Ještěd – krásná vysoká modelka nebo fascinující raketa

Televizní vysílač s hotelem a lanovka na vrchol hory je dvojice, bez níž by dnešní Ještěd nebyl ani Ještědem. Silueta rotačního hyperboloidu je za pěkného počasí vidět i ze vzdálenosti několika desítek kilometrů.

Jako magnet nás přitáhl ke svému úpatí tento kopec vysoký 1.012 metrů. Ostatně nebylo vůbec těžké si zvolit cíl našeho dnešního výletu, jelikož dominantu města Liberec i neodmyslitelnou kulisu zdejšího kraje jsme měli neustále na očích.

Zabloudit se nedá. Ukazatele směru nás přivedly do okrajové části Liberce, která se jmenuje Horní Hanychov. Zde jsme zanechali vozidlo na jednom z parkovišť a pokračovali k nedaleké stanice lanovky, která jako jediná v České republice patří Českým drahám.

„Těprsk, to je ale vysoký kopec. Tatínku, nezkoušej ani vyslovovat na co myslíš. Nahoru a pěšky?“ ozvala se Terča.

„Tatínek bude zase určitě šetřit rodinný rozpočet,“ shodují se obě dcery s manželkou, když kupují jízdenky.

„Jak jinak,“ souhlasím, i když jízda unikátní dvoukabinkovou lanovkou založenou na kyvadlovém systému může být zajímavým zážitkem.

„Tati, tady uvádějí, že převýšení 402 metrů zvládne tento atraktivní dopravní prostředek rychlostí až 36 km/hod. za nějaké čtyři minuty. A co ty, za kolik to dáš?“ ptá se Agi a Terča dodává: „Lanovou dráhu uvedli do provozu v roce 1933 a tudíž je podstatně starší než ty. Kdo je mladší, ten by měl být rychlejší.“

Takové a podobné rady slyším předtím, než se vydávám dobýt vrchol Ještědu, aby také tento kopeček nechyběl ve sbírce dosažených českých vrcholů.

Nasaji vůni hor a vyrážím přímo do svahu: „raz dva raz dva…“. Brzy však přestávám počítat, jelikož mi dochází dech. Zpomaluji a rozhlížím se. Podle vyšlapané pěšiny je jasné, že se jedná o užívanou cestu. A nejenom dnes. Ještěd jako významný orientační bod přitahoval turisty již od druhé poloviny 19. století, kdy docházelo k rozvoji turistiky u nás. Původně se chodilo starou cestou od severu. Pak byl vykácen pruh pro stavbu lanové dráhy a někdo přišel s nápadem, zdolat horu nejkratší možnou cestou. Pod lany je to sice nejkratší, nejrychlejší, ale také nejdrsnější možný výstup. Na velice krátké vzdálenosti se překonávají šílené výškové metry. Ale ujalo se to a lidé mezi sebou soutěžili, kdo vyjde nahoru častěji. Postupně vznikl Klub stovkařů, přičemž někteří počítají své výstupy i v tisících. Říká se o nich, že se nakazili ještědským bacilem.

Já osobně se pro tento druh zábavy rozhoduji vždy, když vidím nějakou zajímavou lanovku, která vede na ještě zajímavější kopeček, jehož volání slyším zdaleka. Zespoda to jako pokaždé vypadá sice náročně, ale v mezích zvladatelnosti. Avšak i v tomto případě přicházím na vrchol hory Ještěd v záchvěvu posledních sil. Lanovka byla sice opět rychlejší, ale s výstupovým časem 25 minut jsem spokojen.

Lapám po dechu, pot mi ztéká do očí, vidím rozmazaně. Ale slyším dobře.

„Žije vůbec ten náš tatínek? Volat či nevolat záchranku,“ meditují dcery při pohledu na lehce infarktujícího taťku a domlouvají mamince, aby něco takového již příště nepřipustila. Ta však odvětí, že konat nemožné není v jejich silách. Je totiž jasné, že jak zase uvidím lanovku, tak není, co řešit.  

Probírám se pomalu k životu, jelikož si chci také vychutnat úžasné, téměř neomezené pohledy na všechny světové strany z vrcholu hory Ještěd. Okolní kouzelná krajina zvláštní krásy je k nám opravdu štědrá. Kopce, kopečky, hory, nížiny, města i vesnice v blízkém i vzdáleném okolí. Vidět je skoro celá polovina Čech a na severu také část Německa a Polska.

Naší pozornosti nemůže uniknout ani vlastní originální stavba, jejíž kuželovitý vrchol stoupá k nebesům a dodává kopci elegantní aerodynamickou špičku. Krásná vysoká modelka nebo fascinující raketa chystající se do vesmíru? Určitě jedna z nejvýznamnějších českých staveb 20. století, dominanta severních Čech a symbol Liberce, rozprostírajícího se pod Ještědem.

„Kolik je vlastně té modelce nebo raketě roků?“ vznáší další dotaz Agi.

