Bude Česká republika vracet ruský zlatý poklad?

Ruský státní zlatý poklad se během občanské války v Rusku různě přesouval, až prostě nebyl. A Československé legie byly u toho.

Když jsem minulý rok navštívil zajímavou výstavu o Legiovlaku, pojízdné replice legionářského vlaku, netušil jsem, jak často uslyším nebo uvidím napsaný pojem „Ruský zlatý poklad“. A především náznaky nebo dokonce tvrzení, že část tohoto pokladu skončila v Československu. Zkoušel jsem hledat nějaké informace, ale patrně bych musel zavítat do knihovny či archivů, abych přesněji a podrobněji zjistil, jak šli tenkrát dějiny a co se stalo s pokladem. Zatím mi ve stručnosti vychází asi následující.

Ruský státní zlatý poklad, též Carský poklad, se nacházel v hlavním městě carského Ruska, v Petrohradě. Zlaté cihly, pruty, mince i další předměty tvořily největší poklad své doby. Jeho hodnota? Jednak je odvislá od toho, co všechno se do něho započítává a samozřejmě také záleží, kdo se snaží určit onu astronomickou částku, která by se měla blížit k jedné miliardě rublů. Bohatství posledního ruského cara se údajně mohlo rovnat mayským vladařům či egyptským faraonům.

V roce 1917 vystřídala v Rusku světovou válku ta občanská a car byl přinucen k abdikaci. K moci i pokladu se dostala Prozatímní vláda, kterou v listopadu svrhla slavná říjnová revoluce. Pro bolševiky byl poklad nedozírné ceny nejenom finanční, ale i morální podpora, která jim měla pomoci ovládnout Rusko a nastolit komunistický režim. Kolik z něho v této době Leninova vláda čerpala, se patrně neví.

Jelikož se nedaleko Petrohradu nacházeli německé jednotky, bylo jasné, že ruský zlatý poklad není na nejbezpečnějším místě. Lenin se proto rozhodl na jaře roku 1918 přestěhovat poklad do pobočky ruské státní banky ve městě Kazaň, které bylo jedním z center moci bolševiků. S pokladem se od počátku pohybovali i úředníci státní banky, ale dá se předpokládat, že bolševici na ně vyvíjeli neskutečný tlak. A tudíž průběžná kontrola a evidence nebyla nebo se dle potřeby upravovala.

Začátkem srpna 1918 se uskutečnilo tažení na Kazaň, kterého se účastnili také jednotky Československého armádního sboru v Rusku. Původně se chystaly na cestu po transsibiřské magistrále do Vladivostoku, ale nakonec bylo rozhodnuto o jejich zapojení do bojů ruského národa proti sovětskému režimu a za návrat k demokracii. Na rozdíl od pomalu se tvořící ruské armády byl Československý armádní sbor zkušeným vojenským tělesem. A tudíž i on přispěl velkou měrou, že byla Kazaň dobyta a očištěna od bolševiků. Vlastních bojů v části města okolo banky se ale naše oddíly neúčastnily, tudíž k pokladu přístup neměly.

Poklad měl tedy nového majitele a z bezpečnostních důvodů se opět stěhoval. Po řece Volze putoval pomocí parníku do města Samara. Kromě ruského vojenského dohledu se s pokladem pohybovali úředníci státní banky, kteří u něj zůstali až do roku 1920, někteří i s rodinami. Tudíž lze říct, že alespoň v Kazani a během převozu do Samary Čechoslováci Rusům žádný zlatý poklad neukradli, ani ho nehlídali, a možná dokonce ho ani neviděli.

