Pray for Paris – Modleme se za Paříž

Níže uvedené dílo není z mojí hlavy, nýbrž je to úvaha mé dcery, studentky gymnázia, která tímto reagovala na aktuální dění. Jelikož se mi to líbí, tak jsem se rozhodl vložit text na svůj blog.

Na úvod chci říct, že tohle nemá být žádný anti-teroristický článek, kterým bych chtěla vyvolat zbytečný rozruch. Jenom jsem se rozhodla dát na svůj blog (http://stories-by-agule99.blogspot.cz/) myšlenky o Paříži, o které se píše skoro všude, ať už záměrně, či ne.

Už je to týden od útoku v Paříži a já to prostě nedokážu vyhnat z hlavy, ale vsadím se, že nejsem sama. Když totiž teroristé útočili, mysleli si, že útočí na Paříž. Jenže oni zaútočili na nás všechny.

Když se zamyslím nad současnou situací ve světě, naskakuje mi na rukou husí kůže. Ptám se sama sebe – copak je to normální, aby se tohle dělo? Jistěže není. Ale děje se to už od počátku lidstva. Vždyť už v pravěku se lidé nedokázali domluvit. Tak jak má asi svět vypadat teď, když se lidé neuměli dohodnout nikdy?

Bojím se. Nemám strach ani tak docela o svůj život – vždyť přece všichni jednou zemřeme. Sice to může být až za šedesát let, ale jednou ano. Takže o svůj život strach nemám. Mnohem více se bojím o blízké. O rodinu, přátele. A myslím si, že nejsem jediná, kdo se takhle cítí. 

Další věc, o kterou mám strach, je budoucnost. Možná to bude působit sobecky, ale řekněte, vy nechcete cestovat? Nemáte sen o tom, že se stanete světoznámým chirurgem, inženýrem nebo, jako já, spisovatelem?

Jde totiž o to, že teď ještě tohle všechno můžeme. Máme naději na lepší život. Ale co bude za takových deset, patnáct let? Nedokážu si nad tím nelámat hlavu. Jak máme žít v klidu, když nám za zády číhají uprchlíci. Jak?

Ale vážně, nechci, aby z tohohle vznikl nějaký – nedej bože – diskriminační nebo rasistický článek. O tom tohle není. Původní záměr byl prostě vyjádřit solidaritu Paříži. Dost možná si to přečte jen pár lidí, ale na tom nesejde. Solidarita a soucit jsou dary, které se dají podat jakkoli. Ať už si jenom změníme profilovku na Facebooku – což je mnohými lidmi označováno za pouhé „masové šílenství“ – anebo napíšeme článek, jako já.

Co se týče Paříže… Je to příšerné. Pátek třináctého byl pro mě samotnou šťastný den. Dostala jsem dobrou známku z fyziky, byla jsem po dlouhé době plavat… Užila jsem si ho, opravdu. Večer jsem usínala s dobrým pocitem a šťastnou náladou. Druhý den ráno, jakmile jsem zapnula mobil, na mě vyskočila zpráva od kamarádky, zda jsem slyšela o té Paříži. Moje bublina praskla a já si pomalu začínala uvědomovat, že ne pro všechny byl pátek třináctého opravdu „happy day“. 

Nedokázala jsem tomu věřit před týdnem a nevěřím tomu ani teď. Více jak sto lidí šlo na svůj úplně poslední koncert. A pak… nic. Nepochopitelná situace. Další stovky lidí přišli o svoje blízké a já se ptám: Proč? Vím, že na tuhle otázku mi každý odpoví to samé. Že jsou to nelidské bytosti – řečeno slušně. Že se jim nelíbí naše náboženství. Jenže to není důvod, aby zabíjeli lidi. Prostě není.

Celou tuhle situaci dokonale shrnuje jeden citát: „I see humans but no humanity. / Vidím lidi, ale žádnou lidskost.“

Možná si o mně budete myslet, jak moc přecitlivělá jsem. Že jsem zbabělá, když se bojím budoucnosti, války a smrti svých blízkých. Já vám na to odpovím, že si to můžete myslet dál. Přeci je na každém, jak danou situaci vnímá a jaký si na ni utvoří názor. Protože přeci máme svoji svobodu. Zatím

A tohle všechno je, bohužel, realita.

*

K článku své dcery se občas  vracím a podobných věcech přemýšlím. O životě v Evropě jsem napsal před Vánoci také následující:

http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=574771