Všechno si člověk nemůže pamatovat, tak beru opět připravený papír do rukou a čtu: „Stavbu zahájili po třech letech od požáru původního hotelu. Základní kámen byl položen 30. 7. 1966 (někde je uváděno 6. července). Jednalo se o zajímavou a moderní budovu televizního vysílače s restaurací a hotelem vysokou 94 metrů (anténa 17 metrů) podle statických výpočtů Zdeňka Patrmana a návrhu architekta Karla Hubáčka, který za ní obdržel v roce 1969 mimořádnou prestižní Perretovu cenu Mezinárodní unie architektů. Objekt se posléze stal Národní kulturní památkou i stavbou století.“

„Půjdeme dovnitř?“ padá otázka, na kterou ale známe všichni odpověď. Byla by totiž velká škoda neprohlédnout si interiér a vynechat kruhovou procházku po krytém ochozu budovy. Při ní objevujeme jeden volný stůl v restauraci a tak je rozhodnuto.

„Kdyby nezaúřadoval poslední lednový den roku 1963 požár, možná bychom si dodnes prohlíželi na vrcholu Ještědu horský hotel, kterému se říkalo Nový ještědský dům. Byl postaven podle plánů libereckého stavitele Schäfera a slavnostní otevření se konalo 13. ledna 1907,“ předčítám další informace a dodávám: „Ještě předtím, v polovině 19. století byl na vrcholu hory postaven malý objekt, který sloužil jako občerstvovací stanice. Roku 1868 byl domek nahrazen kamennou chatou a vedle ní vyrostla v roce 1876 pět metrů vysoká vyhlídková věž, která však musela být záhy stržena. Návštěvníků přibývalo a tak bylo rozhodnuto o vybudování nové mohutné kamenné budovy s věží vysokou 23 metry. Tuto jedinečnou stavbu bohužel potkal smutný osud, její provoz byl ukončen požárem.“

„Vypadá to, že na Ještědu pořád hořelo. A co ty tati? Nepotřebuješ uhasit žízeň?“ ptá se starostlivě Terča.

„Tatínkovi chybí určitě po tom výkonu vitamín B,“ konstatuje rozumně moje žena a objednává pivo. Rodina si dává také něco dobrého, ale hostina jako 9. července 1973, kdy zde komunistická vrchnost slavnostně otevírala hotel, to asi není. Normální smrtelníci se dovnitř podívali až 21. září toho roku. Zda se i tato oslava započítávala do 64 miliónů, kolik stála celá stavba, není známo. My jsme si ale naší útratu museli zaplatit sami.

Venku se rozhlížím a ukazuji před sebe. „Někdy tady se nacházela nejstarší doložená památka na vrcholu tohoto 1.012 metrů vysokého kopce,“ říkám a zkouším si představovat, jak mohl asi vypadat původní Ještědský kříž, který na zdejším skalisku vztyčili v roce 1737.

„A kam zmizel?“ ptá se Agi.

„Asi ho zničila bouře,“ uvažuji.

„A ten, na který koukáme? Kolik mu je asi let?“ vyzvídá Terča.

„To je kopie z roku 1990, jelikož originál postavený v roce 1935 zničila komunistická bouře. No, bouře? V roce 1980 ho nechali komunisté odstranit uprostřed noci, pod rouškou tmy.“

„Co je to na tom špičatém šutru napsáno,“ zkoumá Terča, když jsme kousek popošli a obrací se ke mně pro radu.

„Myslíš patrně mohutný porfyrový obelisk, který máme před sebou? Lidé ho nazývají Rohanský kámen a určitě nejsme sami, kdo se snaží rozluštit téměř již nečitelný zvětralý nápis pokrytý nazelenalým lišejníkem. Podle moudrých informací by to mělo být ROHANSTEIN. Kámen s nápisem a vyobrazeným rodovým znakem nechal na skalce vztyčit roku 1838 šlechtický rod Rohanů, aby tak jasně vymezil hranice svých pozemků od území rodu Clam – Gallasů,“ cituji z připravených poznámek.

Ještě chvíli si užíváme dnešní příjemné počasí, což ale nemusí platit po velkou část roku, jelikož Ještěd je místo s opravdu drsným podnebím. Proto nejenom nás zaujala nedaleko rostoucí jablůňka. Obdivujeme její houževnatost a magickou krásu

„Četl jsem, že by mohla tato jabloň patřit k nejvýše rostoucím ovocným stromům v Čechách.“ povídám.

„Opravdu? A co nedaleké Krakonošovo království? Tam by se určitě také něco našlo v zajímavé nadmořské výšce,“ snaží se mi vyvrátit moji informaci Agi.

„To není špatný nápad na naše další putování. V Krkonoších mají také lanovky,“ říkám, když opouštíme vrchol po modře značené turistické cestě.

Nedaleko odsud jsem objevil jedno velice zajímavé místo:  http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=479903