.

Benátky také navštívil roku 1923 Karel Čapek, ale patrně ho moc neokouzlily a v Italských listech píše, že například na náměstí sv. Marka byl „úplně zmaten“. Ve svém fejetonu se zmiňuje o věcech, které se mu líbily, ale celkově ho Benátky asi moc nenadchly.

I v případě Vítězslava Nezvala je možno mluvit o vlivu cestování na jeho tvorbu. Kdy přesně a jak na něho zapůsobily Benátky nevím, ale ve svém díle se o nich zmínil, například v básni „Jarní noc“:

Co se to třpytí ve studni!
Noc májová noc zahrad
Svlékám tě budem necudní
Pojďme si spolu zahrát!
Májová noc jak zlatý úl
rozpouští v medovém jezu
hvězdy na křišťálovou sůl
s vůněmi lásky a bezu
Noc balkónů noc promenád
jak v Benátkách a v Nizze
Ty nevíš co to má znamenat
že zavírám okenice.

Skoro bych zapomněl na Jana Wericha a jeho úžasnou knihu „Italské prázdniny“, kde trefně a se svým typickým humorem líčí zážitky z cesty po Itálii se svojí dcerou Janou.

Určitě jsem nezmínil mnoho dalších více či méně známých lidí, kteří Benátky navštívili. Budu rád, když mě někdo doplní nebo i opraví, jestliže mám nějaké nepřesnosti ve svém povídání.

Já osobně jsem ty nejhezčí chvíle zažil při brzkých ranních procházkách úzkými, sotva metr širokými uličkami a kolem kanálů. Cítil jsem se tady bezpečně a neměl jsem strach, ani když jsem se ocitl v některé temné slepé uličce. Na kapsáře jsem nenarazil, bezdomovce jsem sice viděl spát, ale nikdo mě neotravoval. Přes den se na některých místech vyrojili žebrající lidé (především z Afriky), ale také ti byli slušní.

A tak se tímto posledním povídáním loučím se Benátkami, kde jsme ochutnávali úžasnou zmrzlinu, zajímavé jídlo i vychlazený Spritz s olivou a plátkem pomeranče. Ale také se loučím s Benátkami plnými turistů, vznášejících se holubů i létajících lvů. To vše se mi vybavilo, když jsem si užíval poslední okamžiky před odletem domů.

Předchozí povídání - Benátky podvanácté: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=672191