Vzhledem k válečné situaci a možné sovětské ofenzívě bylo brzy nutné poklad přemístit více na východ. Na začátku září 1918 se proto zlato stěhovalo v zapečetěném vlaku (možná až 80 vagonů) ze Samary do Ufy a poté do Čeljabinsku. Tehdy požádali zástupci ruské samarské vlády československé představitele o vojenskou ochranu pokladu. Jednalo se ale pouze o vnější ochranu, jelikož přímý přístup k pokladu měli vládní úředníci i úředníci banky. V Čeljabinsku byl poklad přeložen do betonových sklepů státního skladiště, kde nahradil obilí. Avšak ani zde se moc neohřál a v polovině října putovalo zlato opět vlakem. Tentokrát zavítalo do města Omsk, sídla sibiřské vlády a jednoho z center protibolševické fronty. Umístěním pokladu do místní pobočky státní banky skončila na nějakou dobu úloha československé ochrany ruského pokladu, přičemž veškeré známé zápisy uvádějí, že poklad byl předán v pořádku.

Nedlouho poté, v druhé polovině listopadu 1918, se uskutečnil v Omsku státní převrat, při kterém byla svržena všeruská vláda. Moci se ujal admirál Alexandr Vasiljevič Kolčak, který se následně stal s akceptací spojenců Dohody „nejvyšším vládcem Ruska“. A samozřejmě mu spadl do klína i zlatý poklad, se kterým začal admirál zajímavě hospodařit. Jelikož chtěl uspět v boji proti Leninově vládě, snažil se vybudovat silnou a vyzbrojenou armádu. Kromě toho také on sám měl rád drahé a cenné věci. Když něco chtěl, tak to získal. Peněz bylo dost.

Zpočátku se Kolčakově armádě dařilo, ale brzy došlo k obratu a sovětská vojska se na podzim roku 1919 blížila k Omsku. Čechoslováci byli v té době znechuceni politickým vývojem, vzájemnou řevnivostí protibolševických sil a absencí demokracii v Rusku. Soustředili se tedy na udržení obrovských území okolo transsibiřské magistrály, jelikož to potřebovali ke svému odchodu z Ruska.

Netrvalo dlouho, Omsk byl dobyt, protibolševická fronta se zhroutila stejně jako vláda admirála Kolčaka, který prchl ve vlaku s ruským pokladem do Nižně-Udinska. A ve zdejší železniční stanici se více jak po roce, ke konci prosince 1919, čs. jednotka opět setkala s pokladem. O kolik se zmenšil za tu dobu, svědčí třeba počet vagónů (i když záleží na velikosti). Do Nižně-Udinska jich dorazilo 28, přičemž v Samaře bylo udáváno číslo 80.

Myslím, že naši legionáři po setkání s pokladem již ani netoužili. Horečně se totiž připravovali k ústupu do Vladivostoku a následné cestě domů. Ta se začala uskutečňovat sice již v létě, ale pouze papírově, když spojenci slibovali, že naše vojsko vystřídají. Československo nebyla námořní velmoc, a tudíž se evakuace takového množství lidí nedala uskutečnit bez pomoci spojenců. Magistrála, na které vládl vzhledem k politické situaci neskutečný chaos, byla přetížena evakuačními vlaky běženců a rozpadávající se ruské sibiřské armády a hrozil jí kolaps. Chyběly především provozuschopné lokomotivy, které vojáci střežili se zbraní v ruce, ve dne i v noci. Také o vánočních svátcích, přičemž pro některé legionáře to byli již šesté válečné vánoce v Rusku. Kruté mrazy sibiřské zimy s nedostatkem uhlí nevěštily nic dobrého.

Přišel rok 1920 a o pokladu se začalo jednat hned v prvních dnech nového roku. Zástupci spojeneckých misí v Rusku, tj. USA, Francie, Velké Británie, Japonska a Československa se domluvili, že zlatý poklad vezmou pod svou ochranu spojenecké jednotky a dovezou ho do Vladivostoku. Důvodem pro tento krok byla nepřehledná politická situace v Rusku, kde došlo k vojenským převratům a boji o moc především v důsledku nespokojenosti s diktátorem Kolčakem a jeho zkorumpovaným režimem, který se dopouštěl různých násilností a zločinů. Moci se postupně ujímali někde přímo bolševici, jinde sociálně-demokratické frakce nebo různé partyzánské skupiny.

