Kurs koruny hlídá ČNB dokonale, ale s českým národním zlatým pokladem je to již horší

Že se chystá ČNB zrušit udržování stanoveného kurzu koruny, je známo, ale jak zachází s Českým národním zlatým pokladem, to ví málokdo. Proč dělá banka takové tajnosti?

Zlato, magický žlutý kov, umí již několik tisíc let člověka potěšit i potrápit a dokáže z něho udělat boháče i žebráka. Pro zlato byli a pořád jsou ochotni lidé obětovat vše, někdy i vlastní život.

Pouštím se zcela určitě na tenký led, když chci psát o Českém národním zlatém pokladu, symbolu naší státnosti a chloubě národa, a moc toho o něm nevím. Možná bych si měl nejdřív přečíst knihu Stanislava Motla s názvem „Kam zmizel zlatý poklad republiky,“ která se tímto tématem zabývá, ale ještě raději bych viděl nějaká oficiální sdělení a statistiky ČNB o množství zlata v průběhu minulých let. ČNB však dělá nepochopitelné tajnosti, nebo jsem špatně hledal.

Základ pokladu, který se začal shromažďovat po vzniku Československa, tvořilo 12,1 tun zlata, získaného v roce 1919 z bývalé Rakousko-uherské banky. Toto množství je občas zpochybňována a já jsem osobně nikde neviděl nějaké účetní záznamy, tak nevím. Jisté však je, že o další zajímavý přírůstek se postarala národní sbírka, snad inspirovaná slavnou národní sbírkou na obnovu Národního divadla. Skládalo se tehdy mnoho lidí, někteří i drobnou částkou, jelikož víc neměli. Převládalo nadšení a vlastenectví, nově vzniklá země bude mít svůj zlatý poklad. Byla také vypsána čtyřletá „Půjčka národní svobody,“ kterou úročili 4 %. A „samozřejmě“ mezi informacemi nemůže chybět údaj o určitém množství zlata dovezeného našimi legionáři z Ruska (na toto téma jsem nedávno napsal také svůj názor).

V třicátých a čtyřicátých letech se množství zlata postupně navyšovalo, až měla v roce 1938 Národní banka československá okolo 96 tun zlata. Brzy se však začala měnit v Evropě politická situace a Československo si uvědomovalo možné nebezpečí ze strany Německa, a proto postupně ukládalo naše zlato do zahraničních bank, především do Velké Británie. Nakonec se tak v trezorech mělo nacházet necelých 100 tun československého zlata.

Během nacistické okupace muselo Československo vydat do Německa okolo 14 tun zlata. Po skončení války byl osud našeho zlata stejně tak zajímavý jako ochota západních spojenců nám poklad vrátit. Ve škole jsme se učili, kdo nás osvobodil ve druhé světové válce, ale že si nechali za to zaplatit od Československa, to si nějak z učebnic nepamatuji. Přičemž si myslím, že například státy, které se podílely na Mnichovské zradě, by měly platit spíše nám než my jim. Ale dějiny se neptají na názory lidí. Navrácení zlatého pokladu bylo podmíněno tím, že Československo zaplatí Velké Británii a USA poplatek či daň za osvobození. Snad to bylo oficiálně vysvětleno, že platíme například Britům za vybavení našich jednotek na západě, jakoby naši vojáci nebojovali i za jejich svobodu. Také jsem někde četl, že nám snad dodnes nezaplatilo Německo válečné reparace.

Vše se ale nakonec vyřešilo, přičemž zlato se nám vracelo z Velké Británie ještě v roce 1982. Všechny detaily nejsou známy dodnes, jelikož to nesmyslně podléhá utajení. Přišla sametová revoluce a Československo zdědilo po minulém režimu 105 tun zlata a zlatých mincí. Bohužel brzy následovalo „nesmyslné“ rozdělení, při kterém se dělil i československý zlatý poklad poměrem 2:1. Na Českou republiku připadlo 69,5 tun.

V Česku byla určena Česká národní banka, aby poklad hlídala. A jako správný hospodář by ho měla také zvětšovat. Místo toho však nenápadně a v tichosti státní zlaté rezervy rozprodává. Ze zlata nechává vyrábět především sběratelské a investiční mince, které pak kupují investoři.

Český zlatý poklad se tedy pozvolna zmenšuje, o desítky, až stovky kilogramů ročně, i když trend je opačný. Mnohé státy zlato spíše nakupují a v průměru drží centrální banky ve vyspělých státech okolo 30% svých devizových rezerv ve zlatě. Česko má necelé půl procenta, tj. ani ne 10 tun zlata. Když bude ČNB pokračovat v této politice, tak za nějakých pětadvacet let nebude co prodávat. A jestli k tomu udělá ještě nějaký „super kšeft“ jako před dvaceti lety, tak budeme bez zlata podstatně dříve. ČNB totiž v letech 1997 a 1998 prodala drtivou většinu národního pokladu, tj. 56 tun zlata buď do Německa, nebo Švýcarska. Součástí tohoto úžasného obchodu byla také výměna zlatých mincí za německé státní dluhopisy (či obligace Evropské unie?). Asi to byla nějaká podivná transakce, jelikož ČNB tají, komu ho prodala a kolik za něj obdržela. Je to prý obchodní tajemství, které zná zcela určitě tehdejší guvernér ČNB a také předseda přechodné úřednické vlády. O zlatě patřící celému národu se prostě nediskutovalo. Rozhodlo se, jak je dobrým zvykem „o nás bez nás“.

Je zajímavé, že zatímco centrální banky mnoha států včetně Mezinárodního měnového fondu množství zlata navyšují, ČNB tvrdí, že se mění funkce zlata, které již není prvotřídním měnovým prostředkem k uchování hodnot a Česku se zlato jako aktivum nehodí. Dále se lze dočíst, že objem zlata v devizových rezervách ČNB neodpovídá účelu držení devizových rezerv a historický výnos z investování zlata zaostává za alternativními výnosy jiných investic.

Asi tomu nerozumím, ale vždy jsem byl přesvědčen, že národní zlatý poklad je státním symbolem a chloubou národa, kterému patří. A také jsem si myslel, že se podle množství zlatého pokladu posuzuje solventnost i možná solidnost dané země.

*

O ruském (carském) zlatém pokladu jsem si také zjišťoval nějaké informace a posléze něco napsal: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=585505