Spojenecké mise pověřily zmíněným úkolem generála Syrového, velitele Čs. armádního sboru. Tím se 4. ledna 1920 dostal opět ruský zlatý poklad do blízkosti Čechoslováků. V hlídání vlaku jim pomáhala spojenecká vojenská stráž, složená z několika národností. Také v tomto případě provedla komise protokolární předání, ze kterého byl učiněn zápis. Nebyl to lehký úkol pro československé vojáky, jelikož v té době sílila agitace ze strany sovětských komisařů, kteří nabádali místní lidi, aby se zmocnili násilím pokladu ve prospěch bolševiků, na jejichž stranu zběhli i někteří příslušníci ruských jednotek. V tomto období se naši legionáři velkou měrou zasloužili o to, že nebyl zlatý poklad celý rozkraden.

Následně se vlády ujímá tzv. Politické centrum socialistické koalice, které požádalo Čs. armádní sbor o vydání pokladu. Tím by se však situace našich vojáků zkomplikovala, jelikož poklad byla jistá záruka, že se dostanou do Vladivostoku, odkud vedla jejich jediná cesta domů z pekla občanské války. Situace však byla velmi nepřehledná a naši vojáci již netoužili po dalších bojích, jelikož Rusů bojujících proti bolševikům moc nezůstalo a rýsoval se jasný výsledek občanské války. Vrchní velitel spojeneckých vojsk v Rusku, francouzský generál Janin, sice podnikal nějaká jednání, ale spojenci toho ve skutečnosti moc neučinili pro předání zlatého pokladu ani pro záchranu našich vojáků, kteří museli svádět skoro každý den boje proti vzrůstající sovětské přesile. Navíc se občas objevily problémy s Japonci, kteří sice formálně podléhali spojeneckému velení, ale důležité byly pro ně jejich mocenské zájmy v těchto částech Ruska a tak někdy bránili v naší evakuaci na východ. Celkem logicky byli naši legionáři zklamaní z této situace a přesvědčeni, že se na ně jaksi pozapomnělo, jak doma, tak v hlavách spojenců, od kterých se to ale dalo čekat, jelikož čs. legie byly vlastně jádrem intervenčního vojska a největší i nejlépe zformovanou vojenskou silou.

Sice existoval jasný příkaz vydaný bolševiky o likvidaci našich legionářů, ale naštěstí si sovětská vláda netroufala vzít střežený vlak útokem, jelikož si naši legionáři za uplynulé roky, co strávili v Rusku, vysloužili pověst vynikajících bojovníků, elitní akceschopné ozbrojené síly. Velitelství rudé armády si uvědomovalo, že nebude tak jednoduché zničit Československé jednotky, které navíc netouží si ponechat území ani poklad, nýbrž se chtějí stáhnout z Ruska a odjet domů. Tudíž se rozhodlo jim to umožnit a rychleji tím získat kontrolu nad vlastní zemí. Shoda na znění smlouvy o ukončení bojů mezi československým vojskem a sovětskou vládou, evakuaci Čs. armádnímu sboru do Vladivostoku a předání ruského zlatého pokladu se našla 24. ledna 1920 a 7. února následovalo uzavření příměří. O dvacet dnů později započala společná komise s přejímáním zlata, jeho přepočítáním a překládáním do jiných vagónů. Otevíraly se nejenom jednotlivé vagony, ale došlo k přesnému počítání a kontrole obsahu bedniček i pytlíků se zlatem. Po uplynulou dobu necelých dvou měsíců měli tedy čs. legionáři k pokladu nejblíže, ale podle protokolů veškeré zlato předali tak, jak ho převzali, což potvrdila komise.

Od únorového uzavření příměří se situace na magistrále částečně stabilizovala a tak mohla pokračovat evakuace legionářů na východ, přičemž podle mírové smlouvy směla sovětská armáda postupovat za nimi ne blíže jak 100 km. Začátkem března roku 1920 se vydala poslední část československé stráže z Irkutsku za ostatními do Vladivostoku, odkud odplouvali na lodích legionáři již od roku 1919. Poslední z nich opustili ruské území, vydali se do své vlasti a zakončili tak nedobrovolnou cestu kolem světa až v listopadu roku 1920. Celkem odvezlo přes 40 lodních transportů až 70 tisíc lidí včetně žen a dětí. Za léta bojů padlo v Rusku přes tři a půl tisíce našich vojáků a několik stovek bylo pohřešováno. Skončila se tak hrdinná anabáze, o které se moc ve školách neučí. Skutečnost, že vznikla armáda státu, který ještě neexistoval, a že právě činnost našich legií přispěla k uznání československého státu západními mocnostmi, je také pro mnohé neznámá.

A jak dopadla pochybná cesta carského zlatého pokladu? Ten byl následně převezen někam do centrální části Ruska, ale co s ním bylo dál, se asi přesně neví, nebo nechce vědět. Jednak jeho hlídání bylo údajně nedostatečné vzhledem k pokračujícím náhodným bojům s pozůstatky protibolševického odboje. A samozřejmě nově vznikající sovětská vláda určitě potřebovala finanční prostředky na budování své armády i hospodářského povzbuzení země. Se ztrátou ruského zlatého pokladu to tudíž patrně nebude tak složité. Největší jmění všech dob shromážděné na jednom místě bylo zčásti rozkradeno bolševiky a svůj podíl měl na věci také admirál Kolčak. Sice někteří historici v Rusku tvrdí, že více jak polovina pokladu skončila u nás a snad měl dokonce existovat příkaz od ministra financí Aloise Rašína, aby legionáři poklad do Československa dovezli, ale nic z toho není doloženo.

Naši legionáři si přivezli z Ruska určitou finanční hotovost a snad i něco drahých kovů. Někteří také již ke konci roku 1919 vložili peníze do nově vzniklé Banky čs. legií, která se stala základem pozdější Legiobanky, jednoho z tehdy největších finančních ústavů u nás. Byl to ale jejich žold a též příjem z hospodářské činnosti. Možná se to zdá divné, ale Čs. armádní sbor si musel během ruské občanské války zajistit vlastní soběstačnost. Jestli chtěl přežít, fungovat a myslet na návrat, nemohl se spolehnout na cizí pomoc, která nepřišla občas ani od spojenců. Bylo potřeba si zajišťovat stravu, výstroj, zbraně, munici a mnoho dalších věcí včetně oprav poškozených kolejí, železničních vagónů a lokomotiv. Proto vzniklo Technické oddělení, které postupně vlastnilo v Rusku několik továren, dolů a různých podniků včetně tiskáren. Samozřejmostí byly na různých místech drobné živnosti i nemocnice, v některých případech i řízení chodu celých obcí či měst. Muselo to fungovat opravdu zajímavě, jelikož v určitém období ovládali naši legionáři až několik tisíc kilometrů magistrály včetně jejího okolí, prostor okolo 17 milionů kilometrů čtverečných. Většinu potřebných věcí si vyráběli či opravovali sami, jiné získávali obchodováním včetně obchodů s vytěženými drahými kovy, vlnou a kožešinami. Pro většinu činností sehnali kvalifikované lidi ve vlastních řadách nebo je vyškolili. Místní lidé pro ně pracovali ochotně, jelikož dostávali pravidelný plat, na který nebyli v daných podmínkách zvyklí. Náš Čs. armádní sbor měl patrně tak dobré jméno a vyjednávací pozici, že se mu před evakuací podařilo mnoho podniků, továren i dolů prodat.

Otázka, kterou jsem použil jako název článku, zní i mě nesmyslně. Asi tak divně jako kdyby například Rusko chtělo po USA vrátit Aljašku. Ale občas se dějí na tomto světě, především na východě od nás, věci prapodivné a nelogické.

*

Odkaz na můj článek a výstavu o Legiovlaku, kterou je stále možno navštívit: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=523145

*

O jedné zajímavé bitvě našich legionářů jsem také něco napsal: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=618996

*

Když už je řeč o Rusku, tak nedávno jsem se o něm zmínil v tomto článku: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=565433

*

O tom, jak to asi bylo s Aljaškou, jsem kdysi také něco napsal: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=480790